ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1459.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1459/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2005 dovolání, které podal obviněný Ing. J. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 3 To 34/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 1/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2003, sp. zn. 40 T 1/2003, byl obviněný Ing. J. D. uznán vinným, že
jako předseda představenstva obchodních společností, které měly částečně shodný předmět činnosti - nákup zboží za účelem jeho prodeje a prodej zboží - a to společnosti K. a. s. se sídlem v P., V. n., a Ch. a. s., v té době se sídlem v Ú. n. L., J., v úmyslu opatřit jinému prospěch, na úkor společnosti K. a. s. a v rozporu s jejími stanovami, uzavřel jako statutární zástupce této společnosti dne 15. 12. 1999 s M. S. a V. L. smlouvu o převodu cenných papírů, jejímž obsahem byl prodej 8.529 ks akcií společnosti Ch. a. s., ve jmenovité hodnotě 100.000,- Kč na 1 ks akcie, za „cenu, kterou uhradí oba kupující zástavnímu věřiteli společnosti A. I. s. r. o. se sídlem v P., V J., za odkup pohledávky vedené v evidenci zástavního věřitele za prodávajícím“, aniž by takto dohodnutá kupní cena byla jakkoliv blíže specifikována a určen termín zaplacení a následně na to, v období měsíců červen - srpen 2000, činil aktivní kroky k naplnění uvedené smlouvy, a tím i umožnění oběma kupujícím, aby ve společnosti Ch. a. s. mohli začít realizovat výkon akcionářských práv včetně rozhodování a obsazování orgánů společnosti, v jejichž důsledku, po předložení výše uvedené smlouvy o převodu akcií, byla rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. B 549, vymazána z obchodního rejstříku společnost K. a. s. jako jediný akcionář společnosti Ch. a. s., a jako akcionáři byli zapsáni oba kupující – M. S. a V. L., aniž by do té doby za uvedené akcie cokoliv zaplatili, když tržní cena 1 ks akcie odvozená z čistého obchodního majetku společnosti Ch. a. s. ve výši 30.523.000,- Kč, představovala v té době částku 3.579,- Kč a společnost K. a. s. tak byla zbavena svého jediného majetku sloužícího k podnikání, který vlastnila a domohla se jej zpět až na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 52 Cm 256/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 5 Cmo 86/2002, kterým bylo určeno, že společnost K. a. s. je jediným vlastníkem 8.529 ks veřejně neobchodovatelných kmenových akcií společnosti Ch. a. s.
Takto ve výroku o vině popsané jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §128 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena orgánu obchodní společnosti na dobu pěti let.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný Ing. J. D. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 3 To 34/2004, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. obviněného Ing. J. D. odsoudil podle §128 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen, přičemž podle §59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání pěti let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Vůči naposledy citovanému rozsudku (všem jeho výrokům) podal obviněný Ing. J. D. prostřednictvím obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřuje v tom, že „rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když odvolací soud měl rozhodnout podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. ř. o zrušení celého rozsudku Městského soudu v Praze“.
V odůvodnění dovolání obviněný namítl, že soud prvého stupně nehodnotil všechny důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., resp. hodnocení důkazů nebylo založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Především však z provedených důkazů vyvodil nesprávný závěr o vině a nově formulovaný skutek nesprávně právně kvalifikoval, ačkoliv tento skutek není trestným činem. Upozornil, že pokud soud prvého stupně uvažoval o nové právní kvalifikaci jednání jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. namísto původního obvinění pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., měl doplnit dokazování v tom směru, jaké obchodní činnosti se věnovala společnost K. a. s. a Ch. a. s., zda tyto společnosti spolu v rámci stejného nebo podobného předmětu činnosti obchodovaly, a to za účelem zjištění, zda za účasti obviněného v obou společnostech byly uzavírány obchodní smlouvy, které by znevýhodnily některou z těchto společností. Dokazování však v tomto směru zůstalo neúplné a z důkazů provedených v hlavním líčení soud prvého stupně nemohl při dodržení základních trestně právních zásad vyvodit závěr o jeho vině. Obviněný konstatoval, že objektem trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. je ochrana hospodářské kázně z hlediska zneužívání konkurence v obchodní činnosti. Tím i trestní zákon poskytuje ochranu soutěžitelům ve stejné nebo podobné oblasti v návaznosti na obchodně právní úpravu zákazu konkurence. Avšak i obchodní zákoník disponuje sankcemi za porušení obchodně právních předpisů v oblasti zákazu konkurence, a proto je třeba v každém jednotlivém případě posoudit, zda se jedná o protiprávní jednání v oblasti ještě obchodního nebo již trestního práva, neboť dvojí sankce za jedno jednání by neměla smysl a odporovala by základním principům právního státu. V tomto směru obviněný upozornil, že z hlediska obchodně právních sankcí je případ vyřešen dohodou o narovnání a tzv. poškozený žádnou škodu neuplatňuje. Pro možné posouzení soudem nově formulovaného skutku jako trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. je nutno, aby jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu, přičemž minimálně dva znaky naplněny nebyly. Předně nedošlo k ohrožení či porušení objektu trestného činu, jenž chrání jiné společenské zájmy a vztahy, než které popisuje soud prvého stupně ve svém rozsudku. Podle obviněného Městský soud v Praze neprokázal, že by obě akciové společnosti spolu obchodovaly, např. se zbožím chemického nebo zdravotnického charakteru a že by např. jedna firma dodávala nebo odebírala od druhé výrobky, zboží či služby za nepřiměřeně vysoké nebo naopak nízké ceny při současném porušení zákazu konkurence jeho osobou. Samotná skutečnost, že jedna společnost byla a je 100 % vlastníkem druhé společnosti a že došlo k uzavření smlouvy o převodu všech akcií jiné společnosti na třetí osoby nemá s ochranou hospodářské soutěže a kázně z hlediska zákazu konkurence, resp. s objektem trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. nic společného. Toto zákonné ustanovení je navíc samostatnou skutkovou podstatou ve vztahu k ustanovení §128 odst. 1 tr. zák., které chrání zneužívání dosud nezveřejněných informací na organizovaných trzích cenných papírů nebo zboží. Znění této skutkové podstaty do jisté míry může vyvolat dojem, že i ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. sankcionuje smlouvy o převodu akcií z hlediska zneužití dosud neveřejné informace. Obviněný rovněž uvedl, že z formálního hlediska sice obě akciové společnosti mají stejný zapsaný předmět podnikání - obchodní činnost, ale je jen málo subjektů, zapsaných v obchodním rejstříku, které obchodní činnost zapsánu nemají, i když se věnují jiné činnosti, jako hlavnímu zdroji příjmů. Navíc společnost K. a. s. fungovala pouze jako subjekt, který vlastnil majetkový podíl ve druhé akciové společnosti a tento podíl spravoval, nic nevyráběl, s ničím soustavně neobchodoval a neměl žádné vlastní zaměstnance, kteří by nebyli zároveň členy statutárního orgánu. Na druhé straně Ch. a. s. vyráběla a prodávala svoje výrobky v řádu stovek milionů korun ročně a měla stovky zaměstnanců. V takové situaci nelze uvažovat o tom, že uzavřením smlouvy o převodu 100 % akcií došlo k porušení zákazu konkurence mezi oběma soutěžiteli a tím k porušení hospodářské kázně. Převod majetkového podílu, pokud není přímo předmětem soustavného podnikání, jako např. u obchodníka s cennými papíry, není běžným obchodováním v rámci hospodářské soustavy a v podstatě by na tento nákup a prodej akcií společnost K. a. s. nepotřebovala ani živnostenské oprávnění na obchodní činnost. Obviněný zdůraznil, že k realizaci prodeje akcií a inkasu kupní ceny ve prospěch zástavního věřitele od kupujících S. a L. nakonec vlastně nedošlo, neboť smlouva o převodu akcií byla soudním rozhodnutím zrušena, a tudíž společnosti K. a. s. ani společnosti Ch. a. s. žádná škoda nevznikla. Naopak svědek K. za přispění právníka JUDr. M., který nakonec odkoupil úvěrovou pohledávku místo pana L., ovládl obě jmenované společnosti, když kupní cena za úvěrovou pohledávku byla vypořádána velmi neobvyklým způsobem, a společnost Ch. a. s. je nyní podle informací obviněného vedena nekvalifikovaným způsobem. JUDr. M. byl navíc zpracovatelem trestního oznámení na jeho osobu, přičemž cílem tohoto společného snažení bylo podle přesvědčení obviněného odstranit jej z vedení obou dotčených společností a tyto ovládnout, což se podařilo.
Z popsaných důvodů závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 3 To 34/2004, a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V písemném vyjádření ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 1 NZo 1119/2004, konstatoval, že prostřednictvím dovolací argumentace obviněný nastolil otázku správného či nesprávného právního posouzení. Předpoklady pro odlišné právní posouzení svého jednání, které bylo posouzeno jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., dovozuje z jiného právního hodnocení skutku obsaženého v pravomocném výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně a nedomáhá se zjištění odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly při svém rozhodování v úvahu. Podle názoru státního zástupce nemůže obstát námitka dovolatele, že pokud uzavřel smlouvu o převodu všech akcií společnosti Ch. a. s. na třetí osoby, nemá toto jednání nic společného s objektem dotčeného trestného činu, kterým je konkurence v obchodní činnosti. Tuto totiž nelze chápat, jak to činí dovolatel, pouze ve smyslu konkrétních obchodních vztahů mezi jednotlivými subjekty, např. obchodního práva. Právní kvalifikaci předmětného jednání nevylučuje ani skutečnost, že předmětem inkriminované smlouvy byl převod akcií na třetí osoby, neboť obviněný tímto způsobem neuskutečňoval ani nedal podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na organizovaném trhu cenných papírů nebo zboží, jak předpokládá objektivní stránka ustanovení §128 odst. 1 tr. zák. Nevýhodnost uzavřené smlouvy může mimo jiné spočívat již ve skutečnosti, že jedna z organizací byla takovou smlouvou zbavena majetku sloužícího k jedinému reálně fungujícímu podnikání, a tím ji bylo znemožněno i toto podnikání samotné, z jehož výnosů byla organizace v době před uzavřením smlouvy schopna uhrazovat své závazky, např. nesplacenou půjčku. Nevýhodnost se může případně projevit v tom, že podnik byl prodán nesolventnímu kupujícímu, což v podstatě koresponduje se závěrem soudu nalézacího. Pokud dovolatel brojil proti právnímu závěru soudů, že svým jednáním získal pro jiného prospěch velkého rozsahu, pak je podle státního zástupce třeba konstatovat, že při jeho zjišťování soudy správně vycházely ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, na základě něhož byl čistý obchodní majetek společnosti Ch. a. s. tržně oceněn při specifických podmínkách částkou 30.523.000,- Kč. Dále v důsledku jednání obviněného došlo k odvolání stávajících členů představenstva a dozorčí rady této společnosti a k tomu, že M. S. a V. L. se bez zaplacení kupní ceny akcií mohli s vědomím obviněného ujmout výkonu akcionářských práv, to znamená, že získali prospěch, který byl tvořen hodnotou čistého obchodního majetku společnosti Ch. a. s. Na tomto závěru nemůže nic změnit fakt, že po dokonání trestného činu se společnost K. a. s. domohla soudní cestou zpět svého majetku. Nad rámec podaného dovolání státní zástupce uvedl, že z obsahu tzv. skutkové věty je evidentní, že úmysl obviněného opatřit jinému prospěch vyplývá z jeho vědomosti, že za akcie společnosti Ch. a. s. nebylo zaplaceno ani při podpisu smlouvy, ani při její vlastní realizaci v průběhu měsíců června až srpna 2000, což znamená, že byl minimálně srozuměn s tím, že společnost K. a. s. může být zbavena majetku sloužícího k jejímu jedinému reálně fungujícímu podnikání. Proto s poukazem na důvody obsažené ve vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. J. D. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1 tr. ř.]. Rovněž konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
V dovolání obviněný Ing. J. D. v podrobnostech namítl, že Městský soud v Praze neprovedl všechny potřebné důkazy (měl doplnit dokazování v tom směru, jaké obchodní činnosti se dotčené společnosti věnovaly, zda spolu obchodovaly a zda byly za působnosti obviněného v těchto společnostech uzavírány obchodní smlouvy znevýhodňující některou z nich) a důkazy nehodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Rovněž uvedl, že důvodem pro podání trestního oznámení na jeho osobu byla snaha odstranit jej z vedení dotčených společností a tyto ovládnout. Tato tvrzení jsou ale primárně výhradami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu a hodnocení ve věci provedených důkazů, a proto dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný, obsahově nenaplňují. Jak již bylo výše konstatováno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V případě, že by obviněný učinil pouze zmíněné námitky procesního charakteru, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
V mimořádném opravném prostředku obviněný nastolil rovněž otázku, zda skutek formulovaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně lze právně kvalifikovat jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., neboť podle jeho mínění nebyly naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, a to zejména objekt zmíněného trestného činu a prospěch velkého rozsahu. V naznačeném směru rozvedl, že uzavřením smlouvy o převodu akcií společnosti Ch. a. s., které vlastnila společnost K. a. s., na třetí osoby nedošlo k porušení zákazu konkurence mezi oběma společnostmi, a tím ani k porušení hospodářské soutěže a hospodářské kázně, jímž je předmětným ustanovením poskytována ochrana. Dále že svým jednáním nezískal pro jiného prospěch velkého rozsahu, neboť k realizaci prodeje akcií a úhradě kupní ceny zástavnímu věřiteli nedošlo, smlouva o převodu akcií byla zrušena a dotčeným společnostem žádná škoda nevznikla. Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o námitky, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru však shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. V kvalifikované skutkové podstatě podle §128 odst. 4 tr. zák. se tohoto trestného činu dopustí pachatel, který získá činem uvedeným v §128 odst. 2 tr. zák. pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu. Ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. se prospěchem velkého rozsahu rozumí z hlediska finančního vyjádření částka dosahující nejméně 5.000.000,- Kč (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).
Ve stručnosti lze poznamenat, že objektem citovaného trestného činu je v obecné rovině ochrana hospodářské kázně před zneužíváním postavení ve dvou nebo více podnicích nebo organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti. Zákaz konkurence upravuje ustanovení §65 obch. zák., které pokud jde o osoby a rozsah, v jakém tyto osoby podléhají zákazu konkurenčního jednání, odkazuje na ustanovení o jednotlivých společnostech (§84, §99, §136, §196, §249 obch. zák.). Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku však není blanketní (odkazující) skutkovou podstatou, a proto není nutné, aby pro naplnění trestní odpovědnosti podle tohoto ustanovení muselo dojít k porušení zákazu konkurence ve smyslu obchodního zákoníku. Jde o zákonné ustanovení, které sankcionuje jednání, kdy pachatel z titulu svého specifického postavení ve dvou nebo více společnostech se stejným nebo obdobným předmětem podnikání uzavře smlouvu nebo dá popud k uzavření smlouvy, která je nevýhodná pro jednu nebo více z nich.
Nevýhodná je taková smlouva, která jakýmkoli způsobem znevýhodňuje jednu organizaci vůči druhé. Nevýhodnost uzavřené smlouvy může mimo jiné spočívat v tom, že jedna ze společností byla takovou smlouvou zbavena majetku sloužícího k jedinému reálně fungujícímu podnikání, a tím jí bylo znemožněno i toto podnikání samotné, z jehož výnosů byla společnost v době před uzavřením smlouvy schopna uhrazovat své závazky. Nevýhodnost se může projevit též v nižší smluvní ceně, než za jakou by mohl být určitý majetek jedné ze společností ve skutečnosti prodán, případně v tom, že byl prodán nesolventnímu kupujícímu, takže společnost, na jejíž úkor byla smlouva uzavřena, nemohla své závazky uhrazovat ani z prostředků získaných uskutečněným prodejem.
Z uvedeného plyne, že ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. chrání organizace nebo podniky se stejným nebo podobným předmětem činnosti, na jejichž podnikání se pachatel účastní, před jakoukoliv smlouvou, která by byla uzavřena tak, že by jednu nebo více z nich znevýhodnila. Čin musí být spáchán v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, přičemž nemusí jít vždy jenom o výhodu nebo prospěch hospodářské povahy, i když finanční hledisko bude zpravidla rozhodující. Nemusí jít o smlouvu, která by byla uzavřena mezi společnostmi, v nichž je pachatel činný. Smluvní stranou může být i třetí subjekt stojící mimo tyto organizace, kdy pachatel z důvodu svého specifického postavení, a tedy i určitých informací, takovou smlouvou znevýhodňuje jednu či více organizací, v nichž současně působí, a je veden úmyslem opatřit prospěch druhé z nich. Není ani nutné, aby se smlouva přímo týkala předmětu činnosti těchto organizací nebo podniků, který je jim společný. Konečně trestní odpovědnost podle citovaného ustanovení není ani vyloučena, je-li smlouva, kterou pachatel uzavřel, nebo k jejímuž uzavření dal popud, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatná (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 36/2000).
Ke skutkovým zjištěním (viz jejich citace výše), jak jsou uvedena ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2003, sp. zn. 40 T 1/2003, v odůvodnění rozhodnutí soud prvého stupně mimo jiné konstatoval, že obviněný Ing. J. D. jako předseda představenstev společností K. a. s. a Ch. a. s. uzavřel za společnost K. a. s. předmětnou smlouvu o převodu všech akcií společnosti Ch. a. s., aniž by o svém úmyslu prodat akcie informoval členy představenstva a další akcionáře společnosti JUDr. V. H. a Mgr. J. K. („kteří shodně prohlásili, že o prodeji akcií Ch. a. s. vůbec nevěděli, dozvěděli se to až dodatečně, na základě výpisu z obchodního rejstříku“ str. 7 odůvodnění rozsudku). Smlouvu o převodu cenných papírů uzavřel v rozporu se stanovami společnosti K. a. s., podle kterých mohl být prodej uskutečněn pouze se souhlasem valné hromady. V tomto směru prvostupňový soud uvedl: „Obžalovaný jednal v rozporu se zájmy společnosti K. a. s. a bezesporu šlo o jednání, jež bylo na její úkor, neboť touto smlouvou došlo k jejímu znevýhodnění spočívající ve ztrátě majetku. Společnost K. totiž vyjma akcií Ch. a. s. neměla žádný jiný podstatný majetek a pokud obžalovaný uvedené akcie prodal, znemožnil tím v podstatě K. nadále vyvíjet jakoukoliv hospodářskou činnost.“ (str. 28 rozsudku). Dále poukázal na okolnost, že kupní cena za předmětné akcie nebyla ve smlouvě blíže specifikována a stejně tak nebyl ve zmíněné smlouvě určen termín jejího zaplacení, přičemž obviněný ani nezkoumal, zda oba kupující jsou vůbec schopni požadovanou částku zaplatit (za akcie nebylo nikdy zaplaceno). V době uzavření smlouvy obviněný navíc věděl, že předmětné akcie má v zástavě společnost A. I. s. r. o. jako jištění úvěru poskytnutého společnosti K. a. s. Byl si rovněž vědom toho, že prodej akcií podléhá souhlasu zástavního věřitele („tomuto převodu ostatně bránila i zástavní smlouva k cenným papírům uzavřená mezi společností A. I. s. r. o. a společností K. a. s. zastoupenou obžalovaným, na jejímž základě bylo celkem 8.529 ks akcií společnosti Ch. a. s. předáno zástavnímu věřiteli s tím, že dle článku 5 se zástavci, tj. společnosti K. a. s., zakazuje s akciemi nakládat a tyto budou po celou dobu uloženy v úschově zástavního věřitele. K tomu také skutečně došlo na základě dodatku č. 1 zástavní smlouvy a akcie byly předány do úschovy K. b. a. s.“ str. 25 rozsudku). V tomto směru se však obviněný nezabýval tím, zda společnost A. I. s. r. o. pohledávku jmenovaným odprodá. Navíc věděl, že je vypsáno výběrové řízení na prodej předmětných akcií, do něhož se sám neúspěšně přihlásil, a poté prodal akcie Ch. a. s. bez jakékoliv úhrady třetím osobám.
Soud prvého stupně dále připomněl následné aktivní kroky obviněného Ing. J. D. v průběhu června až srpna 2000 směřující k naplnění předmětné smlouvy. Poukázal, že ačkoliv obviněný věděl, že ze strany kupujících nedošlo k úhradě kupní ceny za předmětné akcie jak při podpisu smlouvy, tak při její vlastní realizaci, a tudíž za akcie nebyla společnosti K. a. s. poskytnuta adekvátní protihodnota, umožnil kupujícím vstoupit do společnosti Ch. a. s. a ovládnout jí („obžalovaný sám nikterak smlouvu o převodu akcií nezpochybňoval a nepodmiňoval její účinnost zaplacením kupní ceny za akcie, naopak se choval v souladu s ní, když M. S. a V. L. uvedl do společnosti Ch. a. s. jako nové akcionáře umožnil jim ovládnout orgány společnosti, a to buď přímou účastí L. jako místopředsedy dozorčí rady či otce M. S. jako předsedy téhož“. str. 29 rozsudku). Prvostupňový soud také zmínil uzavření smlouvy o smlouvě budoucí mezi obviněným a kupujícími M. S. a V. L. ze dne 30. 6. 2000, jejímž předmětem byl závazek nejpozději do 31. 12. 2000 uzavřít smlouvu o převodu 2132 ks veřejně neobchodovatelných listinných akcií vydaných společností Ch. a. s. z prodávajících na obviněného za celkovou kupní cenu 213.000,- Kč, tj. 100,- Kč za 1 ks akcie (viz č. l. 732 tr. spisu). Ačkoliv k uzavření uvedené smlouvy nakonec nedošlo, soud z tohoto postupu dovodil: „…obžalovaný sledoval pro sebe určitý prospěch, neboť tyto akcie měl získat za minimální cenu.“ Zároveň dodal: „Vzhledem k datu, kdy byla tato smlouva uzavřena (30. 6. 2000), však nelze dovodit, že smlouvu z 15. 12. 1999 uzavíral za účelem vlastního získání akcií“. (str. 29 rozsudku).
Ze skutkových zjištění také vyplývá, že dalším krokem obviněného Ing. J. D. bylo podání návrhu na zápis do obchodního rejstříku ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 18. 7. 2000, jehož obsahem byl návrh na výmaz dosavadních členů představenstva a dozorčí rady a zápis nových členů mimo jiné J. S. jako předsedy dozorčí rady, V. L. jako 1. místopředsedy dozorčí rady a sebe jako 2. místopředsedy dozorčí rady, k čemuž také usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. B 549/16, došlo. Dne 28. 8. 2000 byl podán návrh na zápis změn do obchodního rejstříku, a to návrh na výmaz jediného akcionáře společnosti K. a. s. a rozhodnutím zmíněného soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. B 549, byla společnost K. a. s. jako jediný akcionář skutečně vymazána z obchodního rejstříku a jako noví akcionáři byli zapsáni oba kupující M. S. a V. L. V tomto ohledu soud prvého stupně v rozsudku na str. 28 oprávněně zdůraznil: „Postupem obžalovaného tak nejen nedošlo k zaplacení dlužné částky ve prospěch společnosti A. I. s. r. o., ale navíc M. S. a V. L. byla v důsledku smlouvy o převodu akcií dána možnost ovládnout společnost Ch. a. s.“
V kontextu se shora rozvedenými argumenty evidentně neobstojí námitka dovolatele, že posuzovaným jednáním nedošlo k porušení či ohrožení objektu vytýkaného trestného činu. Obviněnému lze přisvědčit, že v dané věci mezi společnostmi K. a. s. a Ch. a. s. neexistoval vztah konkurence ve smyslu obchodního zákoníku. Tento vztah konkurence byl sice formálně dán z hlediska předmětu činnosti obou společností, když obě měly shodně zapsán jako předmět činnosti mimo jiné nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Společnost K. a. s. však nikdy podnikatelskou činnost nevyvíjela, neměla žádné zaměstnance ani majetek reálně sloužící k podnikání vyjma jmění rozvrženého na akcie. Jediným jejím majetkem byly všechny akcie společnosti Ch. a. s., jejichž byla 100 % vlastníkem. Fakticky konkurenční vztah mezi těmito společnostmi dán nebyl a nelze tvrdit, že společnost K. a. s. převodem svého majetkového podílu (akcií) ve společnosti Ch. a. s. na třetí osoby na základě smlouvy o převodu cenných papírů realizovala obchodní činnost - koupi zboží za účelem dalšího prodeje a prodej. Ostatně tuto skutečnost nezpochybnil ani Vrchní soud v Praze, když v odůvodnění rozsudku na str. 6 konstatoval: „...lze akceptovat, že samotná skutečnost, že jedna společnost je 100 % vlastníkem společnosti druhé a uzavře smlouvu o převodu akcií na třetí osoby, nemá s objektem trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. nic společného. Současně však zdůraznil, že toto tvrzení platí jen když jde o skutečnost „samotnou“.
V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožnil s tvrzením odvolacího soudu, že dopad ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. nelze omezovat pouze na konkurenci na trhu mezi subjekty, které jsou vzájemně v obchodních vztazích („kdyby tomu tak bylo, pak by zákonodárce nepochybně pojmu konkurence použil přímo stejně, jako ho používá obchodní zákoník v ustanovení §65“). Ve smyslu trestního zákona jde naopak o pojem širší, jenž zahrnuje veškerá jednání spočívající ve zneužívání, popřípadě využívání specifického postavení pachatele ve společnostech, v nichž současně působí, v jejichž důsledku dochází k porušení hospodářské kázně („jde o konkurenci v obchodní činnosti, a to nutně chápané ve smyslu obecném, a ne jen ve smyslu konkrétních vztahů mezi jednotlivými obchodními subjekty“ str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
Vrchní soud v Praze přiléhavě zdůraznil, že naplnění objektu skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. nutno posuzovat v kontextu souhrnu všech skutečností, vyžadovaných dotčeným ustanovením. Naproti tomu v rámci svých dovolacích námitek obviněný vychází při posuzování naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. pouze z hodnocení jednoho dílčího aktu jeho jednání. Přitom zcela pomíjí, že celé jeho jednání spočívalo v několika po sobě následujících krocích, jež vyvrcholily výmazem společnosti K. a. s. jako jediného akcionáře společnosti Ch. a. s. z obchodního rejstříku. Zneužití postavení v dotčených společnostech obviněným nelze omezit toliko na otázku neoprávněného převodu cenných papírů na třetí osoby, ale jeho jednání je nutno chápat v širším rámci skutkového děje, tj. při zvážení posloupnosti všech výše popsaných kroků jeho jednání, jež ve svém důsledku směřovaly k praktické likvidaci majetkového podílu společnosti K. a. s. ve společnosti Ch. a. s.
Případnou nebyla shledána ani námitka dovolatele spočívající v tvrzení, že jeho jednáním žádná škoda nevznikla, když k realizaci prodeje akcií a úhradě kupní ceny ze strany kupujících ve prospěch zástavního věřitele nakonec nedošlo a smlouva o převodu akcií byla rozhodnutím soudu zrušena. Je zřejmé, že vzhledem k okolnostem uzavření předmětné smlouvy o převodu cenných papírů (bez souhlasu valné hromady společnosti K. a. s., v rozporu se zástavní smlouvou uzavřenou mezi společností K. a. s. a A. I. s. r. o. a bez souhlasu zástavního věřitele společnosti A. I., s. r. o.) byla uvedená smlouva absolutně neplatná. Jak již bylo výše zmíněno tato skutečnost však nemá na trestní odpovědnost obviněného vliv. Soud prvého stupně důvodně upozornil, že prospěch velkého rozsahu spočíval právě v tom, že oba kupující v důsledku jednání obviněného a s jeho vědomím mohli obsadit orgány společnosti Ch. a. s. a ujmout se výkonu akcionářských práv, aniž by za akcie cokoli uhradili, čímž získali prospěch odpovídající čistému obchodnímu majetku společnosti Ch. a. s. na úkor společnosti K. a. s., které vznikla škoda v této výši („v hodnotě toho, co koupili, čeho se ujali a co nezaplatili“ str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V tomto směru soud prvého stupně při určování výše prospěchu důvodně vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. L. M. z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady podniků, na základě kterého byl čistý obchodní majetek společnosti Ch. a. s. tržně oceněn při specifických podmínkách částkou 30.523.000,- Kč a tuto částku správně posoudil za použití hledisek uvedených v §89 odst. 11 tr. zák. jako prospěch velkého rozsahu. Tato finanční částka současně představovala škodu společnosti K. a. s.
Lze tedy uzavřít, že dovolatelem namítaný znak skutkové podstaty trestného činu podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. - prospěch velkého rozsahu - byl naplněn a obviněný Ing. J. D. byl i ve zmíněném ohledu správně tímto trestným činem uznán vinným. Pozdější zrušení smlouvy o převodu cenných papírů, popřípadě uzavření dohody o narovnání mezi obviněným a společností K. a. s., jejímž předmětem bylo vyrovnání závazků obviněného vůči této společnosti, je pro posouzení trestní odpovědnosti dovolatele irelevantní.
S poukazem na konstatované skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že z rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, na podkladě jakých skutečností byl učiněn důvodný závěr, že obviněný Ing. J. D. svým jednáním naplnil všechny zákonné formální a materiální znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., které jsou rovněž obsaženy i v popisu předmětného skutku. Proto námitky obviněného, jež byly relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, není možné akceptovat.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Ing. J. D. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák