ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.181.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 181/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2005 o dovolání obviněné A. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 14 To 306/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 3/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 7 T 3/2004, byla obviněná A. K. uznána vinnou trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že jako manažer pro oblast životního prostředí a bezpečnost práce společnosti Z. V. C. C., s. r. o. (správně má být podle údajů obchodního rejstříku uvedeno Z. V. C. C., s. r. o.), v průběhu měsíce října roku 2003 na jednáních uskutečněných s jednatelem společnosti T. P. , s. r. o., T. D., v restauraci U. J. v H. a v motorestu N. P., pod pohrůžkou zrušení obchodní spolupráce mezi společnostmi Z. V. C. C., s. r. o., a T. P. , s. r. o., požadovala na T. D. za nápravu jí poškozené dobré pověsti společnosti T. P. , s. r. o., peněžní částku ve výši 100.000,- Kč.
Za tento trestný čin byla obviněná A. K. podle §235 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, a podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla pak společnost Z. V. C. C., s. r. o., se svým nárokem na náhradu škody ve výši 123.716,- Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly obviněná A. K. a poškozená společnost Z. V. C. C., s. r. o., odvolání, o kterých Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl usnesením ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 14 To 306/2004, tak, že obě podaná odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 14 To 306/2004, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 7 T 3/2004, podala obviněná A. K. prostřednictvím obhájce JUDr. J. Š. dovolání do všech výroků napadeného rozhodnutí z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že se v napadeném rozhodnutí uvedeného skutku nedopustila a po jednateli T. D. nikdy žádné peníze sama nežádala. Dále namítla, že soudy při hodnocení důkazů porušily zásadu in dubio pro reo. Nadto dovolatelka uvedla, že i kdyby popis skutku ve výroku napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně byl správný, tak skutková zjištění neodpovídají zákonným znakům trestného činu vydírání, protože výrok o vině je vnitřně rozporný a nelogický, když zaměňuje podle názoru soudu existující stav s následkem. V další části obviněná vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu ohledně poškození dobré pověsti společnosti T. P. , s. r. o., ke kterému mělo dojít zejména tím, že napsala dopis a adresovala ho této společnosti a poté ho předložila svému nadřízenému. Podle jejího názoru je tento závěr soudu zcela v rozporu se všemi provedenými důkazy, neboť bylo nepochybně zjištěno, že dovolatelkou vyvolané uplatnění vad bylo zcela důvodné. V této souvislosti obviněná dále uvedla, že „pohrůžka možným negativním hodnocením firmy při odstraňování vad předcházející dodávce zboží“ jako jednoho z mnoha kritérií výběrového řízení na dodávku zboží nenaplňuje pojem pohrůžky jinou těžkou újmou ve smyslu ustanovení §235 odst. 1 tr. zák., a proto, i vzhledem ke zdůraznění té skutečnosti, že obviněná po společnosti T. P. , s. r. o., nikdy žádné peníze nepožadovala, ale byly jí touto firmou nabídnuty, její jednání nemůže být v žádném případě posuzováno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek (správně má být uvedeno usnesení) ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 14 To 306/2004, a jako vadnou část předcházejícího řízení i rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 7 T 3/2004, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Pelhřimově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné A. K. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. dne 20. 1. 2005, se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu k předmětné trestní věci nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněná uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Obviněná v podaném dovolání vytkla soudům obou stupňů, že nesprávně posoudily její předmětné jednání jako trestný čin vydírání, a to zejména proto, že skutková zjištění popsaná v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně neodpovídají zákonným znakům tohoto trestného činu, konkrétně pak obviněná zpochybnila závěr obou soudů, že „pohrůžku možným negativním hodnocením firmy při odstraňování vad při předcházející dodávce zboží“ lze pojmově podřadit pod pohrůžku jinou těžkou újmou ve smyslu §235 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Jak Nejvyšší soud zjistil ze spisového materiálu, obviněná se nejprve pokusila poškodit dobré jméno společnosti T. P. , s. r. o., a za tímto účelem, v rámci procesu hodnocení míry splnění jednotlivých kritérií pro dodávku technologie na zpracování odpadu, nepřímo označila v písemném podání, které předložila k podpisu svému nadřízenému, tuto společnost jako nespolehlivou a problémovou. Z provedeného dokazování taktéž vyplynulo, že obviněná měla ve společnosti Z. V. C. , s. r. o., funkci manažerky pro ekologii a koordinátorky bezpečnosti práce, a z titulu tohoto postavení mohla skutečně do značné míry ovlivnit uskutečnění dodávky předmětného zařízení společností T. P. , s. r. o., a mít i nezanedbatelný vliv na pokračování spolupráce mezi touto společností a jejím zaměstnavatelem, společností Z. V. C. , s. r. o., což mimo jiné potvrdil i její spolupracovník P. L., ve svědecké výpovědi provedené v hlavním líčení a zaznamenané na č. l. 125 ve spise, kdy uvedl, že pokud pracovník, který má na starosti ekologii a kontrolu bezpečnosti práce, což byla i obviněná, řekne, že zařízení není v tomto směru v pořádku, tak společnost tuto věc nekoupí. Prakticky totožný obsah měla i svědecká výpověď nadřízeného obviněné L. D., jednatele společnosti Z. V. C. , s. r. o. (č. l. 124 až 125 ve spojení s č. l. 21 až 26). Výše popsané jednání obviněné tedy mělo jednatele společnosti T. P. , s. r. o., T. D. přesvědčit, že je v moci obviněné, aby v případě nesplnění jejího požadavku způsobila ukončení obchodní spolupráce mezi uvedenými společnostmi se všemi negativními důsledky, které vyplývaly z postavení obou společností na trhu. Tato skutečnost byla pro společnost T. P. , s. r. o., velmi závažná nejen proto, že informace obsažené v hodnocení nebyly zcela pravdivé, ale i proto, že společnost Z. V. C. , s. r. o., patřila mezi tři nejlepší obchodní partnery společnosti T. P. , s. r. o., a negativní stanovisko obviněné ohledně spolehlivosti a kvality dodaného zařízení by další obchodní spolupráci s tak důležitou společností prakticky vyloučilo a mělo by i dopad v této obchodní oblasti, neboť by negativně ovlivnilo postavení společnosti T. P. , s. r. o., na trhu. V neposlední řadě musí Nejvyšší soud poznamenat, že nezanedbatelným faktorem je v této souvislosti rovněž i hodnota uskutečněného obchodu, která byla ve vztahu ke společnosti T. P. , s. r. o., poměrně vysoká, a lze ji spolu s již zmíněným významem realizace obchodních vztahů mezi oběma společnostmi považovat za naplnění pojmu jiné těžké újmy.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud konstatoval, že jednání obviněné za výše uvedených okolností naplňuje pojem „pohrůžky jinou těžkou újmou“, poněvadž pohrůžka zrušením obchodní spolupráce mezi oběma uvedenými společnostmi, kterou obviněná adresovala jednateli společnosti T. P. , s. r. o., byla s ohledem na shora uvedené skutečnosti objektivně i subjektivně ve vztahu k T. D. dostatečně způsobilá vzbudit v něm důvodnou obavu, že je míněna vážně, je realizovatelná samotnou obviněnou a že bude i provedena se všemi zmíněnými důsledky.
Na závěr zbývá dodat, že na základě dokazování provedeného soudem prvního stupně v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními bylo též zjištěno, že výše uvedené skutečnosti spolu s následným soudem zjištěným jednáním obviněné, spočívajícím v tom, že po již zmiňované výhružce obviněná iniciovala schůzku s jednatelem společnosti T. P. , s. r. o., kde po něm požadovala v rozhodnutí nalézacího soudu specifikovanou finanční částku za to, že k uskutečnění její výhružky nedojde, naplňují všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák., když bylo vycházeno z úplných a správných skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě výroku napadeného rozhodnutí nalézacího soudu tak, že obviněná jako manažer pro oblast životního prostředí a bezpečnost práce pod pohrůžkou zrušení obchodní spolupráce mezi společnostmi Z. V. C. , s. r. o., a T. P. , s. r. o., požadovala na jednateli společnosti T. P. , s. r. o., za nápravu jí poškozené dobré pověsti společnosti T. P. , s. r. o., peněžní částku ve výši 100.000,- Kč. Svým činem dovolatelka tedy jiného pod pohrůžkou jiné těžké újmy nutila, aby něco konal, a to aby jí předal uvedenou peněžní částku. S ohledem na povahu jednání obviněné, která jednala systematicky poté, co si připravila situaci, aby jednatele společnosti T. P. , s. r. o., T. D. mohla k předání uvedené peněžní částky donutit, výši této částky a důraz s jakým ji požadovala, naplnila i materiální znak tohoto trestného činu, neboť její jednání je na základě posouzení kritérií uvedených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. pro společnost velmi nebezpečné.
Ve zbývající části namítala dovolatelka pochybení soudů obou stupňů skutkového charakteru, k čemuž je nutné poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 7 T 3/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 14 To 306/2004, jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchaného obviněnou K. je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud I. stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu I. stupně se pak plně ztotožnil i soud II. stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž tento se současně logicky vypořádal též s námitkami obviněné uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněnou v dovolání jsou z větší části totožné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem II. stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněné A. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť z velké části jen opakuje námitky uplatňované obviněnou již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.