ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.365.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 365/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2005 o dovolání obviněného R. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 7 To 435/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 393/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 2 T 393/2003, byl obviněný R. H. uznán vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák., a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., kterých se dopustil tím, že společně s obviněnými Š. Ž. a D. P. dne 29. 3. 2002 kolem 20.00 hod. v M. N. V., okres B., bez oprávnění vnikli všichni tři do neuzamčeného rodinného domu majitele F. S., kde jej obviněný Š. Ž. úderem sevřenou pěstí do hrudníku porazil na podlahu, poté obvinění Š.. Ž. a D. P. poškozeného odtáhli do ložnice, kde jej svázali na rukou a nohou pásy natrhané látky, do úst mu dali roubík, nechali ho ležet na posteli, obvinění Š.. Ž. a D. P. poškozenému odcizili pánské hodinky zn. RAKETA s hnědým řemínkem v hodnotě 500,- Kč, 2 ks pánských spodků v hodnotě 216,- Kč, 6 ks pánských kapesníků v hodnotě 70,- Kč, 1 pár nových černých ponožek v hodnotě 35,- Kč, 3 ks pánských slipů v hodnotě 120,- Kč, pánské „boxerky“ v hodnotě 65,- Kč, pánské triko modré s límečkem v hodnotě 110,- Kč, ložní soupravu v hodnotě 300,- Kč, ubrus s vánočním motivem v hodnotě 130,- Kč, pánské hodinky s kovovým řemínkem žluté barvy v hodnotě 200,- Kč, pánské kapesní hodinky bez řetízku v hodnotě 250,- Kč, damaškové povlečení na jednu postel bílé barvy v hodnotě 750,- Kč a 280,- Kč v hotovosti, dále všichni tři obžalovaní poškozenému odcizili barevnou televizi tov. zn. TESLA, s dálkovým ovládáním v hodnotě 2 500,- Kč, kterou odnesli do zastavárny a získanou částku 1 200,- Kč zčásti použili pro svou potřebu, přičemž poškozený, jehož uzamkli v jeho domku, utrpěl otřes mozku a zlomeninu prsní kosti, v důsledku čehož byl hospitalizován od 1. 4. 2002 do 10. 4. 2002, když po tuto dobu byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života, přičemž obvinění Š. Ž. a D. P. se tohoto jednání dopustili přesto, že byli rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně za dne 17. 6. 1998, sp. zn. 1 T 178/98, uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odstavec 1, 2 písm. c) tr. zák. a obžalovaný Š. Ž. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, který vykonal dne 6. 3. 2001, a obžalovaná D. P. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, který vykonala dne 19. 7. 2000.
Za tyto trestné činy byl obviněný R. H. podle §10 odst. 2 a §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný R. H. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 7 To 435/2004, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 7 To 435/2004, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 2 T 393/2003, podal obviněný R. H. prostřednictvím obhájce JUDr. J. Ch. dovolání do všech výroků napadeného rozhodnutí z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které odůvodnil v tom smyslu, že byl neprávem uznán vinným spácháním obou trestných činů, neboť se jich nedopustil, nenaplnil skutkovou podstatu těchto trestných činů svým jednáním, přičemž odůvodnění rozsudků nemůže obstát, neboť dedukce okresního soudu v odůvodnění rozsudku jsou rozporuplné a v žádném případě nemohou obstát z hlediska objektivního posouzení jeho jednání. Pokud soud vychází z toho, že pomáhal vynášet odcizený televizor spoluobviněnému Š. Ž., což nepopírá, nemůže jít o právní kvalifikaci trestného činu loupeže a podíl na ní, ale nanejvýš toliko o spáchání trestného činu krádeže. Nutno vidět, že ke spáchání trestného činu loupeže oběma dalšími spoluobviněnými došlo bez jeho vědomí, na jiném místě, než kde se zdržoval, a v jiném čase. Oba soudy tedy nesprávně posoudily jeho podíl na trestné činnosti spoluobviněných Š. Ž. a D. P., neboť se na jejich trestné činnosti nepodílel, když pouze připouští, že jeho jednání by mohlo být posuzováno jako pomoc ke spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., pokud pomohl spoluobviněnému Š. Ž. z domu poškozeného vynést odcizený televizor.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného R. H. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. dne 8. 2. 2005, se do doby konání neveřejného zasedání senátu Nejvyššího soudu k předmětné trestní věci nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V rámci jediné právně relevantní námitky, která odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, vytkl dovolatel napadeným rozhodnutím, že pokud jeho jednání spočívalo v tom, že se nacházel v domě, kde páchali obžalovaní Š. Ž. a D. P. svou trestnou činnost, této se nikterak neúčastnil a pouze pomáhal z domu vynášet odcizený televizor, pak toto jeho jednání by mohlo být kvalifikováno maximálně jako pomoc k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. a není správný úsudek soudu prvního stupně, na základě nějž byl shledán vinným ze spáchání pomoci k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. K této své námitce dovolatel ještě podotkl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že ke spáchání trestného činu loupeže oběma dalšími obviněnými došlo bez jeho vědomí, na jiném místě, než kde se zdržoval, a v jiném čase.
Účastníkem na dokonaném trestném činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Dále je k tomu třeba říci, že trestná činnost účastníka musí bezprostředně přispět k tomu, že dojde k naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu, i když účastník sám tyto znaky svým jednáním přímo nenaplňuje. Pokud tedy dovolatel namítá, že se jednání dalších obviněných, soudem kvalifikovaného jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nijak neúčastnil a jen pomohl odnést obviněnému Ž. televizor poškozeného, pak k tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést následující:
Po prostudování přiloženého spisového materiálu je nutno konstatovat, že dovolatel v podstatě jen opakuje argumenty, které uvedl již v rámci své obhajoby v přípravném a v nalézacím řízení, jakož i v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v návaznosti na tato zjištění především zdůrazňuje, že soudy prvního i druhého stupně se v průběhu trestního řízení s těmito námitkami vypořádaly v zásadě správně a úplně.
Především je třeba poukázat na to, že přímo na základě výpovědi dovolatele v přípravném řízení, kterou pak tento potvrdil po jejím přečtení i při výslechu v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně, je nutno dospět k závěru, že není pravdivé tvrzení dovolatele, že z dokazování vyplynulo, že o trestné činnosti dalších obviněných nevěděl, ani se nenacházel s nimi ve stejné místnosti, když dotyčnou trestnou činnost páchali. Jak již uvedl soud prvního stupně na straně 8 v odůvodnění svého rozsudku pod č. j. 2 T 393/2003 – 283, obviněný R. H. sám uvedl, že zůstal v kuchyni s obviněnou P., která začala prohledávat zásuvky, aby zjistila, zda tam nemá poškozený schované peníze, a tedy nejpozději v tuhle chvíli musel mít povědomí o tom, že obviněná D. P. páchá již trestnou činnost. Poté, jak je opět uvedeno na zmíněné straně téhož rozsudku, obviněná odešla z místnosti a obviněný R. H. zde zůstal sám asi dalších 10 minut. Pak chtěl odejít, jelikož se mu podle jeho slov nelíbilo jednání obou dalších obviněných, ale bylo zamčeno a nemohl najít klíče. Přišel proto za obviněným Ž. a obviněnou P. a uviděl, jak poškozený sedí na posteli a teče mu krev. V přítomnosti dovolatele se obviněný Ž. poškozeného dotazoval, kde má peníze a udeřil jej do obličeje a poté začal s obviněnou P. prohledávat dům (viz výpovědi obviněného R. H. na č.l. 32 až 33 a 185 až 187, které jsou v souladu i s ostatními provedenými důkazy). Nalézací soud tedy správně na základě těchto zjištění dovodil, že obviněný R. H. společně s dalšími obviněnými Ž. a P. pobýval v domě poškozeného F. S., pohyboval se zde po různých místnostech, byl přítomen u části násilného jednání obou dalších obviněných vůči poškozenému i tomu, když tito se zmocňovali věcí poškozeného, a nakonec sám pomáhal z domu odnášet odcizený barevný televizor. Vzhledem k tomu, že nebyla prokázána existence výslovné nebo konkludentní domluvy mezi ním a dalšími spoluobviněnými o spáchání trestného činu loupeže, ani jeho účast na spáchání tohoto trestného činu ve formě společného jednání, kterou by bylo možno podřadit pod spolupachatelství, soud prvního stupně správně dovodil, že obviněný R. H. se nedopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. V té souvislosti však nelze přehlédnout, že z výpovědí samotného obviněného vyplývá, že byl zčásti přítomen násilnému jednání spoluobviněných, které skutkové znaky loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. naplňovalo, včetně toho, když se obviněný Š. Ž. poškozeného dotazoval, kde má peníze, a v té souvislosti poškozeného udeřil do obličeje. O tomto jejich jednání tedy z vlastního pozorování věděl a posléze se v závěrečné fázi připojil k jednání obviněných tím, že odnášel se spoluobviněným Š. Ž. odcizený televizor. Takové jednání podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu naplňuje znaky pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1 tr. zák., neboť spoluobviněným jako pachatelům trestného činu loupeže usnadnil spáchání tohoto trestného činu tím, že spoluodnášel odcizený barevný televizor zn. Tesla v hodnotě 2 500 Kč, jako jednu z uloupených věcí. Trestná činnost pomocníka totiž přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, a to v tomto posuzovaném případě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to přesto, že pomocník sám tyto znaky přímo nenaplňuje.
Z těchto důvodů neobstojí námitka obviněného, týkající se toho, že jednání dovolatele mohlo naplnit maximálně znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. či pomoci k tomuto trestnému činu, jelikož se dovolatel neúčastnil násilného jednání, a mělo mu být přičítáno pouze to, že odnesl z domu poškozeného odcizený televizor. K tomu je třeba poznamenat, že účastenství, samozřejmě i ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., je založeno na zásadě akcesority, což je třeba definovat jako závislost trestní odpovědnosti účastníka, na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, tedy v tomto konkrétním případě na trestní odpovědnosti obou dalších obviněných za spáchaný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který tito již před tím, než k jejich jednání obviněný R. H. svým vlastním pomocným jednáním přistoupil, dokonali. Pomoc je úmyslnou formou účasti na trestném činu, a proto vyžaduje úmysl, směřující k účasti na tomto trestném činu, a to v případě obviněného R. H. ve formě pomoci. Obviněný si byl vědom, jak již bylo shora uvedeno, že došlo ke zmíněnému násilnému jednání ze strany hlavních pachatelů, jimiž byli obviněný Š.. Ž. a obviněná D. P., a pomohl jim v dokončení jejich trestného činu tím, že pomáhal odnést jednu z odcizených věcí. Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně na základě provedeného dokazování nevyplynulo, že by obviněného R. H. k tomuto jednání některý z uvedených spoluobviněných nutil. Naopak z jeho výpovědi vyplývá, že dotyčný odcizený televizor chtěl odnést a byl ochoten přijmout za tento svůj čin všechny důsledky (jak nakonec uvedl i ve svém dovolání). Proto lze uzavřít, že v jeho jednání byla shledána existence přímého úmyslu ve vztahu k pomoci k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a nelze jeho jednání kvalifikovat tak, jak dovolatel požaduje. Takové jednání, kterým se obviněný R. H. podílel na spáchané trestné činnosti tím, že přistoupil k jednání spoluobviněných – pachatelů trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. – v době, kdy tito již sice bez dorozumění s ním tento trestný čin loupeže dokonali, ale ještě ho dokončovali zmocňováním se věcí poškozeného a posléze i jejich odnášením z bytu poškozeného, který v té době byl uveden do stavu bezbrannosti, o čemž obviněný R. H. věděl, sice nenaplňuje znaky spolupachatelství na trestném činu loupeže podle §9 odst. 2, §234 odst. 1 tr. zák., ale jde o pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) k tomuto trestnému činu (srov. č. 34/1968 Sb. rozh. tr.).
Zbývající výtky dovolatele Nejvyšší soud posoudil jako námitky skutkového charakteru, jelikož v rámci nich dovolatel poukázal na domnělá pochybení soudu v oblasti závěrů vyplývajících z dokazování a částečně též polemizoval s názorem soudu v tom smyslu, zda bylo či nebylo dostatečně prokázáno, že spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., k čemuž musí Nejvyšší soud mimo jiné podotknout, že toto mu ani přičítáno za vinu v napadeném odsuzujícím rozsudku nebylo, když byl odsouzen jen za pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k tomuto trestnému činu. Pokud tedy obviněný v rámci svého dovolání vytýká napadeným rozhodnutím, že byl neprávem uznán vinným spácháním obou trestných činů, neboť se jich nedopustil, nenaplnil skutkovou podstatu těchto trestných činů svým jednáním, přičemž odůvodnění rozsudků není správné, neboť dedukce okresního soudu v odůvodnění rozsudku jsou rozporuplné a v žádném případě nemohou obstát z hlediska objektivního posouzení jeho jednání, nevytýká jim, že by na základě zjištěného a v rozhodnutích popsaného skutku nesprávně tuto otázku po právní stránce vyhodnotily, ale požaduje, aby byla vzata do úvahy jeho obhajoba a jeho zhodnocení provedených důkazů. Obviněný tedy v této části svého mimořádného opravného prostředku požaduje změnu skutkových zjištění soudu prvního stupně, a to převážně v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů, a proto tyto jeho námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nejsou relevantní.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. totiž vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu I. stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud s ohledem na všechny argumenty uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 2 T 393/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 7 To 435/2004, jako pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1 tr. zák., spáchané obviněným R. H. je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který v rámci řízení o odvolání po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř., přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného, uplatněnými v rámci odvolacího řízení. V té souvislosti je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou prakticky totožné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem prvního i druhého stupně.
Z obsahu dovolání, po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, jakož i z přiloženého spisového materiálu, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť většina vznesených námitek dovolatele byla jednoznačně a bez pochybností vyvrácena již v rámci řízení před soudem nalézacím a odvolacím, přičemž zbývající část výtek směřujících proti napadeným rozhodnutím pak shledal Nejvyšší soud nedůvodnými. Z těchto uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného R. H. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť pouze opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.