ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.28.2005.1
sp. zn. 4 Tz 28/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. dubna 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného E. K., proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2004, čj. 0 PP 66/2004-19, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným usnesením byla podle §331 odst. 1 tr. ř. zamítnuta žádost obviněného E. K. o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody, které mu byly uloženy rozsudky Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 18. 3. 2002, sp. zn. 3 T 183/2001 (ve výši 26 měsíců) a Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 1998, sp. zn. 1 T 143/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 3 To 187/99 (zbytek trestu ve výši 484 dnů). Toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 5. 2004.
Pro úplnost je třeba uvést, že již předtím usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2003, čj. 0 PP 24/2003-15, které nabylo právní moci téhož dne, byla obviněnému E. K. podle §61 odst. 1 a contrario tr. zák. zamítnuta žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody uložených mu výše zmíněnými rozsudky Okresního soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku Místku.
Proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2004, čj. 0 PP 66/2004-19, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného E. K. s tím, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon v ustanovení §331 odst. 1 tr. ř. Pochybení podle něj spočívá v tom, že Okresní soud v Ostravě při rozhodování ve věci opakované žádosti obviněného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, si před nařízením veřejného zasedání a nejpozději dne 10. 5. 2004, před vydáním předmětného zamítavého usnesení sp. zn. 0 PP 66/2004, neověřil, zda obviněný E. K. ve své žádosti o podmíněné propuštění ze dne 11. 2. 2004 dodržel zákonem stanovenou lhůtu k podání opakované žádosti o podmíněné propuštění jednoho roku od předchozího zamítavého rozhodnutí. Od dne 15. 4. 2003, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 PP 24/2003, kterým byla zamítnuta žádost o podmíněné propuštění obviněného, do dne 11. 2. 2004, kdy byla obviněným podána opakovaná žádost o podmíněné propuštění, neuplynula jednoroční lhůta umožňující obviněnému opakovat žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody požadovaná ustanovením §331 odst. 1 věta druhá tr. ř. Přesto Okresní soud v Ostravě v řízení pod sp. zn. 0 PP 66/2004 na základě žádosti obviněného ze dne 11. 2. 2004 ve veřejném zasedání jednal a následně rozhodl, ač k tomuto rozhodnutí nebyl oprávněn. Na tuto situaci se přitom nevztahuje výjimka, že předcházející žádost byla zamítnuta jen proto, že dosud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro podmíněné propuštění. Zákon byl tak porušen v neprospěch obviněného E. K., neboť ten byl napadeným rozhodnutím zkrácen na lhůtě, kdy může podat novou žádost o podmíněné propuštění. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch obviněného E. K. v ustanovení §331 odst. 1 tr. ř. a podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil.
Nejvyšší státní zastupitelství v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedlo, že okresní soud měl obviněnému po obdržení jeho žádosti v únoru 2004 toliko sdělit důvody, pro které je jeho žádost neoprávněná, aby ten mohl v polovině měsíce dubna 2004 již využít svého práva (věta druhá odst. 1 §331 tr. ř.), o které byl postupem soudu zkrácen a podat další žádost, kterou by soud projednal. Jelikož soud napadeným usnesením rozhodoval po uplynutí roční lhůty dne 14. 5. 2004, bylo možno očekávat, že by procesně akceptovatelnou žádost ze stejných důvodů zamítl. Tato skutečnost je významná pro posouzení, jak vážná újma byla zjištěným vadným postupem soudu obviněnému způsobena. Státní zastupitelství považuje stížnost pro porušení zákona za opodstatněnou, avšak namítané porušení zákona ve vztahu k obviněnému nemělo žádné nepříznivé důsledky, zejména vzhledem k tomu, že obviněný E. K. byl dne 3. 10. 2004 propuštěn na svobodu po odpykání trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 1998, sp. zn. 1 T 143/1996. Protože vydáním napadeného usnesení ke zhoršení postavení obviněného nedošlo, převažuje v přezkoumávaném případě zájem na stabilitě soudního rozhodnutí nad jeho zákonností. Nejvyšší státní zastupitelství proto navrhlo, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) v neveřejném zasedání zamítl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona nebyla podána důvodně.
Podle §331 odst. 1 tr. ř. o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice, v níž se vykonává trest, na žádost odsouzeného nebo i bez takové žádosti, a to ve veřejném zasedání. Byla-li žádost odsouzeného o podmíněné propuštění zamítnuta, může ji odsouzený opakovat teprve po uplynutí jednoho roku od zamítavého rozhodnutí, ledaže by žádost byla zamítnuta jen proto, že dosud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro podmíněné propuštění.
Jak je z výše uvedeného zřejmé stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě pouze vytýká, že jeho vadným postupem byl obviněný zkrácen na lhůtě, kdy může podat novou žádost o podmíněné propuštění. Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí sice souhlasí s výtkou, že okresní soud postupoval v rozporu s ustanovením §331 odst. 1 tr. ř., avšak jak bude dále rozvedeno, toto pochybení nemůže být samo o sobě důvodem k navrhovanému postupu podle ustanovení §268 odst. 2 a §269 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že trest uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 3. 2002, sp. zn. 3 T 183/2001, obviněný vykonal dne 8. 6. 2003, přičemž v době vydání napadeného rozhodnutí obviněný vykonával zbytek trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 1998, sp. zn. 1 T 143/96, ve výměře 484 dnů, který mu byl nařízen dne 28. 6. 2002 a jehož výkon bezprostředně navazoval na trest předchozí. Ze zprávy Věznice Heřmanice ze dne 15. 3. 2005 vyžádané Nejvyšším soudem vyplývá, že obviněný E. K. byl dne 3. 10. 2004 propuštěn na svobodu po vykonání trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 1998, sp. zn. 1 T 143/96. Je tedy zjevné, že postup navrhovaný stížností pro porušení zákona, je k nápravě pochybení okresního soudu již nadbytečný. Nehledě k tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, jak to již učinil ve více svých rozhodnutích, že stížnost pro porušení zákona je průlomem do právní moci rozhodnutí, a zpravidla proto narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i již vykonaného rozhodnutí soudu a státního zástupce. V konkrétním případě tedy musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Uplatnění mimořádných opravných prostředků totiž znamená prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, proto je adekvátní toliko v případě výjimečných důvodů (viz odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/2001, publikovaného pod č. 424/2001 Sb.).
Vzhledem k výše uvedenému zájem na stabilitě a neměnnosti pravomocného rozhodnutí soudu zcela převažoval nad jeho absolutním souladem se zákonem, proto nezbylo než stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 20. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k