ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1404.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1404/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. prosince 2005 o dovolání obviněného E. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 8 To 48/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 14/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 3 T 14/2004, byl obviněný E. T. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., v bodě 2) výroku o vině téhož rozsudku trestným činem vraždy ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., v bodě 3) výroku o vině uvedeného rozsudku trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., který spáchal jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., které spáchal ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. společně s obviněným R. F., obviněný spáchal tím, že v přesně nezjištěné době od 22:30 hodin do 24:00 hodin dne 2. 8. 2004 v S., v ulici B., poblíž restaurace C., v úmyslu zmocnit se peněz, společně fyzicky napadli poškozeného V. M., bytem S., T., tak, že obviněný E. T. jej úderem pěstí srazil k zemi, obviněný R. F. poškozeného V. M. nejméně jedenkrát kopl do obličejové části hlavy v oblasti úst, a poté prohledali poškozenému kapsy u košile a odcizili mu finanční částku nejméně 100,- Kč, a dále poškozenému odcizili baťoh s osobními a dalšími věcmi, občanský průkaz, kartu pojištěnce VZP, peněženku s platební kartou – Maxkarta, vydanou na jméno V. M. k postžirovém účtu, vedenému u ČSOB, a. s., P. s., přičemž s uvedenou kartou po vzájemné dohodě později odešli k bankomatu pobočky Ge C. B., R. n. , kde se celkem šestkrát pokusili vybrat z bankomatu částky 400,- až 2.000,- Kč, což se jim však nepodařilo, a tímto jednáním způsobili poškozenému V. M. škodu ve výši nejméně 1.370,- Kč.
Trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., obviněný E. T. spáchal tím, že v přesně nezjištěné době od 23:00 hodin do 24:00 hodin dne 2. 8. 2004 v S. na chodníku pro pěší, vedoucím podél oplocení koupaliště a fotbalového areálu v S. na jedné straně a řekou J. na straně druhé, společným jednáním v úmyslu zabránit tak oznámení jejich trestné činnosti, opětovně fyzicky napadli poškozeného V. M., bytem S., T., tak, že jej obviněný E. T. udeřil pěstí do obličeje, následkem čehož poškozený upadl až na travnatý břeh řeky a dále jej opakovaně kopal do oblasti hlavy, obviněný R. F. poškozeného nejméně jedenkrát kopl a dvakrát mu dupl do obličejové části hlavy, a tímto jednáním poškozenému způsobili mnohačetné vážné život ohrožující zlomeniny obličejového skeletu a k jeho úmrtí nedošlo jen díky včasné a život zachraňující odborné lékařské pomoci.
Trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., obviněný E. T. spáchal společně s obviněným R. F. tím, že v přesně nezjištěné době od 23:00 hodin dne 2. 8. 2004 do 00:15 hodin dne 3. 8. 2004 v S., na chodníku pro pěší, vedoucím podél oplocení fotbalového areálu v S. na straně jedné a řekou J. na straně druhé, společným jednáním, v úmyslu usmrtit a získat tak majetkový prospěch a zakrýt jiný trestný čin, fyzicky napadli poškozeného M. H., bytem S., B., tak, že obviněný E. T. jej udeřil pěstí do obličeje, poškozený spadl z chodníku na travnatý břeh, vedoucí podél řeky, kde jej pak oba obvinění napadli přesně nezjištěným počtem kopnutí a dupnutím do obličejové části hlavy a krku, a způsobili tak poškozenému tupý úraz hlavy a krku s úrazovým šokem, přičemž důsledkem úrazového šoku poškozený zemřel; dále poškozenému prohledali kapsy u kalhot, bundy a košile a odcizili mu finanční hotovost v drobných mincích ve výši cca 30,- Kč, cigaretu, zapalovač a pero v hodnotě 16,50 Kč a černý klobouk v hodnotě 50,- Kč.
O odvoláních obviněného E. T., obviněného R. F. a krajského státního zástupce v Hradci Králové proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 8 To 48/2005, tak, že podle §258 odst. 1 písm d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. pod bodem 3) výroku o vině napadeného rozsudku, a ve výroku o trestu u obou obviněných.
Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obvinění R. F. a E. T. uznávají vinnými, že v přesně nezjištěné době od 23:00 hodin dne 2. 8. 2004 do 00:15 hodin dne 3. 8. 2004 v S., na chodníku pro pěší, vedoucím podél fotbalového areálu a řeky J., poté co v úmyslu usmrtit napadli poškozeného V. M., napadli společně v úmyslu usmrtit jej, zakrýt tím předchozí napadení poškozeného V. M. a získat majetkový prospěch, napadli poškozeného M. H., tak, že jej obviněný E. T. udeřil pěstí do obličeje, a poté, když poškozený M. H. spadl na travnatý břeh vedoucí podél řeky, jej oba obvinění napadli přesně nezjištěným kopnutím a dupnutím do obličejové části hlavy a krku, čímž mu způsobili tupý úraz hlavy a krku s úrazovým šokem, v důsledku čehož poškozený zemřel, poté mu prohledali kapsy a odcizili finanční hotovost v drobných mincích ve výši cca 30,- Kč, cigaretu, zapalovač a pero v hodnotě 16,50 Kč a černý klobouk v hodnotě 50,- Kč, tedy, jiného úmyslně usmrtili, takový čin spáchali opětovně a v úmyslu získat majetkový prospěch a zakrýt jiný trestný čin, čímž spáchali trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. Obviněný E. T. byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. (správně má být: za použití §35 odst. 1 tr. zák.) a §29 odst. 1, 2 tr. zák. za tento trestný čin a za trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., které zůstaly odvoláním nedotčeny, k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných R. F. a E. T.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný E. T. prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. Š. dovolání proti všem výrokům napadeného rozhodnutí z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že soudy obou stupňů vzaly za základ skutkových zjištění výpověď spoluobviněného R. F., který se ke spáchaní trestné činnosti v plném rozsahu doznal a usvědčil obviněného E. T. Obviněný namítl, že soudy obou stupňů dovodily nesprávná skutková zjištění z provedeného dokazování, které bylo úplné a nebylo ztíženo žádnými procesními vadami. Nepopřel svoji účast na spáchání trestné činnosti, odmítl však, že by vystupoval natolik aktivně, jak uvedl ve své výpovědi obviněný R. F. Hájil se tím, že v případě obou poškozených byl přítomen pouze jejich prvnímu napadení, přičemž brutální a intenzivní útoky vedl obviněný R. F. Obviněný údajně sám tyto útoky sledoval z určitého odstupu, s jednáním obviněného R. F. nebyl dohodnut a nebyl s ním ani v hrubých rysech srozuměn, a proto šlo o samostatné jednání obviněného R. F. a nikoliv o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný nepopřel odcizení věcí poškozenému V. M., včetně platební karty, ani to, že se snažil s touto kartou uskutečnit výběry z bankomatu. Obviněný z těchto důvodů namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestné činy neoprávněného držení platební karty a ublížení na zdraví. Pokud tak soudy obou stupňů neučinily, pak jde podle názoru obviněného z jejich strany o projev libovůle, resp. svévole při hodnocení důkazů. Obviněný považuje výpověď obviněného R. F. z přípravného řízení za nevěrohodnou a jedná se o klasický případ „tvrzení proti tvrzení“.
Dále obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že jeho jednání nemohlo být právně kvalifikováno jako dva trestné činy, z nichž jeden byl spáchaný ve stadiu pokusu, protože předmět útoku byl stejný, činy byly provedeny podobným způsobem a byla mezi nimi blízká časová souvislost, proto se podle obviněného jedná o pokračující trestný čin vraždy a taková právní kvalifikace vylučuje, aby jednání vůči poškozenému M. H. bylo posuzováno jako opětovné podle §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že v jeho případě údajně nebyla splněna ani jedna ze zákonných podmínek umožňujících uložení výjimečného trestu ve smyslu §29 odst. 2 tr. zák. Obviněný namítl, že se nejednalo o čin vysokého stupně společenské nebezpečnosti z hlediska §29 odst. 2 tr. zák., protože vysoká společenská nebezpečnost je již zahrnuta v právní kvalifikaci jeho jednání podle §219 odst. 2 tr. zák. a případná aplikace §29 odst. 2 tr. zák. podle něj vyžaduje „podstatně závažnější případ naplnění zmiňované skutkové podstaty“. Obviněný zpochybnil také závěr soudu v tom, že jeho možnost nápravy je obzvláště ztížena s poukazem na to, že sice byl v minulosti odsouzen pro úmyslné trestné činy, jednalo se však převážně o majetkovou trestnou činnost a nikoliv trestnou činnost násilné povahy. Obviněný připomenul, že z příslušného znaleckého posudku nevyplývá, že by jeho resocializace byla obzvláště ztížena.
V další části dovolání obviněný namítl „nad rámec shora uvedeného“, že Vrchní soud v Praze podle jeho názoru nezákonně změnil kvalifikaci skutku, který je popsán pod bodem 3) výrokové části rozsudku Vrchního soudu v Praze. Poukázal na to, že Krajský soud v Hradci Králové tento skutek kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podala v zákonné lhůtě odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2005, č. j. 3 T 14/2004-658, které směřovalo výhradně proti výroku o trestu. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze při veřejném zasedání Vrchního soudu v Praze dne 8. 6. 2005 o odvolání obviněných a státního zástupce, tedy dlouho poté, co vypršela zákonná lhůta k podání odvolání, rozšířila odvolání tak, že jím napadla i výrok o vině obviněného, pokud jde o zmíněný skutek. S poukazem na §248 a §249 tr. ř. obviněný namítl, že odvolací soud nemohl rozhodnout v jeho neprospěch a předmětný skutek kvalifikovat přísněji, než jak učinil krajský soud, protože výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně napadl v zákonné lhůtě odvoláním pouze obviněný.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 3 T 14/2004, i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 8 To 48/2005, a aby věc poté vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. Pokud jde o námitky, které obviněný podřadil pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedla, že jde o námitky zaměřené do oblasti skutkových zjištění a těmto námitkám nelze přiznat povahu právně relevantních námitek z hlediska uplatněného důvodu dovolání, ale ani z žádného jiného dovolacího důvodu. Odmítla námitku obviněného, že v případě skutků popsaných pod bodem ad 2) výrokové části rozsudku prvního stupně a skutku popsaného ve výroku odvolacího soudu, jde o jeden pokračující trestný čin vraždy, spáchaný v jednom případě ve stadiu pokusu, a nikoliv o naplnění znaku opětovnosti podle §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Poukázala přitom na ustálenou judikaturu, která pod pojmem „opětovně“ rozumí případy, kdy pachatel trestný čin vraždy opakuje, přičemž není třeba, aby za takový trestný čin byl pravomocně odsouzen a není ani rozhodné, zda některý z činů posuzovaných z hlediska opětovnosti byl pokusem nebo přípravou k trestnému činu vraždy.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedla, že Vrchní soud v Praze sice v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl jen kuse argumenty, jimiž odůvodnil aplikaci §29 odst. 2 tr. zák., avšak učinil závěr, že byly splněny obě alternativní zákonné podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody nad 15 do 25 let, tj. velmi vysoký stupeň společenské nebezpečnosti činu a obzvlášť ztížená náprava pachatele. Nejvyšší státní zástupkyně se ztotožnila s tímto závěrem, když velmi vysoká společenská nebezpečnost jednání obviněného není dána pouze spácháním trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., ale i skutečností, že byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a dále byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Konkrétní okolnosti posuzování případu, zejména význam dotčených zájmů chráněných trestním zákonem, způsob provedení činů a jejich následky a pohnutka, která obviněného ke spáchání trestného činu vedla, ve svém souhrnu zcela zřetelně naplňují znak velmi vysokého stupně společenské nebezpečnosti trestného činu podle §29 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba především uvést, že tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů ani zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního, viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Nejvyšší soud není v řízení o dovolání povolán k dalšímu, již třetímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obviněný E. T. odůvodnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že dokazování bylo úplné a nebylo zatíženo žádnými procesními vadami, zejména takovými, které by mohly způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Namítl však, že krajský soud a poté i vrchní soud dovodily z provedeného dokazování nesprávná skutková zjištění, následkem nichž došlo ve věci k nesprávnému zjištění skutkového stavu a k nesprávné právní kvalifikaci jednání obviněného. Skutkovou námitkou je námitka obviněného týkající se věrohodnosti výpovědi spoluobviněného R. F. Tato námitka svým obsahem nenaplňuje uplatněný důvod dovolání. Stejnou povahu mají další námitky obviněného spočívající v tom, že soudy obou stupňů údajně neodůvodnily, z jakých důvodů je jeho obhajoba vyvrácena, že pachová stopa obviněného R. F. byla silnější, než pachová stopa obviněného E. T., i námitky týkající se znaleckých posudků o duševním stavu obviněného E. T. i obviněného R. F.
K námitce obviněného E. T., že jednání obviněného R. F. bylo samostatné a nezávislé na vůli obviněného E. T. a že by proto měl být skutek ad 1) rozsudku soudu prvního stupně kvalifikován jako trestný čin neoprávněného držení platební karty a že by skutky ad 2), 3) napadeného rozsudku měly být posouzeny pouze jako trestné činy ublížení na zdraví, je třeba poukázat na popis skutků v napadeném rozhodnutí ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, z něhož je naprosto zřejmé, že obvinění uvedené skutky spáchali tak, jak je uvedeno ve výroku o vině uvedených rozhodnutí. Námitky obviněného v tomto řízení směřují primárně proti skutkovým zjištěním a na jejich základě pak obviněný zpochybňuje právní kvalifikaci skutku. Tyto námitky jsou vzhledem k jejich obsahu a s přihlédnutím k výroku o vině i odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů nedůvodné.
Obviněný v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil také námitku, že Vrchní soud v Praze pochybil, pokud posoudil skutek v rozsudku ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 8 To 48/2005, jako trestný čin vraždy spáchaný opětovně podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., neboť je přesvědčen, že jednání naplňuje všechny znaky pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zák. a podle názoru obviněného už ze samotné povahy věci plyne (když jde o jeden trestný čin), že „opětovné“ spáchání trestného činu je vyloučeno.
K této námitce Nejvyšší soud uvádí:
Trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. spáchá, kdo jiného úmyslně usmrtí opětovně. K naplnění znaku „opětovně“ není třeba, aby pachatel byl již za trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. pravomocně odsouzen a není ani rozhodné, zda některý z činů posuzovaných z hlediska naplnění znaku „opětovně“ byl pokusem nebo přípravou k trestnému činu vraždy. Vrchní soud v Praze v odůvodnění právní kvalifikace skutku uvedl, že podle §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty ten, kdo spáchá trestný čin uvedený v odstavci 1 (tj. trestný čin vraždy podle §219 tr. zák.) opětovně a nezáleží na tom, zda se jedná o trestný čin dokonaný. Dále uvedl, že v tomto případě fakt opětovnosti, stejně jako motivace, podstatně zvyšují společenskou nebezpečnost jednání obviněných, a proto je plně namístě kvalifikace oběma kvalifikovanými skutkovými podstatami trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 písm. c), h) tr. zák. Ani tato námitka obviněného z výše uvedených důvodů neobstojí.
Obviněný dále namítl, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §29 odst. 2 tr. zák., neboť podle něj se nejednalo o čin vysokého stupně společenské nebezpečnosti z hlediska uvedeného ustanovení trestního zákona, když vysoká společenská nebezpečnost jednání je již zahrnuta v právní kvalifikaci jednání podle §219 odst. 2 tr. zák. Podle názoru obviněného případná aplikace §29 odst. 2 tr. zák. vyžaduje podstatně závažnější případ naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy.
Vrchní soud v Praze stručně odůvodnil aplikaci ustanovení §29 odst. 2 tr. zák., avšak učinil závěr, že jsou splněny obě zákonem stanovené alternativní podmínky pro uložení výjimečného trestu, a to velmi vysoký stupeň společenské nebezpečnosti činu a obzvláště ztížená možnost nápravy pachatele. K tomuto správnému právnímu závěru lze jen připomenout, že velmi vysoká společenská nebezpečnost jednání obviněného E. T. není dána jen spácháním trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c) h) tr. zák. (bod II. výroku rozsudku odvolacího soudu), ale i tím, že obviněný byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. (bod ad 2 výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 3 T 14/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 8 To 48/2005) a dále týmiž rozhodnutími trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Přitom konkrétní okolnosti případu, zejména význam dotčených zájmů chráněných trestním zákonem, způsob provedení činů, jejich následky a pohnutka ve svém souhrnu zcela naplňují zákonný znak velmi vysokého stupně společenské nebezpečnosti činu podle §29 odst. 2 tr. zák. Pro uložení výjimečného trestu podle §29 odst. 2 tr. zák. z hlediska podmínek pro ukládání tohoto trestu postačí splnění jen jedné z alternativně stanovených zákonných podmínek (arg. „jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena“). Vrchní soud v Praze kromě toho shledal, že možnost nápravy obviněného E. T. je obzvláště ztížena, a proto mu uložil výjimečný trest. Podmínky ukládání trestů lze podřadit v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pod tu část dovolacího důvodu, která upravuje „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Jak bylo vyloženo, důvod dovolání spočívající v těchto okolnostech nebyl naplněn.
Obviněný podal dovolání také z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestní zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný tento dovolací důvod neodůvodnil a své námitky proti trestu uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které byly shledány nedůvodnými. Pokud jde o trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., trestní zákon stanoví, že za něj lze uložit trest odnětí svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečný trest. Podle §29 odst. 1 tr. zák. výjimečným trestem se rozumí jednak trest odnětí svobody nad patnáct až do dvacetipěti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za trestný čin u něhož to trestní zákon ve zvláštní části dovoluje. Trestní zákon umožňuje uložení výjimečného trestu (§29 odst. 1, 2 tr. zák.), za trestný čin, jímž byl obviněný E. T. mimo jiné uznán vinným, nejde o druh trestu, který zákona nepřipouští a obviněnému ani nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu, když v daném případě lze uložit trest odnětí svobody na dvanáct až patnáct let nebo trest na doživotí. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. zák. proto není dán.
Nad rámec dovolání obviněný namítl, že Vrchní soud v Praze údajně nezákonně změnil právní kvalifikaci skutku pod bodem 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně, který jej uznal vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. poté, co intervenující státní zástupkyně rozšířila odvolání i proti výroku o vině, přestože původně odvolání státního zástupce směřovalo jen proti výroku o trestu. Protože výrok o vině napadl v zákonné lhůtě jen obviněný, nemohl podle obviněného odvolací soud rozhodnout v jeho neprospěch a skutek kvalifikovat přísněji jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., než jak to učinil krajský soud jako soud prvního stupně.
Vrchní soud v Praze k tomu uvedl, že: „Odvolání státního zástupce původně směřovalo pouze proti výroku o trestu. Intervenující státní zástupkyně je však u veřejného zasedání před odvolacím soudem rozšířila i na otázku právní kvalifikace skutku uvedeného pod bodem 3. výroku rozsudku (soudu prvního stupně). Takovému rozšíření odvolání podle názoru odvolacího soudu nic nebrání a odvolací soud tedy mohl na základě odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaných, v tomto bodu přidat další znak kvalifikované skutkové podstaty. Z tohoto důvodu zrušil výrok o vině ad 3) a na základě správně zjištěného skutkového stavu sám rozhodl tak, že oba obžalované uznal vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák.“.
Podle §249 odst. 2 tr. ř. je státní zástupce povinen v odvolání uvést, zda je podává, byť i zčásti ve prospěch nebo v neprospěch obžalovaného. Bylo-li odvolání státního zástupce označeno jako odvolání podané, byť zčásti, v neprospěch obžalovaného, neplatí pro další rozhodnutí odvolacího soudu ve věci omezení vyplývající ze zákazu reformationis in peius (srov. §259 odst. 4 a contrario tr. ř.), což umožňuje odvolacímu soudu rozhodnout případně i nad rámec návrhu státního zástupce v neprospěch obžalovaného (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání, Praha: C. H. Beck 2005, 1888s.). V dané věci bylo odvolání státního zástupce podáno v neprospěch obviněného E. T. a odvolací soud proto nepochybil, pokud postupoval podle §259 odst. 3 tr. ř. a znovu rozhodl tak, že kvalifikoval jednání obviněného v rámci téže skutkové podstaty trestného činu vraždy i podle §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného E. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl za podmínek §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek