ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.845.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 845/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2005 dovolání, které podal obviněný Mgr. A. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 4 To 132/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 12/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. A. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 50 T 12/2002, byl obviněný Mgr. A. Š. uznán vinným pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku o vině popsáno. Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §250b odst. 5 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídící funkce v obecně prospěšných společnostech v trvání pěti roků.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný Mgr. A. Š. a v jeho neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 4 To 132/2003, byl z podnětu obou podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušen. Dále podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného Mgr. A. Š. uznal vinným, že
v přesně nezjištěný den před 26. 9. 2000 jako ředitel obecně prospěšné společnosti B. e. M., se záměrem získat neoprávněně finanční prostředky ze státního rozpočtu pro tuto společnost ve výši 19.000.000,- Kč, v rámci výběrového řízení k poskytnutí dotací na rok 2001, vypsaného Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky, vyplnil „Žádost nestátní neziskové organizace o státní dotaci v roce 2001“ na projekt v níž v rozporu se skutečností uvedl údaje o vlastním podílu společnosti na financování projektu částkou 4.000.000,- Kč, o celkovém příjmu společnosti od odběratelů služeb ve výši 3.000.000,- Kč, o podílu zahraničních zdrojů na financování projektu částkou 16.000.000,– Kč, o celkovém počtu placených pracovníků společnosti a o skutečné kapacitě poskytovaných služeb v roce 2000,
přičemž poté, co tuto žádost nechal podepsat dne 26. 9. 2000 předsedou správní rady B. e. M. J. H., nechal ji zaevidovat dne 29. 9. 2000 na Ministerstvu práce a sociálních věcí v Praze, avšak k poskytnutí dotace ve výši 19.000.000,- Kč nedošlo a hrozící škoda v této výši státu nevznikla, neboť projekt nebyl příslušnou hodnotící komisí po předběžném hodnocení ve dnech 6. a 16. 12. 2000 a konečném hodnocení dne 3. 1. 2001 schválen a doporučen k financování, a to pro nejasnosti v příloze a rozpočtu projektu a pro skutečnost, že bylo žádáno poskytnutí dotace na investice a následně byl definitivně vyřazen z výběrového řízení vzhledem ke „Zrušení žádosti o dotaci“ ze dne 25. 11. 2000, které z pověření mimořádného jednání správní rady B. e. M. ze dne 24. 11. 2000 zaslal Ministerstvu práce a sociálních věcí v Praze její předseda J. H., přičemž toto „zrušení“ bylo vzato do evidence tímto orgánem dne 8. 12. 2000.
Takto popsané jednání odvolací soud kvalifikoval jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1, §250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a obviněného odsoudil podle §250b odst. 5 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět roků a šest měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zakladatele, ředitele a člena správní či dozorčí rady v obecně prospěšných společnostech na pět let.
Vůči konstatovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný Mgr. A. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadl výrok o vině a v důsledku toho i další výroky, na výrok o vině navazující. Mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V úvodu svého podání dovolatel předeslal, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že svým jednáním naplnil všechny znaky pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Namítl, že soudy nevěnovaly prakticky žádnou pozornost otázce, zda ve smyslu ustanovení §9 tr. zák. mohl být pachatelem nebo spolupachatelem jednání, které bylo předmětem trestního řízení. V uvedeném směru poukázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2001, jež podle jeho názoru lze vztáhnout i na jednání týkající se žádosti o poskytnutí subvence či dotace; podle tohoto rozhodnutí může být pachatelem trestného činu úvěrového podvodu pouze účastník takové smlouvy. Osoba, která účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří nepotřebné, nepravdivé podklady, může být jen pomocníkem, přičemž o pomoc ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. půjde v případě, kdy jednání pachatele dosáhne stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu. Obviněný soudům vytkl, že neučinily skutkové zjištění, z něhož by vyplývalo, že jménem obecně prospěšné společnosti B. e. M. jednal s Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky (dále jen „MPSV ČR“) či jiným státním orgánem o předmětné žádosti. Konstatoval, že neměl ani postavení, které by ho k jednání jménem uvedené společnosti opravňovalo, neboť podle §10 odst. 1 zák. č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, je statutárním orgánem takové společnosti správní rada a on nikdy jejím členem nebyl. Poukázal na okolnost, že od správní rady nikdy neobdržel ani plnou moc, aby jménem společnosti v záležitosti jednal a uvedl, že za společnost v této věci jednal člen správní rady svědek J. H. Přesto se však soudy obou stupňů otázkou případné trestní odpovědnosti jmenovaného svědka nezabývaly, ačkoliv zhodnocení jeho role má podstatný význam pro právní posouzení jednání obviněného. V uvedeném směru dovolatel připomněl, že na základě jednání správní rady dne 25. 11. 2000 vzal svědek J. H. jménem společnosti žádost o poskytnutí státní dotace zpět, a to dobrovolně, z osobních důvodů členů správní rady, aniž by existovala objektivní překážka vylučující projednání podané žádosti příslušným státním orgánem. Jediným pachatelem tak mohl být pouze svědek J. H., který jménem společnosti B. e. M. jednal. Trestnost jeho jednání však nepochybně zcela zanikla vzhledem k ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť zpětvzetím žádosti odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Poskytnutí dotace je navíc výslovně vázáno na podání žádosti v písemné formě, a proto i v případě, že by obviněný byl považován za osobu, která poskytla svědkovi H. určité podklady, nejednalo by se v případě obviněného o účastenství na trestném činu, neboť trestnost účastníka podle §10 tr. zák. je podmíněna dokonáním trestného činu nebo alespoň pokusem o něj. Za této situace proto zůstává pouze otázkou, zda je možno v jeho jednání spatřovat přípravu k trestnému činu ve smyslu §7 odst. 1 k §250b tr. zák.
Obviněný dále namítl, že se soudy obou stupňů řídily nesprávnými právními úvahami ohledně výkladu jednotlivých znaků trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. Uvedl, že pro naplnění základní skutkové podstaty zmíněného trestného činu nestačí pouhé uvedení nesprávných či nepravdivých údajů. Vzhledem k tomu, že trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. je ve vztahu speciality k trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák. a jednočinný souběh je proto vyloučen, je podle názoru obviněného třeba při výkladu znaku „podvodné jednání“ vycházet z popisu uvedeného v §250 odst. 1 tr. zák. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §250b tr. zák. proto nestačí uvedení jakýchkoli nepravdivých informací, ale musí se jednat o takové skutečnosti, které mají podstatný význam pro uzavření smlouvy k poskytnutí subvence či dotace. Obviněný připustil, že v žádosti o poskytnutí dotace sice uvedl některé údaje poněkud nepřesně či neúplně, avšak soudy obou stupňů se nezabývaly tím, jaký význam by měly tyto údaje pro rozhodování o poskytnutí dotace. Tvrzení odvolacího soudu, že údaje měly význam zásadní, není podloženo úvahami, jež soud k tomuto závěru vedly, a zejména chybí právní zhodnocení zjištěných skutečností. Ze zprávy MPSV ČR jednoznačně vyplývá, že žádost byla vyřazena z důvodu, že se jednalo o dotaci investičního charakteru. V roce 2001 ministerstvo nehodlalo poskytnout jakékoliv prostředky na dotace pro investiční účely, a proto se jednotlivými údaji charakterizujícími obecně prospěšnou činnost společnosti B. e. M. komise vůbec nezabývala a z toho důvodu neměly pro rozhodování žádný význam.
Obviněný dále odkázal na obsah materiálu označený jako Postup MPSV ČR pro poskytování dotací ze státního rozpočtu ČR nestátním neziskovým organizacím, přičemž konstatoval, že většina v něm uvedených pravidel o poskytnutí státní dotace se týká neinvestičních dotací (12 stran) a pouze jedna strana se zabývá pravidly pro poskytování investičních dotací. Zdůraznil, že žádost obecně prospěšné společnosti B. e. M. se týkala investiční dotace, finančních prostředků mělo být použito na stavební úpravy objektu určeného pro tuto činnost. V žádosti byl formulář „Přehled zaměstnanců projektu, celkových mezd a požadavků dotace MPSV“ přeškrtnut, z čehož bylo zřejmé, že společnost B. e. M. žádné zaměstnance nemá. Ke skutečnosti, že v žádosti byly uvedeny údaje týkající se společnosti M. R. s. r. o., obviněný konstatoval, že na tomto byl domluven se statutárním zástupcem jmenované společnosti, a je nepochybné, že v případě poskytnutí dotace by museli v budoucnu, při poskytování vlastní sociální péče, využít kvalifikovaných pracovníků této společnosti včetně obviněného. Rovněž není zřejmé, z jakých důvodů soud druhého stupně zpochybnil existenci dohody v tomto směru, neboť pokud by byla dotace poskytnuta a dohoda uzavřena, musela by být podepsána statutárními zástupci obou společností. Údaje v žádosti tedy nebyly nepravdivé, ale toliko nepřesné a pokud by byla žádost doporučena ke schválení, jistě by se tyto otázky náležitě ujasnily. Obviněný vyjádřil nesouhlas i s tím, že soudy označily za nepravdivé údaje týkající se finančního zajištění investiční akce Řádem maltézských rytířů, když získání částky 16 mil. Kč ze zahraničního zdroje považovaly za naprosto nereálné. Uvedl, že smlouvu o prodeji zlata řádně předložili, příslušné orgány si mohly udělat představu, do jaké míry je účast dalšího investora reálná či nikoliv, přičemž žádný údaj v této smlouvě nebyl zfalšován. Výnos z prodeje zlata měl být určen výlučně pro dobročinné účely, a proto bylo na MPSV ČR, aby zvážilo, jaký je nutný rozsah investice, zda je potřebná účast dalšího investora a zda je smlouva o prodeji zlata reálná a podložená.
Další výhrady obviněný zaměřil proti předpokladu soudů, že se vytýkaným jednáním pokusil vylákat částku 19 mil. Kč. V uvedeném ohledu připomněl, že způsobení škody velkého rozsahu je znakem kvalifikované skutkové podstaty ustanovení §250b odst. 5 tr. zák. Namítl, že v daném případě nebylo možno při použití přísnější právní kvalifikace aplikovat ustanovení §6 tr. zák. umožňující nedbalostní formu zavinění, neboť se mělo jednat pouze o pokus trestného činu, a proto i ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu muselo být dáno úmyslné zavinění ve smyslu §4 tr. zák. Vznik škody ve smyslu §250b tr. zák., tj. poskytnutí finanční částky na základě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, přitom předpokládá existenci nesprávného rozhodnutí, ať již banky nebo státního orgánu. Posouzení této otázky je však pouze hypotetické, neboť MPSV ČR nehodlalo vůbec poskytnout dotaci vzhledem k jejímu investičnímu charakteru. Podle mínění dovolatele bylo pro posouzení případné nesprávnosti rozhodnutí ministerstva o poskytnutí dotace nutné, aby toto rozhodnutí bylo učiněno v rozporu s podmínkami, které byly stanoveny vyhláškou Ministerstva financí ze dne 19. 1. 2001, o účasti státního rozpočtu na financování programů reprodukce majetku č. 40/2001 Sb. Z obsahu této vyhlášky včetně jejích příloh je zřejmé, že údaje, na které kladly soudy obou stupňů důraz, nemají pro rozhodování o poskytnutí státní dotace žádný podstatný význam. V tomto ohledu obviněný uzavřel, že i v případě, že by nebyla žádost okamžitě odmítnuta pro svůj investiční charakter, nemohla by být podkladem pro rozhodnutí MPSV ČR podle vyhlášky č. 40/2001 Sb., která předpokládá zadokumentování celé investiční akce v podstatně širším rozsahu, než jaký umožňuje formulář žádosti nestátní neziskové organizace. Proto určitá nepřesnost některých údajů uvedených v žádosti nemohla vést k nesprávnému rozhodnutí státního orgánu o poskytnutí investiční dotace, a tím ke způsobení škody ve smyslu §250b odst. 5 tr. zák. Podle dovolatele je nutno hodnotit, a to s poukazem na shora rozvedené skutečnosti, i otázku společenské nebezpečnosti jednání, ať již ve smyslu §3 odst. 1 tr. zák. nebo §88 tr. zák. Upozornil, že v daném případě se jednalo o kroky v podstatě nezpůsobilé vést k poskytnutí dotace. Soud druhého stupně se však vypořádal s jeho námitkami způsobem, že poskytnutí dotace na investice bylo možné. Vycházel však pouze ze směrnice MPSV ČR o Postupu při poskytování dotací ze státního rozpočtu ČR neziskovým subjektům, který umožňoval, byť jen výjimečně, poskytnutí investiční dotace; MPSV ČR však zcela zjevně nehodlalo v roce 2001 poskytnout jakoukoliv investiční dotaci, a to v návaznosti na strukturu státního rozpočtu a objem prostředků, které byly tomuto resortu poskytnuty. Pro posouzení, zda jde o způsobilý pokus trestného činu, nemělo být přihlédnuto jen k hypotetické možnosti poskytnutí investiční dotace, ale bylo třeba vycházet z faktického stavu, který vedl k jednoznačnému závěru, že v roce 2001 zmíněná dotace poskytnuta být nemohla. Z toho důvodu jednání popsané ve výroku napadeného rozsudku nebylo způsobilé porušit zájem chráněný trestním zákonem a nemohlo vést k nesprávnému rozhodnutí o poskytnutí dotace, a tudíž nemohlo naplňovat materiální znak trestného činu.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvého stupně a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný rovněž učinil prostřednictvím obhájce podnět adresovaný předsedovi senátu Krajského soudu v Ostravě, aby v souladu s ustanovením §265h odst. 3 tr. ř. předložil spisy Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu trestu odnětí svobody, neboť lze očekávat, že jeho dovolání bude vyhověno.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že z obviněným uplatněných dovolacích námitek lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit otázku existence či neexistence materiálních podmínek trestnosti činu. V tomto směru uvedl, že naplnění znaků materiální stránky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. bylo zkoumáno nejen s ohledem na míru hrozící škody, jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (§88 odst. 1 tr. zák.), ale i z hlediska dalších okolností určujících celkový stupeň společenské nebezpečnosti (§3 odst. 4 tr. zák.), přičemž se způsobem hodnocení společenské nebezpečnosti jednání obviněného Mgr. A. Š. Vrchním soudem v Olomouci se plně ztotožnil. Podle státního zástupce námitka dovolatele zpochybňující pachatelství nebo spolupachatelství na vytýkaném trestném činu rovněž nastoluje otázku správného či nesprávného právního posouzení skutku. Tuto výhradu vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou. V uvedeném kontextu zdůraznil, že v případě spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., a to v souvislosti s poskytováním subvence nebo dotace, může být pachatelem žadatel - fyzická osoba, resp. fyzická osoba, která za něj nebo za žadatele - právnickou osobu žádost o subvenci nebo dotaci sepisuje či vyplňuje a přitom v takové žádosti uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, když tato skutečnost vyplývá i z výkladu k ustanovení §250b tr. zák. (Trestní zákon, komentář, 4. přepracované vydání, Praha: C. H. Beck 2001, str. 1290). Pachatelem zmíněného deliktu završeného podvodným jednáním při poskytování subvencí nebo dotací, kterými se míní poskytování peněžních prostředků zpravidla bez právního nároku na jejich poskytnutí, ale i vrácení, musí proto logicky být pouze ten, kdo sepsal nebo vyplnil příslušnou žádost o subvenci či dotaci. Z těchto důvodů, které jsou ve vyjádření podrobně rozvedeny, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Mgr. A. Š. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat. Pro úplnost lze připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V dovolání obviněný Mgr. A. Š. vyjádřil nesouhlas s tím, jak soudy vyhodnotily údaje uvedené v předmětné žádosti o dotaci (zejména finanční zajištění investiční akce ze zahraničního zdroje, reálnost smlouvy o prodeji zlata a existenci a obsah smlouvy o spolupráci se společností M. R. s. r. o.). Dále vyslovil výhrady, že soudy shledaly jako zásadní údaje uvedené v žádosti pro rozhodnutí MPSV ČR. Rovněž v podrobnostech uvedl vlastní verzi interpretace provedených důkazů (včetně poukazu na případnou trestní odpovědnost předsedy správní rady B. e. M. J. H. a na okolnosti zpětvzetí předmětné žádosti). Podle názoru Nejvyššího soudu v této části dovolání obviněný primárně namítl správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných ve věci včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž v tomto směru, jak již bylo výše zdůrazněno, nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Zmíněné výhrady proto není možné podřadit nejen pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod některý z dalších v zákoně taxativně zakotvených dovolacích důvodů. Pokud by obviněný mimořádný opravný prostředek uplatnil jen na podkladě těchto námitek, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný současně v podrobnostech konstatoval, že zjištěným jednáním nebyly naplněny všechny formální a materiální znaky pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, 5 tr. zák., jímž byl napadeným rozsudkem uznán vinným. Podle Nejvyššího soudu lze tyto námitky podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v tomto směru je podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Správné právní posouzení skutku je dáno v případě, když jeho popis ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou, tj. obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, když popis skutku ve výroku o vině v rozsudku beze zbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřených v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková i právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč (vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb.). Lze připomenout, že skutková podstata citovaného trestného činu obsahuje dva druhy podvodu jednak úvěrový a jednak subvenčně - dotační. Zmíněné oba druhy podvodu představují tzv. abstraktní ohrožovací delikty, jejichž znakem není vyvolání poruchy nebo konkrétní ohrožení chráněného objektu. Základní skutková podstata předmětného trestného činu proto není vázána na způsobení následku nebo na úmysl pachatele následek způsobit; následkem je vzdálené, budoucí ohrožení majetku. Je-li však pachatelem škoda způsobena, popřípadě jeho úmysl ke škodě směřoval, je její výše jedním ze znaků kvalifikované skutkové podstaty. Trestní odpovědnost může v případě dotačního podvodu vzniknout jen v návaznosti na žádost o poskytnutí dotace, proto je vhodné stručně uvést další základní skutečnosti charakterizující zmíněný trestný čin a okolnosti ohledně poskytování dotací.
Z hlediska trestného činu podle §250b tr. zák. se za nepravdivé údaje považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti rozhodné pro poskytnutí dotace. Hrubě zkreslené údaje mylně či neúplně informují o okolnostech podstatných a důležitých pro vyhovění žádosti o poskytnutí dotace a mohou vést k nesprávnému závěru o skutečnostech rozhodných pro její poskytnutí. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede jakékoliv zásadní či rozhodující údaje, které by vedly k tomu, že pokud by byly druhé straně známy, žádosti by nebylo vyhověno a dotace by nebyla poskytnuta, anebo by byla poskytnuta, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek. Důležité je přitom uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo jejich zamlčení pachatelem, a proto není třeba prokazovat, že druhá strana jednala v omylu, tedy že uvedené skutečnosti jí nebyly známy.
Žádost o poskytnutí dotace v závazné formě je právní skutečností, na jejímž základě se při splnění stanovených podmínek poskytuje dotace. Dotací se obecně rozumí poskytnutí finančních prostředků ze státního rozpočtu republiky obcím, některým úřadům nebo ústavům, ale i fyzickým a právnickým osobám. Za podmínek stanovených zásadami dotační politiky se poskytují účelové dotace na předem stanovené okruhy potřeb nebo na konkrétní akce, které mohou být použity jen na určené účely a podléhají ročnímu zúčtování se státním rozpočtem republiky. Platí, že účel dotace musí být dodržen a nevyčerpané prostředky se musí vrátit.
V souvislosti s posuzovaným případem je nutno zmínit právní dokument nazvaný Postup Ministerstva práce a sociálních věcí ČR pro poskytování dotací ze státního rozpočtu ČR nestátním neziskovým subjektům, tj. občanským sdružením, humanitárním organizacím církví, obecně prospěšným společnostem a fyzickým osobám pro rok 2001 (dále jen „Postup“), který nabyl účinnosti dnem 30. 6. 2000, podle něhož bylo možno poskytnout dotace na neinvestiční účely a zcela výjimečně i na krytí investičních výdajů. Předložená písemná žádost o poskytnutí finanční dotace ze státního rozpočtu ČR musela splňovat minimálně náležitosti stanovené v bodě III. Postupu, zejména musela být sepsána v závazné formě (obecný formulář podle usnesení vlády č. 260/2000, popis projektu a další požadované přílohy). Posouzením žádosti o poskytnutí dotace se zabývala zvlášť jmenovaná hodnotící komise a za předpokladu kladného posouzení žádosti a schválení projektu uzavřelo MPSV ČR se žadatelem smlouvu o poskytnutí (účelové) dotace, v níž by byly stanoveny podmínky pro její poskytnutí, které by byl příjemce při používání finančních prostředků povinen dodržet (viz body V. a VI. Postupu).
Rovněž je potřebné zmínit, že pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Ve stručnosti nutno připomenout, že pokus je obecnou formou trestného činu. Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, pokud pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu, nebo dokonce pokud sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 53/1976). Pokus trestného činu, a to na rozdíl od jeho dokonání, pouze vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde a vyznačuje se především nedostatkem následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Příčinná souvislost mezi jednáním a následkem však není rozvinuta a ohrožení objektu trestného činu, které pokus vyvolává, je následkem, který není znakem skutkové podstaty. Pokus je trestný pouze u úmyslných trestných činů. Pokud úmysl pachatele směřuje i ke způsobení těžšího následku porušující stejný druhový objekt, k němuž však pro okolnosti nezávislé na vůli a jednání pachatele nedošlo, půjde za podmínek ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. o pokus trestného činu spáchaný za okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.
Nezbytnou podmínkou trestnosti pokusu trestného činu je jeho nebezpečnost pro společnost. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Takto zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) mají znaky některé skutkové podstaty. Při hodnocení konkrétního stupně nebezpečnosti pokusu trestného činu pro společnost je nutno vycházet (podobně jako u dokonaného trestného činu) z obecných kritérií stanovených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., tj. zejména z významu chráněného zájmu, který má být činem dotčen, ze způsobu a okolností provedení pokusu trestného činu včetně (zamýšlených) následků, osoby pachatele, míry jeho zavinění a jeho pohnutky, dále ze skutečnosti, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i za jakých okolností a důvodů k jeho dokonání nedošlo. Z tohoto hlediska je potřebné rozlišit, zda pachatel vykonal vše, co pokládal za nezbytné pro dokonání trestného činu či nikoliv (právní nauka hovoří o tzv. pokusu ukončeném a pokusu neukončeném). S přihlédnutím ke všem těmto okolnostem je nutno posoudit, zda konkrétní společenská nebezpečnost pokusu trestného činu je vyšší než nepatrná, což je podstatné pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoliv (§3 odst. 2 tr. zák.).
Při úvaze o aplikaci kvalifikované skutkové podstaty je také potřebné posuzovat, zda ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pokusu trestného činu pro společnost. K vyšší trestnosti nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť zároveň musí být vždy splněn i materiální předpoklad. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby naplněná konkrétní skutečností může mít v různých případech různou závažnost a rozdílný vliv na konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu.
Použijí-li se tyto obecné zásady na projednávaný případ, je nutno v dovolacím řízení posoudit, zda skutek, jak byl Vrchním soudem v Olomouci zjištěn a popsán ve skutkové větě výroku o vině a rozveden v odůvodnění obou soudních rozhodnutí, vykazuje všechny formální i materiální znaky pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., popřípadě zda vůbec jde o trestný čin, nebo o který jiný trestný čin by se případně mohlo jednat. Jak již bylo výše zmíněno, jsou pro dovolací soud rozhodující konečná skutková zjištění učiněná ve věci.
Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu v podstatě vyplývá, že obviněný Mgr. A. Š. jako ředitel obecně prospěšné společnosti se záměrem získat neoprávněně finanční prostředky ze státního rozpočtu pro tuto společnost ve výši 19.000.000,- Kč, v rámci výběrového řízení o poskytnutí dotací na rok 2001 vyplnil žádost o poskytnutí dotace, v níž v rozporu se skutečností uvedl údaje o vlastním podílu společnosti na financování projektu, o celkovém příjmu společnosti od odběratelů služeb, o podílu zahraničních zdrojů na financování projektu, o celkovém počtu placených pracovníků společnosti a skutečné kapacitě poskytovaných služeb v roce 2000, žádost nechal podepsat předsedou správní rady obecně prospěšné společnosti, nechal ji zaevidovat na MPSV ČR, avšak k poskytnutí dotace nedošlo a hrozící škoda státu nevznikla, neboť projekt nebyl hodnotící komisí schválen a doporučen k financování (pro nejasnosti v příloze a jeho rozpočtu, dále že bylo žádáno o poskytnutí dotace na investice), přičemž vzhledem ke zrušení žádosti z pověření mimořádného jednání správní rady obecně prospěšné společnosti byl definitivně vyřazen z výběrového řízení. Z tzv. právní věty napadeného rozsudku je patrno, že Vrchní soud v Olomouci považoval znaky pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., za naplněné tím, že se obviněný dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k uvedení nepravdivých údajů v žádosti o poskytnutí dotace a způsobení tím škody velkého rozsahu, v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
V této souvislosti v odůvodnění rozsudku na str. 13 až 15 odvolací soud k činu obviněného Mgr. A. Š. mimo jiné konstatoval: „Podstatou jeho trestného jednání je pouze úmyslné uvedení nepravdivých údajů do žádosti o poskytnutí dotace směřující ke způsobení škody velkého rozsahu státu“. Také zdůraznil: „…bylo prokázáno, že obžalovaný v přímém úmyslu dle §4 písm. a) tr. zák. uvedl do žádosti údaje, o kterých věděl, že jsou nepravdivé, v úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu. …šlo o údaje, které byly pro rozhodování o splnění podmínek výběrového řízení pro udělování dotací naprosto zásadní a šlo o celý souhrn nepravdivých údajů, který vyvolával obraz o přípravě a budoucím financování projektu, na který bylo žádáno poskytnutí dotace, naprosto odlišný od reality.“ Odvolací soud rovněž uvedl: „Obžalovaný, který žádost o státní dotaci vyhotovil, přesněji vyplnil její formulář, byl odpovědný za pravdivost údajů vůči poskytovateli dotace (státu) a vůči němu šlo o údaje nepravdivé…“.
Podle názoru Nejvyššího soudu z popsané rekapitulace a zejména z posouzení jednotlivých údajů uváděných obviněným v žádosti o dotaci soudem druhého stupně vyplývá, že se jednalo o velmi podstatné okolnosti, které měly prakticky rozhodující význam z hlediska, jak bude žádost příslušným ministerstvem vyřízena. Formulář závazné žádosti mimo jiné vyžadoval, aby byly uvedeny údaje charakterizující obecně prospěšnou společnost s ohledem na dosavadní zaměření činnosti, podíl společnosti, dalších subjektů, popřípadě zahraničních zdrojů na financování projektu a celkové příjmy a výdaje v předcházejícím kalendářním roce včetně vyjádření okresního (magistrátního) úřadu v místě realizace projektu, přičemž smyslem těchto údajů bylo poskytnout ministerstvu, resp. hodnotící komisi pravdivý a úplný podklad pro rozhodnutí, zda dotaci poskytnout či nikoliv (srov. č. l. 33 - 47 tr. spisu). K námitce dovolatele, že žádost nemohla být podkladem pro rozhodnutí MPSV ČR, neboť vyhláška Ministerstva financí ČR č. 40/2001 Sb. předpokládala zadokumentování celé investiční akce v širším rozsahu, lze pouze připomenout, že zmíněný právní předpis byl vydán dne 19. 1. 2001 a účinnosti nabyl až dne 6. 2. 2001, tj. v době, kdy řízení o předmětné žádosti již bylo ukončeno. Proto jeho případná aplikace nepřicházela v úvahu. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný se popsaným jednáním pokusil dosáhnout toho, aby byla poskytnuta dotace, aniž by příslušný orgán měl pravdivé informace o financování projektu a činnosti obecně prospěšné společnosti B. e. M. jako žadatele o její poskytnutí.
Pokud dovolatel v této souvislosti poukázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 27/2001 a namítl, že v posuzovaném případě nemohl být pachatelem ani spolupachatelem pokusu zmíněného trestného činu, neboť neměl zákonem požadovanou vlastnost (nebyl osobou oprávněnou jednat za právnickou osobu), nelze tomuto názoru přisvědčit.
Z jazykového a logického výkladu výše citovaného ustanovení §250b odst. 1 tr. zák. vyplývá, že pachatelem (spolupachatelem) trestného činu úvěrového podvodu spáchaného při sjednávání úvěrové smlouvy může být pouze její účastník, který uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, což vyjadřuje i judikaturní rozhodnutí, na které obviněný upozorňuje v dovolání. Naproti tomu pachatelem (spolupachatelem) téhož trestného činu spáchaného podvodným jednáním v souvislosti s poskytováním subvence nebo dotace je žadatel - fyzická osoba, resp. fyzická osoba, která za něj nebo za žadatele - právnickou osobu žádost o dotaci sepisuje či vyplňuje a přitom v takové žádosti uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Obviněný Mgr. A. Š. byl ředitelem obecně prospěšné společnosti, když obsahem jeho funkce bylo mimo jiné jednat jménem společnosti v rozsahu plných mocí svěřených mu správní radou (viz zakladatelská listina na č. l. 91 tr. spisu). Z provedeného dokazování je rovněž zřejmé, že činnost společnosti B. e. M. po jejím založení neprobíhala podle zák. č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech (správní rada nezasedala nejméně dvakrát ročně, v důsledku čehož nebyly na uvolněná místa jejích členů kooptovány další osoby, obdobně tomu bylo i ohledně dozorčí rady, kdy např. JUDr. J. R. o svém členství v ní vůbec nevěděla, dále nebyla vyhotovována obligatorní výroční zpráva o činnosti společnosti). Byla prokázána stěžejní role obviněného v celém případu (srov. tzv. skutkovou větu výroku o vině napadeného rozsudku). Již soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku na str. 12 k jednání obviněného uvedl: „…učinil vše proto, aby příslušné ministerstvo žádost o dotaci zaevidovalo a projednalo, když dokonce tuto žádost dle požadavků ministerstva doplnil o další požadované údaje, aby tak vyhověl všem podmínkám pro zařazení žádosti do výběrového řízení…“. Z uvedeného vyplývá trestní odpovědnost obviněného, neboť po vypracování žádosti, kterou podepsal předseda správní rady společnosti J. H., žádost nejen podal, ale i doplnil a tím fakticky za obecně prospěšnou společnost B. e. M. jednal, byť při absenci plných mocí svěřených mu správní radou.
Podle skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů je nesporné, že obviněný Mgr. A. Š. v postavení ředitele obecně prospěšné společnosti uvedl v žádosti o poskytnutí dotace nepravdivé údaje a naplnil tím znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., když zcela nezávisle na jeho vůli nebylo žádosti vyhověno a ani v případě následného zrušení žádosti správní radou společnosti B. e. M., zastoupenou jejím předsedou J. H., nebyl vůbec činný. Proto nelze uvažovat o aplikaci ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. o zániku pokusu trestného činu, jak je naopak požadováno v dovolání, neboť jednak v základní skutkové podstatě byl trestný čin dokonán a jednak ve smyslu zmíněného zákonného ustanovení obviněný neučinil nic pro odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda jednání obviněného vykazuje i znaky pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, 5 tr. zák., tj. zda směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu a zda tato skutečnost je zahrnuta jeho úmyslným zaviněním.
V daném kontextu neobstojí námitka dovolatele, že jeho jednání bezprostředně a konkrétně trestním zákonem chráněný zájem neohrožovalo a nebylo způsobilé následek samo o sobě vyvolat, neboť podání žádosti samo o sobě k poskytnutí státní dotace nestačilo. Soud druhého stupně sice zčásti uvedené výtce obviněného přisvědčil v tom směru, že po případném vyhovění žádosti a schválení projektu by musela být uzavřena smlouva o dotaci, zahrnující přesné podmínky čerpání dotace, a teprve na základě této smlouvy by byla dotace poskytnuta. Současně zdůraznil, že v daném případě šlo o tzv. pokus neukončený, kdy „obžalovaný neučinil ještě vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu (neuzavřel ještě smlouvu o poskytnutí dotace), současně však již svým jednáním - uvedením nepravdivých údajů do žádosti o poskytnutí dotace - naplnil všechny znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. a přitom jeho úmysl směřoval ke způsobení škody velkého rozsahu, což se mu nepodařilo realizovat“. Rovněž uvedl: „Takové jeho jednání nemohlo být posouzeno jako pouhá příprava, i když jednání pachatele směřující ke způsobení škody velkého rozsahu zůstalo pouze ve stadiu přípravy.“ Proto učinil důvodný závěr: „Tzv. kvalifikovaná skutková podstata, která je souhrnem znaků základní skutkové podstaty a znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby, byla již v některých svých znacích naplněna, a to ve znacích odpovídajících základní skutkové podstatě. Pachatelovo jednání posuzované jako celek tím již překročilo stadium přípravy a dostalo se do stadia pokusu, neboť pachatel již začal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu.“ (vše na str. 17 a 18 rozsudku odvolacího soudu). S tímto právním posouzením se Nejvyšší soud ztotožňuje a pouze pro úplnost připomíná, že je v souladu s komentovaným zněním trestního zákona.
Dovolatel se mýlí i v názoru, že předmětné jednání mělo být posouzeno jako nezpůsobilý pokus vzhledem k jeho tvrzení, že v roce 2001 nebyly investiční dotace vůbec poskytovány a ani při dokonání trestného činu by tak nemohlo dojít ke způsobení kvalifikovaného následku v podobě škody. Jak již připomněl soud prvého stupně na str. 10 odůvodnění rozsudku: „Dle schváleného Postupu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR pro poskytování dotací ze státního rozpočtu ČR nestátním neziskovým subjektům pro rok 2001, účinného od 30. 6. 2000 (viz č. l. 75 - 85 tr. spisu), bylo možno žádat nejen neinvestiční dotace, ale též dotace investiční, byť podle stanovených pravidel investiční dotace byly poskytovány jen zcela výjimečně.“ Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, že zmíněný Postup pro poskytování dotací připouštěl i poskytnutí dotace na investice. Samotná skutečnost, že žádost o dotaci byla obviněným za obecně prospěšnou společnost podána, svědčí o tom, že předpokládal možnost poskytnutí dotace i na investice, když poskytnutí investičních dotací možné bylo a obviněný ostatně právě z tohoto důvodu žádost podal. Poněvadž k trestnosti úvěrového podvodu není zapotřebí vzniku škody, došlo k jeho dokonání v základní skutkové podstatě již před tím, než MPSV ČR podanou žádost posuzovalo.
Ke vzniku zamýšleného následku v podobě škody velkého rozsahu Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění rozsudku uvedl, že podstatou trestné činnosti obviněného Mgr. A. Š. nebyla snaha obohatit sebe či jiného jako konkrétní fyzickou či právnickou osobu. Jeho trestné jednání směřovalo k tomu, aby obecně prospěšné společnosti, jejíž fungování neodpovídalo zákonu o obecně prospěšných společnostech, byla bez splnění podmínek výběrového řízení, které byly pouze předstírány uvedením mnoha nepravdivých údajů, poskytnuta neoprávněně státní dotace. Jednání obviněného směřovalo k tomu, aby dotační prostředky byly získány na úkor jiných žadatelů o dotaci a aby stát poskytl dotaci na projekt nesplňující podmínky výběrového řízení. Odvolací soud dále zdůraznil: „…pokud stát nehodlal za daných konkrétních podmínek daný projekt dotovat a nehodlal poskytnout požadovanou dotaci na investice, byť k rekonstrukci jím vlastněné budovy, vznikla by mu takovým poskytnutím dotace na základě více nepravdivých údajů, které byly pro rozhodování o poskytnutí dotace zcela zásadně významné, škoda ve výši odpovídající poskytnuté dotaci.“ Proto uzavřel: „…výběrové řízení mělo zajistit, aby dotace byly poskytnuty na projekty, které z hlediska státu měly určitou prioritu. Obžalovaný se svým jednáním snažil porušit tato pravidla a upřednostnit trestným jednáním projekt, který podmínky výběrového řízení vůbec nesplňoval. Jeho jednání nebylo úspěšné pouze proto, že projekt, na který dotaci žádal, nebyl hodnotící komisí schválen k dotování ani za situace, že údaje uvedené v žádosti o dotaci byly touto komisí považovány za pravdivé, neboť nebylo úkolem komise jejich pravdivost posuzovat a prověřovat.“ (vše na str. 20 a 21 napadeného rozsudku).
S odkazem na výše citované argumenty nelze s obviněným souhlasit ani v kontextu s dovolací námitkou ohledně absence materiální podmínky trestnosti posuzovaného činu. Obsahově shodnou námitkou, kterou již v rámci odvolacího řízení obviněný uplatnil, se dostatečně zabýval soud druhého stupně, přičemž v rozsudku na str. 19 rozvedl důvody podporující závěry, jenž v tomto směru učinil. Oprávněně připomněl, že se obviněný dopustil pouze pokusu trestného činu a že v jeho případě jde o osobu dosud soudně netrestanou, která se v minulosti významně zasloužila o rozvoj obecně prospěšných zařízení v sociální oblasti v okrese Opava, což nepochybně do jisté míry snižuje stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost. Současně však zdůraznil: „…tento pokus směřoval ke spáchání škody ve výši 19 mil. Kč, která téměř trojnásobně převyšuje dolní hranici pojmu škoda velkého rozsahu, což výrazně stupeň nebezpečnosti jednání obžalovaného pro společnost zvyšuje“.
Nutno doplnit, že i při posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně, který by odpovídal dolní hranici zvýšené trestní sazby. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem nelze činit závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, 5 tr. zák.
Nejvyšší soud proto shledal, že z rozsudku odvolacího soudu (případně v návaznosti na rozsudek soudu prvého stupně) je zřejmé, na podkladě jakých skutečností byl učiněn závěr, že obviněný Mgr. A. Š. svým jednáním spáchal pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Podle názoru dovolacího soudu popis skutku obsahuje všechny zákonné formální a materiální znaky skutkové podstaty pokusu zmíněného trestného činu včetně posouzení výše hrozící škody, tj. okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., jakož i dalších okolností určujících celkový stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného. Námitky obviněného, jež byly relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, proto není možné akceptovat.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Mgr. A. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí (trestu odnětí svobody), který uplatnil v souvislosti s podaným dovoláním. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvého stupně, který jej však neučinil, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák