ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.225.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 225/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2005 o dovolání obviněného R. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 9 To 230/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 56/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 6 T 56/2003, byl obviněný R. P. uznán vinným:
1) trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v průběhu měsíce října a listopadu 1998 v době, kdy již věděl o tom, že na společnost B. R. P., spol. s r. o., byl podán u Krajského obchodního soudu v Praze návrh na prohlášení konkursu, provedl opakované hotovostní výběry z účtu společnosti B. R. P., spol. s r. o., vedeného u IPB, a. s., v celkové výši 1.274.798,- Kč, přičemž tyto prostředky nepoužil k úhradě závazků společnosti B. R. P., spol. s r. o., a svým jednáním znemožnil jejich zařazení do konkursní podstaty za účelem uspokojení věřitelů poté, co na společnost B. R. P., spol. s r. o., byl rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 94 K 11/98, prohlášen konkurs, a
2) trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době od 1. 4. 1998 do prohlášení konkursu na společnost B. R. P., spol. s r. o., rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 94 K 11/98, nevedl účetní knihy podle §13 a násl. zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, přestože mu tuto povinnost jakožto jednateli ukládá obchodní zákoník, a tímto svým jednáním ke škodě věřitelů společnosti umožnil jednání popsané v bodě 1) rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný R. P. podle §256 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 22 měsíců.
Městský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2004 odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný R. P., a usnesením ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 9 To 230/2004, podle §256 tr. ř. je jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ve spojení s citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 6 T 56/2003, podal obviněný R. P. prostřednictvím obhájce JUDr. B. Ch. dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto dovolání obviněný s odkazem na obsah jím podaného odvolání v této trestní věci namítl, že ve vztahu k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. je interpretace výpovědi svědka K. H. ze strany soudu jednoznačně účelová a jednostranná, a obviněný je přesvědčen, že předmětné ustanovení trestního zákona nemůže postihnout jeho samotného jako osobu, která nebyla schopná (s ohledem na své vzdělání a kvalifikaci) vést účetní evidence. Dále uvedl, že na základě dohody s K. H. přijal taková opatření, aby účetní evidence mohly být doplněny kdykoli to bude potřeba. Přitom také zdůraznil, že je přesvědčen, že z provedeného dokazování nevyplývá jeho úmysl zkreslovat údaje o stavu hospodaření a jmění, jelikož přijatá opatření umožňovala kdykoli doplnit údaje v účetních evidencích. Následně obviněný namítl, že jej zcela jistě nelze trestat za skutečnost, že v době omezování podnikatelských aktivit společnosti se účetní evidence nevedly stejně jako v době prosperity společnosti. Poté dovolatel zdůraznil, že již v odvolání navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a svědky H. a JUDr. K. vyslechl znovu, protože jejich výpovědi se po provedeném dokazování jevily jako neúplné, avšak tomuto jeho návrhu nebylo odvolacím soudem vyhověno, když z jeho pohledu tento soud zcela nepřesvědčivě dospěl k závěru, že dopis svědka H., odeslaný po jeho výslechu tomuto soudu a navrhující správnou interpretaci jeho výpovědi, není řádným důkazem. K trestnému činu poškozování věřitele obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že se neztotožňuje se závěry soudu prvního ani druhého stupně, jelikož provedeným dokazováním nebyla jednoznačně prokázána jeho vina. Dovolatel je totiž přesvědčen, že pokud by se měl dopustit spáchání předmětného trestného činu, musela by být prokázána subjektivní stránka ve formě úmyslu, která však řádně prokázána nebyla. Na podporu tohoto svého tvrzení opět uvedl polemiku se závěry nalézacího soudu, vyplývajícími z provedeného dokazování.
V neposlední řadě obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 9 To 230/2004, a v návaznosti na to zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, který tomuto usnesení předcházel.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomuto dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný R. P. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Jedinou námitkou hmotně právní povahy, vztahující se však pouze k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., je tvrzení obviněného, že soudy obou instancí nesprávně právně posoudily otázku souladu dovolatelova postupu ohledně vedení účetní evidence s ustanovením §12 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Podle názoru obviněného bylo jeho jednání zcela v souladu s tímto ustanovením v tehdy platném znění, neboť chybějící údaje v účetní evidenci bylo možno kdykoli doplnit, a povinnost provádět účetní zápisy průběžně v účetním období přinesla až pozdější novela citovaného zákona.
Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 tr. zák. spáchá ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen.
Při posuzování opodstatněnosti dovolání obviněného se Nejvyšší soud nejprve zabýval námitkou obviněného týkající se použití ustanovení §12 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném v době spáchání posuzovaného činu, tedy v době od 1. 4. 1998 do prohlášení konkursu na společnost B. R. P., spol. s r. o., rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 94 K 11/98. Uvedené ustanovení §12 zmiňovaného zákona v této době v odstavci druhém stanovilo, že „účetní zápisy provádějí účetní jednotky srozumitelně, přehledně a způsobem zaručujícím jejich trvanlivost“, tedy nikoli tak, aby mohly být v budoucnu doplňovány, jak uvádí v dovolání obviněný. To vyplývá i ze znění následujícího odstavce 3 téhož ustanovení, kterým byl způsob provádění účetních zápisů dále upřesněn tak, že „účetní jednotky uspořádají účetní zápisy způsobem, který umožní ověřit zaúčtování všech účetních případů v účetním období, a tak, aby zabránily neoprávněným změnám a úpravám těchto zápisů“. V návaznosti na dikci těchto ustanovení Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů prvního a druhého stupně zdůrazňuje, že obviněný R. P. účetnictví v daném období nevedl v souladu s citovaným ustanovením §12 odst. 2, 3 zákona o účetnictví, jelikož za toto období byl schopen předložit toliko pokladní knihu, vedenou a účtovanou do dne 29. 5. 1998 (č. l. 56 – 72 spisu), a deník podle účetních dokladů, jehož poslední údaj byl ke dni 16. 2. 1998, přičemž účetní závěrka byla provedena bez ověření ke dni 31. 5. 1998. Jediným dalším dokumentem, vedeným i po tomto datu byly pak už jen knihy došlých a vydaných faktur za období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 1998 (č. l. 116 – 120 spisu), přičemž faktury byly účtovány do 30. 9. 1998. Takto vedené účetní doklady v uvedeném období neobsahovaly účetní závěrky a inventury účtů, a to ani v elektronické podobě, což mimo jiné znemožnilo znalci vypracovat náležitý znalecký posudek a odpovědět v něm na zadané otázky (viz č. l. 32 - 36 spisu). Na základě těchto skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitka obviněného týkající se vedení účetnictví podle §12 zákona o účetnictví není důvodná, protože v rozhodné době bylo prokázáno, že obviněný nevedl účetní knihy, které měly sloužit k přehledu o stavu hospodaření a majetku, a proto jeho jednání bylo v rozporu s ustanovením §12 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění platném a účinném v době spáchání posuzovaného činu. Jeho činnost ve vztahu k vedení účetnictví v období od 1. 4. 1998 do prohlášení konkursu na společnost B. R. P., spol. s r. o., rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 94 K 11/98, totiž rozhodně neodpovídala ustanovení §12 odst. 2, 3 citovaného zákona o účetnictví, požadujícím od vyhotovených účetních zápisů přehlednost, srozumitelnost a způsob vedení, zaručující jejich trvanlivost, k čemuž jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že výše zmíněné požadavky samozřejmě směřují k zajištění možnosti úplné přezkoumatelnosti zmíněných účetních zápisů, což v případě obviněného na základě jím předložených účetních dokladů rozhodně možné nebylo (srov. i zprávu o zpracování znaleckého posudku na č. l. 33 spisu a znalecký posudek z oboru ekonomika na č. l. 34 - 36 spisu).
Tyto skutečnosti k námitce obviněného uplatněné v odvolání již v zásadě správně a úplně uvedl odvolací soud v napadeném rozhodnutí, když v souladu se zněním ustanovení §125 odst. 1 tr. zák. zdůraznil, že trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen. Účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady nevede ten, kdo si takové knihy nebo doklady vůbec neopatří nebo si je nevyhotoví, anebo si je sice opatří či vyhotoví, ale buď je vůbec nevyplňuje, tedy zápisy neprovádí, anebo je vyplňuje nedostatečně, takže nemají příslušné náležitosti a nedávají přehled o stavu hospodaření a majetku, popř. nemohou sloužit k jejich kontrole (srov. str. 4 až 5 napadeného rozsudku).
Vzhledem k tomu bylo po přezkoumání spisového materiálu zjištěno, že obviněný R. P. v inkriminovaném období skutečně nevedl účetní knihy sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač byl podle zákona povinen jako jednatel účetnictví vést, což obviněný i sám uvedl v přípise zaslaném správci konkursní podstaty ze dne 10. 6. 1999, ve kterém sděluje, že „účetnictví firmy úpadce není vedeno od března 1998, a to pro platební neschopnost firmy vůči zaměstnancům finanční účtárny, se kterými byl k tomuto datu ukončen pracovní poměr“ (srov. č. l. 74 a 75 spisu; viz též svazek č. V, příloha č. 1). Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. ve všech jejích zákonných znacích, tudíž jeho námitka vztahující se k této právní kvalifikaci nebyla důvodná, a proto bylo jeho dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné.
Ve zbývající části dovolání obviněný R. P. namítal pochybení soudů obou stupňů skutkového charakteru, a to zejména pokud jde o skutek právně posouzený jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně (případně doplněné nebo pozměněné odvolacím soudem) nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a přiměřeně i usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud tedy s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 6 T 56/2003, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 9 To 230/2004, jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. spáchaného obviněným R. P. je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž tento se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Pochybení nelze podle názoru Nejvyššího soudu shledávat ani v závěru odvolacího soudu týkajícího se dopisu svědka K. H. o údajném nikoli správném výkladu či pochopení jeho výpovědi, když je třeba souhlasit se závěry odvolacího soudu, že výpověď svědka K. H. byla již soudem prvního stupně citována zcela přesně a jednoznačně z ní vyplývá, že účetnictví v shora uvedeném období nebylo vedeno zákonem požadovaným způsobem. Tento závěr není otázkou výkladu nebo pochopení jeho výpovědi, ale jejího hodnocení ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., které provádějí orgány činné v trestním řízení a v konečné fázi soud prvního stupně, přičemž soud druhého stupně takové hodnocení posuzuje při přezkoumání spisu na základě podaného odvolání, což také náležitě v dané věci učinil. Navíc závěru odvolacího soudu odpovídá i obsah dopisu svědka K. H., z kterého nevyplývá, že by na své výpovědi z hlediska podstatných skutečností týkajících se vedení účetnictví v rozhodném období, chtěl cokoli změnit (viz závěr tohoto dopisu na č. l. 339, kde uvádí, že toto jeho vyjádření je v souladu s jeho svědeckou výpovědí; pokud zde navíc uvádí své „odborné komentáře“ z hlediska vedení účetnictví podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nejsou tyto podstatné, neboť jsou jen jeho osobním názorem a nikoli skutkovými okolnostmi, ke kterým byl jako svědek vyslýchán). V této souvislosti je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou z velké části totožné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem druhého stupně, s kterými se odvolací soud ve svém rozhodnutí náležitě vypořádal.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť námitky obviněného byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto uvedených důvodů je třeba dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného R. P. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť z velké části jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto toto dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.