ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.72.2005.1
sp. zn. 4 Tz 72/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 20. září 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Ing. V. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 13 To 448/2003, a podle §268 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 8 T 113/2001, byl obviněný Ing. V. M. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako statutární orgán – předseda představenstva společnosti E., se sídlem N., okr. B., rozhodl o tom, že zaměstnancům byla z mezd sražena záloha na daň z příjmu, kterou si hradí zaměstnanec sám podle zákona č. 586/1992 Sb., a to za období od 1. 1. 1999 do 30. 11. 1999 ve výši alespoň 400.498,- Kč, přičemž v rozporu s §38h odst. 10 citovaného zákona tato částka nebyla odvedena na účet Finančního úřadu v B., nýbrž byla použita pro jiné potřeby společnosti, čímž vznikla Finančnímu úřadu v B., resp. českému státu, škoda ve výši nejméně 400.498,- Kč.
Za to byl obviněnému v sazbě §147 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl obviněnému podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání proti výroku o vině i trestu.
Z podnětu tohoto odvolání rozhodl Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2004 usnesením pod sp. zn. 13 To 448/2003, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 13 To 448/2003, podle §266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. V. M. Napadenému rozhodnutí vytýká, že jím byl porušen zákon v ustanoveních §256, §238 a §263 tr. ř., čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k ustanovení §147 odst. 1 tr. zák., jakož i §1, §2 odst. 4, 5 a 6, §89 a 226 tr. ř. v řízení předcházejícím v neprospěch obviněného.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku především vytknul soudům prvního i druhého stupně, že dostatečně nepřihlédly k obhajobě obviněného Ing. V. M., která spočívala v tvrzení, že v období, za které měla být záloha na daň odvedena příslušnému finančnímu úřadu, sjednala společnost E., s tímto finančním úřadem splátkový kalendář, který byl zrušen až několik měsíců po období ode dne 1. 1. 1999 do 31. 11. 1999, z čehož ministr spravedlnosti vyvozuje, že v daném období dluh neexistoval.
Soudy obou stupňů dále nepřihlédly ke skutečnosti, že podstatnou část výplat, ze kterých nebyla odvedena daň, představovala výplata obviněného Ing. V. M., který si v nepříznivé finanční situaci společnosti mzdu vůbec nevyplácel.
Nebylo také přihlédnuto k druhotné platební neschopnosti společnosti E., a. s., která vznikla z důvodu, že společnost neobdržela finanční prostředky z úvěrové smlouvy o kontokorentním úvěru od rodinné záložny, spořitelního úvěrového družstva, se sídlem M. B., nám. Č. Jednalo se o smlouvu o opakovaném poskytnutí kontokorentních úvěrů ze dne 7. 4. 1999, přičemž obviněný Ing. V. M. měl v úmyslu tyto prostředky použít pro financování provozu uvedené společnosti.
Tyto skutečnosti podle názoru stěžovatele vylučují naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Také objektivní stránka trestného činu není naplněna, a to z důvodu, že v předmětném období od 1. 1. 1999 do 30. 1. 1999 s ohledem na existenci splátkových kalendářů a se zřetelem na skutečnost, že společnost nevyplácela Ing. V. M. mzdu, neexistoval údajný dluh vůči České republice, Finančnímu úřadu v B. ve výši 400.498,- Kč.
Ministr spravedlnosti dále poukázal na procesní pochybení, ke kterému došlo v odvolacím řízení, kdy Ing. V. M. byl v době konání veřejného zasedání dne 20. 1. 2004 v pracovní neschopnosti, nebyl schopen se k veřejnému zasedání dostavit a ani nebyl schopen převzít obsílku, která byla uložena na poště. Odvolací soud jednal přesto, že byl při zahájení veřejného zasedání o odvolání informován obhájcem obviněného o onemocnění Ing. V. M., přičemž tento soud jednal a rozhodl v nepřítomnosti obviněného.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 13 To 448/2003, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného Ing. V. M., aby napadené usnesení podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Nejvyšší soud především konstatuje, že posuzovanou trestní věc již jednou Nejvyšší soud řešil, a to na podkladě jiného mimořádného opravného prostředku - dovolání obviněného, přičemž toto dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 927/2004, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. S námitkami, které jsou ve stížnosti pro porušení zákona uvedeny, se Nejvyšší soud v tomto usnesení zčásti již vypořádal.
Podle ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečnosti, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak pravomocného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Stížnost pro porušení zákona vytýká soudům obou stupňů, že při svém rozhodování nepřihlédly k existenci splátkového kalendáře, který byl sjednán mezi společností E., a Finančním úřadem v B. Ze sdělení Finančního úřadu v B. ze dne 9. 7. 2003 týkající se daňového subjektu E., se sídlem N., okr. B., které je založeno ve spise (č. l. 268) mimo jiné vyplývá, že dne 8. 11. 1999 bylo vydáno finančním úřadem rozhodnutí o povolení splátek daně, které však bylo pro nedodržení podmínek zrušeno, a dne 15. 12. 2000 bylo vydáno tímto finančním úřadem rozhodnutí o povolení splátek daně, které bylo opětně pro opakované nedodržení podmínek zrušeno. Z uvedeného tedy vyplývá, že obviněný vedl s finančním úřadem jednání o splacení vzniklých dluhů až následně, a že ke splacení těchto dluhů do doby vystavení citovaného sdělení Finančního úřadu v B. dosud nedošlo.
S obhajobou obviněného, podle které se společnost nacházela v druhotné platební neschopnosti se vypořádal Okresní soud v Berouně, kdy v odůvodnění svého rozsudku ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 8 T 113/2001, uvedl, že obviněného nemůže vyvinit tíživá ekonomická situace, která mohla vzniknout v důsledku druhotné platební neschopnosti. V případě déletrvajícího neodvádění zákonem předepsaných plateb je třeba k otázce subjektivní stránky tohoto trestného činu uvést, že v případě takových déletrvajících jednání vyvolaných tzv. druhotnou platební neschopností bude naplnění subjektivní stránky zřejmé především z délky doby neuplatnění zákonných povinností sražené částky odvádět. Pokud podnikatel zjistí, že není schopen hradit náklady provozu podniku, mzdu svých zaměstnanců a odvody povinných plateb sražených z jejich mezd, musí přizpůsobit hospodaření podniku tak, aby mohl dostát též své povinnosti odvádět za zaměstnance daně a pojistné, případně takové podnikání ukončit (srov. T 297/2002 Soubor rozhodnutí NS).
Trestnost neodvedení daně, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení §147 tr. zák. je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel, tedy pachatel tohoto trestného činu měl k dispozici finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd srazil, tedy že finanční prostředky odpovídající sraženým částkám měl skutečně k dispozici, a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům (srov. R 8/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z doplňku č. 1 ke znaleckému posudku č. 45/2001 ze dne 10. 5. 2001 z oboru ekonomika – účetnictví (č. l. 229 – 256) vyplývá, že z převzatých mzdových listů je patrno, že měsíčně byly částky na zdravotní pojištění, sociální pojištění a zálohu na daň z příjmů fyzických osob nejen vypočítány, ale i sraženy. Na zálohu na daň z příjmů fyzických osob bylo celkem ze mzdy Ing. V. M. za leden až listopadu 1999 sraženo 462.875,- Kč. Skutečnost, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky byla znaleckým posudkem v oboru ekonomika – účetnictví dostatečně prokázána. Tyto finanční prostředky měl tedy Ing. V. M. jako předseda představenstva k dispozici, ale neodvedl je oprávněnému příjemci – Finančnímu úřadu v B., a tyto prostředky byly použity k úhradě vydání souvisejících s provozem společnosti, tedy k jiným účelům (viz doplněk ke znaleckému posudku č. l. 246 – 250). K námitce obviněného, že si v nepříznivé finanční situaci mzdu nevyplácel, je nutno uvést, že z doplňku ke znaleckému posudku je zřejmé, že na běžném účtu vedeném u ČSOB K. byla zjištěna samostatná položka týkající se výplaty mzdy Ing. V. M. Podle bankovního výpisu z tohoto účtu č. 43 ze dne 30. 6. 1999 se jednalo o převod mzdy Ing. M. na sporožiro ve výši 359.143,90 Kč, přičemž se nepodařilo zjistit období, kterého se vyplacená mzda týkala. Z výše uvedeného je tedy patrno, že obviněný mohl s vlastní mzdou určitým způsobem disponovat. Zda si obviněný ve výplatním termínu převzal zúčtovanou mzdu, nebo zda ji nepřevzal a využil ji k úhradě výdajů spojených s provozem společnosti neovlivňuje skutečnost, že ze mzdy byly sraženy zákonné odvody. Námitka nevyplacení mzdy obviněnému Ing. V. M. byla uplatněna již v odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 8 T 113/2001, přičemž Krajský soud v Praze, který napadené rozhodnutí přezkoumával, se s touto námitkou ve svém usnesení ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 13 To 448/2003, důsledně vypořádal. Nejvyšší soud tyto závěry krajského soudu plně akceptuje a pro jejich zjevnou správnost na ně odkazuje.
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při hodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. O správnosti skutkových zjištění, učiněných soudy obou stupňů, nemá Nejvyšší soud důvodné pochybnosti, jak bylo výše uvedeno a navíc by stejně nemohl dát soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu závazné pokyny v tom směru, jak mají hodnotit provedené důkazy a jaký skutkový stav či právní závěr mají na podkladě jejich zhodnocení učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, jak vyplývá ze všech výše uvedených důvodů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Otázka nepřítomnosti obviněného Ing. V. M. u veřejného zasedání konaného dne 20. 1. 2004 byla řešena výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 927/2004. Vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 20. 1. 2004 bylo obviněnému Ing. V. M. doručeno ve smyslu ustanovení §64 odst. 2 tr. ř. dne 8. 1. 2004, kdy uplynula lhůta 10 dní od jeho uložení na poště. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 20. 1. 2004 vyplývá, že Krajský soud v Praze nejprve vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání k projednání odvolání obviněného Ing. V. M. bude konáno v nepřítomnosti obviněného, přičemž jeho obhájce Mgr. Š. H., i. s. JUDr. J. P., byl u veřejného zasedání přítomen. Tím odvolací soud dostatečně vyjádřil, že nepovažuje účast obviněného u tohoto veřejného zasedání za nezbytně nutnou.
Obhájce obžalovaného až poté, co proběhlo veřejné zasedání a co se vyjádřil k projednávané věci, konstatoval, že obviněný se chtěl dostavit k hlavnímu líčení a chtěl uvést další důvody a důkazy na prokázání své neviny. Dále uvedl, že obviněný je ve velmi špatném zdravotním stavu a navrhl, aby soud jednání odročil, aby obviněný mohl tyto důkazy osobně uplatnit.
Mimo tohoto konstatování, předneseného v závěrečné řeči obhájce, nebyla tvrzení o závažném zdravotním stavu obviněného ničím doložena.
Účast u veřejného zasedání je třeba obviněnému umožnit podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod také v případě, kdy obviněný na tom trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a zároveň svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.
Z potvrzení o pracovní neschopnosti obviněného, které bylo doručeno až Nejvyššímu soudu v řízení o dovolání, přitom nevyplývá skutečnost, že obviněný byl v nemocničním ošetření a nemohl se dostavit k veřejnému zasedání konanému dne 20. 1. 2004. Jak je dále uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 927/2004, potvrzení o pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely, jak vyplývá z ustanovení §4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Potvrzení lékaře, že ve smyslu §2 této vyhlášky uznal obviněného práce neschopným, tedy samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k veřejnému zasedání soudu. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u veřejného zasedání odvolacího soudu. Samotné předložení zmíněného potvrzení, jak již bylo uvedeno, dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění obviněného Ing. V. M. a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z onemocnění nebo z jeho léčby pro obviněného vyplývala, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění.
Aniž by se musel Nejvyšší soud dále uvedenou problematikou zabývat, neboť jde o námitku, která již byla v mimořádném opravném prostředku uplatněna a Nejvyšší soud se s ní v jiném rozhodnutí vypořádal, je třeba podotknout, že tvrzení o fyzické neschopnosti obviněného převzít obsílku k soudu, která byla doručována nejdříve osobně poštovním doručovatelem v bydlišti obviněného a posléze byla uložena na poště, nemá v ničem oporu. Z potvrzení o pracovní neschopnosti je jednak zřejmé, že obviněný mohl bez problémů navštěvovat lékaře na pravidelných kontrolách, nebyl hospitalizován, ač sám tvrdí opak, a nadto se mimo nařízených kontrol u lékaře měl zdržovat doma, neboť neměl povoleny vycházky.
Obviněný tedy o konaném veřejném zasedání byl včas a řádně vyrozuměn, k tomuto jednání se však nedostavil, aniž by doložil dostatečné důvody pro jeho odročení.
Nejvyšší soud konstatuje, že stížnost pro porušení zákona je v části namítající porušení zákona v souvislosti s osobní neúčastí obviněného u veřejného zasedání nepřípustná, neboť jde o námitku, jíž se Nejvyšší soud v jiném mimořádném opravném prostředku zabýval a vypořádal. Připuštění této námitky by v podstatě znamenalo připuštění podání stížnosti pro porušení zákona pro rozhodnutí o dovolání, což ustanovení §265n tr. ř. vylučuje. V části, v níž stížnost pro porušení zákona napadá skutková zjištění, hodnocení důkazů a právní závěry soudů obou stupňů, ji shledal Nejvyšší soud nedůvodnou.
Vzhledem k okolnostem, jež jsou uvedeny výše, Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. proto zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná