ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1247.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1247/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2005 dovolání, které podal obviněný Ing. J. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 419/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 162/2002, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 419/2003, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 5 T 162/2002, zrušují . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 8 p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 5 T 162/2002, byl obviněný Ing. J. S. uznán vinným, že dne 29. 11. 1999 v P., v ul. T., v kanceláři V. K. převzal na hotovosti od poškozeného M. N., částku 200.000,- Kč a od poškozeného K. T., částku ve výši 200.000,- Kč, na tyto částky vystavil oběma poškozeným směnky splatné do 18. 12. 1999, přičemž částky byly určeny k tomu, aby obviněný získal úvěr a část z tohoto úvěru pak poskytl poškozeným, obviněný však na získání úvěru předal pouze částku 50.000,- Kč J. R. H., a zbytek zapůjčených peněz ve výši 350.000,- Kč bez vědomí poškozených dne 29. 11. 1999 použil jako úhradu nevratné zálohy na koupi dřevopodniku Z. v obci Z. od společnosti Š. G. spol. s r. o., přičemž k poskytnutí úvěru nedošlo a obviněný zapůjčené částky poškozeným nevrátil, čímž způsobil poškozeným K. T. škodu ve výši 200.000,- Kč a poškozenému M. N. škodu ve výši 200.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný Ing. J. S. odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 419/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči konstatovanému usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 podal obviněný Ing. J. S. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, na nesprávné hmotně právní interpretaci a aplikaci ustanovení §248 tr. zák.“
V úvodu svého podání obviněný předeslal, že skutkový stav byl bez pochybností prokázán provedeným dokazováním, zejména výslechy všech osob a listinnými důkazy. Ve stručnosti připomněl, že na celé věci se podílelo větší množství osob, kdy zprostředkovatelem kontaktů mezi jednotlivými účastníky byl P. J. Cílem jednání bylo zakoupení dřevopodniku a za tím účelem získání zahraničního úvěru či půjčky. Bylo prokázáno, že M. N. a K. T. poskytli půjčku, každý ve výši 200.000,- Kč, přičemž na půjčené peníze byly vystaveny směnky, které avaloval V. K. Rovněž bylo prokázáno, že z uvedených peněz byla částka 350.000,- Kč vyplacena jako nevratná záloha při uzavírání smlouvy o budoucí kupní smlouvě, uzavřené mezi obviněným a společností Š. G. spol. s r. o., jež byla zastoupena Ing. V. K. Zbývající částka ve výši 50.000,- Kč byla předána svědku H. na úhradu hotových výdajů spojených s obstaráváním úvěru. V této souvislosti obviněný uvedl, že mezi slyšenými osobami ani listinnými důkazy nejsou žádné zásadní rozpory. Jediným rozporem je tvrzení údajných poškozených N. a T. podle nichž půjčené peníze byly určeny na poplatky spojené s obstaráním úvěru, avšak o jaké poplatky mělo jít, specifikovat nedokázali. Oba poškození přitom jednali z osobních a zištných důvodů, kdy za poskytnutí půjčky měli získat významný finanční úvěr řádově v milionech. Obviněný konstatoval, že při jednání o poskytnutí úvěru je zcela běžným postupem prokazování účelu úvěru, když jedním ze zcela běžně využívaných prostředků je smlouva o budoucí smlouvě kupní. Nelze tedy dovozovat, že jednání, při kterém uhradil částku 350.000,- Kč jako nevratnou zálohu při uzavírání smlouvy o budoucí kupní smlouvě, by vybočovalo z konání směřujícího k dosažení poskytnutého úvěru. Podle názoru obviněného bylo nepochybně prokázáno, že finanční prostředky použil na přesně vymezený účel, tedy k realizaci záměru koupě dřevopodniku a získání příslušného úvěru na tento podnikatelský záměr. V době celého jednání a půjčování peněz přitom nemohl předpokládat, že úvěr nakonec nebude svědkem H. sjednán. Finanční prostředky si proto nemohl přisvojit, neboť je přesně prokázáno, jakým způsobem s nimi naložil. Obviněný dále uvedl, že předmětem trestného činu zpronevěry může být zpravidla věc individuálně určená. Věci zastupitelné mohou být zpronevěřeny, má-li držitel povinnost vrátit tytéž věci a ne jen věci téhož druhu a množství, anebo zbaví-li se pachatel jejich přisvojením možnosti je vrátit. Tomu však musí odpovídat i subjektivní stránka, tj. pachatel musí už při přisvojení peněz vědět, že nebude moci peníze vrátit a je s tím pro tento případ srozuměn. Pokud jde o naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu obviněný připomněl, že nejde o zpronevěru, jestliže dlužník použije vypůjčené peníze k jinému účelu, než který uvedl věřiteli jako účel půjčky. V podrobnostech namítl, že ačkoliv příslušné finanční částky byly zapůjčeny na základě vystavených směnek, u kterých jako povinný vystupoval i V. K., přičemž závazky vůči věřitelům jsou v současnosti již plně vyrovnány, byl stíhán pouze on a nikoliv též jmenovaný. Věc by proto neměla být řešena prostředky trestního práva.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 419/2003, i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 5 T 162/2002, a to ve všech výrocích. Dále, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že stejné námitky obviněný uplatňoval již v rámci dřívější obhajoby a soudy obou stupňů se vytýkanými skutečnostmi dostatečně podrobně zabývaly. Odkázal na závěry zachycené v odůvodnění těchto rozhodnutí, podle nichž poškození svěřili obviněnému peněžní prostředky v úmyslu dosáhnout jejich zhodnocení konkrétně stanoveným způsobem (podílem na úvěru získaném za půjčené peníze), avšak Ing. J. S. větší částí těchto peněz uhradil nevratnou zálohu na koupi dřevopodniku. O uvažované koupi poškození nic nevěděli, a tento čin obviněného je zcela nepochybně formou zmocnění se těchto prostředků, protože jich užil jako vlastních k účelu rozpornému s tím, pro který mu byly svěřeny. Navíc, jak vyložil odvolací soud, obviněný musel v té době počítat s tím, že zpronevěřené prostředky nebude moci vrátit, čímž je dáno i zavinění v podobě nepřímého úmyslu. Podle názoru státního zástupce argumenty uváděné v mimořádném opravném prostředku sice spadají pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že řízení před soudem prvého stupně mělo být zatíženo vadou specifikovanou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou však důvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. J. S. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Z tohoto důvodu nelze akceptovat výtky obviněného Ing. J. S., jejichž obsahem je tvrzení, že již při půjčování peněz poškození věděli o jeho záměru koupit dřevopodnik Z., a proto použití peněz z půjčky na úhradu nevratné zálohy na kupní cenu nebylo v rozporu s jejím deklarovaným účelem. V naznačeném směru obviněný zpochybňuje hodnocení provedených důkazů (výpovědi svědků M. N. a K. T.) a předkládá odlišnou verzi skutkového děje, kterou již dříve uplatnil v rámci obhajoby. Lze připomenout, že ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, vyplývá, že poškození M. N. a K. T. nebyli při jednáních o poskytnutí peněz informováni o jejich použití na zajištění koupě dřevopodniku Z. Naopak předpokládali, že poskytnuté finanční prostředky budou použity na zaplacení poplatků na získání úvěru ze zahraničí, který měl být vyřízen ve velmi krátké době a ze kterého měli oba poškození dostat část na své podnikání. Výpovědi poškozených navíc potvrdil i svědek V. K. a nakonec i sám obviněný („…jednoznačně nepotvrdil, že by se před poškozenými při jednáních přímo o zakoupení dřevopodniku hovořilo, on sám jim to neříkal.“ - str. 3 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně). Zmíněné námitky dovolatele včetně toho, že v době půjčky nemohl předpokládat, že ke sjednání úvěru nakonec nedojde a nebude tak moci peníze vrátit, se týkají jím tvrzených vad skutkových zjištění, přičemž jak již bylo výše uvedeno v tomto směru Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. V případě, že by obviněný Ing. J. S. učinil pouze tyto námitky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Obviněný však současně vznesl výhrady, které důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují. V podrobnostech konstatoval, že se soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda byla naplněna objektivní a subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Rovněž upozornil, že nejde o zpronevěru, jestliže dlužník použije vypůjčené peníze k jinému účelu, než který uvedl věřiteli.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (správnost právního posouzení skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně), v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k níže popsaným závěrům.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci a předmětem útoku cizí věc svěřená pachateli. Svěření spočívá v odevzdání věci pachateli do faktické moci, aby s ní nakládal určitým způsobem. Je proto oprávněn ji držet a v intencích pokynů vyplývajících ze svěření ji případně i užívat. Na rozdíl od trestného činu podvodu (§250 tr. zák.) pachatel získává věc do své moci bez vyvolání nebo využití omylu či neznalosti podstatných skutkových okolností. Za přisvojení si svěřené cizí věci se považuje takové jednání pachatele, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do užívání, opatrování nebo dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Každá dispozice s cizí věcí proti příkazu svěřitele však nemůže být považována za zpronevěru. O zpronevěru nejde ani v případě použije-li dlužník půjčené peníze k jinému účelu, než který uvedl věřiteli jako účel půjčky (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 56/1994). Kdyby však dlužník v době, kdy si peníze půjčoval, měl úmysl je nevrátit, mohlo by jít o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Poněvadž trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným, musí zavinění pachatele ve formě přímého či nepřímého úmyslu /§4 písm. a), b) tr. zák./ zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tzn. jednání, následek a příčinnou souvislost mezi nimi.
Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně v podstatě vyplývá, že obviněný Ing. J. S. převzal dne 29. 11. 1999 od obou poškozených v hotovosti dvě částky po 200.000,- Kč, na které jim vystavil směnky splatné dne 18. 12. 1999, finanční prostředky byly určeny k získání úvěru obviněným, když část z tohoto úvěru přislíbil poškozeným, avšak na jeho získání předal pouze částku 50.000,- Kč a zbytek peněz ve výši 350.000,- Kč použil bez vědomí poškozených téhož dne (29. 11. 1999) jako úhradu nevratné zálohy na koupi dřevopodniku Z. od společnosti Š. G. spol. s r. o., přičemž k poskytnutí úvěru nedošlo a obviněný finanční částky poškozeným nevrátil a způsobil jim škodu každému ve výši 200.000,- Kč. Ke skutkovým zjištěním soud druhého stupně v odůvodnění usnesení mimo jiné uvedl: „Bylo zcela nepochybně prokázáno, že obžalovaný půjčené peníze použil k jinému účelu, a to jako nevratnou zálohu na koupi dřevopodniku, tedy k vlastnímu prospěchu. Dále konstatoval: „Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že obžalovaný si půjčil od poškozených peníze s vědomím, že vůbec nemá peníze, aby je mohl ve slíbeném termínu vrátit, a že si je tedy teprve musí opatřit. V tomto případě odvolatel poukazuje na slíbené zajištění úvěru ze zahraničí. Tento jeho záměr byl však závislý na budoucí nejisté události, k níž může, ale také nemusí dojít, a za této situace tedy jednal s vědomím, že svým jednáním může porušit zájem chráněný zákonem v ustanovení §248 tr. zák., a pro případ, že dojde k takovému porušení, byl s tím srozuměn. V posuzované věci úvěr ze zahraničí byl nejistou událostí, čehož si obžalovaný byl velmi dobře vědom, neboť nebyl schopen si pro jeho získání v zahraničí opatřit potřebnou bankovní záruku. O tom jednoznačně vypověděl svědek H., který uvedl, že žádný úvěr nezajišťoval, a to proto, že si obžalovaný neopatřil potřebnou bankovní záruku, které bylo k získání úvěru nezbytně zapotřebí. Obžalovaný tedy v době přisvojení si peněz - úhrada nevratné zálohy na koupi dřevopodniku Z. - naprosto jasně věděl, že peníze nebude moci vrátit a již vůbec ne v termínu do 18. 12. 1999, kdy se staly vystavené směnky oběma poškozenými splatnými.“ (str. 3 odůvodnění napadeného usnesení).
Podle tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku považoval Obvodní soud pro Prahu 8 zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. za naplněné tím, že obviněný Ing. J. S. si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Podle názoru Nejvyššího soudu není ze skutkových zjištění zřejmé, zda poškození M. N. a K. T. finanční částky v celkové výši 400.000,- Kč obviněnému Ing. J. S. pouze svěřili nebo je poskytli formou půjčky. Tomuto nejednoznačnému zjištění odpovídá i terminologie používaná v napadených rozhodnutích soudů prvého a druhého stupně (např. se konstatuje, že šlo o zapůjčené peníze, o půjčené peníze). Již soud prvého stupně měl věnovat náležitou pozornost, jaká konkrétní ujednání byla mezi osobami zainteresovanými na události dohodnuta, než byly finanční částky obviněnému předány, zejména když o tomto právním úkonu nebyl pořízen (kromě dvou směnek) žádný písemný dokument. Nutno připomenout, že o trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. by šlo pouze v případě, že předmětné peněžní prostředky byly poškozenými obviněnému skutečně svěřeny.
Jestliže by M. N. a K. T. poskytli obviněnému Ing. J. S. zmíněné finanční částky jako půjčku, bylo by vyloučeno, aby se ve vztahu k těmto penězům dopustil trestného činu zpronevěry, protože by neměly povahu cizí věci, která mu byla ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. svěřena. Jak již bylo výše uvedeno o zpronevěru nejde v případech, kdy nebyl dodržen účel půjčky, pokud byl eventuálně sjednán. V této spojitosti nutno zmínit, že např. pro smlouvu o půjčce (srov. ustanovení §657 a násl. občan. zák.) je charakteristické, že věřitel přenechává dlužníkovi určité množství věcí druhově určených k volnému nakládání, případně spotřebování, a dlužník se zavazuje vrátit mu po určité době věci stejného druhu. Předmětem smlouvy o půjčce jsou věci zastupitelné (typicky peníze), které přecházejí do vlastnictví dlužníka (na rozdíl od smlouvy o výpůjčce, jejímž předmětem jsou výhradně věci individuálně určené); z tohoto hlediska proto nemohou mít charakter věci, která byla pachateli svěřena ve smyslu §248 tr. zák. Při vrácení jde o jiné věci téhož druhu, které nejsou totožné s půjčenými. Zákon v tomto směru neupravuje povinnosti dlužníka při užívání půjčených věcí ani dlužníka neomezuje při nakládání s nimi, jako je tomu např. u výpůjčky (srov. ustanovení §659 a násl. občan. zák.). Z hlediska platnosti smlouvy o půjčce není právně významné, jak dlužník půjčené peníze použije. Pokud je však záměr použití půjčených finančních prostředků závazně dohodnut ve smlouvě (tzv. účelová půjčka), posuzuje se její platnost i z hlediska této části jejího obsahu.
V případě půjčky by okolnost, že ve sjednaných lhůtách obviněný Ing. J. S. půjčené finanční prostředky poškozeným nevrátil, byla nesplněním závazku z ujednání o půjčce, pokud by případně nešlo o podvodné vylákání předmětné finanční částky pod předstíranou záminkou obstarání úvěru ze zahraničí při současném úmyslu úvěr neobstarat a obohatit tak sebe nebo jiného ke škodě poškozených. Za této situace by však ze strany obviněného muselo být prokázáno, že v úmyslu vylákat na poškozených peněžní prostředky smlouvu o půjčce toliko předstíral, resp. faktickou moc nad penězi získal využitím nebo vyvoláním omylu. Z hlediska subjektivní stránky by muselo být zjištěno, že již v době, kdy peníze od poškozených přebíral, měl v úmyslu je nevrátit [§4 písm. a) tr. zák.], popřípadě jednal s vědomím, že vrácení peněz ve sjednané lhůtě je závislé na budoucí nejisté události, k níž může, ale nemusí dojít a svým jednáním může porušit zájem chráněný zákonem v ustanovení §250 tr. zák., a pro případ, že k takovému porušení dojde, s tím byl srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný Ing. J. S. podal dovolání důvodně, neboť právní posouzení zjištěného skutku nelze považovat za správné (je minimálně předčasné), přičemž v důsledku tohoto nedostatku je vadný i výrok o trestu, jenž na výrok o vině obsahově navazuje. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 419/2003, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 5 T 162/2002. Současně také zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněného Ing. J. S. dostala do procesního stadia řízení před soudem prvého stupně. Úkolem Obvodního soudu pro Prahu 8 bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Nejvyšší soud ponechává na úvaze prvostupňového soudu, zda bude považovat za potřebné doplnit dokazování u hlavního líčení či nikoli (mohou je navrhnout i strany trestního řízení) tak, aby po vyhodnocení všech provedených důkazů postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. zjistil skutkový stav věci v rozsahu předpokládaném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (mimo jiné, zda poškození M. N. a K. T. peněžní částky Ing. J. S. pouze svěřili nebo šlo o půjčku) a ten v souladu se zákonem právně posoudil. V této souvislosti lze ve smyslu znění §265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který byl v tomto usnesení vysloven.
Závěrem Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto podle §265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Zde je potřebné upozornit, že vzhledem k zákazu reformace in peius nepřichází v úvahu případné posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť jde o trestný čin přísněji trestný, než trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (při jinak zcela shodných trestních sazbách trestu odnětí svobody umožňuje ustanovení §248 odst. 2 tr. zák. uložit samostatně více jiných mírnějších druhů trestů, než ustanovení §250 odst. 2 tr. zák.). To však nevylučuje, a zde je nutno zdůraznit v případě příslušného skutkového zjištění, které by bylo vyjádřeno i v tzv. skutkové větě výroku o vině, aby soud kvalifikoval skutek jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., byť by zjistil, že jsou naplněny všechny formální i materiální znaky téhož trestného činu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (v odůvodnění rozhodnutí by s poukazem na nutnost dodržení zákazu reformace in peius poukázal na nutnost takovéhoto právního posouzení).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák