ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.585.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 585/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2005 dovolání obviněného A. Š., které podal proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 9 To 423/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 152/1998, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 5 T 152/1998, byl obviněný A. Š. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 12. 1. 1998 kolem 19.15 hod. na silnici mezi K. V. a O. při řízení nákladní soupravy LIAZ s přívěsem, zavinil dopravní nehodu, když za snížené viditelnosti vjel z vedlejší silnice od S. na hlavní silnici nájezdem dovolujícím odbočení pouze vpravo na K. V., nedovoleným způsobem vjel příčně na střední betonový dělící pás v úmyslu odbočit vlevo směrem na O., přitom nedal přednost vozidlu Mercedes, řízenému I. O., jedoucímu po hlavní silnici ve směru O. – K. V., došlo k nárazu vozidla Mercedes do levé strany přívěsu soupravy a ke zranění řidiče I. O., který utrpěl zlomeninu třetího až sedmého žebra vpravo, zlomeninu prvního žebra vlevo, zlomeninu vnitřního kotníku vpravo bez posunu, tříštivou zlomeninu pravé patní kosti a tržnou ránu pravého horního víčka, pro tato zranění byl poškozený v pracovní neschopnosti nejméně do srpna 1998, obžalovaný jako řidič motorového vozidla porušil ustanovení §20/1 vyhlášky č. 99/1989 Sb.
Podle §24 odst. 1 tr. zák. soud prvého stupně rozhodl, že se upouští od potrestání (s ohledem na dobu, která od spáchání uplynula, na trest vyslovený trestním příkazem a na skutečnou dobu, kdy obviněný neměl řidičský průkaz, tj. 19. 1. 1998 až 4. 2. 2001). Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený I. O. odkázán s požadavkem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný A. Š. odvolání.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 9 To 423/2004, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 5 T 152/1998, ve výroku o odkazu poškozeného I. O. s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Vůči citovanému usnesení krajského soudu ve spojení s rozsudkem okresního soudu podal obviněný A. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu a jako důvod uvedl ustanovení §265b písm. f) tr. ř.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný především namítl, že jeho vina je dovozována pouze z výpovědi poškozeného a z nesprávného posouzení důkazů s navazujícím nesprávným právním posouzením skutku. Poukázal, že odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že obviněný odbočil vlevo na nájezdu - křižovatce, která dovoluje odbočení pouze vpravo, nedovoleným způsobem vjel příčně na střední betonový pás a přitom nedal přednost vozidlu Mercedes, čímž porušil ustanovení §20 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb. (dále jen „vyhláška“). Soud se však vůbec nezabýval výkladem ustanovení §2 vyhlášky, ze kterého vyplývá, že přednost v tomto případě posuzovaná není předností absolutní. Z plánku nehody, jejího průběhu i ze znaleckého posudku je zřejmé, že kdyby řidič vozidla Mercedes dodržel ustanovení předně §5 odst. 1 písm. b) vyhlášky a dostatečně se věnoval řízení vozidla, dále §9 odst. 1 vyhlášky a jel řádně v prvém jízdním pruhu a §16 odst. 1 vyhlášky, podle něhož je řidič povinen jet pouze takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou vidí, k dopravní nehodě by vůbec nedošlo. Nesprávné posouzení celého případu obviněný spatřuje rovněž v nepřípustném použití analogie pro danou komunikaci, neboť dopravní předpisy, a to vzhledem ke své rigoróznosti, analogii nepřipouští. Odvolací soud označil v rozporu s dopravním značením a tehdejší platnou legislativou předmětnou komunikaci za rychlostní a v uvedeném ohledu aplikoval předpisy vztahující se k rychlostní komunikaci. Obviněný zdůraznil, že ačkoliv křižovatka nebyla vybavena žádnou z dopravních značek typu „Přikázaný směr jízdy vpravo“, „Zákaz odbočení vlevo“, odvolací soud analogicky vyvodil možnost odbočení pouze vpravo z tvaru křižovatky. Rovněž odmítl názor tohoto soudu, že pokud jde o porušení vodorovných dopravních značek - konkrétně podélné čáry souvislé V1a - je zakázáno ji přejíždět. Podle mínění obviněného se v daném případě nejednalo o dopravní značku oddělující protisměrné části silnice, neboť pak by zde musela být pouze jedna tato čára nebo plná dvojitá čára. Z fotodokumentace z místa nehody i znaleckého posudku však vyplývá, že se v daném případě jedná o podélné čáry V4, ohraničující okraj vozovky. Tuto čáru je možné za určitých okolností přejíždět a její přejetí nezakládá odpovědnost podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný namítl, že soud druhého stupně zcela pominul i okolnost, že vozidlo poškozeného nemělo STK, kdy tato povinnost řidiče je stanovena v §5 odst. 1 písm. a) vyhlášky, a tudíž mohlo mít např. částečně nefunkční brzdovou soustavu nebo částečně neprůhledné přední sklo. Tato skutečnost měla být zjištěna v přípravném řízení, avšak spis dopravní nehody byl částečně ztracen a totéž se stalo s vozidlem Mercedes, které nemohlo být podrobeno expertize. Obviněný proto shledal nedostatky jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvého stupně, který se měl touto otázkou zabývat. Za daného neúplného důkazního stavu měla být v jeho prospěch uplatněna zásada in dubio pro reo, k níž však soudy nepřihlédly. Obviněný uzavřel, že jeho vina je spatřována v porušení závazných ustanovení vyhlášky č. 99/1989 Sb., přičemž jednoznačné porušení téže právní normy i poškozeným nemůže zakládat bezpečné zjištění, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Právní posouzení skutku bylo proto provedeno mylně, neboť spoluzavinění za dopravní nehodu je i na straně poškozeného.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, dále podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem a skutek posoudil podle §224 odst. 1 tr. zák., popřípadě podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil jeho osobu obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Podle jejího názoru je třeba se plně ztotožnit se závěry zejména druhoinstančního soudu, že překážku, jakou obviněný vytvořil na předmětné vozovce, nemohl poškozený rozhodně předvídat, neboť šlo o tak hrubé porušení pravidel silničního provozu, se kterým nebylo možno počítat. Uvedla, že k nepřiměřenosti rychlosti jízdy poškozeného soud správně dospěl k závěru, že pro řidiče je těžké odhadnout jaká rychlost je přiměřená k tomu, aby zastavili na vzdálenost, na kterou mají rozhled, když v daném případě šlo o rychlostní komunikaci se dvěma jízdními pruhy v jednom směru. Ze žádného důkazu nevyplynulo, že by se poškozený nevěnoval řízení. Státní zástupkyně zdůraznila, že spoluzavinění poškozeného odvolací soud správně posoudil jako nesrovnatelné s tím, jakou mírou zavinění se na dopravní nehodě podílel právě obviněný. Pokud jde o výklad pojmu dát přednost v jízdě ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 vyhlášky, tak tento výklad obviněný uvádí zcela bez návaznosti na konkrétní situaci, která v daném případě existovala. Podle znaleckého posudku mohl poškozený rozpoznat, že se přes rychlostní komunikaci napříč pohybuje kamion s přívěsem až ve svitu svých tlumených světel. Pokud poškozený zmínil, že nejprve viděl v pravém jízdním pruhu načervenalé světlo a že ho viděl matně, tak v této situaci podle názoru soudu správně reagoval tím, že začal vybočovat do středu vozovky a dostal se tak až do levého jízdního pruhu. Jestliže tedy poškozený začal brzdit v pravém jízdním pruhu nebo mezi těmito pruhy nebo v levém jízdním pruhu nebylo podstatné. Podle státní zástupkyně bylo však podstatné, že reagoval na načervenalé světlo tak, že zcela správně a logicky přejel vlevo. Nemohl předpokládat, a ani neměl takovou povinnost, že by řidič kamionu s přívěsem přejížděl oba jízdní pruhy kolmo. O tom, že obviněný porušil povinnost uvedenou v ustanovení §20 odst. 1 vyhlášky, neměl druhoinstanční soud žádné pochybnosti. K námitce obviněného, že na daném místě nebyl zákaz odbočení vlevo, a proto nebyl povinen odbočit vpravo, správně soud druhého stupně označil jako zarážející, když obviněný je řidičem z povolání a dobře věděl, že jde o rychlostní komunikaci, a jestliže na tuto komunikaci přijížděl z vedlejší silnice nemohl jet jinam než vpravo. Pokud chtěl jet vlevo, musel by použít vjezd, kde ovšem obviněný, jak sám uváděl, odbočit zapomněl. Státní zástupkyně uvedla, že je zcela zřejmé, že kromě ustanovení §20 odst. 1 vyhlášky obviněný porušil svým způsobem jízdy i vodorovné dopravní značení, a to podélnou čáru souvislou, což je značka pod č. V1a, a tato čára v daném případě oddělovala jízdní pruhy s protisměrným provozem. Připomněla, že v článku 7 odst. 1 této vyhlášky se uvádí, že tuto podélnou čáru souvislou je zakázáno přejíždět. Řidič musí jet vpravo od této značky a dokonce ani náklad nesmí tuto čáru přesahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo silnici nebo vyjíždění na silnici z místa ležícího mimo silnici. Žádná z těchto variant však v daném případě nepřicházela v úvahu. Za popsané situace má státní zástupkyně za to, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného A. Š. jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného A. Š. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
V mimořádném opravném prostředku obviněný uvedl jako dovolací důvod odkaz na ustanovení §265b písm. f) tr. ř., které ale v trestním řádu neexistuje. Z obsahu podání je však zcela zřejmé, že měl na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto zmíněný formální nedostatek (zjevná písařská chyba) nemá na rozhodnutí o dovolání žádný vliv.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
V dovolání obviněný A. Š. namítl, že kdyby se poškozený dostatečně věnoval řízení, jel řádně v pravém pruhu a takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo na dohledovou vzdálenost, tak podle jeho názoru by k dopravní nehodě vůbec nedošlo. Rovněž poukázal na nedostatky v přípravném řízení (spis k dopravní nehodě byl částečně ztracen a vozidlo poškozeného nebylo podrobeno odborné expertize) a v této souvislosti upozornil na nedodržení zásady in dubio pro reo. Tyto všechny v dovolání podrobněji rozvedené námitky jsou ale primárně výhradami proti správnosti skutkového stavu věci včetně úplnosti dokazování a způsobu hodnocení ve věci provedených důkazů. Zmíněné výtky jsou skutkové a nikoli právní povahy, a proto nejsou způsobilé uplatněný důvod dovolání, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů v zákoně zakotvených, materiálně naplnit. V tomto směru, jak již bylo výše zdůrazněno, Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. V případě, že by obviněný učinil pouze dosud konstatované námitky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podané dovolání právně relevantní v té části, kdy obviněný poukázal na to, že v posuzovaném případě soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly na zjištěný skutkový stav ustanovení vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), a v důsledku toho jednání popsané ve skutkové větě neodpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
K relevantně uplatněným argumentům dovolatele je nutno uvést, že z popisu předmětného skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně se mimo jiné podává, že obviněný A. Š. jako řidič nákladní soupravy LIAZ s přívěsem vjel za snížené viditelnosti z vedlejší silnice na hlavní silnici nájezdem dovolujícím odbočení pouze vpravo na K. V., nedovoleným způsobem vjel příčně na střední betonový dělící pás v úmyslu odbočit vlevo směrem na O. a přitom nedal přednost osobnímu vozidlu Mercedes jedoucímu po hlavní silnici ve směru O. – K. V., došlo k nárazu vozidla Mercedes do levé strany přívěsu soupravy a ke zranění řidiče osobního vozidla, který utrpěl v rozsudku specifikovaná zranění, přičemž obviněný svým jednáním porušil ustanovení §20 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že svůj názor o naplnění subjektivní stránky v jednání obviněného založily na zjištění, že „dopravní nehodu zavinil hrubým porušením základních předpisů o bezpečnosti v silniční dopravě a jízdou, kterou lze označit i za riskantní, a to právě vzhledem k okolnostem a poměrům, které v té době panovaly na místě dopravní nehody “, tj. byla tma, mlha a vozovka byla vlhká, takže viditelnost byla výrazně omezena (str. 6 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně).
Třeba zmínit, že na rozdíl od soudu prvého stupně Krajský soud v Plzni připustil i určitý díl spoluviny poškozeného, avšak současně zdůraznil: „…nejde však o podstatné spoluzavinění a rozhodně nemůže jít o situaci,…že míra zavinění je u obou tedy obžalovaného i poškozeného shodná.“ K otázce spoluzavinění poškozeného odvolací soud s poukazem na znalecký posudek Ing. Z. L. a jeho doplněk uvedl: „…poškozený I. O. jel se svým vozidlem zn. Mercedes rychlostí 60,8 - 86,2 km/hod, šlo o rychlost, která z technického hlediska byla nepřiměřená délce jeho rozhledu. Došlo tedy k porušení §16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb. …“ Současně konstatoval, že rychlost, která odpovídala délce rozhledu, byla v rozmezí 35 - 60 km/hod, a proto nelze prokázat, že by rychlost poškozeného byla výrazně nepřiměřená. Dále soud druhého stupně připomněl: „…pro řidiče je samozřejmě velmi těžké odhadnout, jaká rychlost je přiměřená k tomu, aby zastavili na vzdálenost, na kterou mají rozhled, když v daném případě má význam i to, že šlo o rychlostní komunikaci se dvěma jízdními pruhy v jednom směru. …ze žádného důkazu současně nevyplývá, že by se poškozený nevěnoval řízení.“ (vše str. 6 a 7 odůvodnění napadeného usnesení). Odvolací soud uzavřel, že spoluzavinění poškozeného, nebylo vůbec srovnatelné s tím, jakou mírou zavinění se na dopravní nehodě podílel obviněný, a proto nemohlo mít vliv na právní kvalifikaci jeho jednání.
S tímto názorem Krajského soudu v Plzni ohledně míry spoluzavinění poškozeného I. O. na vzniku dopravní nehody se Nejvyšší soud ztotožnil. V dané souvislosti nemůže obstát ani námitka obviněného A. Š. zpochybňující v dovolání výklad pojmu dát přednost v jízdě.
Podle ustanovení §2 odst. 2 vyhlášky č. 99/1989 Sb., ve znění novel, pojem „Dát přednost v jízdě“ znamená povinnost řidiče počínat si tak, aby řidič, který má přednost v jízdě, nemusel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy.
O tom, že v posuzovaném případě měl poškozený I. O. jedoucí s vozidlem zn. Mercedes po hlavní silnici ve směru O. – K. V. přednost v jízdě, nelze nikterak pochybovat, a to bez ohledu na to, zda v místě nájezdu obviněného na tuto hlavní silnici bylo odbočování vlevo či přejíždění vodorovné souvislé čáry zakázáno (viz níže). Pro posouzení zavinění obviněného je podstatné zjištění, že příčinu dopravní nehody, a potažmo její škodlivý následek, je nutno spatřovat především v tom, že svým odbočovacím manévrem z vedlejší silnice vytvořil na hlavní silnici, po níž poškozený jel, situaci, která odporovala nejenom ustanovení §20 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 99/1989 Sb., podle něhož musel řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší silnici dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, ale byla i hrubě nepřiměřená konkrétní dopravní situaci, která v daném případě existovala.
V tomto směru odvolací soud důvodně konstatoval, že poškozený mohl rozpoznat, že se přes rychlostní komunikaci napříč pohybuje kamion s přívěsem až ve svitu svých tlumených světel a na vzniklou situaci správně reagoval tím, že začal vybočovat do středu vozovky a dostal se tak až do levého jízdního pruhu. Rozhodně však v té době nemohl předpokládat, a ani neměl takovou povinnost, že by řidič kamionu s přívěsem přejížděl oba jeho jízdní pruhy kolmo. V této souvislosti druhostupňový soud zdůraznil: „…když poškozený mohl rozpoznat, že se kamion s přívěsem pohybuje napříč jeho jízdními pruhy, tak v té době byl nepochybně nucen měnit jak směr jízdy, tak brzdit, a to jistě velmi náhle.“ (vše na str. 7 a 8 odůvodnění napadeného usnesení). Přitom sám obviněný A. Š. uvedl, že v mlze viděl světla vozidla, které přijíždělo, avšak situaci odhadl tak, že svou nákladní soupravu dokáže včas dostat do potřebného jízdního pruhu, a proto také započal úkon směřující k otočení vozidla (str. 2 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně).
V návaznosti na výše rozvedené skutečnosti je třeba odmítnout i další tvrzení obviněného A. Š., že na předmětné křižovatce mohl přejíždět střední vodorovné dělící pruhy oddělující středový betonový pás a odbočovat vlevo, neboť v daném místě nebyly umístěny dopravní značky zakazující odbočení vlevo, popřípadě přikazující směr jízdy vpravo, a pouze z tvaru křižovatky povinnost odbočit vpravo dovodit nelze. Předně nutno uvést, že pokud obviněný v souvislosti s touto námitkou poukázal na nesprávné označení předmětné komunikace odvolacím soudem jako rychlostní komunikace, nelze tuto výtku akceptovat. Ze skutkových zjištění vyplývá, že v lednu 1998 byla předmětná silnice vybavena svislým dopravním značením jako rychlostní komunikace (viz zpráva Krajské správy a údržby silnic Karlovarského kraje na č. l. 289 tr. spisu). Z této skutečnosti vycházel i Krajský soud v Plzni při posuzování oprávněnosti obviněného v daném místě odbočit vlevo a uzavřel: „…jestliže na tuto komunikaci přijížděl obžalovaný z vedlejší silnice, nemohl jet jinam než vpravo, což on dobře věděl, neboť pokud chtěl jet vlevo, musel by použít nadjezd, kde ovšem, jak sám uváděl, odbočit zapomněl“. Odvolací soud dodal, že právě proto, že ze zmíněného nájezdu z vedlejší silnice na hlavní silnici bylo možno jet pouze vpravo, existuje před tímto místem odbočka, kde jde o meziúrovňovou křižovatku a kde by se obviněný dostal do směru jízdy, který měl v záměru. Podle soudu obviněný svým jednáním porušil i zákaz stanovený v příloze k citované vyhlášce, díl II, část II, čl. 7 odst. 1, a to přejíždět nebo nákladem přesahovat vodorovnou dopravní značku č. V1a (podélnou čáru souvislou), pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo silnici nebo vjíždění na silnici z místa ležícího mimo silnici. Současně zdůraznil: „Žádná z těchto variant nepřicházela samozřejmě v daném případě v úvahu, takže porušení této vodorovné dopravní značky je jednoznačné“. (vše na str. 8 a 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů ve věci objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného A. Š. jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a tento čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Tomu odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí hmotně právními vadami, se kterými dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného A. Š. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k