ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.598.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 598/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2005 dovolání obviněného A. Ž. které podal proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 4 To 400/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 96/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 T 96/2002, byl obviněný A. Ž. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v době od 4. 2. do 12. 4. 2002 jako majitel domu v N. ulici v Č. B. bez řádného ohlášení a žádosti k společnosti J. e., a. s. Č. B. nechal odpojit přívod elektrické energie do bytu F. N., R. D. a J. Š., a dále těmto nájemníkům znemožnil řádné užívání přidělených sklepních prostor tím, že tyto sklepy nechal vybourat a vyklidit z nich věci. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §249a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný A. Ž. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 4 To 400/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči konstatovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný A. Ž. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého mimořádného opravného prostředku obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení. Namítl, že rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá v nesprávném právním posouzení skutku, neboť okolnosti případu nedovolují konstatovat, že by jeho jednáním byla naplněna skutková podstata jakéhokoliv trestného činu. Poukázal, že bylo bezpečně prokázáno, že je majitelem domu, dům koupil ve stavu, který si vyžadoval nutně celou řadu oprav a údržbářských prací, které nepochybně zasahují do klidu nájemníků domu, přičemž nájemníci nejsou jakýmkoliv údržbám a opravám nakloněni a nemají zájem, aby dům byl v řádném stavu. Upozornil, že o případném porušení rozsahu ohlášení stavebních prací je rozhodováno ve správním řízení, které s ním vede stavební úřad. Podle mínění obviněného překročení rozsahu ohlášených prací nesouvisí a nenaplňuje skutkovou podstatu vytýkaného trestného činu. Pokud nalézací soud nezjistil motiv v jeho jednání a podle krajského soudu je zjištění motivu v posuzované věci nepodstatné, měl se zabývat tím, zda alespoň v eventuálním úmyslu chtěl rušit užívání nájmu slyšených svědků, neboť tato skutečnost má zásadní vliv na zvolenou právní kvalifikaci. Obviněný dále vyslovil názor, že jestliže nájemníci neposkytují majiteli domu potřebnou součinnost k tomu, aby svůj majetek řádným způsobem spravoval, je na pováženou, zda mohou nacházet oporu v trestně právním řízení. Závěry soudu prvého i druhého stupně jsou pouze závěry obecnými, které nehodnotí, zda nájemníci domu poskytli majiteli domu potřebnou součinnost k tomu, aby se ujal svých vlastnických práv a zda při náhradním zdroji (elektrické energie), který zajistili, utrpěli takovou újmu, aby jednáním obviněného byla naplněna skutková podstata trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. Soud se také nevypořádal s jeho námitkami, a to pokud šlo sklepní prostory, když nedostatek úplných skutkových zjištění má zásadní význam a dopad na zvolenou právní kvalifikaci. V závěru svého podání obviněný zdůraznil, že se nedomáhá změny skutkových zjištění, ale zhodnocení právních úvah a právních závěrů z těchto skutkových zjištění učiněných. Podle jeho přesvědčení jednání spadající do oblasti správního řízení bylo povýšeno do kategorie trestného činu, a proto je otázkou, zda skutek, kterého se měl dopustit, je vůbec trestným činem.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2004, č. j. 5 T 96/2002 - 311, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2004, č. j. 4 To 400/2004 - 340, sám ve věci rozhodl rozsudkem a jeho osobu podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že argumentace dovolatele není způsobilá zvrátit zcela správný právní závěr o jeho vině přisouzeným trestným činem, namířeným proti majetkovým právům poškozených nájemců jeho domu. Podle státní zástupkyně je třeba odmítnout názor obviněného, že byl uznán vinným za to, že porušil rozsah stavebnímu úřadu původně ohlášených drobných oprav své nemovitosti. K vyvození jeho trestní odpovědnosti došlo z důvodu, že při provádění uvedených stavebních prací rušivě zasáhl do výkonu práva nájmu bytů poškozených nájemců, jakož i užívání jejich příslušenství, jak vyplývalo z obsahu platných nájemních smluv. Nelze přistoupit na výhradu dovolatele, že v předmětném případě došlo k nedůvodné kriminalizaci jeho jednání. Z opatřených skutkových zjištění vyplynulo, že na základě dovolatelova rozhodnutí, postrádajícího předepsaný postup ve vztahu ke smluvnímu dodavateli elektrické energie, došlo na dobu více než dvou měsíců k odpojení jejího přívodu, a to bez okamžitého zajištění jejího náhradního zdroje, které bylo až výsledkem sebezáchovných aktivit jednotlivých takto postižených nájemníků. Státní zástupkyně zdůraznila, že nešlo jen o tento způsob zásahu do práv poškozených nájemců, který jim nepochybně podstatně ztížil řádné a obvyklé užívání bytových prostor. Navíc jim bylo na podkladě dovolatelova rozhodnutí o provádění zásadních stavebních úprav v suterénních prostorách jeho domu po podstatně delší dobu zcela znemožněno užívání skladových ploch řádně přidělených sklepních místností, a to bez vyřešení otázky náhradních prostor, ve kterých by mohly být uloženy věci v bytech neuskladnitelné. Za daného stavu se jich nájemci museli zbavovat nebo přihlížet nešetrné manipulaci s nimi. Státní zástupkyně uvedla, že pokud dovolatel postrádá v posledně uvedeném směru nedostatek skutkových zjištění, nelze takovou námitku vzít v potaz. Dále konstatovala, že v případě výtky uplatněné v dovolání (o nezjištěné motivaci jednání) obviněnému jednoznačně prospívá, jestliže ze skutkových okolností nebylo možno potvrdit původní předpoklad, že by jeho záměr směřoval dokonce až k vystěhování nájemníků. Na druhé straně nelze v této souvislosti přehlédnout jeho subjektivní postoje k následkům jednání. Z popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného A. Ž. odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného A. Ž. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.].
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
V projednávané věci obviněný A. Ž. uplatnil v části dovolání námitky, které na uplatněný dovolací důvod nedopadají. Jde o výhrady obviněného, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkami, a to pokud šlo o sklepní prostory a stran zjištění motivu jeho jednání. Tyto výtky se primárně týkají tvrzených vad ve skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak již bylo výše uvedeno v tomto směru Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. V případě, že by obviněný učinil pouze zmíněné námitky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Obviněný A. Ž. však současně namítl, že se nedopustil trestného činu (tvrdí, že mohl toliko porušit rozsah stavebnímu úřadu původně ohlášených stavebních prací na své nemovitosti, dále že v jeho jednání nelze spatřovat ani eventuální úmysl rušit užívání nájmu dotčených osob). Z hlediska napadeného rozhodnutí i obsahu dovolání tak s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nastolil otázku, zda skutek, jak byl soudem zjištěn, vykazuje zákonné znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., popřípadě o který jiný trestný čin podle příslušného ustanovení trestního zákona jde, eventuálně že nevykazuje znaky žádného trestného činu. Tyto výtky jsou způsobilé obsahově uplatněný dovolací důvod naplnit, avšak v tomto směru Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. Ve stručnosti lze připomenout, že objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Oprávněnou osobou je mimo jiné i nájemce bytu na základě platné nájemní smlouvy o nájmu bytu. Pojmem byt se rozumí nejen byt, ale i příslušenství, jako koupelna, spíž, komora, půda a sklep. Za bránění v užívání bytu je přitom třeba považovat jakékoliv neoprávněné a podstatné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby spočívající nejen ve znemožnění přístupu do bytu, ale i takové zásahy do užívacího práva, které jeho výkon závažným způsobem narušují, jako je svévolné přerušení dodávky elektrického proudu, plynu nebo vody, odstranění dveří, oken, probourání zdí, střechy apod. Naopak za bránění v užívání nelze považovat omezení v užívání spočívající v rozsahu nutném pro provádění stavebních úprav bytu a jiných podstatných změn v bytě prováděné pronajímatelem, a to za podmínek stanovených v §695 občanského zákoníku. Vždy je nutno zkoumat, zda došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. nejen z formálního, ale i z materiálního hlediska. Pro zavinění ve formě úmyslu (§4 tr. zák.) je přitom nezbytné, aby vůle pachatele (ve formě chtění nebo srozumění) směřovala k zákonem předpokládanému škodlivému následku.
Pro posouzení, zda jednání obviněného A. Ž. vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, popřípadě zda se vůbec jedná o trestný čin, je rozhodný popis skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 T 96/2002, a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Z tzv. skutkové věty rozsudečného výroku vyplývá, že obviněný A. Ž. v době od 4. 2. do 12. 4. 2002 nechal odpojit bez řádného ohlášení a žádosti ke smluvnímu dodavateli elektrické energie celkem do tří bytů v domě, jehož je majitelem, přívod elektrické energie a dotčeným nájemníkům znemožnil řádné užívání přidělených sklepních prostor tím, že sklepy nechal vybourat a vyklidit z nich věci. Z tzv. právní věty vyplývá, že soud prvého stupně shledal jednání obviněného trestným v tom, že neoprávněně bránil oprávněné osobě v užívání bytu.
V kontextu s dovolací argumentací nutno zmínit skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, z nichž se podává, že obviněný A. Ž. v předmětném domě započal provádět rekonstrukci domu a v souvislosti s tím ohlásil Stavebnímu úřadu v Č. B. drobné opravy (opravu koupelny a WC, opravy elektroinstalace, opravu plynových rozvodů, opravu rozvodů ústředního topení, výměnu oken za nová okna stejných rozměrů a ve sklepních prostorech opravu kanalizačního řádu, konkrétně výměnu 2 ks kameninových trubek o průměru 250 mm). Stavební práce však začaly v rozsahu větším než ohlášeném, což stavební úřad v příslušném řízení nakonec sám zjistil a zahájil řízení o odstranění stavebních úprav provedených bez stavebního povolení. Vyzval A. Ž. jako stavebníka k předložení žádosti o dodatečné povolení stavebních úprav spolu s požadovanými doklady a řízení přerušil (viz podrobný popis na str. 16 rozsudku soudu prvého stupně). Z uvedeného vyplývá, že obviněný jako stavebník bezesporu porušil rozsah stavebnímu úřadu ohlášených drobných oprav, avšak v tomto směru je nutno souhlasit s dovolatelem, že tato skutečnost sama o sobě nemůže jeho trestní odpovědnost založit. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného je podstatné, zda v rozhodné době (od 4. 2. 2002 do 12. 4. 2002) byli dotčení nájemníci a uživatelé bytu (F. N., R. D. a J. Š.) jeho jednáním omezeni na svých užívacích právech k bytu tak, jak to má na mysli ustanovení §249a odst. 2 tr. zák.
V odůvodnění rozsudku soud prvého stupně na str. 16 konstatoval, že vzniklý stav v předmětném domě, k němuž došlo postupně rozsáhlejšími zásahy nad rámec ohlášených oprav, měl za následek pro nájemníky v domě vážnější omezení jejich práva užívat obvyklým způsobem byty včetně sklepních prostor, které je nutno rovněž považovat za součást pojmu byt. Ze skutkových zjištění učiněných ve věci rovněž vyplynulo, že v dotčených bytech nájemníci bydleli dlouhodobě, s předchozími majiteli domu měli uzavřené platné nájemní smlouvy (nové nájemní smlouvy s obviněným jako novým vlastníkem v té době uzavřeny nebyly). Platba za užívání přidělených sklepů byla součástí nájemného, přičemž je využívali mnoho let a obvyklým způsobem. Prvostupňový soud rovněž konstatoval, že existence sklepů byla potvrzena i v kupní smlouvě ze dne 25. 10. 2001 mezi prodávajícími a kupujícím obviněným A. Ž. Tuto skutečnost potvrdil ve své výpovědi i dřívější majitel předmětného domu Ing. M. J. („…nájemníci bytu skutečně sklepy měli, někteří i dva. Když jsme si předávali s obžalovaným dům, prošli jsme jej celý, tedy od střechy po sklepy. Panu Ž. bylo také sděleno, že sklepy přísluší nájemníkům bytů“. - str. 14 odůvodnění rozsudku). V době uzavírání kupní smlouvy na předmětný dům byl tudíž obviněný obeznámen s existencí nájemních smluv a zejména s tím, že nájemníci v suterénních prostorách jeho domu užívají přidělené sklepní místnosti a mají zde uskladněny věci.
Ze skutkových zjištění je dále zřejmé, že obviněný „na nájemnících obvykle požadoval vyklizení části užívaných sklepů, následně svůj požadavek rozšířil pod příslibem zajištění náhradních prostor pro věci umístěné ve sklepech. Svůj slib však nedodržel… Následné práce v domě samozřejmě probíhaly podle pokynů obžalovaného a za jeho vědomí. Sklepní prostory byly při nich prakticky zlikvidovány.“ (str. 2 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Současně nelze nevidět, že nájemníkům nebyly zajištěny ani náhradní prostory pro uskladnění věcí vyklizených z dotčených sklepů, byť měly být původně zřízeny na dvoře domu. Zjištěným způsobem obviněný A. Ž. přivodil stav znamenající likvidaci části příslušenství bytů nájemníků (sklepních prostor), a to bez splnění zákonných podmínek pro takový postup.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že na základě rozhodnutí obviněného A. Ž. o rekonstrukci elektroinstalace v domě (bez předchozího ohlášení takového zásahu smluvnímu dodavateli elektrické energie J. e. a. s.) došlo v souvislosti s opravou elektrických rozvodů k odpojení elektrické energie do předmětných bytů, a to na delší dobu, bez okamžitého zajištění náhradního zdroje energie, přičemž až na základě žádosti o připojení provizorního rozvaděče (podané ze strany dotčených nájemníků) byla elektřina opětovně zapojena. O subjektivním postoji obviněného k následkům jeho jednání vypovídá i skutečnost, že za stavu, kdy věděl, že dodávka elektrického proudu do bytů poškozených nájemníků je přerušena, resp. toto rozhodnutí o přerušení dodávky sám vydal, neučinil nic proto, aby tento stav byl napraven; naopak jednal tak, že po dobu několika týdnů neučinil nic, aby byl umožněn odběr elektrické energie řádným způsobem („O postoji obžalovaného, pokud jde o co nejrychlejší umožnění opětovného odběru elektrické energie od smluvního dodavatele, svědčí dostatečně rozhodnutí o předběžném opatření S. o. M. m. Č. B., jímž bylo uloženo obžalovanému ještě téhož dne po převzetí zmíněného rozhodnutí zapojit elektrickou energii do bytů nájemníků…Obžalovaný dokonce odmítl tuto úřední písemnost převzít…“). Odvolací soud důvodně zdůraznil: „Na odpovědnosti obžalovaného za vzniklý stav nemůže nic změnit nouzové opatření smluvního dodavatele elektrické energie umožňující její dodávku z náhradních zdrojů“. (vše na str. 2 a 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že ačkoliv obviněný A. Ž. věděl, že není oprávněn do užívacího práva nájemníků předmětného domu zasáhnout způsobem, jak v rozhodném období činil, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že pokud prakticky zlikviduje sklepní prostory, jež byli nájemníci domu oprávněni užívat, navíc bez zajištění přiměřené náhrady, a dále pokud o své vůli nechá odpojit přívod elektrického proudu do předmětných bytů, aniž by zajistil jeho náhradní zdroj, může svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestným zákonem. Čin tak spáchal přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., jak v odůvodnění usnesení na str. 3 zdůraznil odvolací soud.
Lze uzavřít, že obviněný jednáním, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích a podrobně rozvedeno zejména v jeho odůvodnění, naplnil všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek zbývá posoudit, zda v projednávaném případě mohl být stupeň společenské nebezpečnosti vytýkaného trestného činu natolik nízký, aby jej bylo možno ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. hodnotit jako nepatrný, neboť v takovém případě by o trestný čin nešlo, i když by jinak jeho znaky byly naplněny.
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách, zda obviněný A. Ž. naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak, pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 43/1996). Skutečnosti, které by svou výjimečnou povahou takový závěr odůvodňovaly, však soudy obou stupňů nezjistily. Lze připomenout, že odpojení přívodu elektrické energie trvalo poměrně dlouhou dobu, přičemž sklepní prostory, které do té doby nájemníci dotčených bytů oprávněně využívali k uskladnění některých svých věcí, byly bez náhrady zlikvidovány. Soudy proto oprávněně shledaly, že jednání obviněného podstatně narušilo výkon užívacího práva postižených osob.
V kontextu se shora uvedenými argumenty Nejvyšší soud konstatuje, že z popisu předmětného skutku a jeho rozvedení v odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že v posuzovaném případě obviněný A. Ž. naplnil všechny formální a materiální znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně aplikovaná právní věta. Proto nebylo možno relevantní námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. akceptovat.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného A. Ž. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k