ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.617.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 617/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2005 o dovolání obviněného P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 7 To 567/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 75/2003, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 7 To 567/2004, a ohledně obviněného P. P. i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 3 T 75/2003.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu ve Frýdku?Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 3 T 75/2003, byl obviněný P. P. pod bodem 6) tohoto rozsudku uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil společně s obviněným P. L. tím, že po předcházející vzájemné dohodě dne 17. 1. 2002 ve F. - M. požádal obviněný P. P. Č. s., a. s., p. F. - M., o poskytnutí úvěru službou S. ve výši 90.000,- Kč, přičemž takto činil prostřednictvím obchodního zástupce Č. s., a. s., spoluobviněného P. L., když tomuto předložil nepravdivé potvrzení o výši pracovního příjmu zaměstnance, ve kterém uvedl nepravdivý čistý měsíční příjem, přičemž spoluobviněný P. L. byl informován o tom, že se jedná o padělané potvrzení a že úvěr není určen na nákup osobního automobilu, jak je uvedeno v žádosti, ale účelem úvěru bylo získání finančních prostředků v hotovosti, a přesto umožnil spoluobviněnému P. P. získat požadovaný úvěr, aniž by Č. s., a. s., P. (dále jen \"Č. s.\"), na tuto skutečnost upozornil, přičemž obviněný P. P. téhož dne poskytnutý úvěr prostřednictvím účtu spoluobžalovaného P. L. získal, přičemž úvěr byl v následujícím období řádně splácen.
Za tento trestný čin byl obviněný P. P. podle §250b odst. 1 a §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 18.000,- Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené době vykonán, byl obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný P. P. odvolání, o kterém Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 7 To 567/2004, tak, že napadené rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku z podnětu odvolání obviněného P. P. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově uložil podle §250b odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené době vykonán, byl obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 7 To 567/2004, podal obviněný P. P. prostřednictvím obhájce Mgr. T. G. dovolání do všech výroků napadeného rozhodnutí z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že obviněný rozhodně nespáchal uvedený trestný čin, neboť obžaloba je opřena jen o výpověď spoluobviněného P. L., která je nevěrohodná a rozporuplná jak ve vztahu ke skutku pod bodem 6), tak i ke skutkům popsaným pod jinými body prvoinstančního rozsudku. Dále dovolatel namítl, že finanční prostředky získané prostřednictvím předmětného úvěru použil na nákup vozidla, jak se zavázal, přičemž navíc během trestního řízení ani nebylo prokázáno, že by podepsal předmětné tiskopisy Č. s., a že by je této předal. K nepravdivým údajům ohledně výše příjmu z pracovního poměru uvedl, že Č. s. neměla zvláštní tiskopis k vyplnění údajů pro osoby, které mají příjmy jako společníci obchodních společností, a neměla ani formuláře pro osoby, které mají příjmy z pronájmu nemovitostí, když tyto osoby nemusí být podnikateli a nemusí být ani zaměstnanci. Tato banka měla formuláře pouze pro zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné. Ovšem dovolatel v předmětné době příjmy uvedené v prohlášení o výši příjmu skutečně měl, a to jako zaměstnanec v tiskopisech uváděné společnosti a dále jako společník firmy E. K.P., s. r. o., přičemž v trestním řízení nebyl prokázán opak. Taktéž nebylo prokazováno, zda by obviněný dostal zmíněný úvěr za situace, pokud by měl pouze příjmy ze zaměstnaneckého poměru a neměl tyto další uváděné příjmy. V neposlední řadě poukázal na skutečnost, že vždy měl v úmyslu předmětný úvěr platit, a také jej řádně a včas hradí. Všechny tyto námitky pak na závěr dovolatel vztáhl k nedostatku materiálního znaku trestného činu úvěrového podvodu, tedy ke konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti daného trestného činu, kterým se nezabýval jak soud prvního stupně, tak ani soud druhého stupně. Obviněný k tomuto zdůraznil, že soudy v jeho případě neposuzovaly společenskou nebezpečnost ve smyslu ustanovení §3 tr. zák., ale hodnotily pouze formální znaky skutkové podstaty daného trestného činu stanovené ve zvláštní části trestního zákona, což nelze z jeho pohledu akceptovat.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 7 To 567/2004, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 3 T 75/2003, a to pokud se týče výroku, kterým byl odsouzený P. P. uznán vinným a byl mu uložen trest včetně náhradního trestu, a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného P. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřil v tom smyslu, že v převážné části dovolání obviněný s poukazem na prokázání či neprokázání určitých skutečností soudem v předchozím trestním řízení pouze zpochybňuje skutková zjištění soudů obou instancí, vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. K dalším námitkám uplatněným dovolatelem a zaměřeným na nedostatek v podobě nenaplnění materiálních znaků uvedeného trestného činu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl to, že pokud obviněný ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsaným způsobem současně naplnil po objektivní i subjektivní stránce všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., nelze z ničeho dovodit, že by inkriminovaný trestný čin neodpovídal jiným běžně se vyskytujícím trestným činům podvodu v jeho základní skutkové podstatě. Poněvadž k trestnosti tohoto trestného činu není v daném případě zapotřebí způsobení škody, došlo k jeho dokonání již před tím, než byl úvěr obviněnému fakticky poskytnut. Skutečnost, zda z jednání dovolatele nakonec vzešel nějaký následek či nikoli, a tedy i fakt, že obviněný úvěr řádně splácel, má zde proto význam toliko z hlediska obecného stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost vedle ostatních kritérií uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. nikoliv však pro závěr o existenci okolnosti, jejíž výlučnost v materiálním smyslu by snižovala stupeň nebezpečnosti předmětného trestného činu pod její typovou hranici na úroveň pouze nepatrnou, čímž v podstatě státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil souhlas s právním posouzením tohoto jednání dovolatele, jak jej provedl i Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 7 To 567/2004. Na závěr svého vyjádření pak navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami, přičemž Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k odmítnutí podaného dovolání obviněného P. P. ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Pokud se tedy obviněný v dovolání dovolával nesprávných skutkových zjištění a případně i nesprávného hodnocení soudem provedených důkazů, čímž v této části dovolání požadoval změnu skutkových zjištění soudu prvního stupně, nebylo možné se těmito námitkami zabývat, neboť z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).
V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné tedy na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obviněný P. P. ve svém dovolání poukázal na pochybení soudů obou instancí, spočívající v tom, že se náležitě nezabývaly stupněm nebezpečnosti jeho jednání a v důsledku toho nedostatečně zhodnotily přítomnost materiálního znaku trestného činu, který je mu kladen napadenými rozhodnutími za vinu. Toto své tvrzení odůvodnil v tom smyslu, že v jeho případě nelze hovořit o tom, že by uvedl dotyčnou banku v omyl, když úvěr hradil řádně a včas a použil ho opravdu na nákup vozidla, tak jak uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru. Dále obviněný namítl, že v předmětné době byla výše jeho příjmů taková, jak ji uvedl do prohlášení pro Č. s., neboť nejenže byl skutečně zaměstnancem jím uváděné společnosti, ale byl též i společníkem společnosti E. K.P., s. r. o. Za podstatnou považuje tu skutečnost, že Č. s. nemá zvláštní tiskopis k vyplnění údajů pro osoby, které mají příjmy jako společníci obchodních společností, a nemá ani formuláře pro osoby, které mají příjmy z pronájmu nemovitostí, když tyto osoby nemusí být podnikateli a nemusí být ani zaměstnanci. Tato banka měla formuláře pouze pro zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné. Soudy se těmito skutečnostmi vůbec nezabývaly a v návaznosti na to nevěnovaly ani pozornost tomu, zda nebyl údaj o výši celkových příjmů obviněného ve skutečnosti pravdivý.
Podle ustanovení §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak trestného činu, musí být u dospělého pachatele větší než nepatrný. Odstavec 4 uvedeného §3 tr. zák. dále stanoví, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
V trestní věci dovolatele nepochybně došlo k naplnění formálních znaků trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., neboť je nesporné, že obviněný P. P. uvedl v potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, které je založeno na č. l. 116 spisu, nepravdivé údaje o výši svých příjmů, přičemž věděl, že toto potvrzení bude předloženo Č. p., na jejímž hlavičkovém papíru bylo jím vlastnoručně vyplněno, přičemž takto jednal v dohodě se spoluobviněným P. L. a se záměrem získat na základě poskytnutého úvěru od Č. s. 90.000,- Kč v hotovosti [§4 písm. a) tr. zák.], což se mu také podařilo. V té souvislosti je třeba pro úplnost uvést, že již soud prvního stupně se náležitě vypořádal s obhajobou obviněného, že peněžní prostředky z úvěru vyplacené mu v hotovosti použil na zakoupení osobního automobilu od třetí osoby, když v tomto směru považoval výpověď obviněného za účelovou, přičemž v zásadě není ani podstatná, neboť spoluobviněný P. L. nebyl oprávněn poskytovat peněžní prostředky z úvěru v hotovosti, byť na koupi automobilu od třetí osoby (viz č. l. 593 spisu).
Po důkladném prostudování obou napadených rozsudků a přiloženého spisového materiálu však Nejvyšší soud považuje zejména s přihlédnutím k odůvodnění obou rozsudků za nutné zdůraznit, že tyto soudy se náležitě a v potřebném rozsahu nezabývaly materiální stránkou daného trestného činu, a nelze proto v tomto konkrétním případě na základě nich jednoznačně dospět k závěru, zda popsané jednání obviněného bylo pro společnost do té míry nebezpečné, aby i po materiální stránce ve smyslu §3 odst. 1, 2 tr. zák. mohlo být posouzeno jako uvedený trestný čin úvěrového podvodu, anebo zda, v případě, že by bylo shledáno naplňujícím jak formální znaky, tak i materiální znak daného trestného činu, by eventuálně při zohlednění všech rozhodných skutečností ve smyslu §24 odst. 1 tr. zák. nepřicházelo v úvahu v případě obviněného P. P. upustit od potrestání.
V podrobnostech je třeba k námitkám uvedeným v dovolání dále zdůraznit, že v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. jsou příkladmo uvedeny okolnosti (kritéria) spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Prakticky však tento výčet, vzhledem k tomu, že některé z okolností jsou uvedeny velmi obecně, kryje všechny v úvahu přicházející faktory, na nichž společenská nebezpečnost závisí. Jednotlivé okolnosti jsou pak blíže konkretizovány v dalších ustanoveních trestního zákona, zejména v ustanoveních o polehčujících a přitěžujících okolnostech (srov. §33 a §34 tr. zák.). Ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., jež vyžaduje hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, má podstatný význam nejen pro úvahu, zda jde vůbec o trestný čin, ale rozhodujícím způsobem zasahuje i do úvah o tom, zda jde o trestný čin závažnějšího nebo méně závažného charakteru (srov. č. 33/1962 Sb. rozh. tr.), a má tedy i význam pro určení druhu a výměry trestu či pro případné upuštění od potrestání podle ustanovení §24 tr. zák., které je možné mimo jiné jen u trestného činu menší nebezpečnosti pro společnost (srov. i odkaz na tuto i další podmínky v §26 odst. 1 tr. zák.).
Okolnosti spoluurčující společenskou nebezpečnost charakterizují prakticky čtyři skupiny znaků skutkové podstaty trestného činu, přičemž však platí, že při určování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. nepřihlíží soud jen k okolnostem, které zakládají znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nýbrž i k dalším okolnostem, které sice nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, avšak charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele a mají vliv na jejich konkrétní společenskou nebezpečnost (srov. č. 13/1973 Sb. rozh. tr.). Všechny tyto okolnosti je následně nutno nejen zjišťovat, nýbrž je také objektivně (tj. bez přeceňování nebo podceňování některých z nich) hodnotit. Přitom je třeba vždy uvést, zda a do jaké míry ta či ona okolnost zvyšuje nebo snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze v konkrétním případě stanovit odpovědně až po zhodnocení všech hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Nelze proto některá z těchto hledisek posuzovat izolovaně mimo rámec stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
Aplikují-li se tyto obecné úvahy o stupni nebezpečnosti činu pro společnost na případ obviněného P. P., je třeba se z konkrétně vymezených námitek obviněného zabývat zejména jeho tvrzením, že úvěr hradil řádně a včas. Tento závěr plně koresponduje i se závěry obou soudů v napadených rozsudcích (srov. č. l. 581 a 654 spisu). V té souvislosti je třeba uvést, že byť správně odvolací soud dospěl k závěru, že zákonným znakem trestného činu úvěrového podvodu není způsobení škody, má tento přístup obviněného význam z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost, a to zejména s přihlédnutím i k dalším níže uvedeným skutečnostem. Obviněný totiž v podaném dovolání také namítl, že v předmětné době byla výše jeho příjmů taková, jak ji uvedl do prohlášení pro Č. s., neboť nejenže byl skutečně zaměstnancem jím uváděné společnosti, ale byl též společníkem a jednatelem společnosti E. K.P., s. r. o., kde měl další příjem. Za podstatnou přitom považuje tu skutečnost, že Č. s., neměla zvláštní tiskopis k vyplnění údajů pro osoby, které mají příjmy jako společníci obchodních společností, a neměla ani formuláře pro osoby, které mají příjmy z pronájmu nemovitostí, když tyto osoby nemusí být podnikateli a nemusí být ani zaměstnanci. Tato banka měla podle tvrzení obviněného formuláře pouze pro zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné. Obviněný tím tedy naznačil, že vyplnil v podstatě správnou výši svých příjmů (jako součet všech svých příjmů) sice nesprávně na jediný formulář pro zaměstnance, ale to jen z důvodu \"zjednodušení\", neboť neměl k dispozici další formulář pro příjem společníka a jednatele společnosti E. K.P., s. r. o. Ve své výpovědi totiž obviněný P. P. uvedl, že když mu spoluobviněný P. L. řekl, že by jeho měsíční příjem měl dosahovat kolem 14.000,- Kč, aby mohl úvěr získat, tak takový příjem v té době ve společnosti B., s. r. o., neměl, neboť ve skutečnosti tam měl příjem okolo 6.000,- až 7.000,- Kč, avšak jako jednatel společnosti E. K.P., s. r. o., měl další příjem kolem 8.000,- Kč (č. l. 331 až 335; srov. i č. l. 569 spisu). Tyto okolnosti, pokud by byly pravdivé, by měly též podstatný význam pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, poněvadž by sice formálně šlo o \"nepravdivý údaj\" ve smyslu §250b odst. 1 tr. zák., ale tuto okolnost by bylo třeba hodnotit i z hledisek materiálních, přičemž by celkový skutečný příjem obviněného v obou společnostech mohl dosáhnout i výše příjmu vykázaného, byť nesprávně jen u jedné z nich. Zváží-li se dále, že obviněný P. P. nebyl podle opisu rejstříku trestů nikdy soudně trestán, pracuje jako vedoucí provozu u společnosti E. K.P., s. r. o., F.-M., z místa bydliště k jeho chování není negativních poznatků a jako jediný ze všech spoluobviněných od počátku úvěr řádně splácel, je třeba, aby byla uvedená tvrzení obviněného náležitě v dalším řízení ověřena, a poté se příslušný soud vypořádal se stupněm nebezpečnosti trestného činu pro společnost, a to jak z hlediska §3 odst. 1, 2 tr. zák., tak případně i z hlediska možnosti použití ustanovení §24 odst. 1 tr. zák.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 7 To 567/2004, a ohledně obviněného P. P. i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 3 T 75/2003, přičemž podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vytknuté vady vzhledem k nutnosti doplnění dokazování v řízení před soudem prvního stupně nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení bude třeba, aby Okresní soud ve Frýdku-Místku jako soud nalézací doplnil dokazování ohledně dalšího příjmu obviněného jako jednatele společnosti E. K.P., s. r. o., v rozhodném období předcházejícím dni 17. 1. 2002, a to vyžádáním zprávy od této společnosti o příjmech obviněného a příslušných dokladů z účetnictví této společnosti, případně i přiznání k dani z příjmu obviněného k ověření těchto skutečností. Následně je třeba vyhodnotit tyto nově zjištěné skutečnosti v návaznosti na potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance ve společnosti B., s. r. o., které je založeno na č. l. 116 spisu, zejména zda příjem uváděný v tomto nepravdivém prohlášení odpovídal celkovému příjmu jak ze zaměstnání v této společnosti, tak i ze společnosti E. K.P., s. r. o. V neposlední řadě je třeba vyžádat i zprávu od Č. s., a. s., pobočky F.-M., k zjištění, zda i nadále obviněný P. P. řádně splácí úvěr ve výši 90.000,- Kč poskytnutý na základě služby S. (úvěr), případně zda ho již v mezidobí nedoplatil. Po tomto doplnění dokazování je třeba, aby nalézací soud náležitě ve smyslu shora uvedených úvah a všech kritérií vymezených v §3 odst. 4 tr. zák. znovu zhodnotil stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, a to zejména z hlediska §3 odst. 1, 2 tr. zák., a poté ve věci znovu rozhodl. Pokud po takovém komplexním hodnocení dospěje k závěru, že obviněný P. P. naplnil znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. po formální i materiální stránce, bude třeba, aby také uvážil možnosti případného použití ustanovení §24 odst. 1 tr. zák., podle něhož lze od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, upustit, jestliže vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě.
Pro úplnost je třeba uvést, že při novém projednání a rozhodnutí věci je Okresní soud ve Frýdku-Místku vázán právním názorem, který v tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.