ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.77.2005.1
sp. zn. 4 Tz 77/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. července 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného F. H., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 27. 3. 1991, čj. 2 Rtv 28/91-8, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., takto:
Citovaným usnesením byl v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1991, porušen zákon v neprospěch obviněného F. H.
Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje, a to spolu se všemi na něj obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, včetně rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 27. 3. 1991, čj. Rtv 28/91-13.
Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ve výroku citovaným usnesením bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc rozhodl o návrhu obviněného F. H. na soudní rehabilitaci tak, že tento obviněný je účasten soudní rehabilitace podle §4 písm. c) (správně písm. e/) zák. č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 15. 3. 1978, sp. zn. 3 T 26/78, podle §14 odst 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušil v celém výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Současně zrušil i rozhodnutí na uvedený výrok obsahově navazující. Toto usnesení nabylo právní moci dnem 27. 3. 1991, když jak obviněný tak tehdejší vojenský obvodový prokurátor se práva stížnosti vzdali. V následném novém hlavním líčení dne 27. 3. 1991 pak tento soud rozsudkem čj. Rtv 28/91-13 rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., jak je uveden v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 15. 3. 1978, sp. zn. 3 T 26/78, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 6. 4. 1978, sp. zn. 1 To 72/78, se v trestní věci obviněného F. H. podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upouští od jeho potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.
Proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 27. 3. 1991, čj. 2 Rtv 28/91-8, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného F. H. stížnost pro porušení zákona. Bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Brně (správně Olomouc) vytýká, že v rámci rehabilitačního řízení nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledování. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V té souvislosti se ministr spravedlnosti odvolal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 187/2000, podle něhož nelze v těchto případech rehabilitaci zužovat pouze na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 27. 3. 1991, čj. 2 Rtv 28/91-8, byl v neprospěch obviněného F. H. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a současně zrušil také všechna rozhodnutí na uvedené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1, případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
Obhájce obviněného v písemném vyjádření uvedl, že stížnost pro porušení zákona pokládá za oprávněnou a navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona nejen ve smyslu podané stížnosti, ale též v ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb., a v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., v tehdy platném znění. Zároveň navrhl, aby jako obsahově navazující zrušené rozhodnutí byl označen zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 27. března 1991, sp. zn. 2 Rtv 28/91.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále též jen „rehabilitační zákon“) účelem tohoto zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 písm. e) tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 45/1973 Sb. Býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného F. H. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí vojenský obvodový soud se výrokem o vině, obsaženým v rozsudku býv. Vojenského soudu Olomouc ze dne 15. 3. 1978,
sp. zn. 3 T 26/78, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný, ačkoli konstatoval, že obviněný se trestné činnosti dopustil výlučně z důvodu svého náboženského přesvědčení, a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Vyplývá to z následující věty odůvodnění: „Je však třeba konstatovat, že skutek popsaný ve výroku rozsudku se stal a také dnes po právní stránce zakládá zákonné znaky trestného činu podle §269 odst. 1 tr. zák.“. Z těchto důvodů zrušil rehabilitační soud toliko výrok o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, avšak z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v nenastoupení služby v ozbrojených silách v roce 1953 za trestný čin.
Tyto závěry lze vztáhnout i na tento projednávaný případ, i když obviněný odmítl výkon vojenské služby již za platnosti ústavního zákona č. 100/1960 Sb., jehož ustanovení zaručující svobodu víry byla poněkud odlišná a svobodu svědomí výslovně vůbec nezaručovala.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc, pokud v uvedených intencích nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., porušil zákon v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného F. H. Obhajobou navrhované porušení zákona též
v §14 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb. nepovažoval Nejvyšší soud za nutné zvlášť vyslovovat, i když k němu nesporně došlo, protože rozsah a podstatu porušení zákona dostatečně vystihují ustanovení uvedená ve výroku tohoto rozsudku. V důsledku vysloveného porušení zákona Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 27. 3. 1991, čj. Rtv 28/91-13.
Nejvyšší soud poté přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená na základě trestního spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc sp. zn. 3 T 26/78, ve veřejném zasedání znovu rozhodnout o žádosti obviněného F. H. na zahájení rehabilitačního řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud v intencích výše citovaného právního názoru Ústavního soudu, znovu posoudí jednání obviněného podle zákonů a norem mezinárodního práva, jimiž byla tehdejší ČSSR vázána, platných v roce 1978, a to i z hlediska jakou alternativu umožňoval tehdejší právní řád k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Podle §270 odst. 4 tr. ř. bude okresní soud při novém rozhodování vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud. Zruší-li pak v původním rozsudku též výrok o vině, bude dosaženo toho, co požadovala stížnost pro porušení zákona nekoncepčně na Nejvyšším soudu, když teprve řádné provedení rehabilitačního řízení ve shora uvedených intencích může v takové rozhodnutí vyústit.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k