ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.34.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 34/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2005 dovolání obviněné P. S., které podala proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 To 334/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 607/2001, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 To 334/2004, zrušuje . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 2 T 607/2001, byla obviněná P. S. uznána vinnou, že dne 7. 6. 2001 kolem 10.30 hod. při jízdě mezi obcemi K. – M., okr. B., na silnici III. třídy v km 2,2 jako řidička osobního vozidla značky Š. F., při projíždění levotočivé zatáčky nepřizpůsobila rychlost vozidla svým řidičským schopnostem, nezvládla řízení, uvedla vozidlo do smyku a vjela do levé strany vozovky ve svém směru jízdy, kde se srazila s protijedoucím vozidlem značky Š., které řídil poškozený V. P., při této srážce bylo odhozeno vozidlo obžalované vlevo mimo vozovku, kde se převrátilo a zůstalo na kolech stát v poli, v důsledku střetu utrpěl poškozený V. P. zlomeninu češky vpravo a tržně zhmožděnou ránu kolena, pro kterážto zranění byl hospitalizován do 18. 6. 2001 a omezen v obvyklém způsobu života nejméně do 18. 9. 2001, kdy po tuto dobu měl nejprve sádrovou fixaci, posléze ortézu a musel užívat berle.
Takto zjištěné jednání soud prvého stupně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněnou odsoudil podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému V. P., částku 13.787,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. z. p. ČR, O. p. B., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podala obviněná P. S. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 To 334/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči usnesení odvolacího soudu podala obviněná P. S. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Dovolatelka spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněné ve veřejném zasedání, čímž došlo k porušení ustanovení trestního řádu i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V tomto směru poukázala, že veřejné zasedání odvolacího soudu bylo nařízeno na 24. 8. 2004. Sdělením ze dne 5. 8. 2004 její obhájkyně požádala o omluvení z tohoto jednání a jeho odročení z důvodu pobytu obhájkyně na dovolené. Nový termín veřejného zasedání byl stanoven na 8. 9. 2004. Jelikož však v té době měla obviněná čerpat řádnou dovolenou, požádala svou obhájkyni, aby její nepřítomnost řádně omluvila a požádala o nařízení nového jednání, což tato učinila podáním ze dne 2. 9. 2004. Odvolací soud však jednal v její nepřítomnosti a tím jí upřel zákonné právo vyjadřovat se u jednání k věci.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítla, že jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebyla naplněna jeho skutková podstata. V daném kontextu vyjádřila přesvědčení, že skutková zjištění soudu nejsou správná a úplná, neboť při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Podle jejího názoru nebyly k objasnění věci provedeny všechny potřebné důkazy, v důsledku čehož se soud náležitě nevypořádal s její obhajobou. Konstatovala, že od počátku trestního stíhání popírá, že by se trestné činnosti dopustila. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se uvádí, že se ztotožňuje s názorem soudu prvého stupně, když provedl důkazy tak, jak mu to ukládá §2 odst. 5 tr. ř., resp. kdy v její neprospěch svědčí především protokol o nehodě v silničním provozu s fotodokumentací. Obviněná namítla, že již při sepisování protokolu o nehodě byla označena jako viník, aniž by byl objektivně zjištěn skutkový stav. Policisté provádějící šetření přijeli podle výpovědí svědků R. a K. na místo nehody s tříhodinovým zpožděním, když už se zde pohybovali záchranáři a hasiči. Svědkyně R. vypověděla, že hasiči s vozidlem zn. Š. hýbali, a tudíž skutečnosti o nehodě popsané v protokolu včetně plánku nemohou být odrazem objektivního stavu vzniku nehody. Proto nelze souhlasit s názorem soudu, že nebyla zmínka o tom, že by s vozidlem zn. Š.bylo před příjezdem policistů manipulováno. Podle obviněné nebyla patřičná pozornost věnována ani blokovacím stopám označeným v plánku pod č. 8 a popsaným jako blokovací stopy nezjištěných kol a nikdo se jejich případnou souvislostí s šetřenou nehodou nezabýval, vyjma znalce Ing. Ch., k jehož názoru však soud nepřihlédl. Protokol o nehodě je nesprávný i proto, že policie použila k vylíčení události pouze jednostranné vyjádření V. P., aniž by zjišťovala vyjádření a názor obviněné. Na základě těchto neobjektivních a nejasných skutečností bylo v přípravném řízení i v řízení před soudem vedeno dokazování, a bylo jich použito jako základních informací pro zpracování znaleckého posudku Ing. M. Neobjektivnost a nedostatečnost protokolu o nehodě dokladuje i vyjádření zmíněného znalce, kdy v bodě 1.4.2 svého posudku ze dne 22. 9. 2001 uvádí, že při prohlídce místa dopravní nehody, protokolu o nehodě a plánku místa nehody byly zjištěny údaje, které nejednoznačně popisují nehodový děj, a v tomto směru specifikuje nedostatky. Z hlediska hodnocení stop na místě samém obviněná zdůraznila, že znalec byl na obhlídce místa nehody až několik měsíců po skutku. Navíc nebyl zadokumentován konec brzdné stopy vozidla zn. Š. a jak jmenovaný znalec uvedl, vozidlo zn. Š. F. nemohlo před střetem zanechat stopu na trávě na krajnici, tj. stopu označovanou jako smykovou v levé polovině vozovky, od které byl nesprávně odvozován bod střetu. U stopy pod č. 8 nebyl naopak uveden jediný důvod, proč by neměla souviset s předmětnou nehodou. Přesto se soud při rozhodování opřel o znalecký posudek Ing. M., když jako výchozí informaci použil neobjektivní a neúplný protokol o nehodě včetně plánku. Obviněná konstatovala, že soud se nezabýval dalšími rozpory, když v protokolu se uvádí, že došlo k bočnímu střetu vozidel a naopak znalec uvedl střet čelní. Rovněž se nezabýval otázkou, jak se vozidlo zn. Š. F. mohlo dostat do levé části vozovky vzhledem k vypadnutí a poloze obviněné po nehodě. Vůbec nepřipustil možnost pochybení V. P., kdy v důsledku sklonu zatáčky, která vynáší doleva, a jeho případně zkratkového jednání mohl zapříčinit nehodu sám, jak obviněná poukazovala a dokládal posudek Ing. Ch. Poškozený P. uvedl, že viděl P. S., jak dostala smyk, avšak jiné smykové stopy, než ty, které sám Ing. M. odmítá (na levé krajnici a trávě) zaznamenány nebyly. Podle mínění obviněné bylo naopak prokázáno, že do smyku se dostal sám poškozený, ať už v důsledku sklonu zatáčky či bržděním. Sklon zatáčky v jejím směru měl totiž tendenci vynášet doprava, z její strany byl celý úsek přehledný a zadokumentovaná stopa č. 8, ke které nebylo bezdůvodně přihlíženo, potvrzuje její výpověď. Soud však tuto výpověď považoval za nekonkrétní, když nebral v úvahu, že si podrobnosti z nehody nepamatuje v důsledku svých zranění a otřesu mozku. Přes veškeré rozpornosti v protokolu o nehodě, svědeckých výpovědích, dvou rozdílných znaleckých posudků a nezodpovězených otázek, které by vedly k lepšímu objasnění příčin nehody a jejího zavinění, soud odmítl další návrh na dokazování, a to zejména znaleckým posudkem z ústavu soudního inženýrství, jehož zadání sám na jednání dne 22. 9. 2003 vyhlásil.
Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a věc vrátil k dalšímu projednání.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru nedošlo postupem odvolacího soudu, pokud provedl veřejné zasedání bez přítomnosti obviněné, k porušení zákona ve smyslu dovolacího důvodu upraveného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Odvolací soud byl s omluvou obviněné v řádném termínu obeznámen, avšak z údajů dostupných k tomuto vyjádření i z omluvy není zřejmá objektivní nemožnost obviněné plnohodnotně se účastnit veřejného zasedání, ani její zájem na tom, aby se tohoto jednání účastnila. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně odkázala na odůvodnění rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně. V této souvislosti konstatovala, že vina obviněné nebyla dovozována pouze ze závěru znaleckého posudku, ale i ze svědeckých výpovědí, a především z vyšetřovacího pokusu; v jeho rámci obviněná určila postavení obou vozidel v době střetu, což je zachyceno i ve fotodokumentaci. Tento pokus byl prováděn za účasti znalce Ing. M., který závěry vyšetřovacího pokusu ve svém znaleckém posudku zohlednil. Podle státní zástupkyně soudy dospěly k správnému závěru, že obviněná jako řidička motorového vozidla porušila ustanovení §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., neboť nejela vpravo a bezdůvodně vjela do protisměru. Rovněž porušila ustanovení §18 odst. 1 citovaného zákona, neboť rychlost jízdy nepřizpůsobila zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavu pozemní komunikace a nerespektovala ani ustanovení §4 písm. a) tohoto zákona, neboť se nechovala ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví nebo majetek jiných osob. Tím naplnila zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jak k tomuto závěru dospěly soudy obou stupňů. Za popsané situace státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání předně shledal, že dovolání obviněné P. S. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněnou P. S. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněná namítá, že soudy porušily ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť skutková zjištění nejsou správná i úplná, a také se nevypořádaly s její obhajobou. V této souvislosti zejména poukazuje na neobjektivní a neúplný protokol o nehodě v silničním provozu včetně plánku a na pochybení policejních orgánů při zjišťování objektivního stavu v místě nehodového děje. Tvrdí, že provedené důkazy nebyly náležitě hodnoceny (znalecké posudky Ing. M. a Ing. Ch., výpověď poškozeného V. P. blokovací stopy v plánku k dopravní nehodě a další okolnosti dopravní nehody, na které upozorňuje). Také vytýká absenci znaleckého posudku z ústavu soudního inženýrství. Rovněž nabízí vlastní verzi průběhu události (viníkem dopravní nehody byl poškozený V. P., který v zatáčce dostal smyk). Nutno zdůraznit, že všechny tyto uplatněné výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, směřují primárně proti správnosti skutkového zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto tvrzených procesních nedostatků až následně obviněná dovozuje vady ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V posuzované věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněná P. S. spáchala posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně. V dovolání obviněná nenamítá, že by takto popsaný skutek, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mimořádném opravném prostředku obviněná P. S. sice citovala jeden ze zákonných důvodů k jeho podání, avšak konkrétní argumenty v dovolání obsažené vycházejí z důvodů jiných, jenž v zákoně uvedeny nejsou. Uplatněné námitky stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod. Pokud by obviněná uplatnila jen tyto výtky, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b)tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jelikož v mimořádném opravném prostředku obviněná namítá, že odvolací soud neměl veřejné zasedání provést v její nepřítomnosti, je zmíněný dovolací důvod nejen formálně, ale i materiálně naplněn.
Protože ohledně této části podaného dovolání Nejvyšší soud neshledal důvody pro jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ve stručnosti lze připomenout, že účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. ustanovení §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou.
Tento závěr je zřejmý i z ustanovení §238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z tohoto znění zákona nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v §232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení §263 tr. ř.
Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 tr. ř., přičemž podle dikce jeho odstavce 1 se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a podle odstavce 2 nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Zákon stanoví „něco jiného“ např. v §263 odst. 2 tr. ř. (účast státního zástupce při veřejném zasedání odvolacího soudu je povinná) a v §263 odst. 3 tr. ř. (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení).
Obecné ustanovení §234 tr. ř. však neupravuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání konaného o odvolání. Na nutnost jeho účasti lze proto usuzovat z toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal a tím dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Dále je potřebné připomenout i ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
Pouze pro úplnost lze uvést, že obviněná P. S. nebyla v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 8. 9. 2004 ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a proto aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřipadala v úvahu.
Jak již bylo zmíněno ustanovení §233 tr. ř. rozlišuje předvolání a vyrozumění o veřejném zasedání. Podle §233 odst. 1 věty první tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. V této souvislosti lze uvést, že obviněného k veřejnému zasedání předvolá zpravidla, pokud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany, jestliže se k veřejnému zasedání nedostaví. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného není nutná, se obviněný ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 věty druhé tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, jež může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 38/2003).
Z pokynu předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně je patrno, že obviněná P. S. byla k veřejnému zasedání na den 24. 8. 2004 předvolána (viz referát na č. l. 276 tr. spisu). K písemné žádosti obhájkyně obviněné o odročení veřejného zasedání z důvodu jejího čerpání řádné dovolené mimo území České republiky, která byla odvolacímu soudu doručena dne 10. 8. 2004 (č. l. 277 tr. spisu), byl stanoven nový termín konání veřejného zasedání o odvolání, a to na den 8. 9. 2004, přičemž není zřejmé, že by obviněná nebyla i v tomto případě k soudnímu řízení předvolána (z trestního spisu nevyplývá opak). I když další písemná omluva obviněné z důvodu čerpání dovolené a její obhájkyně z důvodu nepřítomnosti na území České republiky, jež byla krajskému soudu doručena dne 3. 9. 2004 (č. l. 278 tr. spisu), nemusela být odvolacím soudem shledána opodstatněnou, nemělo být podle názoru Nejvyššího soudu dne 8. 9. 2004 ve věci jednáno a meritorně rozhodnuto. Předně nelze přehlédnout, že z protokolu o veřejném zasedání nevyplývá, že by tato omluva byla přečtena, pouze se konstatuje nepřítomnost obviněné P. S. a její obhájkyně; dále následuje vyhlášení usnesení soudu o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné a její obhájkyně (str. 279 tr. spisu). Jestliže odvolací soud rozhodl obviněnou k veřejnému zasedání předvolat [vzor takového předvolání obsahuje poučení, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání je nutná a nedostaví-li se bez dostatečné omluvy, může být předveden a potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč (§66 a §90 tr. ř.)], dal tím jednoznačně najevo, že v její nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004). Obviněná se proto mohla oprávněně domnívat, že bez její přítomnosti a z důvodu omluvy, nebude veřejné zasedání konáno a bude odročeno.
Vzhledem ke konstatovaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněná P. S. podala dovolání důvodně, neboť v souvislosti s popsanou vadou řízení nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu ve věci za správné. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 To 334/2004, a současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení napadeného usnesení se trestní věc obviněné P. S. dostala do procesního stadia řízení před odvolacím soudem. Úkolem Krajského soudu v Brně bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž ohledně přítomnosti obviněné u veřejného zasedání lze odkázat na právní názor, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání, které podala obviněná, nemůže ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť zjištěnou vadu nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k