ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1338.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1338/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2005 o dovolání obviněného M. G., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 14 To 62/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 158/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 1 T 158/2003, byl obviněný M. G. uznán vinným pokračujícím trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že jako účastník občanskoprávního řízení v postavení žalobce proti České republice – Okresnímu soudu v Hradci Králové o zaplacení 15,- Kč a o náhradu škody 100.000,- Kč, vedeného od 27. 9. 2001 jak u Okresního soudu v Hradci Králové, tak následně v důsledku uplatnění námitky podjatosti – o níž rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, u Okresního soudu v Chrudimi, minimálně
a)v písemném podání ze dne 14. 11. 2001, sepsaném v Z., okres Ch., doručeném adresátovi Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 16. 11. 2001 a nazvaném „sdělení a žádost“, nevybíravými nikoli ironickými, ale hrubě urážlivými výroky napadl předsedu Okresního soudu v Hradci Králové JUDr. J. V. jako představitele jmenovaného soudu pro údajné šikanování a nedůstojné zacházení s obviněným ze strany soudních zaměstnanců v souvislosti a z důvodů nejen jím podaného návrhu na zahájení soudního řízení, ale i pro obsah usnesení tohoto soudu sp. zn. 17 C 170/01 ze dne 18. 10. 2001, týkající se výzvy k doplnění a upřesnění námitek podjatosti,
b) v písemném podání ze dne 9. 4. 2002, sepsaném v Z., okres Ch., doručeném adresátovi Krajskému soudu v Hradci Králové dne 12. 4. 2002 a nazvaném „vznesení podjatosti OS Hradec Králové a KS Hradec Králové – všem soudcům shora jmenovaných soudů“, člena senátu 26 C Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. J. Č. nazývá živočichem a podvodníkem a všechny soudce Okresního soudu v Hradci Králové tituluje vulgárními anatomickými výrazy pohlaví, a to pro jejich rozhodovací činnost v předmětné projednávané věci výše uvedené,
c) v písemném podání ze dne 30. 1. 2003, sepsaném v Z., okres Ch., doručeném Okresnímu soudu v Chrudimi jako adresátovi dne 3. 2. a nazvaném „protest a odvolání proti usnesení č. j. 6 C 253/2002 z 15. 1. 2003“, hrubými a vulgárními výrazy – synonymy k pojmu vyměšování, hodnotí bez jakéhokoli dalšího bližšího a konkrétního zdůvodnění práci a činnost jmenovaného soudu pro jeho rozhodovací činnost jak v minulosti, tak v současnosti
d) v písemném podání ze dne 11. 2. 2003, sepsaném v Z., adresovaném Krajskému soudu v Hradci Králové a doručeném osobně dne 12. 2. 2003 Okresnímu soudu v Chrudimi, nazvaném „odvolání proti usnesení vydanému dne 6. 2. 2003“, nejen opětovně vulgárními výroky hodnotí práci jmenovaného okresního soudu jako celku, ale zejména předsedkyni senátu 6 C JUDr. V. J pro její rozhodnutí ze dne 6. 2. 2003, jímž odmítla jeho původní podání ze dne 26. 9. 2001 a doručené dne 27. 9. 2001 na zahájení řízení, nazývá a tituluje výrazy z říše živočichů či z oblasti lidských anomálií.
Obviněnému byl rozsudkem uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
K odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 14 To 62/2004, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. G. uznal vinným pokračujícím trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák.
Podle zjištění krajského soudu se jej dopustil tím, že jako účastník občanskoprávního řízení v postavení žalobce proti České republice – Okresnímu soudu v Hradci Králové o zaplacení 15,- Kč a o náhradu škody 100.000,- Kč, vedeného od 27. 9. 2001 jak u Okresního soudu v Hradci Králové, tak následně v důsledku uplatnění námitky podjatosti – o níž rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, u Okresního soudu v Chrudimi, minimálně
a) v písemném podání ze dne 9. 4. 2002, sepsaném v Z., okres Ch., doručeném adresátovi Krajskému soudu v Hradci Králové dne 12. 4. 2002 a nazvaném „vznesení podjatosti OS Hradec Králové a KS Hradec Králové – všem soudcům shora jmenovaných soudů“, člena senátu 26 C Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. J. Č. nazývá živočichem a podvodníkem a všechny soudce Okresního soudu v Hradci Králové tituluje vulgárními anatomickými výrazy pohlaví uvedenými na č. l. 17 spisu, a to pro jejich rozhodovací činnost v předmětné projednávané věci výše uvedené,
b) v písemném podání ze dne 30. 1. 2003, sepsaném v Z., okres Ch., doručeném Okresnímu soudu v Chrudimi jako adresátovi dne 3. 2. a nazvaném „protest a odvolání proti usnesení č.j. 6 C 253/2002 z 15. 1. 2003“, hrubými a vulgárními výrazy uvedenými na č. l. 21 spisu, hodnotí bez jakékoli dalšího bližšího a konkrétního zdůvodnění práci a činnost jmenovaného soudu pro jeho rozhodovací činnost jak v minulosti, tak v současnosti,
c)v písemném podání ze dne 11. 2. 2003, sepsaném v Z., adresovaném Krajskému soudu v Hradci Králové a doručeném osobně dne 12. 2. 2003 Okresnímu soudu v Chrudimi, nazvaném „odvolání proti usnesení vydanému dne 6. 2. 2003“, nejen opětovně vulgárními výroky uvedenými na č. l. 24 spisu hodnotí práci jmenovaného okresního soudu jako celku, ale zejména předsedkyni senátu 6 C JUDr. V. J. pro její rozhodnutí ze dne 6. 2. 2003, jímž odmítla jeho původní podání ze dne 26. 9. 2001, a doručené dne 27. 9. 2001 na zahájení řízení.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Krajský soud tímto rozsudkem současně obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek uvedený pod písmenem a) výroku rozsudku nalézacího soudu (písemné podání ze dne 14. 11. 2001 napadající předsedu Okresního soudu v Hradci Králové JUDr. J. V.).
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ve vztahu k výroku pod bodem I, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že nesouhlasí se závěry soudů, necítí se být vinen trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák., neboť jeho jednání spočívalo pouze ve vyjadřování vlastních názorů. Je přesvědčen, že výroky uvedenými v předmětných podáních pouze vykonával ústavně zaručené základní právo na svobodu projevu upravené v čl. 17 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho názoru je ustanovení §154 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k právu na svobodu projevu kontradiktorní, neboť podle tohoto ustanovení by mohlo dojít k potlačení práva na svobodu kritického projevu. Zdůraznil, že posouzení skutečnosti, zda se jedná o hrubou urážku či pomluvu ve smyslu §154 odst. 2 tr. zák., je subjektivní záležitostí, takže jde jen o individuální názor konkrétního orgánu činného v trestním řízení. Dovolatel má za to, že v případě existence pochybností měl soud postupovat podle zásady „in dubio pro reo“ a zprostit jej obžaloby.
V petitu dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu v bodě I, jakož i rozsudek okresního soudu, a sám rozhodl tak, že jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutky uvedené pod písmeny a) až c) v rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Podle ní nelze námitkám obviněného přisvědčit. Poukázala na rozhodovací praxi soudů, podle které se za hrubou urážku nebo pomluvu považuje jednání pachatele, které představuje útok na čest, pověst a vážnost státního orgánu. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně je zcela zřejmé, že v posuzované věci obviněný hrubými písemnými urážkami adresovanými konkrétním soudcům, kteří se podíleli na vyřizování občanskoprávní agendy, v níž vystupoval jako účastník řízení, překročil ústavní rámec svobody projevu a naplnil jím zákonné znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu.
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost hodnocení skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování (shodně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.).
Shora uvedené podmínky dovolatel splnil, neboť nijak nezpochybňoval, že by se dopustil skutku, tak jak byl soudy zjištěn, avšak brojil proti jeho právnímu posouzení, když byl přesvědčen, že znaky trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. toto jednání nenaplňuje. Měl za to, že závěr o tom, že jím použité výrazy mají charakter hrubé urážky je zcela subjektivního rázu a navíc podle názoru obviněného šlo jen o realizaci jeho ústavního práva na svobodu projevu.
Nejvyšší soud však shledal jeho dovolání zjevně neopodstatněným.
Listina základních práv a svobod vyhlášená pod č. 2/1993 Sb. (dále jen Listina) v čl. 17 odst. 1 stanoví, že svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Čl. 17 odst. 2 pak stanoví, že každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Svoboda projevu však není absolutní. Na to upozorňuje čl. 17 odst. 4 Listiny s tím, že svobodu projevu lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Zcela shodná je koncepce úpravy svobody projevu v Evropské úmluvě o ochraně základních lidských práv a svobod (vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva). Ta svobodu projevu garantuje v čl. 10 odst. 1. Podle tohoto ustanovení má každý právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Úmluva však současně v čl. 10 odst. 2 uvádí, že výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.
Ust. §154 odst. 2 tr. zák. je jedním z příkladů omezení svobody projevu, které se děje zákonem, a to v mezích čl. 10 odst. 2 Úmluvy, resp. čl. 17 odst. 4 Listiny. Pokud pak obviněný v rámci svého dovolání naznačuje možný rozpor tohoto ustanovení s ústavně zaručenou svobodou projevu, lze poukázat na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 43/93, kterým bylo zrušeno ust. §102 tr. zák. o trestném činu hanobení republiky a jejího představitele. V rámci rozhodování o návrhu prezidenta republiky na zrušení tohoto ustanovení se Ústavní soud zabýval mimo jiné i ústavností §154 odst. 2 tr. zák. a na rozdíl od ust. §102 tr. zák. je neshledal v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. V nálezu zdůraznil, že objektem ochrany §154 odst. 2 tr. zák. nejsou instituce samy o sobě ve své materializované podobě, ale poslání, jehož jsou v demokratické společnosti nositeli: jejich činnost zprostředkuje nerušenou funkci ústavního a právního státu. Tím se má na mysli (jak to ostatně výslovně vyzdvihuje čl. 10 odst. 2 Úmluvy) zájem na ochraně autority a nestrannosti soudní moci, které jsou pro fungování demokratické společnosti nezbytné.
Trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. se obviněný M. G. dopustil tím, že hrubě urazil státní orgán jak při výkonu jeho pravomoci, tak pro jeho výkon. Podle Nejvyššího soudu okresní a krajský soud důvodně dospěly k závěru, že zjištěné jednání obviněného tyto znaky skutkové podstaty §154 odst. 2 tr. zák. naplňuje po formální i materiální stránce.
Ze skutkových zjištění soudů plyne, že obviněný zcela cíleně častoval urážkami nejen konkrétní soudce, ale paušálně i všechny soudce Okresního soudu v Hradci Králové i Okresního soudu v Chrudimi bez rozdílu. Činil tak v průběhu občanskoprávního řízení v jeho věci, které před těmito soudy bylo vedeno, jako výraz nespokojenosti s postupem těchto soudů. Přestože část podání, kterými jejich činnost napadal, lze označit za přípustnou kritiku, inkriminované výroky na adresu všech soudců těchto soudů se však z tohoto rámce zjevně vymykaly, neboť postrádaly jakékoli věcné jádro a byly koncentrovanými vulgarismy nejhrubšího zrna. Pokud obviněný označil ve svých podáních soudce uvedených soudů za „zkurvené soudce, píči, čuráky, pancharty“ atp., jde o natolik intenzivní urážky, které zjevně narušují autoritu a vážnost těchto soudů jako instituce, nezbytné pro nerušený a nestranný výkon jejich pravomoci. Akceptování námitky obviněného, že posouzení, zda se skutečně jedná o hrubou urážku, je jen subjektivním názorem soudu, by znamenalo relativizování výkladu tohoto zákonného pojmu a v praxi by zcela vylučovalo postih pro uvedený trestný čin. Z respektované judikatury je zřejmé, že musí jít o natolik intenzivní urážku, aby se zásadním způsobem dotýkala vážnosti a autority napadeného státního orgánu a ohrožovala poslání, které mají v demokratické společnosti plnit. I podle závěru Nejvyššího soudu výroky obviněného M. G. takový charakter a dopad na autoritu a vážnost napadených soudů měly.
Soudy přitom v posuzované věci oprávněně dospěly k závěru, že vedle naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu podle §154 odst. 2 tr. zák. vykazuje zjištěné jednání obviněného M. G. i odpovídající stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (tj. vyšší než nepatrný - §3 odst. 2 tr. zák.). Ten lze dovodit ze skutečnosti, že obviněný své urážlivé útoky opakoval v průběhu delšího časového období, nešlo o výroky pronesené v afektu pod vlivem aktuální situace, nýbrž o součást obsáhlejšího písemného podání, které obviněný cíleně a s rozmyslem stylizoval. Z textu podání je přitom rovněž zřejmé, že obviněný není osobou, která by shora uvedené urážky běžně užívala, naopak převážná část jeho podání je formulována na úrovni odpovídající solidnímu společenskému standardu a inteligenci obviněného. Obviněný však toto podání záměrně proložil uvedenými urážkami v úmyslu dosáhnout maximálního kritického efektu svých podání se záměrem hrubě dehonestovat uvedené soudy jako instituce.
IV.
Lze proto shrnout, že Nejvyšší soud shledal posouzení zjištěného jednání obviněného jako trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. v souladu se zákonem, a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr