ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.640.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 640/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. června 2005 o dovolání obviněného D. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 8 To 551/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 27 T 17/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 8 To 551/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 27 T 17/2003, byl obviněný D. K. uznán vinným trestným činem zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v P. dne 18. 9. 2002 kolem 11.00 hod. po příjezdu vlaku Ex 550 z P. na I. nástupiště část \"v.\" v železniční stanici \"H. n. P.\" poté, co jako vlakvedoucí - průvodčí při prohlídce vlakové soupravy našel v posledním vagónu zapomenutou vestu s mobilním telefonem, peněženkou s finanční hotovostí 1.100,- Kč a osobními doklady majitele J. Ř., bytem M. B., vše v celkové hodnotě 6.390,- Kč, podle předpisů Č. d. s. o. tyto věci neodevzdal a před J. Ř., který se pro zapomenutou vestu vrátil, její nález popřel.
Za tento trestný čin byl obviněný D. K. podle §254 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, který mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný uznán povinným zaplatit poškozenému J. Ř., bytem M. B., J. P., náhradu škody ve výši 6.390,? Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný D. K. odvoláním, o kterém Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 8 To 551/2004, tak, že ho podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 8 To 551/2004, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 27 T 17/2003, podal obviněný D. K. prostřednictvím obhájkyně JUDr. P. Š. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť nebyl jakožto osoba, která dala svým návrhem podnět k veřejnému zasedání, vyrozuměn o konání tohoto veřejného zasedání. V rámci odůvodnění dovolání především namítl, že podle ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. měl být o konání předmětného veřejného zasedání řádně vyrozuměn a podle §233 odst. 2 tr. ř. měl také právo být vyrozuměn alespoň 5 dní předem o konání veřejného zasedání. Proto se domnívá, že bez jeho přítomnosti nebylo možné veřejné zasedání konat. Předmětné předvolání očekával a byl připraven se veřejného zasedání zúčastnit, avšak nebyl vůbec poštou vyrozuměn, a proto, pokud vůbec nějaká zásilka odvolacím soudem byla odeslána, nemohl si ji ani vyzvednout. Dále v této souvislosti obviněný uvádí, že podle ustanovení §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. nelze doručovanou zásilku s předvoláním na veřejné zasedání uložit a tudíž doručit, aniž by se o tom adresát dozvěděl. S touto jeho argumentací následně souvisí i námitka obviněného, že výše popsaným pochybením odvolacího soudu bylo porušeno také jeho ústavně garantované právo na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále jen \"LPS\").
Ve druhé části svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl námitky, týkající se nesprávných skutkových zjištění. Při veřejném zasedání byl proveden důkaz svědeckou výpovědí A. W., a na základě tohoto jediného důkazu pak měl být dovolatel podle svých slov odsouzen, aniž mohl na její výpověď jakkoli reagovat. Následně obviněný poukázal ze svého hlediska na řadu nesrovnalostí a pochybení v jeho trestní věci a svá tvrzení podepřel výhradami ke způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, jakož i k neúplnému a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu. Dále zdůraznil nevěrohodnost výpovědi svědkyně W., vyplývající z její trestněprávní minulosti, a namítl podjatost soudů obou instancí, kterou dovodil mimo jiné z toho, že mu soud doručoval předvolání k hlavnímu líčení prostřednictvím zaměstnavatele, i když mu byla známa jeho adresa trvalého bydliště, na které si dovolatel podle svých slov poštu přebíral. Z tohoto důvodu pak požádal, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozhodnutí přikázal projednání věci jinému odvolacímu soudu, nejlépe Krajskému či Městskému soudu v Praze, kde bydlí.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok odvolacího soudu o zamítnutí odvolání a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., uvedl, že výhradám obviněného, že bylo porušeno jeho právo být přítomen u jednání odvolacího soudu, nelze přisvědčit, neboť přezkoumáním dostupného spisového materiálu bylo zjištěno, že o konání veřejného zasedání nařízeného na den 20. 10. 2004 byl obviněný pouze vyrozuměn, nikoli předvolán, a u takovéto zásilky pak není vyloučeno náhradní doručení v případě, že při prvém pokusu o doručení nebude adresát zastižen. Konáním odvolacího řízení v jeho nepřítomnosti dovolatel nijak zkrácen na svých právech nebyl. Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. učinil v neveřejném zasedání, a to i při rozhodnutí jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
V té souvislosti je třeba zdůraznit, že pokud obviněný v dovolání namítal i pochybení soudů obou stupňů skutkového charakteru, nemohl se Nejvyšší soud těmito námitkami zabývat, neboť je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. Skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá z důvodů dovolání vymezených v §265b tr. ř. a také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). K tomu je třeba ještě dodat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Při uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný v podaném dovolání především zdůrazňuje, že nebyl jakožto osoba, která dala svým návrhem podnět k veřejnému zasedání, řádně vyrozuměn o konání tohoto veřejného zasedání, a proto se domnívá, že bez jeho přítomnosti nebylo možné veřejné zasedání konat. Předmětné předvolání očekával a byl připraven se veřejného zasedání zúčastnit, avšak nebyl vůbec poštou vyrozuměn, a proto, pokud vůbec nějaká zásilka odvolacím soudem byla odeslána, nemohl si ji ani vyzvednout. Dále v této souvislosti obviněný uvádí, že podle ustanovení §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. nelze doručovanou zásilku s předvoláním na veřejné zasedání uložit a tudíž doručit, aniž by se o tom adresát dozvěděl.
Ze spisu Okresního soudu Plzeň - město Nejvyšší soud zjistil, že obviněný D. K. byl o veřejném zasedání Krajského soudu v Plzni nařízeném na den 20. 10. 2004 vyrozumíván vzorem č. 7a tr. ř. v zásilce založené na č. l. 174 spisu, kteroužto se mu nepodařilo doručit, a nepřevzal si ji ani v následné úložné době, a proto tato zásilka byla dne 20. 10. 2004 jako nedoručená vrácena zpět odvolacímu soudu. Není tedy důvodná námitka obviněného, pokud v dovolání vyslovil pochybnost, zda vůbec byla nějaká zásilka odvolacím soudem odeslána. Odvolací soud nepovažoval účast obviněného u veřejného zasedání za nutnou, a proto nebyl k veřejnému zasedání předvolán (srov. č. l. 161, byť je vyrozumění vzorem č. 7a tr. ř. uvedeno pod rubrikou \"předvolat\"). Vzhledem k tomu, že si obviněný, který nebyl zastižen, uloženou zásilku s vyrozuměním zaslanou poštou nevyzvedl, bylo ve smyslu ustanovení §64 odst. 2 tr. ř. vyrozumění o konání veřejného zasedání doručeno formou náhradního doručení. Podle tohoto ustanovení se za den doručení považuje poslední den lhůty deseti dnů od uložení (podle vyznačení na zásilce byla uložena dne 1. 10. 2004), i když se obviněný jako adresát o uložení zásilky s vyrozuměním a v důsledku toho ani o datu konání veřejného zasedání nedověděl (viz č. l. 175 spisu). Tomu odpovídá i protokol o veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne 20. 10. 2004, v kterém bylo konstatováno, že obviněný se nedostavil, bylo doručeno náhradním doručením podle §64 odst. 2 tr. ř. a s přihlédnutím k tomu, že u obviněného byla zachována pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání, která byla počítána od uvedeného náhradního doručení vyrozumění, bylo rozhodnuto usnesením, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného D. K.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je důvodem pro podání dovolání to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 LPS má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, v kterém je těžiště procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec v nepřítomnosti obviněného nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou tak rigorózně vymezeny, neboť ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají též z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Pokud však jde o veřejné zasedání konané o odvolání obviněného, blíží se toto veřejné zasedání svou povahou i významem hlavnímu líčení, zejména je-li v něm prováděno dokazování (srov. §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. ř. Zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. ř. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Jde totiž o jediné ustanovení trestního řádu, které výslovně vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. jediné ustanovení, ze kterého konkrétně vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný D. K. však nebyl v době konání veřejného zasedání Krajského soudu v Plzni ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.
Další případy nezbytné účasti obviněného ve veřejném zasedání odvolacího soudu je nutné posuzovat na základě konkrétních okolností případu, kdy je třeba s přihlédnutím k nim vyhodnotit, zda odvolací soud správně aplikoval obecná ustanovení o přítomnosti u veřejného zasedání, zejména §233 tr. ř. vztahující se k přípravě veřejného zasedání. Podle tohoto ustanovení předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast je při něm nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob.
Uvedené ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. tedy rozlišuje předvolání k veřejnému zasedání a vyrozumění o veřejném zasedání. Podle tohoto ustanovení předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná, přičemž tuto nutnost, která je objektivní kategorií, je třeba zvažovat jak z hlediska povahy a významu konkrétního veřejného zasedání odvolacího soudu pro obviněného, tak zejména s přihlédnutím, zda při tomto veřejném zasedání bude, a to i případně k návrhu obviněného prováděno dokazování, jaký význam takové dokazování má pro obviněného, zda je třeba toto dokazování provést v kontradiktorní podobě, tedy umožnit obviněnému vyjádřit se k provedenému důkazu, příp. i klást vyslýchaným svědkům otázky. Nutnost zvažovat tyto důležité momenty vyplývá i z ustanovení §263 odst. 6 věta druhá tr. ř., podle kterého se na provádění důkazů užije ustanovení o provádění důkazů v hlavním líčení. Proto odvolací soud je ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. povinen obviněného předvolat k veřejnému zasedání zejména tehdy, když považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání (srov. §214 tr. ř. ve spojení s §263 odst. 6 věta druhá tr. ř.), zvláště je-li dokazování před odvolacím soudem doplňováno k návrhu obviněného, příp. jde-li o doplňování dokazování výslechem svědka nebo znalce a lze-li na základě důkazní situace předpokládat, že obviněný bude realizovat své právo klást otázky (srov. i §215 tr. ř. ve spojení s §263 odst. 6 věta druhá tr. ř.), popř. jej hodlá požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, resp. o vyjádření k odvolání jiné procesní strany, neboť v těchto případech je osobní účast obviněného ve veřejném zasedání odvolacího soudu s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nutná. V ostatních případech, v nichž osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena (srov. č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr.). Náležité zvažování a přísné rozlišování důvodů pro předvolání a vyrozumění obviněného, případně jiné osoby ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. je důležité také s ohledem na způsob doručování vyrozumění o veřejném zasedání, neboť vyrozumění lze podle §64 odst. 2 tr. ř. uložit s možností fikce doručení i v případě, že se adresát o uložení vyrozumění nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Naproti tomu předvolání k veřejnému zasedání ve smyslu §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. uložit nelze, čímž je zajištěno, aby se obviněný o konání veřejného zasedání vždy dověděl a mohl realizovat svá shora uvedená práva, příp. aby bylo zajištěno řádné kontradiktorní projednání věci.
S přihlédnutím k těmto obecným úvahám vztahujícím se k výkladu ustanovení §233 odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud v návaznosti na prostudovaný spisový materiál shledal přítomnost obviněného D. K. u předmětného veřejného zasedání odvolacího soudu nezbytnou. Nelze totiž pominout, že při zmíněném veřejném zasedání odvolací soud vyslechl svědkyni A. W., a to z toho důvodu, že obviněný ve svém odvolání napadal věrohodnost její výpovědi učiněné v řízení před soudem prvního stupně a zpochybňoval její tvrzení tím, že v předmětný den neměla brýle, bez nichž údajně nebyla schopna rozeznat, co obviněný nesl v rukou za věc. Vzhledem k tomu, že výpověď této svědkyně byla pro shledání obviněného vinným předmětným trestným činem zásadní a rozhodující, neboť jediná obviněného bezprostředně usvědčuje z toho, že nalezl jako vlakvedoucí - průvodčí při prohlídce vlakové soupravy v posledním vagónu zapomenutou vestu s mobilním telefonem, peněženkou s finanční hotovostí 1.100,- Kč a osobními doklady poškozeného J. Ř., byla jeho přítomnost ve veřejném zasedání nutná, a proto nebylo možno obviněného o tomto veřejném zasedání odvolacího soudu pouze vyrozumět, ale bylo nezbytné ho k tomuto veřejnému zasedání v souladu s již zmíněným ustanovením §233 odst. 1 tr. ř. předvolat. Pokud by se nepodařilo mu předvolání doručit poštou, bylo by třeba postupovat s přihlédnutím k §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. a aniž by byla zásilka uložena pokusit se doručit mu předvolání jiným zákonným způsobem, a to především buď prostřednictvím Policie České republiky nebo prostřednictvím zaměstnavatele, neboť tyto způsoby doručení byly v případě obviněného v minulosti v této věci již úspěšné. Pro úplnost je třeba dodat, že jak vyplývá ze spisu, pokud bylo obviněnému předvolání k hlavnímu líčení doručeno, vždy se k hlavnímu líčení dostavil (č. l. 100, 112 a 126 spisu), anebo se řádně omluvil (č. l. 49 a 50, 85 až 88 spisu).
Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud po přezkoumání shora uvedeného postupu odvolacího soudu k závěru, že tímto postupem byla porušena shora uvedená zákonná ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání [§265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], a to i s přihlédnutím k citovanému čl. 38 odst. 2 LPS, neboť se nelze v případě dovolatelem namítané nepřítomnosti u veřejného zasedání ztotožnit s postupem odvolacího soudu ohledně možnosti obviněného D. K. pouze vyrozumět o veřejném zasedání s následnou aplikací fikce doručení podle §64 odst. 2 tr. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 8 To 551/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vytknuté vady, a to i vzhledem k nutnosti opakovat již provedené dokazování v řízení před odvolacím soudem, nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Naproti tomu Nejvyšší soud neshledal žádné důvody pro postup ve smyslu §265l odst. 3 tr. řádu, tedy nařízení, aby odvolací soud projednal tuto věc v jiném složení senátu, příp. pro přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému odvolacímu soudu, a to i přesto, že obviněný v dovolání naznačoval, že odvolací soud, ale i soud prvního stupně byly vůči němu zaujaté, a proto požádal o porušení zásady zákonného soudce. Důvodem podjatosti zde nemůže být obsah jeho, jak sám uvedl v dovolání, emotivních stížností, které zaslal Ministerstvu spravedlnosti, v kterých odchylně hodnotí provedené důkazy a napadá provedené řízení i jednotlivé orgány činné v trestním řízení, ale ani skutečnost, že soud prvního stupně mu doručoval předvolání k hlavnímu líčení prostřednictvím jeho zaměstnavatele, ač znal adresu jeho trvalého bydliště, kde skutečně bydlí a přebírá si poštu. Ze spisu totiž vyplývá, že soud prvního stupně se nejprve pokoušel mu doručit do jeho místa trvalého bydliště, ale tento způsob doručování předvolání k hlavnímu líčení nebyl úspěšný, neboť obviněný nebyl v místě svého bydliště opakovaně zastižen a zásilka byla jako nedoručená vrácena (č. l. 40, 55, 65 a 94 spisu), a proto posléze tento soud přistoupil k doručování prostřednictvím nejprve policie, které také nebyla vždy úspěšná (č. l. 45 a 60 spisu), a posléze i zaměstnavatele, prostřednictvím kterého se podařilo obviněnému předvolání k hlavnímu líčení opakovaně doručit (č. l. 82, 89 a 95 spisu).
V novém řízení bude třeba, aby Krajský soud v Plzni jako soud odvolací v rámci projednání odvolání obviněného provedl znovu po řádném předvolání obviněného veřejné zasedání včetně opakovaného výslechu svědkyně A. W. k tvrzením obviněného v jeho odvolání a tím mu umožnil uplatnění všech jeho shora uvedených práv. Následně je třeba vyhodnotit nově zjištěné skutečnosti a odstranit případné rozpory v předmětné svědecké výpovědi svědkyně A. W., zejména ve vztahu k jejím předchozím výpovědím učiněným v přípravném řízení a v hlavním líčení. Po tomto doplnění dokazování je třeba, aby odvolací soud náležitě zhodnotil tuto svědeckou výpověď, a to i v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení (§263 odst. 7 tr. ř.), a ve věci znovu rozhodl. Teprve po takovém komplexním zhodnocení ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu soud uváží, zda obviněný D. K. naplnil znaky trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. po formální i materiální stránce.
Pro úplnost je třeba uvést, že při novém projednání a rozhodnutí věci je Krajský soud v Plzni vázán právním názorem, který v tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.