ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.662.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 662/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2005 dovolání, která podali obviněný P. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., a obviněný S. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 3 To 654/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 104/2004, a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 12 T 104/2004, byli uznáni vinnými:
obžalovaný P. H. a obžalovaný S. H.,
že dne 10. 2. 2004 v době kolem 18.00 hod. v O.-Z., na ul. P., po předchozí společné domluvě zaklepali na dveře bytu a když poškozený F. D. otevřel dveře, obžalovaný P. H. ho zatlačil do kuchyně bytu, kde ho povalil na zem a držel, a současně se ho dotazovali, kde má peníze, obžalovaný S. H. začal prohledávat obývací pokoj a po vypáčení zámku na dřevěné skříni z této odcizili finanční hotovost ve výši 190.000,- Kč, poté byt opustili, přičemž ke zranění poškozeného nedošlo,
a to přesto, že obžalovaný P. H. byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 1996, sp. zn. 6 T 24/96, pro skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu ublížení na zdraví dle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, který byl k čl. II/1 zák. č. 253/97 Sb. zkrácen o dva měsíce, přičemž nepodmíněný trest odnětí svobody vykonal dne 16. 9. 1999,
obžalovaný S. H. byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 1996, sp. zn. 2 T 221/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 1996, sp. zn. 3 To 421/96, pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který vykonal dne 11. 6. 1999 (vše pod bodem 1 výroku o vině).
Takto zjištěné jednání obviněných P. H. a S. H. okresní soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustili jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle §41 odst. 1 tr. zák. a jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byli oba obvinění odsouzeni podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byli zařazeni podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozenému F. D. částku ve výši 190.000,- Kč.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině (bod 2 výroku) a trestu i u obviněné E. M.
Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění P. H. a S. H. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2004, sp. zn.3 To 654/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči tomuto usnesení krajského soudu podali obvinění P. H. a S. H. prostřednictvím obhájců dovolání.
Obviněný P. H. napadl mimořádným opravným prostředkem usnesení odvolacího soudu ve výroku o zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř. a jako důvody dovolání uvedl ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadeným rozhodnutím byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoli v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V kontextu namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je popsán ve výroku rozsudku soudu prvého stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. K tomu, aby se jednalo o zmíněný trestný čin by totiž musel proti poškozenému F. D. použít násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obviněný konstatoval, že v průběhu dosavadního řízení nepopíral, že vstoupil do bytu poškozeného, ale nevěděl, kde bydlí a neznal ani jeho zdravotní stav. V tomto směru odkázal na svou výpověď z řízení před soudem prvého stupně a na své odvolání. Zdůraznil, že poškozeného nenapadl ani neomezoval; poškozený spadl a neměl snahu se postavit. Zdůraznil, že pouze sledoval pohyb bratra v bytě. Z toho důvodu lze ve stíhaném skutku spatřovat nanejvýš trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., za jehož spáchání zákon umožňuje uložit mnohem mírnější trest. Obviněný také namítl, že krajský soud, který projednával jeho odvolání a v němž na nesprávnost právního posouzení skutku upozorňoval, uvedenou vadu rozsudku soudu prvého stupně neodstranil, ačkoliv tak mohl a měl učinit; namísto toho důvodně podané odvolání zamítl. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 3 To 654/2004, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově na citované usnesení navazující. Dále aby dovolací soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem stíhaný skutek posoudit jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., nebo aby v tomto smyslu podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
Obviněný S. H. napadl dovoláním rovněž shora citované usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání a opřel ho o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Podle názoru obviněného je skutkový stav zjištěný rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ve vztahu k jeho osobě popsán tak, že se dotazoval poškozeného, kde má peníze a pak začal prohledávat obývací pokoj a po vypáčení zámku na dřevěné skříni z této odcizil finanční hotovost ve výši 190.000,- Kč, a poté byt opustil, přičemž k zranění poškozeného nedošlo. Uvedl, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. V tomto směru uvedl, že peníze poškozeného nezískal násilím a k tomu nesměřoval ani jeho úmysl. Přítomností poškozeného byl překvapen, ale k získání peněz násilí nepoužil. Skutková věta výroku o vině navíc neobsahuje tvrzení o násilí z jeho strany, ani o domluvě s P. H., že bude použito násilí k získání peněz. Některé nepřesnosti ve své prvotní výpovědi ohledně vstupu do bytu navíc později přiléhavě vysvětlil. Obviněný konstatoval, že pokud soud druhého stupně nevyslovil, že skutek popsaný v bodě 1 výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ostravě nevykazuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který by spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., učinil rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zopakoval, že jeho jednání mělo být posouzeno jako výše citované trestné činy a od této právní kvalifikace se měl odvíjet i trest. Při uvažované právní kvalifikaci nemohlo jít o jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., a proto mu měl být uložen trest odnětí svobody podstatně kratšího trvání. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí. Dále aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem, uznal ho vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., uložil mu trest odnětí svobody v rozpětí šesti měsíců až tří let se zařazením do věznice s ostrahou a rozhodl o náhradě škody podle její skutečné výše.
K podaným dovoláním se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
V případě obviněného P. H. státní zástupce uvedl, že vznikají určité pochybnosti o přípustnosti dovolání, neboť tento obviněný původně podal odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, směřující toliko do výroku o trestu. U veřejného zasedání před odvolacím soudem však odvolání korigoval tak, že napadl i výrok o vině. Odvolací soud tuto změnu rozsahu odvolání akceptoval a přezkoumal správnost výroku o vině i ve vztahu k obviněnému P. H. Podle názoru státního zástupce však dovolací námitky jmenovaného přesto obsahově neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům. Ačkoliv ve svém dovolání formálně namítá nesoulad popisu skutku a použité právní kvalifikace, fakticky jeho námitky směřují výlučně proti skutkovému základu soudních rozhodnutí. Obviněný odmítá tu část skutkových zjištění, podle kterých poškozeného zatlačil do kuchyně, kde ho povalil na zem a držel a společně s obviněným S. H. požadoval sdělení údajů o uložení peněz. V tomto směru proto prosazuje vlastní skutkovou verzi uplatněnou již u hlavního líčení, podle které obvinění peníze odcizili bez použití násilí, rozhodující úlohu hrál obviněný S. H. a k pádu poškozeného na zem došlo v důsledku jeho podnapilosti a náhodného strčení. Státní zástupce zdůraznil, že námitky skutkového charakteru se však nekryjí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani s žádným jiným dovolacím důvodem.
Pokud jde o dovolání obviněného S. H. státní zástupce konstatoval, že uplatněné námitky lze (mimo výtky týkající se hodnocení jeho prvotní výpovědi) pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově podřadit, avšak nejsou důvodné. Skutečnost, že se tento obviněný vlastnoručně nedopustil fyzického násilí vůči poškozenému, nevylučuje použití právní kvalifikace podle §234 odst. 1 tr. zák. Z hlediska znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není v případě spáchání trestného činu loupeže více osobami třeba, aby se každý ze spolupachatelů dopustil vůči poškozenému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Postačí, když v rámci rozdělení rolí jednotlivých pachatelů se násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí dopustí jen některý z nich, zatímco jiný se dopouští jednání směřujícího k získání cizí věci do dispozice pachatelů. Spolupachatelem na zmíněném trestném činu je i ten, kdo se sám nedopouští násilí nebo pohrůžky násilí, ale např. kdo jedná tak, aby nalezl cizí věci, kterých se chce spolu s ostatními pachateli zmocnit. Státní zástupce zdůraznil, že obvinění jednali po předchozí výslovné společné dohodě a skutková zjištění ve vztahu k S. H. odpovídají zákonným znakům spolupachatelství podle §9 odst. 2 k §234 odst. 1 tr. zák. K trestní odpovědnosti jmenovaného obviněného podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. postačuje, že fyzického násilí při vniknutí do bytu poškozeného použil v rámci předchozí dohody druhý ze spolupachatelů. Protože skutek byl správně kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byly splněny i formální podmínky k tomu, aby mohl být obviněný S. H. posouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud jednak podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného P. H. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a jednak podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného S. H. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Dále navrhl, aby rozhodnutí bylo ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.]. Rovněž konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaných zákonem a formulovaných v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod uplatněný obviněnými P. H. a S. H. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. V případě obou obviněných však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných řádných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Proto lze tento dovolací důvod uplatnit jen, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu dán důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru oba obvinění uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným P. H. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný namítá, že skutek popsaný v rozsudečném výroku rozhodnutí soudu prvého stupně nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a proto měl být správně kvalifikován nanejvýš jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. V této souvislosti mimo jiné tvrdí, že poškozeného F. D. nenapadl, ani neomezoval, poškozený spadl a neměl snahu se postavit. Rovněž uvádí, že pouze sledoval pohyb bratra v bytě. Tyto námitky dovolatele jsou ale primárně výtkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady v právním posouzení. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující popis skutku pod bodem 1 výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, z něhož mimo jiné vyplývá, že obviněný P. H. poškozeného F. D. „zatlačil do kuchyně bytu, kde ho povalil na zem a držel a současně se ho dotazovali, kde má peníze“. V dovolání obviněný nenamítá, že takto popsaný skutek, který je podrobně rozveden v odůvodnění rozsudku, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, byl nesprávně právně posouzen jako výše konstatované trestné činy, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V daném případě jde proto ze strany obviněného výlučně o námitky, které jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně dovolání obviněného P. H.
Obviněný S. H. v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Konkrétně namítl, že ve vztahu k jeho osobě popis skutku nezahrnuje skutková zjištění odpovídající znaku násilí, a proto skutek měl být kvalifikován toliko jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. V souvislosti s tím zpochybnil naplnění znaku spolupachatelství z důvodu absence společné předchozí domluvy s obviněným P. H. Uplatněné výhrady směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tudíž mohl posoudit, zda napadené rozhodnutí vykazuje obviněným namítané vady. Irelevantní je však námitka obviněného poukazující na nepřesnost jeho prvé výpovědi z přípravného řízení, neboť jde o výtku ohledně správnosti skutkových zjištění (mimo jiné i z tohoto důkazu prvostupňový soud postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. dospěl ke konečným skutkovým závěrům ve věci).
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, přičemž musí být nátlakem na vůli poškozeného. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se věci a musí mu předcházet. Zmocněním se věci se přitom rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak i k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá a užije-li při tom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Násilí zde může směřovat jak proti osobě, tak i proti věci.
Podle ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Ve stručnosti lze připomenout, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a jednak úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i za situace, kdy každý ze spolupachatelů (po společné dohodě výslovné nebo konkludentní) svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je naplněna pouze souhrnem těchto jednání, anebo pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, který ve svém celku tvoří trestné jednání. V takovém případě je spolupachatelem na trestném činu loupeže i ten, kdo se sám sice nedopouští násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale např. jedná způsobem, aby nalezl věc, které se chce spolu s ostatními pachateli zmocnit (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 18/1994). Společný úmysl spolupachatelů zahrnuje jak společné jednání pachatelů, tak i sledování společného cíle. Společný úmysl přitom nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda); každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn.
Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že soud prvého stupně považoval znaky trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. za naplněné tím, že obvinění proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a neoprávněně vnikli do bytu jiného a užili při činu násilí.
Z hlediska posouzení relevantnosti námitky obviněného S. H. zdůrazňující absenci násilí z jeho strany ve vztahu k neoprávněnému vniknutí do bytu poškozeného a zmocnění se finančních prostředků poškozeného a s tím související nemožnost přičítat mu k tíži jednání spoluobviněného P. H. s ohledem na neexistenci jejich předchozí dohody o použití násilí za účelem získání peněz je třeba konstatovat, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud jeho jednání kvalifikovaly jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Podle názoru Nejvyššího soudu obsahuje tzv. skutková věta výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ostravě ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění zcela konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují, že v posuzovaném případě se oba obvinění dopustili vytýkaného jednání se společným úmyslem dosáhnout toho, aby za použití násilí neoprávněně vnikli do bytu poškozeného a zmocnili se jeho finančních prostředků, které se zde nacházely. Zjištěný skutkový stav přitom vylučoval právní závěr, že předmětnou trestnou činnost obviněný S. H. spáchal toliko s úmyslem okrást poškozeného, jehož přítomnost v bytě nepředpokládal a byl jí překvapen. V této souvislosti soud prvého stupně důvodně poukázal, že obvinění jednali po předchozí společné domluvě a věděli, že poškozený F. D. má v bytě uloženy peníze („…někde ve skříni nebo v krabici od bot“ viz výpověď obviněného S. H. z přípravného řízení). Rovněž připomněl, že poškozený byl násilím vtlačen do bytu. K následnému jednání obviněných prvostupňový soud mimo jiné uvedl: „…nešlo o náhodné upadnutí poškozeného či žduchnutí v úleku, ale zcela jasné, jednoznačné, vědomé jednání, jímž chtěli poškozeného jakýmkoli způsobem zpacifikovat tak, aby mohli provést vloupání“. V tomto směru okresní soud přiléhavě zdůraznil: „…obžalovaní použili násilí ve formě povalení poškozeného na zem, kde byl obžalovaným P. H. přidržován a bylo mu tak bráněno v dalším odporu tak, aby obžalovaný S. H. mohl provést vloupání do skříně a odcizit citovanou částku 190.000,- Kč. Vytýkaného jednání se obžalovaní dopustili ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., čímž došlo logicky k rozdělení úloh obou jmenovaných, kdy jeden tedy provedl zpacifikování poškozeného, čímž zamezil jeho dalšímu odporu a druhý pak provedl vloupání do skříně…“ (vše na str. 4, 8 a 9 odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu).
S citovaným právním názorem soudu prvého stupně, jenž shledal bezchybným i odvolací soud, se Nejvyšší soud ztotožnil. Ze způsobu provedení činu je zřejmý takový charakter součinnosti obou obviněných, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. V daném případě šlo zcela evidentně o společnou akci obviněných, kdy za společné jednání obou spolupachatelů odpovídá každý z nich jako by celý trestný čin spáchal sám a není proto rozhodné, který z nich užil přímé násilí vůči poškozenému a který se dopustil jednání směřujícího k získání finančních prostředků poškozeného do své dispozice. Proto lze důvodně konstatovat, že obviněný S. H. odpovídá i za tu část jednání, kterou fyzicky uskutečnil obviněný P. H. Oba obvinění byli předem dohodnuti na zmocnění se finančních prostředků nacházejících se v bytě poškozeného, přičemž oba museli nutně počítat s přítomností poškozeného v předmětném bytě, a to i vzhledem k tomu, že se jednalo o osobu nemohoucí, o níž věděli, že chodí o berlích a že tedy překonání odporu nebude záležitostí nijak složitou. Za dané situace obviněný S. H. od počátku věděl, že pro dosažení jejich společného záměru - zmocnění se finanční hotovosti poškozeného - násilí použije druhý z obviněných P. H.Lze uzavřít, že obviněný S. H. svým konkrétním jednáním přispěl ke spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jeho jednání bylo vedeno stejným úmyslem jako jednání obviněného P. H. a objektivně a subjektivně bylo složkou děje, který ve svém celku tvořil trestné jednání, kterým byli oba obvinění uznáni vinnými. Stejně v případě trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. je bezpředmětné, že fyzického násilí při vniknutí do bytu poškozeného použil v rámci předchozí dohody spoluobviněný P. H.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z popisu skutku a zejména z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě je zcela zřejmé, že v posuzovaném případě obviněný S. H. spáchal trestné činy, jimiž byl uznán vinným, když forma spolupachatelství zejména ve vztahu k naplnění znaku násilí a společné dohody k tomu směřující včetně míry jeho účasti na vytýkané trestné činnosti byly spolehlivě a dostatečně prokázány a vyhodnoceny. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně příslušná právní věta, a to i vzhledem k posouzení jednání obviněného S. H. jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Námitky dovolatele relevantně uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto nelze akceptovat.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud jednak podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného P. H. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a jednak podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného S. H. odmítl, a to jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k