ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.291.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 291/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2005 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 9 To 184/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 260/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 1 T 260/2002, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněnými P. K. a M. R., dílem dokonaným a dílem nedokonaným, a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustil způsobem, uvedeným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. K. podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §37a a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §37a tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o vině a o trestu v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2003, č. j. 9 To 80/2003-288, jakož i všechny výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo zároveň rozhodnuto o náhradě škody.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. K. odvolání (stejně jako ostatní obvinění), které Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 9 To 184/2003, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Tento rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 9 To 184/2003, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 1 T 260/2002, napadl obviněný J. K. dovoláním, které podal z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím obhájce JUDr. J. D., přičemž je zaměřil do všech výroků napadeného rozhodnutí. První námitka dovolatele směřovala k tomu, že došlo k nesprávnému procesnímu postupu, který ovlivnil hmotně právní posouzení věci v souvislosti s porušením zásady trestního práva „in dubio pro reo“, a dále též že nebyly soudem připuštěny výslechy několika svědků navrhovaných spoluobviněným K. Následně obviněný v tomto svém nynějším mimořádném opravném prostředku namítl, že poškozenému P. V., s. p., závod D. V., G., P., u skutku pod bodem1.) b) nevznikla v souvislosti s odcizením počítače monitorovacího systému TDB krádeží software žádná škoda, neboť jej tento dostal bezplatně jako náhradu za programové vybavení, které mu bylo dříve odcizeno. Na podporu této námitky dále zdůraznil, že předmětný software – monitorovací systém podniku P. V., s. p. – nemohl kromě poškozeného využít nikdo jiný a z hlediska tržní hodnoty je prakticky bezcenný. Navíc úmysl dovolatele nesměřoval ke krádeži programového vybavení počítače, neboť obviněný nevěděl, že zároveň s počítačem bere i software. Poslední pochybení soudu, zmíněné ve svém dovolání, spatřuje obviněný ve výši trestu, který mu byl za předmětné trestné činy uložen, protože tento trest byl podle jeho mínění zcela nepřiměřený a nebyly žádné právní důvody pro to, aby byl jemu uložený trest vyšší než trest uložený spoluobviněnému K.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na své námitky navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 9 To 184/2003 – 375 z 30. 5. 2003 a trest mu odpovídajícím způsobem snížil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného J. K. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření konstatoval, že dovolatel v první části odůvodnění svého dovolání zpochybňuje skutkové závěry a průběh dokazování, což nelze podřadit pod jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve druhé části pak podle státní zástupkyně dovolatel doslova a beze změny opakuje podstatný obsah předchozího dovolání podaného proti rozhodnutí o části pokračujícího trestného činu, přestože zjevná neopodstatněnost těchto námitek byla již zřetelně vyjádřena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1332/2003, jímž bylo odmítnuto dovolání obviněného J. K., podané dne 5. 5. 2003. Proto státní zástupce v této souvislosti pouze resumuje zásadní připomínky k námitkám obviněného, jak byly zakotveny ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k předchozímu dovolání. Na závěr státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné, přičemž za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. souhlasil s projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a podle písm. b) téhož odstavce tento čin spáchá vloupáním, a taktéž i ve smyslu písm. e) tento čin spáchá přesto, že byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Odstavec 2 ustanovení §247 tr. zák. pak pachatel naplní, jestliže způsobí tímto trestným činem škodu nikoli malou.
V první části dovolání obviněný J. K. svými námitkami, vztahujícími se k nepřipuštění výslechů některých svědků či nesprávného procesního postupu při porušení zásady „in dubio pro reo“, zpochybnil skutkové závěry a průběh dokazování v rámci řízení před soudem prvního i druhého stupně. Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. však vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud je v této věci zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak Nejvyšší soud zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně i usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.). Proto výše uvedené výhrady dovolatele, stejně tak jako jeho výtky směřující proti výši uloženého trestu, neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Pro úplnost lze dodat, že v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by bylo možno ve vztahu k výroku o trestu v konkrétním případě obviněného J. K. napadnout např. aplikaci ustanovení §37a tr. zák. nebo §35 odst. 1 tr. zák., což však dovolatel neučinil. Navíc Nejvyšší soud neshledal v použití těchto hmotně právních ustanovení ze strany soudů obou instancí žádných pochybení.
Ve zbývající části svého mimořádného opravného prostředku pak obviněný uvedl námitky víceméně shodné s těmi, jež zmínil ve svém předchozím dovolání podaném proti rozhodnutí o části pokračujícího trestného činu (vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1332/2003), týkajícím se téže věci, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1332/2003, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Vzhledem k tomu, že zjevná neopodstatněnost těchto námitek byla vyjádřena již v tomto v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, považuje Nejvyšší soud za nutné, se k těmto námitkám vyjádřit již jen ve stručnosti, při zdůraznění té skutečnosti, že při posouzení důvodnosti dovolání obviněného postupoval právě s ohledem na ustanovení §37a tr. zák., které stanoví, že pokud byl pachatel soudem odsouzen za dílčí útok v rámci pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.), za jehož ostatní útoky již byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Dovolatel své námitky, týkající se právního posouzení skutku zaměřil do výroku pod bodem 1.) b) rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 1 T 260/2002, kterého se dopustil tím, že dne 12. 2. 2002 v době od 04,08 hodin do 04,30 hodin po předchozí domluvě se společně s P. K. vloupal do administrativní budovy P. V., s. p., pracoviště H., okr. B., a to tím způsobem, že zatímco P. K. hlídal opodál, J. K. prostříhal otvor do drátěného oplocení objektu, vnikl do areálu, kde poté nezjištěným předmětem rozbil skleněnou výplň okna, vedoucího do kanceláře administrativní budovy, tímto vnikl dovnitř a z této kanceláře odcizil počítač monitorovacího systému TDB v hodnotě nejméně 15.000,- Kč, s licencí vizualizačního systému v hodnotě 34.000,- Kč ke škodě poškozené organizace P. V., s. p., závod D. V., G., P., přičemž na rozbitém termoskle okenního křídla a poškozením plotu pak vznikla škoda ve výši 1.480,- Kč.
Obviněný napadeným rozhodnutím vytkl, že při posouzení trestnosti jeho činu nedostatečně posoudily skutečnosti vztahující se k programovému vybavení odcizenému spolu s počítačem, který byl umístěn v kanceláři administrativní budovy P. V., s. p., pracoviště H., když při stanovení výše škody u tohoto dílčího útoku pod bodem 1.) a) odsuzujícího rozsudku započetly i hodnotu odcizeného software. Podle něj byl tento software bezcenný, neboť jej poškozený obdržel od dodavatelské firmy zdarma poté, co mu byl odcizen při předcházející krádeži před cca dvěma lety. Navíc o něm obviněný ani nevěděl. K tomuto je třeba uvést, že pokud software, tvořící součást odcizeného počítače, obdržel poškozený v rámci obchodních vztahů s jeho dodavatelem, po jeho předchozím odcizení při minulé krádeži počítače zdarma, pak tato skutečnost nemůže mít vliv na stanovení výše škody, která vznikla odcizením předmětné věci poškozenému. Způsob nabytí věci nemá vliv na její užitnou hodnotu, která je vyjádřena cenou, za níž je v daném čase a místě reálně možné tuto věc opatřit, neboť při takovém přístupu by např. všechny darované věci byly také bezcenné. Obdobně je tomu, i pokud jde o námitku, že i po krádeži obviněným obdrželo P. V., s. p., závod D.V., opět uvedený software zdarma. Ani tato skutečnost nemůže mít ze stejných důvodů na hodnotu odcizeného počítače s uvedeným softwarem a tím i způsobenou škodu vliv, neboť ta se stanoví podle §89 odst. 12 tr. zák., který jako základní kriterium pro určení výše škody uvádí, že „při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku v době a v místě činu obvykle prodává“. Nejvyšší soud pak už vůbec nemůže považovat za opodstatněnou námitku obviněného, že když odcizoval počítač, nebyl si vědom toho, že odcizil též i jeho programové vybavení. Bez tohoto vybavení totiž žádný technický přístroj na bázi počítačové technologie nemůže fungovat. Proto musí být každý počítač, aby mohl být plně použitelný, vybaven příslušným programovým vybavením, jehož hodnota může i převyšovat tržní hodnotu technických komponentů, tvořících počítač. Obviněný odcizoval počítač, který byl umístěn v kanceláři administrativní budovy P. V., s. p., pracoviště H., kde byl běžně zapojen a využíván, čehož si byl obviněný při jeho odcizování vědom (viz č. l. 107 až 113 spisu). Z tohoto hlediska musel tedy být obviněný zásadně srozuměn s tím, že s počítačem odcizuje i příslušný software odpovídající umístění a využívání předmětného počítače. Je proto třeba plně souhlasit s názorem odvolacího soudu v této věci, který uvedl, že „výši způsobené škody představuje hodnota odcizené věci, přičemž v daném případě byl odcizen počítač, k němuž byla licence na uvedený software přiřazena a tvořila součást jeho hodnoty, o čemž svědčí i specifikace nákladů na novou instalaci monitorovacího systému od firmy MPC S., spol. s r. o., související s obnovením systému po předchozí krádeži, tak technicko-obchodní nabídka téže firmy ze dne 24. 4. 2002, obsahující nabídkovou cenu za obnovení systému po krádeži nyní posuzované. Hodnotu počítače tedy tvoří nejen cena hardwaru, ale i softwaru, přičemž není rozhodující, zda vlastník po předchozí krádeži získal licenci bezplatně“ (viz č. l. 330 spisu).
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 1 T 260/2002, ve spojení s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 9 To 184/2003, jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaného a dílem nedokonaného, a trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., spáchaného obviněným J. K. je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž tento se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou z velké části totožné s námitkami uplatněnými v rámci obhajoby v průběhu předchozího řízení před soudy obou instancí.
Z obsahu dovolání, po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými obviněným jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v rámci odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal nalézací a odvolací soud, jakož i z přiloženého spisového materiálu, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť většina vznesených námitek dovolatele byla jednoznačně a bez pochybností vyvrácena již v rámci řízení před soudem odvolacím, a zbývající část výtek směřujících proti napadeným rozhodnutím shledal Nejvyšší soud nedůvodnými. Z těchto uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání obviněného J. K. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť z podstatné části jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, přičemž ostatní námitky nelze považovat za důvodné. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu toto dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a v souladu s návrhem nejvyššího státního zástupce o tom ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.