ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1178.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1178/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2005 dovolání obviněné B. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. O., které podala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. 9 To 95/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 90/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné B. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 3 T 90/2003, byla obviněná B. L. uznána vinnou trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečná recidivistka za užití §41 odst. 1 tr. zák., kterých se měla dopustit tím, že
dne 18. 12. 2002 v době od 21.30 hod. do 22.51 hod. v P., R., společně s dvěma neztotožněnými muži vnikla bez souhlasu poškozeného do bytu M. D., jeho byt uzamkli, poté poškozenému přikázali, aby se posadil do kuchyně, přičemž jej tam hlídali a poté byt poškozeného prohledávali, přičemž v průběhu prohledávání se jej jeden ze spolupachatelů obžalované ptal, kde má peníze a cenné věci a když mu poškozený odpověděl, že v bytě nic takového nemá, vzal jej zezadu kolem krku a škrtil, přičemž ostatní byt poškozeného nadále prohledávali a nakonec z bytu poškozeného odcizili (ve výroku o vině blíže specifikované věci) a částku 4.800,- Kč na hotovosti, přičemž způsobili celkovou škodu ve výši 57.755,- Kč, a před odchodem poškozeného zamkli v koupelně,
a tohoto jednání se obžalovaná L. dopustila přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 2 T 148/97, odsouzena pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, který vykonala dne 23. 1. 2000.
Za tuto trestnou činnost byla obviněná odsouzena podle §234 odst. 1 tr. zák. za užití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků nepodmíněně, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 44 T 70/2003, jakož i ostatní rozhodnutí na výrok o trestu navazující. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné stanovena povinnost uhradit M. D., částku 57.755,- Kč.
Proti konstatovanému rozsudku podala obviněná B. L. odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. 9 To 95/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná B. L. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého podání obviněná namítla, že zjištěným skutkovým stavem nebyly naplněny znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci nebylo vůči poškozenému použito. Připomněla, že spáchání tohoto trestného činu předpokládá, že pachatel užije proti jinému mimo jiné i pohrůžky bezprostředního násilí a že jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci, když pohrůžka bezprostředního násilí je prostředkem k cíli, kterého bez jejího použití dosahuje pachatel trestného činu krádeže. Podle názoru obviněné skutek, jak byl zjištěn a popsán ve výroku rozsudku obvodního soudu, nenaplňuje zákonný znak spočívající v tom, že pachatel proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 621/2002.
Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru se dovolatelka domáhá takové právní kvalifikace svého jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku, jaká byla užita v obžalobě. Opírá se přitom o námitku, že u ní nebylo prokázáno (a ve skutkové větě definováno) jednání, jež by vyhovovalo pojmu užití násilí vůči poškozenému nebo bezprostřední pohrůžky takového násilí. Státní zástupce konstatoval, že obviněná umožnila vstoupit svým dvěma spolupachatelům do bytu poškozeného, společně s nimi varovala poškozeného, aby se o nic nepokoušel, spolu s nimi prohledávala byt a připravovala věci k odnesení, načež s nimi také byt opustila poté, co poškozeného ponechali zamčeného v koupelně. Podle jeho názoru je zcela zřejmé, že obviněná jednala v naprosté shodě se svými spolupachateli a vědomě se podílela na útoku proti osobní svobodě a majetku poškozeného. Státní zástupce se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že v dané situaci musely výzvy pachatelů adresované poškozenému, aby se o nic nepokoušel, na poškozeného nutně působit jako pohrůžka, že v opačném případě bude vůči němu užito násilí, k čemuž nakonec došlo; jeden z pachatelů se škrcením pokoušel přinutit poškozeného k tomu, aby vyzradil místo, kde má ukryty v bytě peníze a další cennosti. Toto jednání jednoho z pachatelů bylo integrální součástí skutkového děje, nejednalo se o žádný exces, a tudíž jeho trestně právní následky dopadají bez rozdílu na všechny spolupachatele. Jestliže obviněná B. L. své společníky neoznačila, takže zůstali orgánům činným v trestním řízení neznámí, nese tento důsledek sama. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné B. L. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná B. L. zpochybnila správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy. Namítla, že nevykazuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., poněvadž neobsahuje skutková zjištění odpovídající zákonnému znaku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Tyto výtky jsou způsobilé uplatněný dovolací důvod naplnit, a proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda předmětný skutek vykazuje obviněnou tvrzené právní vady.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Ve stručnosti lze připomenout, že násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, přičemž musí být nátlakem na vůli poškozeného. Pohrůžka bezprostředním násilím je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí jako prostředek nátlaku na vůli poškozeného je zpravidla vyjádřena výslovně, ale postačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se má uskutečnit ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. např. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 50/1957, 1/1980). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se věci a musí mu předcházet. Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Úmysl pachatele (§4 tr. zák.) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak i k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Spolupachatelství na trestném činu předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a jednak úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je naplněna souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. Společný úmysl u spolupachatelů zahrnuje jak společné jednání pachatelů, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není ani vyžadována; postačí konkludentní dohoda. Každý ze spolupachatelů si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a pro tento případ být s tím srozuměn. K naplnění spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Uvážíme-li zmíněná obecná východiska na posuzovaný případ, tak podle názoru Nejvyššího soudu obsahuje skutková část výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění, konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují, že obviněná B. L. se společně s dvěma neztotožněnými muži dopustila jednání, jež naplňuje znaky násilí a pohrůžky bezprostředného násilí ve smyslu ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti soud prvého stupně konstatoval: „Skutečnost, že obžalovaná přivedla do bytu poškozeného další dva spolupachatele, aby tak byla v početní fyzické převaze, i to že poškozený byl odklizen do kuchyně se slovy, aby se o nic nepokoušel, soud hodnotí jako pohrůžku, že bude bezprostředně násilí použito. K použití násilí pak skutečně došlo asi v polovině pobytu obžalované a jejích spolupachatelů u poškozeného, kdy jej jeden z mladíků zezadu uchopil pod krkem a ptal se poškozeného, kde má peníze a cenné věci, zatímco ostatní dva pachatelé prohledávali byt.“ (str. 6 a 7 rozsudku). Dále odvolací soud poukázal na lstivý způsob jednání obviněné, jakým došlo k jejímu vniknutí do bytu poškozeného spolu se dvěma neustanovenými muži, kdy využila důvěřivosti poškozeného, který obviněnou znal již z předešlé doby. Také připomněl výpověď poškozeného M. D., přičemž uvedl: „…s poškozenou se seznámil pár dnů před předmětným incidentem, byla u něj v bytě také na návštěvě v průběhu níž jistě měla možnost prohlédnout si věci a vybavení, které poškozený v bytě měl, svým spolupachatelům o něm říci, což následně vedlo k rozhodnutí se věcí poškozeného zmocnit. Byla to obžalovaná, která se do bytu poškozeného dvakrát se lstí vloudila, nejdříve na návštěvu s nabídkou sexuálních služeb a poté s tvrzením, že v bytě zapomněla rukavice. Při druhé návštěvě právě využila důvěřivosti poškozeného, který ji již znal a jelikož z první návštěvy neměl negativní zkušenost (např. se ztrátou věcí, násilím obžalované apod.), věděl, že se nemusí ničeho obávat, přičemž jeho krátkodobé nepřítomnosti obžalovaná opětovně využila a do bytu vpustila své dva spolupachatele, kteří by se tam jinak obtížně dostali.“ Městský soud rovněž zdůraznil: „Poškozený popsal, že již samotné vzezření těchto dvou spolupachatelů mu nahánělo strach a byť jej za účelem sdělení, kde má cennější věci, škrtil menší mladík, obžalovaná s nimi jednala v souladu, komunikovala s nimi, rovněž byt prohledávala a chvíli jej také hlídala. Obžalovaná mu rovněž měla říci, aby se o nic nepokoušel (aby nevzdoroval). Když našla 2000,- Kč, řekla mu, že to přehnal, když jí o těch penězích neřekl.“ Na základě těchto skutečností soud druhého stupně uzavřel, že obviněná se na násilné trestné činnosti významným způsobem podílela, zejména tím, že byla tzv. volavkou, poté použila pohrůžky bezprostředního násilí a následně spolupracovala při prohledávání bytu s ostatními tak, aby bylo nalezeno co nejvíce cenných věcí, které by mohli společně zpeněžit. Takto zjištěné jednání proto posoudil jako spolupachatelství na trestném činu loupeže podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. (vše na str. 2 a 3 napadeného usnesení).
S citovaným právním názorem soudů obou stupňů se Nejvyšší soud ztotožnil. V rámci své argumentace dovolatelka přehlíží jednoznačně prokázanou skutečnost, že vytýkané jednání spáchala společně s dalšími dvěma (dosud neztotožněnými) pachateli. Ze způsobu provedení činu je zřejmý takový charakter součinnosti obviněné s těmito osobami, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. V daném případě šlo evidentně o společnou akci obviněné se dvěma muži, kdy za společné jednání spolupachatelů odpovídá každý z nich, jako by celý trestný čin spáchal sám. Není proto rozhodné, kdo z pachatelů užil přímé násilí popřípadě pohrůžku bezprostředního násilí vůči poškozenému a kdo se dopustil jednání, jež směřovalo k získání věcí nacházejících se v jeho bytě. Lze proto důvodně konstatovat, že obviněná B. L. odpovídá i za tu část jednání, kterou fyzicky uskutečnil některý ze dvou neustanovených mužů, kteří v době páchání trestné činnosti s obviněnou prokazatelně byli v bytě poškozeného. Ze skutkových zjištění navíc vyplývá, že všichni pachatelé byli předem dohodnuti na zmocnění se věcí včetně finančních prostředků z bytu poškozeného. Věděli, že poškozený je v bytě přítomen a nutili ho prozradit, kde se finanční hotovost eventuálně další cennosti v bytě nacházejí, přičemž k prosazení svého společného záměru využili početní převahy nad M. D. Obviněná B. L. se přímo podílela na pohrůžce bezprostředním násilím vůči poškozenému a byla přítomna tomu, že pro dosažení jejich společného záměru - zmocnění se věcí, popřípadě peněz poškozeného - jeden ze spolupachatelů použil i násilí. Z jejího jednání je zřejmé, že s takovýmto postupem spolupachatele byla srozuměna. Lze proto uzavřít, že svou konkrétní činností přispěla ke spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jednání obviněné bylo vedeno stejným úmyslem jako jednání zbývajících spolupachatelů a objektivně i subjektivně bylo složkou děje, který ve svém celku tvořil trestné jednání, kterým byla uznána vinnou.
Způsob, jakým byl poškozený donucen k vydání předmětných věcí, vyjadřuje naplnění příslušných zákonných znaků trestného činu loupeže, tj. užití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí. Nebylo podmínkou, aby poškozený klad odpor, když si byl vědom početní i fyzické převahy útočníků. Naopak bylo přirozené, že z obavy před násilím odpor raději vůbec neprojevoval a plně se podrobil vůli pachatelů.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (viz jeho citace výše) a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela zřejmé, že v posuzovaném případě obviněná B. L. spáchala mimo trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. i trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., když znak užití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí včetně míry její účasti na trestné činnosti byly spolehlivě a dostatečně prokázány a vyhodnoceny. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně aplikovaná příslušná právní věta, a to i vzhledem k posouzení jednání obviněné jako zvlášť nebezpečné recidivistky ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Námitky dovolatelky, které relevantně uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto nelze akceptovat.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné B. L. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k