ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.917.2005.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2005 dovolání, které podal obviněný K. J., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 3 To 672/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 29/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 3 T 29/2004, byli obvinění K. J. a L. Ch. uznáni vinnými, že dne 9. 8. 2003 kolem 00.30 hod. na taneční diskotéce v hotelu N. p. v Ch. u T., okres Ji. H., kde vypomáhali u vchodu jako pořadatelská služba, po předchozí slovní rozepři se skupinou přicházejících hostů nejprve obžalovaný J. napadl J. Š. zejména tím, že jí udeřil pěstí do obličeje, až upadla na zem a utrpěla zhmoždění krční páteře a pravého spánku s následným léčením a pracovní neschopností do 1. 10. 2003, pěstí udeřil i L. B., a to tak silně, že upadla na zem, aniž by však utrpěla zranění, poté pak obžalovaný Ch. napadl i P. Š., kterého udeřil pěstí do oka a následně jej pak obžalovaný J. uchopil do kravaty, povalil na zem a škrtil, zatímco jej obžalovaný Ch. bil pěstmi do hlavy, obličeje a kopal do těla, v důsledku čehož utrpěl poškozený Š. pohmoždění hlavy, krční páteře, natržení i pravého ucha, tržnou ránu pod levým okem a pohmoždění palce levé ruky s následným krátkodobým léčením.
Takto popsané jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval u obou obviněných jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák. a u obviněného K. J. i jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Za to obviněného K. J. odsoudil podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 12.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce osmi týdnů. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o trestu u obviněného L. Ch.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stanovena povinnost k náhradě škody jednak obviněnému K. J. zaplatit poškozené J. Š., zastoupené zmocněnkyní JUDr. J. K., advokátkou AK v Č. B., částku 3.000,- Kč a jednak obou obviněným zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozenému P. Š., zastoupenému stejnou zmocněnkyní částku 6.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli oba poškození odkázáni se zbytky nároků na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Okresní pojišťovna v J. H. odkázána s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti konstatovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 3 To 672/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný K. J. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V kontextu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný namítl, že rozsudek soudu prvého stupně, resp. jeho odůvodnění trpí po obsahové stránce vadami, neboť z něho není zřejmé na základě kterých důkazů okresní soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Některé souvislosti sice z textu dovodit lze, podstatné okolnosti však zde zmíněny nejsou. Z rozsudku si nelze učinit ani obraz o důkazech, které soud prvého stupně provedl. V odůvodnění rozsudku soud pomíjí existenci videozáznamu či neprovedení výslechu svědkyně I. P., není zde uvedeno, proč k těmto důkazům nebylo přihlédnuto, případně proč nebyly provedeny. Zmiňuje se o nich až odvolací soud ve svém usnesení, což však vyvolává dojem, jako by se pokusil napravit pochybení prvostupňového soudu. Rozsudek je tudíž nepřezkoumatelný a jedinou možností, jak zhojit uvedené vady, byl postup podle §260 tr. ř., tj. jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Podle názoru obviněného vystupuje nepřítomnost řádného odůvodnění rozsudku zejména v souvislostech projednávaného případu, neboť z dokazování plynou dvě zcela protichůdné verze události a bylo třeba, aby i odůvodnění rozsudku bylo zcela přesvědčivé. Pokud do schématu události okresnímu soudu některé důkazy nezapadaly, měl zdůvodnit, proč tomu tak je. V opačném případě je omezeno právo obviněného na obhajobu, neboť neměl možnost se závěry soudu účinně polemizovat.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Poukázal, že v řízení nebylo uspokojivě zjištěno, kdo zahájil konflikt. Oba obvinění vykonávali pořadatelskou službu u vchodu do diskotéky a dokonce i poškození se shodli na tom, že konflikt vznikl poté, co jim obvinění bránili ve vstupu bez zaplacení vstupného. Právě aktivita na počátku útoku však rozhoduje o tom, kdo bude vystupovat v pozici útočníka a kdo v pozici obránce. Pokud není uspokojivě vyvrácena verze obviněných, je třeba vycházet z toho, že právě oni jednali v nutné obraně a jejich jednání není podle §13 tr. zák. vůbec trestným činem. Nutná obrana je možná i proti útoku hrozícímu s tím, že nesmí být zcela nepřiměřená způsobu očekávaného útoku. Dovolatel uvedl, že poškozeným byla způsobena velmi lehká zranění, která lze co do intenzity při střetnutí v tomto prostředí očekávat a která mohli utrpět i sami obvinění, pokud by nečinně čekali, až budou sami napadeni. Soudy obou stupňů pochybily, pokud jejich jednání vůbec kvalifikovaly jako trestný čin. S ohledem na zmiňovaný vývoj a gradaci konfliktu je podle mínění obviněného nutno přihlédnout i k velmi pravděpodobné provokaci ze strany poškozených. I kdyby jednání obviněných nebylo posouzeno jako nutná obrana, měla by provokace značný dopad na právní hodnocení předmětného jednání, neboť jeho společenská nebezpečnost by byla snížena na míru, která není dostačující pro kvalifikaci skutku jako trestného činu, a to pro absenci naplnění materiální stránky. V souvislosti s trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. dovolatel namítl, že nedošlo k naplnění znaku „ublížení na zdraví“. Připomněl, že v rámci tohoto znaku je třeba zvážit, jakou měrou byl poškozený ovlivněn v obvyklém způsobu života, jaké měl potíže, zda odpovídaly lékařskému nálezu a netrvaly jen krátkou či přechodnou dobu. Poukázal, že soudní praxe vyžaduje omezení obvyklého života, resp. pracovní neschopnost poškozeného v trvání nejméně sedmi dnů, přičemž v opačném případě nejde o trestný čin, ale o přestupek proti občanskému soužití. Navíc délka pracovní neschopnosti není jediným měřítkem. V posuzovaném případě však nikdo z poškozených neutrpěl taková zranění, která by bylo možno označit jako ublížení na zdraví v trestně právním smyslu, a proto nemůže jít o trestný čin. Podle obviněného je doba léčení poškozené Š. zjevně přemrštěná, neodpovídá objektivnímu lékařskému nálezu, nemůže být jediným měřítkem její újmy a mohla být prodlužována i úmyslně. Rovněž vyslovil nesouhlas i s tím, že soud ho shledal vinným ze spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví poškozeným Š. a B. Podle jeho přesvědčení i v případě, že by byla pravdivá verze poškozených, jeho jednání nesměřovalo k dokonání trestného činu. Zdůraznil, že v dokonání činu mu nezabránily žádné vnější vlivy, ale od dalších úderů zjevně upustil sám o své vůli, ačkoliv zejména v případě poškozeného Š. měl možnost způsobit skutečně těžká zranění, neboť jmenovaný byl údajně blokován spoluobviněným Ch. To svědčí o závěru, že neměl v úmyslu poškozené dále zraňovat, a pokud scházel úmysl naplnit znaky trestného činu, nemohlo se jednat ani o pokus o jeho spáchání. V tomto směru poukázal na ustanovení §8 odst. 3 tr. zák. o podmínkách zániku trestnosti pokusu a uvedl, že pokud zanechal dalších úderů, pominulo tím i nebezpečí újmy na zdraví a jeho „pokus“ byl beztrestný. Vzhledem k tomu, že trestněprávně významnou újmu na zdraví poškozenému nezpůsobil, nelze jej vinit z pokusu spáchání trestného činu, když za této situace by nebylo v zásadě možno dopustit se přestupku proti občanskému soužití napadením jiného.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, konstatovala, že soud druhého stupně konal odvolací řízení a o zamítnutí odvolání rozhodl ve veřejném zasedání po přezkumu a podle hledisek stanovených zákonem. Proto lze tento dovolací důvod uplatnit jen, byl-li v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V kontextu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že dovolací argumentace je vybudována na zpochybnění rozhodných skutkových okolností a na základě vlastní skutkové verze, a to odlišné od zjištění soudu, o bezprostředně hrozícím útoku ze strany poškozených. Takový způsob odůvodnění dovolání po své obsahové stránce neodpovídá zvolenému ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až l). Podle státní zástupkyně lze mít dovolací důvod za obsahově naplněný námitkou, že zjištěné jednání a jeho následek nelze právně posoudit jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Připomněla, že pokus tohoto trestného činu je charakterizován nedostatkem následku v podobě újmy na zdraví, přičemž na úmysl v jednání obviněného soud usuzoval na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo. Ze shromážděných důkazů je zřejmé, že došlo k fyzickému útoku obviněného proti poškozeným, a to způsobem, který byl popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně. Tento závěr o existenci jednání jako jednoho ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu je nezpochybnitelný. Pokud obviněný presentuje rozdílný názor na závažnost a právní povahu následku, který z jednání hrozil, tak ve srovnání s názorem soudu zcela pomíjí, že v důsledku fyzického napadení došlo ke zranění poškozených. Charakter útoku na poškozeného Š. (škrcení a kopy), zpravidla mívá za následek ublížení na zdraví. Rovněž napadení poškozených Š. a B., na které obviněný zaútočil úderem pěstí do obličeje v takové intenzitě, že upadly na zem, je způsobilé poškodit lidské zdraví v rozsahu předpokládaném v §221 odst. 1 tr. zák. Samotné jednání tvořící pokus má úmyslný charakter a obviněný si počínal zcela záměrně a cílevědomě tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musel předpokládat alespoň jako možný. Pokud zjištěná zranění soud neposoudil jako poruchu zdraví, která by po dobu nejméně sedmi dnů poškozené významně omezila v obvyklém způsobu života, je třeba ve skutku spatřovat pokus trestného činu ublížení na zdraví. Státní zástupkyně také konstatovala, že nelze dospět k závěru, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného K. J. odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že předmětné dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným K. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně nebo nadřízený orgán měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky. Pokud odvolací soud konal odvolací řízení a řádný opravný prostředek zamítl podle §256 tr. ř. po provedeném přezkumu podle hledisek zakotvených v §254 tr. ř., nelze uvedený dovolací důvod aplikovat, neboť odvolací soud může zamítnout odvolání jako nedůvodné až na podkladě výsledků veřejného zasedání konaného o tomto odvolání, kdy odvolání sice splňuje procesní podmínky ve smyslu §253 tr. ř., avšak v něm vytýkané vady nejsou důvodné.
Obviněný K. J. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v tom, že rozsudek soudu prvého stupně trpí po obsahové stránce vadami (podle jeho názoru soud v rozporu s ustanovením §125 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí pomíjí některé provedené důkazy, dostatečně nerozvádí způsob hodnocení důkazů a rozsudek je proto takřka nepřezkoumatelný). V souvislosti s tím namítá, že soud druhého stupně se pokusil v rámci odvolacího řízení tyto nedostatky napravit a v usnesení se o nich zmiňuje, avšak namísto postupu podle §260 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, aniž by byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. S ohledem na shora rozvedené skutečnosti však tyto výtky nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit. Z trestního spisu a napadeného usnesení vyplývá, že v případě obviněných K. J. a L. Ch. konal Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně odvolací řízení a o řádných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Proto lze tento dovolací důvod uplatnit jen, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat.
Obviněný K. J. směřuje dovolací námitky do správnosti právního posouzení skutku, jimiž byl uznán vinným. Podle jeho mínění mělo být s ohledem na okolnosti případu (zejména příčinu vzniku konfliktu a hrozící útok ze strany poškozených) aplikováno ustanovení §13 tr. zák. a v předmětném jednání nelze spatřovat trestný čin, a to i pro nedostatek potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Rovněž zpochybňuje právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. z hlediska naplnění znaku ublížení na zdraví a jako pokusu téhož trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák. z důvodu absence úmyslu způsobit ublížení na zdraví a existenci podmínek pro zánik trestnosti pokusu ve smyslu §8 odst. 3 tr. zák. (zanechal dalších úderů, čímž pominulo nebezpečí vzniku újmy na zdraví). Tyto výtky lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, a tudíž Nejvyšší soud mohl posoudit, zda napadená rozhodnutí vykazují namítané právní vady.
Pokud jde o námitku obviněného spočívající v tvrzení, že v inkriminovanou dobu jednal v mezích nutné obrany, když odvracel hrozící útok ze strany poškozených, je nutno uvést následující skutečnosti. Podle §13 tr. zák. (ustanovení o nutné obraně) platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na život, zdraví, majetek nebo i další hodnoty chráněné trestním zákonem, a to jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Jelikož obránce odvrací útok na zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. K nutné obraně je oprávněn kdokoliv, tedy nejen ten, kdo je sám bezprostředně útokem ohrožen. O nutnou obranu jde tudíž i tehdy, jestliže osoba činem jinak trestným odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, který je namířen vůči jiné osobě (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 9/1980). Podmínkou nutné obrany je odvracení útoku přímo hrozícího (podle okolností případu musí být jasné, že útok bude bez prodlení následovat za hrozbou) nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem.
Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zřejmé, že obrana musí být, má-li být způsobilá k odvrácení útoku, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. Trestní zákon v §13 připouští, aby obránce použil i podstatně důraznějšího prostředku než útočník a také, aby způsobil citelně závažnější následek, než jaký z útoku hrozil. Použité prostředky nemusí být ani přibližně stejné účinnosti. Přiměřenost obrany intenzitě útoku je však závislá na tom, jak tento prostředek obránce použije. U nutné obrany se tedy nevyžaduje naprostá proporcionalita mezi významem chráněného společenského vztahu a vztahu dotčeného. O vybočení z mezí nutné obrany pro její zcela zjevnou nepřiměřenost tedy půjde jen tehdy, jestliže pachatel použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvracení útoku, nebo když škoda způsobená nutnou obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která útok odvracela, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Současně nelze vycházet pouze z představ bránící se osoby, popř. z jejího chybného hodnocení situace, vše je nutno posuzovat komplexně. Trestní zákon přitom nestanoví konkrétní měřítko pro určení mezí nutné obrany, a proto je nutné vždy posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a v návaznosti na to i obrany s přihlédnutím k významu ohroženého zájmu a intenzitě zavinění.
Pokud soudy obou stupňů shledaly, že obviněný K. J. nejednal v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák., nelze podle názoru Nejvyššího soudu tomuto závěru vytýkat pochybení. Podstatnou skutečností pro posouzení, zda při vzniklém konfliktu s poškozenými obviněný jednal v nutné obraně či nikoliv, bylo vyřešení otázky, zda v dané situaci přímo hrozil ze strany poškozených útok a zda reakce obviněného na vzniklou situaci nebyla zjevně nepřiměřená. Ze skutkových zjištění, jak jsou uvedena ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně a zejména rozvedena v jeho odůvodnění, vyplývá, že zranění poškozených předcházela verbální rozepře se skupinou hostů včetně poškozených přicházejících na diskotéku, kde obviněný K. J. vypomáhal jako pořadatel. Nutno přisvědčit dovolateli, že podnětem k posuzovanému jednání obviněného bylo chování poškozených, kteří si hodlali v předmětném baru koupit pití a odmítali uhradit požadované vstupné, s čímž pořadatelé včetně obviněného nesouhlasili, a proto odmítli jmenované vpustit dovnitř. Nelze však souhlasit s názorem obviněného, že z chování poškozených bylo možno usuzovat na bezprostředně hrozící útok na trestním zákonem chráněné zájmy, jež by bylo nutno ve smyslu ustanovení §13 tr. zák. z jeho strany odvrátit. Ze skutkových zjištění je naopak zřejmé, že obviněný na vzniklou situaci reagoval neadekvátně. S ohledem na způsob provedení útoku, intenzitu použité síly, mechanismus zranění a jejich lokalizaci na těle poškozených byl útok vedený z jeho strany zcela nepřiměřený, vybočující z mezí nutné obrany, jak je vymezena trestním zákonem. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že při posuzování jednání obviněného prvostupňový soud vzal v úvahu všechny podstatné a nezbytné skutečnosti. V této souvislosti poukázal zejména na fyzické dispozice obou obviněných a popsal způsob napadení poškozených. Ten spočíval, a to v případě poškozených žen, v úderu pěstí do obličeje, následkem čehož obě upadly na zem. Dále ve vztahu k poškozenému P. Š., jenž přispěchal na obranu zejména své manželky a do obviněného J. strčil, v úderu pěstí do oka, uchopení do kravaty, povalení na zem, škrcení, bití pěstmi do hlavy a kopání (srov. znění rozsudečného výroku). Ani skutečnost, že obviněný reagoval na předchozí chování poškozených, jej rozhodně neopravňovala k popsanému jednání, které vyústilo ve zranění poškozených. Pokud na základě zmíněných skutkových okolností soudy obou stupňů neshledaly u obviněného K. J. podmínky pro posouzení jeho jednání jako činu v nutné obraně, nelze tomuto hmotně právnímu posouzení vytýkat pochybení.
Dovolatel dále v podrobnostech namítl, že zranění poškozené J. Š. nedosahuje intenzity trestného činu ublížení na zdraví.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Pojem ublížení na zdraví není trestním zákonem definován. Soudní praxe za ublížení na zdraví pokládá takový stav, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a většinou vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Ublížení na zdraví zpravidla nepříznivě ovlivňuje pracovní schopnost tak, že dočasně vyřadí poškozeného z pracovního procesu. Pracovní neschopnost však není jediným kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, neboť sama o sobě nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Při posuzování má význam souhrn skutečností, mezi něž patří povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje, do jaké míry a po jak dlouhou dobu porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého včetně vyřazení z pracovního procesu (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. II/1965). Rovněž je třeba posuzovat jaké potíže měl postižený a zda odpovídaly lékařskému nálezu. Při právním posouzení jednání pachatele přitom nelze vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví byla útokem způsobena, ale je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jaké nebezpečí z útoku hrozilo a jaké konkrétní následky spojené s omezením obvyklého způsobu života u poškozeného nastaly a jak dlouho trvaly (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 16/1964).
Ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem plyne, že poškozená J. Š. v důsledku jednání obviněného utrpěla zhmoždění krční páteře a pravého spánku. Tato poranění si přitom vyžádala lékařské ošetření s následnou rehabilitací a s tím související pracovní neschopnost od 9. 8. 2003 do 1. 10. 2003. Tyto skutečnosti potvrzují, že znesnadnění nebo omezení v obvyklém způsobu života poškozené trvalo výrazněji déle než sedm dnů a rozhodující podíl na tom mělo zhmoždění krční páteře jako následek jednání obviněného. V tomto směru soud prvého stupně poukázal na intenzitu úderu a část těla poškozené, do které úder směřoval, přičemž konstatoval: „Zásah do tělesné integrity poškozené je s ohledem na charakter utrpěných zranění i s ohledem na obtíže, které pociťovala během pracovní neschopnosti, již vážnější; jde nepochybně o dokonaný trestný čin“ (str. 6 rozsudku). Z uvedeného je zřejmé, že na dobu, po kterou byla poškozená v obvyklém způsobu života omezena, nebylo usuzováno pouze z délky pracovní neschopnosti poškozené, ale i z konkrétní situace, kdy obviněný poměrně razantním způsobem zakročil proti citlivější části těla poškozené ženy, přičemž si musel být vědom, že s ohledem na svou fyzickou dispozici může způsobit následek v podobě ublížení na zdraví. Prvostupňový soud proto důvodně vyhodnotil zranění způsobené obviněným poškozené jako ublížení na zdraví a jeho jednání kvalifikoval podle §221 odst. 1 tr. zák., byť lze připustit, že se v popisu skutku dostatečně nezabýval otázkou míry omezení poškozené v obvyklém způsobu života. Tato procesní vada (srov. znění §120 odst. 3 tr. ř.) však nemá na správnost rozhodnutí soudů obou stupňů vliv, neboť nesprávné hmotně právní posouzení skutku nelze dovozovat pouze z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., když jinak z odůvodnění rozhod nutí je zřejmé, že soud zjistil skutek v rozsahu, jež pokrývá znaky skutkové podstaty konstatovaného trestného činu.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda jednání obviněného vykazuje i znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák., tj. zda směřovalo ke způsobení újmy na zdraví a zda tato skutečnost je zahrnuta jeho úmyslným zaviněním.
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Ve stručnosti lze připomenout, že pokus trestného činu pouze vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde, avšak nikdy se u něj nerozvine příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem požadovaným u dokonaného trestného činu, neboť pachatel tento následek z důvodu absence dokonání deliktu nezpůsobil. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, přičemž v tomto směru trestní zákon požaduje, aby jednání, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, bylo trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus představuje pouze bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku. Pokus trestného činu ublížení na zdraví proto není spojen s ublížením na zdraví poškozeného, ale jen s nebezpečím ublížení na zdraví; ohrožení, které pokus vyvolává, je následkem, který však není znakem skutkové podstaty.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že objektivní stránka předmětného trestného činu spočívala ve výše popsaném fyzickém útoku obviněných K. J. a L. Ch. proti tělesné integritě poškozených, přičemž v případě poškozených P. Š. a L. B. k následku spočívajícímu v poruše zdraví, jež by mohla být posouzena jako ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., nedošlo. K jejich jednání vůči poškozenému P. Š. soud prvého stupně na str. 6 rozsudku přiléhavě upozornil: „…počínání obou obžalovaných ke vzniku takovéhoto případného následku bezprostředně směřovalo, byl-li jedním z obžalovaných poškozený držen na zemi pod krkem a škrcen, zatímco druhý z obžalovaných mu zasazoval do těla údery pěstmi či kopanci. S ohledem na charakter tohoto útoku museli oba obžalovaní být přinejmenším srozuměni s tím, že k vážnějšímu následku v podobě výraznějšího narušení tělesné integrity může dojít.“ Ke způsobení škodlivého následku směřovalo zavinění obou obviněných minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť vzhledem k charakteru a intenzitě útoku si oba museli být vědomi, že mohou napadenému poškodit zdraví v rozsahu předpokládaném v §221 odst. 1 tr. zák. a pro případ, že ho způsobí, s takovým následkem byli srozuměni. Ačkoliv ke zranění poškozeného P. Š., jež by dosáhlo zmíněného trestného činu, nedošlo, jednání obou obviněných k tomuto následku jednoznačně směřovalo. Stejný závěr a z týž důvodů je nutno učinit i ohledně jednání obviněného K. J. vůči poškozené L. B., kterou udeřil pěstí do obličeje.
V daném případě neobstojí ani tvrzení dovolatele, že došlo k zániku trestnosti pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák.
Podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu. Zánik trestnosti pokusu trestného činu je založen na dobrovolném a svobodném rozhodnutí pachatele upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu a odstranit nebezpečí, které tím vzniklo. Za dobrovolné upuštění je možné považovat jen takový přístup pachatele, z něhož vyplývá, že jsou splněny všechny podmínky pro to, aby mohl dokončit trestnou činnost, a také ví, že mu v jejím dokončení nic nebrání, tedy předpokládá (a to třeba i mylně), že jeho trestná činnost je uskutečnitelná, a přesto se rozhodne od dokonání upustit (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 7/1957). Při takovém vědomí možnosti čin dokončit v souladu s představami pachatele je vyžadováno svobodné, z vlastní vůle vycházející rozhodnutí v naplňování znaků trestného činu dále nepokračovat a od dalšího jednání upustit.
V této souvislosti je nutno rozlišovat, zda pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu (tzv. pokus neukončený), nebo zda pachatel již učinil vše, co pokládal za nezbytné k dokonání trestného činu (tzv. pokus ukončený), avšak k jeho dokonání přesto nedošlo. Zatímco v případě neukončeného pokusu k zániku trestnosti postačí, že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání trestného činu, k zániku trestnosti ukončeného pokusu může dojít pouze výjimečně, a to tehdy, pokud mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takovém případě pak nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, ale je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. V tomto ohledu je nutno posuzovat, zda pachatel učinil vše potřebné k zabránění následku, a zda to, co učinil, za daných okolností k zabránění následku postačovalo a bylo v příčinné souvislosti s odvrácením nebezpečí, které hrozilo.
Z provedeného dokazování bylo zjištěno a soudy prvého i druhého stupně shodně konstatováno, že obviněný si byl vědom svých fyzických dispozic a početní převahy, věděl, jak intenzivní útok a do které části těla poškozeného vede a byl přinejmenším srozuměn se vznikem škodlivého následku v podobě újmy na zdraví. Tvrzení obviněného, že v popsaném jednání nepokračoval, a tudíž jeho jednání nemohlo směřovat k následku předvídanému trestním zákonem a mělo být posouzeno jako beztrestné, nelze akceptovat. Obviněný zanechal jednání proti poškozenému P. Š. až poté, co společně s obviněným L. Ch. vykonal vše pro dokonání trestného činu (uchopil jej do kravaty, povalil na zem a škrtil, zatímco obviněný L. Ch. jej bil pěstmi do hlavy, obličeje a kopal do těla). Jen shodou okolností, a to zjevně nezávislých na vůli pachatelů, ke škodlivému následku na zdraví u poškozeného nedošlo. V dané situaci proto nebyla splněna základní podmínka zániku trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu ustanovení podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť v jednání dovolatele nebyla shledána dobrovolnost upuštění od dokonání trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
V návaznosti na tyto argumenty neobstojí také výtka obviněného, že skutek nevykazoval potřebný stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu. Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak formálně naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Při úvaze, zda obviněný K. J. naplnil materiální znak trestných činů, jimiž byl uznán vinným, tj. zda v jeho případě činy dosahovaly vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Totéž platí se zřetelem k ustanovení §89 odst. 1 tr. zák. i pro stadia trestné činnosti předcházející dokonání trestného činu. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní č. 43/1996). Podle popisu předmětného skutku je jednání obviněného K. J. charakterizováno okolnostmi, jež zcela vylučují právní závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti dotčených trestných činů.
Ve světle výše rozvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že zjištěným jednáním obviněný K. J. naplnil všechny formální i materiální znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídají i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně aplikované právní věty. Proto nebylo možno námitky obviněného, které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného K. J. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k