ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.433.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 433/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2005 dovolání obviněného J. H., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 13 To 339/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 89/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 1 T 89/2002, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku o vině uvedeno. Za tento trestný čin a za trestné činy, kterými byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. 1 T 314/2002, byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování jakékoli činnosti související se zprostředkováním zaměstnání a zákazu provozování živnosti-obchodní činnosti v trvání deseti roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 7. 2002, č. j. 1 T 314/2002-423, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Naproti tomu byl obviněný J. H. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, pokud mu bylo kladeno za vinu, že ve dnech 6. 7. a 10. 9. 2001 po odvrtání zámku dveří neoprávněně vnikl do domu své matky E. H. v P. n. S. a setrval tam, čímž měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a okresní státní zástupkyně odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 13 To 339/2003, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného J. H. uznal vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák., protože v době od 4. 12. 2000 do 29. 6. 2001 v 65 případech uveřejnil v inzertních novinách A. jako mandatář A. K. I. H. nabídku zprostředkování práce v SRN a v rozporu s mandátní smlouvou neoprávněně vybíral pod slibem zajištění práce pod hlavičkou této firmy pro sebe poplatek za zprostředkování ve výši nejméně 480,- Kč, práci nezajistil, ani zajistit nemohl a neučinil ani potřebná opatření k jejímu zajištění, touto činností poškodil nejméně 377 zájemců o práci z celé České republiky a způsobil tak škodu ve výši nejméně 180.960,- Kč. Za tyto trestné činy a za trestné čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. 1 T 314/2002, byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování jakékoli činnosti související se zprostředkováním zaměstnání a zákazu provozování živnosti-obchodní činnost v trvání deseti let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 7. 2002, č. j. 1 T 314/2002-423, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Také bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Vůči konstatovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. H. prostřednictvím obhájce dovolání. Mimořádný opravný prostředek zaměřil proti výroku o vině i trestu a opřel ho o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého podání obviněný rozvedl námitky, jimiž by měl být citovaný dovolací důvod naplněn. Předně namítl, že soud na základě skutkových zjištění nesprávně právně posoudil skutek, kterého se dopustil, neboť jeho jednání nevykazuje zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
Obviněný uvedl, že jeho jednání nenaplnilo zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nejednal v podvodném úmyslu získat finanční prostředky od zájemců o zprostředkování zaměstnání v cizině; naopak maximální možnou měrou se snažil svou činností přispět k získání přímých kontaktů pro své klienty na zaměstnavatele v zahraničí. Konstatoval, že podle mandátní smlouvy ze dne 6. 11. 2000 měl jako mandatář napomáhat při hledání vhodného pracovního uplatnění členů mandanta, poskytovat poradenskou a informační pomoc v oblasti související legislativy a ochrany zájmů při pracovních cestách do zahraničí. Dále měl vyhledávat a rozvíjet kontakty s potencionálními zahraničními zaměstnavateli a mezinárodními organizacemi zabývajícími se problematikou zaměstnanosti s cílem rozvoje vzájemné spolupráce. Obviněný zdůraznil, že předmětem jeho činnosti nebylo zprostředkování konkrétních pracovních míst pro klienty, ale především vyhledávání a rozvíjení kontaktů se zahraničními zaměstnavateli s cílem zajistit přímé kontakty na konkrétní zaměstnavatele pro klienty. V souladu s takto vymezeným předmětem činnosti také jednal. Navazoval kontakty především prostřednictvím internetu se zaměstnavateli z Německa a těmto společnostem na jimi vytvářená pracovní místa nabízel jako zaměstnance své klienty. Tyto měl pečlivě rozlišené podle jejich profesí, pracovních schopností, délky praxe a jazykových znalostí včetně fotografií. Některým svým klientům se mu ještě před ukončením činnosti podařilo skutečně pracovní místa v Německu u konkrétních zaměstnavatelů zajistit. Podle obviněného není pravdou, že svým klientům práci nezajistil ani zajistit nemohl. Za tuto činnost mu náležela úplata, přičemž odměnu si měl podle citované mandátní smlouvy ponechávat přímo z příjmů realizovaných při výkonu své činnosti. Odměna zahrnovala i krytí účelně vynaložených nákladů. Na náhradě nákladů byl oprávněn účtovat za prodej tiskopisu přihlášky 5,- Kč, prodej tiskopisu dotazníku 80,- Kč, poradenskou činnost při zpracování dotazníku 100,- Kč, vedení poradenského semináře 50,- Kč a vedení komerčního semináře 960,- Kč, přičemž z těchto finančních částek mu vždy náležela v dovolání uvedená procenty vyjádřená část. Celkem byl oprávněn účtovat náhradu nákladů ve výši 630,- Kč. Vzhledem k tomu, že tuto částku považovala většina klientů za příliš vysokou, účtoval ve většině případů pouze náhradu nákladů za vedení komerčního semináře, a to 50% z částky 960,- Kč, tj. částku 480,- Kč. Tato částka nebyla účtována jako poplatek za zprostředkování zaměstnání, ale jako poplatek za účast na komerčním semináři, jenž skutečně proběhl a který sám vedl. Obviněný podtrhl, že o důvodu tohoto poplatku své klienty předem informoval, stejně jako i o tom, že jeho činnost směřuje pouze k zajištění přímých kontaktů na zaměstnavatele, nikoliv ke zprostředkování zaměstnání. Také poukázal na skutečnost, že společnosti zabývající se zprostředkováním konkrétních pracovních míst pro své klienty si za své služby účtují odměnu v řádu deseti tisíců korun; i z toho důvodu je zřejmé, že jím účtovaná částka ve výši 480,- Kč nemohla být úplatou za zprostředkování zaměstnání v zahraničí. Uzavřel, že se ke škodě žádného ze svých klientů neobohatil tím, že by je uvedl v omyl nebo jim zamlčel podstatnou skutečnost ohledně předmětu jeho činnosti a tím jim na majetku způsobil škodu. Jeho jednání proto nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
V kontextu s trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. obviněný vyjádřil rovněž přesvědčení, že jeho jednání zákonné znaky tohoto trestného činu nenaplnilo. Uvedl, že svým klientům poskytoval služby na základě mandátní smlouvy, kterou jako mandatář na straně jedné uzavřel se společností A. K. I. (dále v tomto odstavci jen „asociace“) jako mandantem na straně druhé. Asociací mu byl následně vystaven certifikát odborné způsobilosti k výkonu autorizovaného poradce. Byl informován, že asociace disponuje povolením Ministerstva práce a sociálních věcí k zprostředkování zaměstnání za úhradu s platností do 31. 12. 2000. O namítané nepřenosnosti tohoto oprávnění na jinou firmu či osobu mu nebylo nic známo, nebyl o tom informován. Domnívá se, že pokud toto oprávnění bylo nepřenosné a asociace s ním mandátní smlouvu přesto uzavřela, šlo o pochybení z její strany, nikoli jeho osoby. Obviněný zdůraznil, že ve své činnosti pokračoval i po 1. 1. 2001, neboť byl ze strany asociace opakovaně ujišťován, že ukončení platnosti povolení nemá vliv na jeho činnost, neboť toto povolení bude příslušným ministerstvem dodatečně uděleno. K ukončení jeho činnosti ho asociace nevyzvala, naopak po 1. 1. 2001 od něho přebírala pravidelné zprávy o jeho činnosti včetně informací o účtovaných částkách a nově získaných klientech. Ohledně vypovězení mandátní smlouvy ze strany asociace obviněný zdůraznil, že písemná výpověď mu nebyla nikdy doručena. Pouze v měsíci květnu 2001 obdržel e-mail, ve kterém mu tato skutečnost byla sdělena. Tento e-mail byl odeslán v měsíci lednu 2001. Vzhledem k tomu, že neobsahoval řádný zákonný elektronický podpis a v mezidobí s asociací telefonicky komunikoval, předával jí zprávy o své činnosti a rovněž v měsíci březnu 2001 obdržel nové pokyny pro svou činnost, a s ohledem na fakt, že tato elektronická výpověď nebyla následována řádnou písemnou výpovědí, považoval tuto za bezpředmětnou. Proto i nadále pokračoval ve své činnosti, neboť nevěděl ani vědět nemohl, že asociace nemá ke své činnosti povolení. Namítl, že k naplnění trestného činu neoprávněného podnikání je zapotřebí prokázání úmyslu pachatele, který musí zahrnovat i neoprávněnost podnikání. Jeho skutková podstata naplněna nebyla a skutek, kterého se dopustil není trestným činem.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 13 To 339/2003, jakož i vadné řízení mu předcházející. Dále aby sám ve věci rozhodl a jeho osobu zprostil v celém rozsahu obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že dovolatel dovozuje nesprávnost právního posouzení přisouzeného skutku v právně relevantním směru, avšak dovolací argumentace není svým významem způsobilá přisouzený závěr zvrátit v porovnání s logickými a přesvědčivými právními úvahami plynoucími nejen z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle státní zástupkyně soudy obou stupňů správně vycházely ze znění mandátní smlouvy, jakožto právního rámce dovolatelova postavení ve vztahu k A. K. I. H., z jejíhož pověření měl ve smluvených mezích vůči uchazečům o zaměstnání v cizině jednat. Zcela správně dovodily, že šlo evidentně o jeho zcela svévolné jednání pouze účelově zastřešené uvedeným firemním označením, přičemž vyvíjel takovou činnost, která odporovala nejen takto smluveným podmínkám jejího výkonu, ale vybočovala z mezí stanov předmětné společnosti, odpovídajícím její neziskové povaze. Přestože si dovolatel byl vědom těchto rozhodných skutečností, jednal s poškozenými v podstatě „na svůj vlastní vrub“ za použití svých vlastních informačních materiálů a uváděl je v omyl ve smyslu svých zprostředkovatelských možností na zahraničním trhu práce. Tyto údajné možnosti však v požadovaném směru ani legálně využít nemohl a také nevyužil a za takto tvrzenou a pouze fiktivní činnost předem vybíral jménem asociace finanční úhradu, která by mu náležela pouze k pokrytí účelně vynaložených nákladů a teprve poté, až by k zajištění konkrétního zaměstnání v cizině skutečně došlo. Za daného stavu není sporu, že jednal v podvodném úmyslu ke škodě uchazečů o pracovní uplatnění v zahraničí, a proto se přisouzeného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve všech znacích jeho skutkové podstaty dopustil. Státní zástupkyně dále vyjádřila přesvědčení, že svým jednáním současně zasáhl do práva státní kontroly nad soukromým podnikáním jeho občanů, jestliže takovou činnost vykonával pouze podle svých vlastních pravidel, a tedy bez ohledu na jemu známý obsah podnikatelské licence Ministerstva práce a sociálních věcí, udělené výhradně jeho mandantovi a nepřenosné na jinou osobu. V přisouzené činnosti navíc pokračoval ještě půl roku po vypršení platnosti takové licence a nehledě na výzvy jeho mandanta k ukončení činnosti. Proto nelze zpochybnit ani právní závěr, že dovolatel výdělečně podnikal neoprávněným způsobem, když tak vědomě činil jak mimo rámec podnikatelské činnosti, tak po ukončení doby jeho platnosti, ale především aniž se kdy stal skutečným nositelem takového oprávnění. Současně však státní zástupkyně upozornila, že vzhledem k této části právní kvalifikace nelze přehlédnout popis přisouzeného skutku, který byl doslovně přejat z rozsudečného výroku prvostupňového soudu a plně odpovídal původní právní kvalifikaci dovolatelova jednání omezené pouze na trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. I když takto ponechané znění skutkové věty ne zcela pregnantně vyjadřuje neoprávněnost výkonu dovolatelovy podnikatelské činnosti, lze spolehlivě konstatovat, že odvolacím soudem dovozené a důkazně podložené právní závěry plně pokrývají právní kvalifikaci podle §118 tr. zák. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. H. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Rovněž konstatoval, že dovolání splňuje veškeré formální náležitosti ve smyslu §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
V dovolání obviněný J. H. v podrobnostech popsal svou činnost mandatáře s tím, že byla prováděna na základě předmětné mandátní smlouvy včetně toho, že jím účtovaná částka ve výši 480,- Kč představovala poplatek za účast klientů na komerčním semináři, nikoliv za zprostředkování zaměstnání. Tato tvrzení jsou ale primárně výhradami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu a hodnocení ve věci provedených důkazů, a proto dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný, obsahově nenaplňují. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V případě, že by obviněný učinil pouze zmíněné námitky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
V podaném dovolání obviněný J. H. rovněž zpochybnil právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným a který Krajský soud v Praze kvalifikoval jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. V tomto ohledu obviněný naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž Nejvyšší soud mohl posoudit důvodnost relevantní části dovolacích námitek ve vztahu ke konečným skutkovým zjištěním učiněným ve věci. Dospěl však k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující nejméně částky 25.000,- Kč (vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb.). Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Po subjektivní stránce musí být zjištěno, že pachatel jednal úmyslně (§4 tr. zák.). Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Z hlediska posouzení námitky dovolatele zdůrazňujícího absenci zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. je třeba konstatovat, že Krajský soud v Praze nepochybil, pokud jednání obviněného J. H. kvalifikoval jako zmíněný trestný čin. Přiléhavě zdůraznil, že klíčovou otázkou pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného byla okolnost, zda jednal v souladu s mandátní smlouvou a pod záštitou A. K. I. H. či v rozporu s touto smlouvou, tedy neoprávněně, a dále jakým záměrem byl při svém počínání veden.
Již soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku připomněl, že obviněný nabízel zprostředkování zaměstnání pod hlavičkou své firmy, k čemuž neměl příslušné oprávnění a za což byl odsouzen. Dále konstatoval: „Této skutečnosti si obžalovaný byl vědom. Poté, co proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, přerušil tuto činnost, přestal nabízet zprostředkování zaměstnání jako firma J. H. – M. a zajistil si spolupráci se společností, která měla oprávnění k provozování této činnosti od Ministerstva práce a sociálních věcí, tedy s dotčenou společností K. I. H. Tímto způsobem se obžalovaný snažil v podstatě zaštítit svoje podnikání, toto určitým způsobem zlegalizovat, neboť samozřejmě věděl, že nesmí bez příslušného povolení Ministerstva práce a sociálních věcí zprostředkovávat zaměstnání do zahraničí.“ (vše na str. 8 a 9 rozsudku).
Ze skutkových zjištění rovněž vyplývá, že A. K. I. H. uzavřela s obviněným J. H. dne 6. 11. 2000 mandátní smlouvu a dne 17. 11. 2000 mu vystavila certifikát odborné způsobilosti k výkonu autorizovaného poradce. Současně ho informovala, že disponuje povolením Ministerstva práce a sociálních věcí k výkonu zprostředkování zaměstnání za úhradu s platností od 30. 9. 1999 do 31. 12. 2000. Odvolací soud uvedl, že předmětné oprávnění udělené této společnosti nebylo přenosné na jinou firmu či osobu. Obviněný, byť mu byl udělen certifikát odborné způsobilosti, nebyl oprávněn provozovat samostatnou činnost v tomto oboru, ale mohl jednat toliko v intencích předmětné mandátní smlouvy („pokud by znění mandátní smlouvy dodržoval, vykonával činnost pouze v přesně stanovených mezích a jen do doby, kdy asociace disponovala povolením ke zprostředkování práce v zahraničí, jednalo by se o činnost v zásadě legální“). V posuzovaném případě však obviněný od počátku porušoval práva a povinnosti vyplývající z mandátní smlouvy a vykonával činnost neoprávněně „s úmyslem pouze vzbudit dojem legálnosti a v této činnosti pokračoval i po vypršení povolení k výkonu zprostředkovatelské činnosti udělené asociaci“. (vše na str. 17 a 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K činu obviněného prvostupňový soud zdůraznil: „…pokračoval ve svém podvodném jednání v tom směru, že nabízel zajištění služby, které nemohl zrealizovat a evidentně ani nechtěl, protože prakticky s asociací, se kterou uzavřel mandátní smlouvu, nadále vůbec nespolupracoval a dále provozoval tuto činnost fakticky „po vlastní linii“, zasílal zájemcům o zaměstnání upravené materiály, které získal od A. K. I. a prakticky jim tím omezoval možnost kontaktovat se přímo s touto asociací, která byla oprávněna zprostředkovávat zaměstnání do zahraničí a nakonec i vybíral neoprávněně pod hlavičkou asociace pro sebe finanční prostředky…“. (str. 9 rozsudku).
Pokud jde o námitku dovolatele, že jeho jednáním nedošlo k obohacení, když vybírané poplatky představovaly odměnu za výkon jeho činnosti, popřípadě představovaly úhradu vynaložených nákladů, nutno připomenout příslušná skutková zjištění. Soudy obou stupňů důvodně vycházely ze znění předmětné mandátní smlouvy, která upravovala práva a povinnosti obviněného jako mandatáře. V čl. II/8 smlouvy se uvádí, že všechny náklady spojené s výkonem činnosti mandatáře je tento povinen krýt na své jméno a z vlastních zdrojů. Mandatář není oprávněn uzavírat jakékoli smlouvy zprostředkovatelského či finančně závazkového charakteru na vrub mandanta nebo s odvoláním se na něho dle znění této smlouvy. V čl. III/2 smlouvy je upraven způsob úplaty mandatáře za řádný výkon činnosti, kde tuto odměnu si mandatář ponechává buď přímo z příjmů realizovaných při výkonu své činnosti a mandantovi odvede na jeho účet částku sníženou o výši své odměny nebo z příjmů realizovaných přičiněním mandatáře a poukázaných třetími osobami přímo na účet mandanta je příslušná odměna připsána mandantem na účet mandatáře. V čl. III/3 smlouvy je stanovena výše úplaty náhrady nákladů, přičemž ve smyslu čl. III/4 poskytování odměny zahrnuje i krytí účelně vynaložených nákladů. V naznačeném směru soud druhého stupně upozornil, že „odměna je poskytována až poté, kdy je zaměstnání žadateli skutečně zajištěno, a to jedním z alternativně uvedených způsobů a do té doby si veškeré výdaje hradí mandatář sám a z vlastních zdrojů, nikoli na úkor žadatelů“. Uvedl, že pokud obviněný „vybíral od zájemců o zprostředkování zaměstnání poplatky předem a odvolává se v tomto směru na následnou neochotu klientů zaplatit, když jim je zaměstnání zajištěno, činil tak v rozporu s mandátní smlouvou a tedy zcela neoprávněně.“ Odvolací soud rovněž upozornil, že přímo ve stanovách asociace, jakož i v informačních materiálech, které byly zájemcům o práci v zahraničí zasílány (či měly být zasílány) a s nimiž musel být obviněný, kterému byly v souvislosti s výkonem činnosti v intencích mandátní smlouvy předány, obeznámen, se podává, že se nejedná o komerční organizaci. Proto od svých členů za poskytované služby poplatky nevybírá, leč pouze za předpokladu, že bude zajištěno zaměstnání, uhradí uchazeč, až po vyřízení všech náležitostí včetně vybavení příslušného pracovního povolení, účelně vynaložené náklady, jejichž výše je limitována Sazebníkem Ministerstva práce a sociálních věcí. V těchto intencích jsou finanční i pracovní vztahy upraveny v mandátní smlouvě (vše na str. 18 a 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud důvodně zmínil, že obviněný porušoval od počátku mandátní smlouvu i dalším způsobem, neboť propagační materiály vydané asociací rozesílal bez jejího souhlasu v pozměněném znění, což bylo v rozporu s čl. II/7 smlouvy, jež stanoví povinnost písemně odsouhlasit ze strany asociace veškerou tvorbu dokumentace a korespondence realizované mandatářem (srov. č. l. 98 tr. spisu). Na porušování mandátní smlouvy byl obviněný v naznačeném směru upozorněn zástupcem asociace, přičemž i z důvodu, že asociaci nebyla obnovena licence, mu byla v lednu 2001 vypovězena mandátní smlouva. V tomto směru nelze akceptovat dovolací námitky stran okolností vypovězení mandátní smlouvy a lze opětovně odkázat na závěry soudu druhého stupně, který na str. 19 v odůvodnění rozsudku zdůraznil: „Byť obžalovaný zpochybňuje obsah i převzetí této e-mailové zprávy s tím, že v té době neměl v provozuschopném stavu internet a zprávu si přečetl až v březnu 2001, přesto je zcela zřejmé, že ani poté, co se s jejím obsahem prokazatelně i dle vlastního vyjádření seznámil, činnost neukončil, ani neupustil od neoprávněných praktik, které mu byly v této zprávě vytýkány. Ostatně o omezené době platnosti předmětné licence obžalovaný věděl od samého počátku…“.
Podle shora popsaných okolností obviněný jako mandatář nebyl oprávněn vybírat pro sebe finanční prostředky k zajištění činnosti, nesměl se odchylovat od pokynů svého mandanta a ani upravovat materiály, které od mandanta získal. Jednání obviněného svědčí o tom, že „chtěl pouze jakýmsi způsobem „zlegalizovat“ zprostředkování zaměstnání a fakticky dále pokračovat ve svém podvodném jednání, tedy vybírání finančních prostředků pod příslibem zprostředkování zaměstnání, aniž by tuto činnost chtěl a mohl dále realizovat. Evidentně obžalovaný nechtěl spolupracovat s asociací ve smyslu mandátní smlouvy, ale chtěl provozovat činnost na vlastní účet a za účelem získání vlastního prospěchu“. (str. 9 odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně). Odvolací soud k tomu na str. 20 rozsudku dodal: „… po celou dobu vzájemné spolupráce, která byla velice krátká, obžalovaný nikdy nespecifikoval žádnou firmu, se kterou údajně o případných zaměstnáních pro zájemce jednal, natož pak přímo konkrétního zaměstnavatele, který by měl skutečně o pracovníky z České republiky zájem, přičemž zájemce o práci v zahraničí navíc ani neinformoval o dalších možnostech získávání informací, které asociace svým klientům nabízela. Pak je zřejmé, že jednal v rozporu se zájmy klientů i asociace a že zájemcům zaměstnání nejen neobstaral, ale ani obstarat nemohl.“ Podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá z těchto zjištění jednoznačný závěr o podvodném úmyslu obviněného získat pod příslibem zaměstnání finanční prostředky od zájemců, kteří reagovali na jím podaný inzerát a zaplatili mu předem částku nejméně 480,- Kč, když od počátku si musel být vědom toho, že není schopen pro zájemce zaměstnání zajistit a ani nečinil potřebné kroky k tomu, aby svému slibu dostál. Soudy obou stupňů důvodně konstatovaly, že obviněný od počátku uváděl v omyl zájemce o zprostředkování zaměstnání, ve kterých vzbuzoval dojem, že on je oprávněn zprostředkovávat zaměstnání a má k tomu potřebné kontakty, ačkoli byl minimálně srozuměn s tím, že tak učinit nemůže. Obviněný proto jednal podvodně, neboť ke škodě cizího majetku se obohatil tím, že někoho uvedl v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že pokud skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Praze byl kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., nelze právnímu posouzení vytýkat pochybení. Skutkový stav zjištěný Okresním soudem v Benešově, s nímž se ve svém rozsudku ztotožnil i odvolací soud, objasňuje v zásadě všechny skutkové náležitosti pro aplikovanou právní kvalifikaci. Skutková zjištění a právní závěry soudy obou stupňů dostatečně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde se rovněž logicky a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, které již tvořily obsah jím podaného řádného opravného prostředku - odvolání, popřípadě byly součástí jeho obhajoby od počátku trestního řízení. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku také odpovídá ve výroku o vině odvolacího soudu použitá právní věta.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného J. H. spočívající v tom, že vytýkané jednání bylo soudem druhého stupně chybně kvalifikováno jako trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák., a to zejména vzhledem k absenci úmyslu ve vztahu ke znaku neoprávněně.
Trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání. Lze připomenout, že podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Neoprávněného podnikání se přitom dopouští každý, kdo poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání v rozporu se živnostenským zákonem nebo v rozporu s jinými právními předpisy, které stanoví podmínky pro jeho provozování. Neoprávněným je podnikání nejen tehdy, jestliže někdo podniká např. bez živnostenského oprávnění, speciálního povolení vydávaného ústředním orgánem státní správy, popřípadě bez splnění zákonných podmínek nutných pro výkon určitého podnikání, ale i tehdy, pokud podnikatel překračuje rozsah svého oprávnění (povolení). K naplnění trestní odpovědnosti je současně třeba, aby neoprávněné podnikání bylo prováděno ve větším rozsahu a pro toto posouzení je významný nejen výsledek provozované činnosti (např. počet osob, jimž pachatel zprostředkoval zaměstnání, výše skutečně dosaženého zisku), nýbrž celý souhrn dílčích jednání, která směřují k dosažení zamýšleného výsledku (např. délka doby zprostředkování zaměstnání, formy a četnost provádění náboru pracovních sil). Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který musí zahrnovat i naplnění znaku neoprávněně (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 21/1968).
V kontextu výše rozvedených argumentů je nutno posuzovat jednání obviněného J.H. Z tzv. právní věty rozsudečného výroku vyplývá, že soud druhého stupně považoval zákonné znaky trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. za naplněné v tom, že neoprávněně ve větším rozsahu provozoval výdělečné podnikání. Ze skutkových zjištění učiněných ve věci vyplývá, že obviněný v rozporu s mandátní smlouvou přijímal od fyzických osob - zájemců o zprostředkování zaměstnání finanční částky (poplatky ve výši 480,- Kč a v některých případech 680,- Kč) s tím, že jim zprostředkuje práci v Německu, práci však nezajistil a ani zajistit nemohl, neboť neučinil potřebná opatření k jejímu zajištění. V souvislosti s tím bylo prokázáno, že k této činnosti (zprostředkování zaměstnání za úplatu) nikdy neměl příslušné oprávnění a nebyl skutečným nositelem takového oprávnění, neboť byť uzavřel s A. K. I. mandátní smlouvu a z tohoto titulu mu byl vystaven certifikát odborné způsobilosti autorizovaného poradce, věděl, že může vykonávat tuto činnost pouze v rozsahu mandátní smlouvy. Stejně tak byl informován o tom, že povolení udělené jmenované asociaci Ministerstvem práce a sociálních věcí k výkonu zprostředkování zaměstnání za úhradu je platné pouze do 31. 12. 2000, a tudíž nejméně od 1. 1. 2001 tato asociace nemá povolení k podnikatelské činnosti. Rovněž bylo zjištěno, že „v zásadě šlo v posuzovaném případě o činnost srovnatelnou s výkonem zaměstnání, provozovanou s cílem získat trvalý zdroj peněžních příjmů“ (str. 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Krajskému soudu v Praze nelze vytknout pochybení, pokud v této činnosti obviněného, kdy nejméně ve 377 případech vybral od zájemců poplatek za zprostředkování práce, tedy za úplatu vykonával činnost vyžadující zvláštní povolení, byť podle svých vlastních pravidel, v této činnosti pokračoval i půl roku po vypršení povolení Ministerstva práce a sociálních věcí a nezanechal této činnosti ani na výzvy k ukončení činnosti ze strany zmíněné asociace jako mandanta.
Námitku obviněného, že se odvolací soud nevypořádal se subjektivní stránkou zmíněného trestného činu nelze akceptovat, neboť ze skutkových zjištění učiněných ve věci jasně vyplývá, že obviněný věděl, že potřebné oprávnění k podnikání nemá a zákonné předpoklady pro výkon této podnikatelské činnosti nesplňuje. Proto byl skutek důvodně posouzen i jako trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák.
Krajský soud v Praze však nepostupoval zcela důsledně, pokud při právní kvalifikaci skutku jako trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. převzal ve výrokové části rozsudku doslovně popis skutku z rozhodnutí soudu prvého stupně, který odpovídal původně použité právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Nelze totiž nevidět, že takto popsaný skutek ne zcela výstižně a zřetelně vyjadřuje naplnění znaku „neoprávněně“ včetně úmyslu k tomu směřujícímu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti však nutno konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jasně vyplývá, že se s danou otázkou přesvědčivě a logicky vypořádal, a tudíž v daném případě se jedná pouze o neúplnost popisu skutku a porušení procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a nikoli o nesprávné posouzení skutku, který by byl zjištěn tak, že by postrádal konkrétní zjištění odpovídající zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu podle §118 odst. 1 tr. zák.
Ve světle shora rozvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že skutkový stav popsaný v rozsudku Krajského soudu v Praze a rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů objasňuje všechny skutkové otázky potřebné pro použitou právní kvalifikaci skutku jednak jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a jednak jako trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. H. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k