ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1428.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1428/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. ledna 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných Z. K. a R. L., která podali proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 6/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání Z. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání R. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to byli odsouzeni podle §128 odst. 4 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu činnosti ve statutárních orgánech obchodních společností na 4 roky.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, byla odvolání obou obviněných zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění řádně a včas dovolání.
Pokud jde o dovolání obviněného Z. K., Nejvyšší soud zjistil, že dovoláním napadené pravomocné usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo, po podání dovolání, v řízení o stížnosti pro porušení zákona ohledně tohoto obviněného zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 4 Tz 156/2004, a vrchnímu soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tím ohledně Z. K. nastala situace, že rozhodnutí proti kterému dovolání směřuje již neexistuje a řízení v jeho trestní věci tak není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu ve věci samé, který by rozhodl ve druhém stupni, jak to vyžaduje ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. Dovolání Z. K. proto bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné.
Obviněný R. L. podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítá, že se měl trestného jednání dopustit v roce 1994 a trestní stíhání bylo proti němu zahájeno dne 9. 9. 2000. Protože za trestný čin podle §128 odst. 2 tr. zák. lze uložit maximálně tříletý trest odnětí svobody, zanikla trestnost činu podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. uplynutím pětileté promlčecí doby. Trestní stíhání proti němu, že tak bylo zahájeno až poté, co zanikla trestnost činu ve smyslu §67 tr. zák. a v rozporu s §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá nenaplnění znaků „na úkor“ a „prospěch velkého rozsahu“ ve skutkové podstatě trestného činu podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. Je toho názoru, že při právním posuzování úkoru spatřovaného v daném případě v uzavření dvou nájemních smluv dne 8. a 21. 2. 1994, je nutno přihlížet k výkladovému pravidlu obsaženému v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. (věta první), protože podle zák. č. 526/1990 Sb. o cenách, je i nájemné jedním z druhů cen. Nájemné dohodnuté v obou smlouvách bylo ale vyšší než obvyklé nájemné a s přihlédnutím ke kriteriím uvedeným v §89 odst. 12 tr. zák., nelze vůbec škodu (úkor) vyčíslit podle tohoto ustanovení, které předpokládá cenu (nájemné) nižší než obvyklou. Namítá proto, že při nájemném vyšším než obvyklém, nelze v daném případě dospět k závěru, že k uzavření dvou nájemních smluv došlo na úkor jednoho z jejich účastníků, jak to vyžaduje §128 odst. 2 tr. zák. ve spojení s §89 odst. 12 tr. zák.
Ohledně znaku „prospěch velkého rozsahu“ v ustanovení §128 odst. 4 tr. zák. pak R. L. namítá, že tento následek nevyplývá z popisu skutku, když je tam uvedeno pouze způsobení škody ve výši 5.348.163,60 Kč. Škodu a prospěch ale nelze zaměňovat, takže byl uznán vinným trestným činem podle §128 odst. 1, 4 tr. zák., i když žádný prospěch zjištěn nebyl.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak R. L. namítá, že jeho odvolání bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné, ač k tomu nebyly splněny procesní podmínky. Naplnění tohoto důvodu dovolání spatřuje v tom, že ač bylo znaleckými posudky prokázáno, že spoluobviněný Z. K. nebyl v době konání odvolacího řízení schopen vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, chápat, resp. absolvovat trestní řízení, a zůstává nevyřešenou otázkou, zda byl vzhledem k dlouhodobému duševnímu onemocnění vůbec schopen absolvovat hlavní líčení, když začátek onemocnění nebyl dosud zjištěn. Proto nelze vůbec jeho výslech hodnotit jako důkaz provedený ve smyslu trestního řádu a nelze o tento důkaz opřít rozhodnutí soudů k žádnému ze spoluobviněných.
Obviněný R. L. proto navrhl, aby bylo rozhodnutí vrchního i krajského soudu zrušeno, včetně navazujících rozhodnutí ohledně nákladů trestního řízení a nařízení výkonu trestu odnětí svobody, a aby byla věc přikázána soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání obviněného Z. K. navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. S ohledem na dodatečné zjištění, že u tohoto obviněného bylo dovoláním napadené usnesení zrušeno v řízení o stížnosti pro porušení zákona pak uvedl, že se dovolání stalo bezpředmětným.
K dovolání obviněného R. L. a pak státní zástupce uvedl, že smlouva je uzavřena na úkor jedné z organizací tehdy, jestliže je jakýmkoliv způsobem znevýhodněna jedna organizace vůči druhé, přičemž ani nemusí jít o znevýhodnění finanční. Pojem „na úkor“ tedy nelze zaměňovat s pojmem „škoda“ a kritérií §89 odst. 11, 12 tr. zák. nelze při posuzování „úkornosti“ smlouvy používat. Nevýhodnost smluv pro společnost I. s., a. s., spočívala v tom, že nájemné, které jako vlastník nemovitosti obdržela od společnosti I. spol. s r. o., bylo výrazně nižší než jaké by obdržela, kdyby do smluvního vztahu vstoupila přímo se zahraničním nájemcem. Námitku ohledně vyššího nájemného než bylo v místě obvyklé, tak státní zástupce nepovažuje z hlediska zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. za relevantní. I když je v popisu skutku předmětná částka označena jako škoda společnosti I. s., a. s., je ze skutkových okolností naprosto nepochybné, že částka 5.348.163,60 Kč, o kterou byly zkráceny příjmy I. s., a. s., byla současně příjmem, tj. prospěchem I. spol. s r. o., přičemž vzhledem k výši této částky šlo o prospěch velkého rozsahu. Pojmy „výhoda“ nebo „prospěch“ jsou navíc pojmy právní a jejich užití ve skutkové větě by bylo problematické.
Ohledně R. L. uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pak státní zástupce uvedl, že jednání obviněných vykazovalo znaky trestného činu podle kvalifikované skutkové podstaty §128 odst. 2, 4 tr. zák., který je ohrožen trestem odnětí svobody od 5 do 12 let. Promlčecí doba tohoto trestného činu tak podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. činila před 1. 1. 2002 deset let a podle nyní platného znění zákona dokonce dvanáct let. Evidentně proto k zániku trestnosti v důsledku promlčení dojít nemohlo a není nutné se proto ani zabývat okamžikem dokonání činu, kdy teprve promlčecí doba začala běžet.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak státní zástupce uvedl, že o zamítnutí odvolání bez splnění zákonných procesních podmínek pro takový postup se jedná v případě, kdy bylo odvolání zamítnuto z důvodů uvedených v §253 odst. 1 tr. ř. bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného, ale bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. po meritorním přezkumu rozhodnutí soudu I. stupně a uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proto v daném případě nepřichází v úvahu. Tomuto důvodu dovolání pak neodpovídá ani námitka o procesní nepoužitelnosti výpovědi spoluobviněného Z. K. a nelze k ní přihlížet.
Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání R. L. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného R. L. je zjevně neopodstatněné.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno v době, kdy již bylo nepřípustné vzhledem k uplynutí pětileté promlčecí doby u trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. Obviněný neuvádí proč zcela pomíjí, že jeho trestní stíhání nebylo vedeno pro trestný čin podle §128 odst. 2 tr. zák., ale podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., a tímto trestným činem byl také uznán vinným. Tato skutečnost mu přitom musí být známa, když dne 9. 9. 2000 mu bylo doručeno usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. s tím, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. a nikoli pouze podle §128 odst. 2 tr. zák. (č. l. 12/I. tr. spisu). To konečně vyplývá i z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Protože vzhledem k trestní sazbě uvedené v §128 odst. 4 tr. zák. (5 – 12 let) byla promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. deset let, nemohlo u obviněného v žádném případě dojít k jejímu uplynutí ještě před tím, než bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Je tedy naprosto zřejmé, že tato námitka obviněného nemůže naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a je zjevně neopodstatněná.
Totéž platí i ohledně námitek obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nevýhodná je taková smlouva, která jakýmkoliv způsobem znevýhodňuje jednu organizaci (obchodní společnost) vůči druhé, přičemž nemusí jít vždy jenom o finanční prospěch, i když tomu, stejně jako v tomto případě, tak zpravidla bude. V daném případě byl obviněný R. L. uznán vinným, že (stručně řečeno) jako společník a jednatel společnosti I. spol. s r. o., na jedné straně a jako člen představenstva I. s., a. s., na straně druhé, společně se spoluobviněným Z. K. získali část prostředků pro společnost I. spol. s r. o., které by jinak připadly společnosti I. s., a. s., a to tak, že dne 8. 2. 1994 uzavřeli nájemní smlouvu se zahraniční obchodní společností, jejímž předmětem byly nemovitosti z majetku I. s., a. s., přičemž následně dne 21. 2. 1994 uzavřel se spoluobviněným a J. P. za společnost I. s., a. s., na jedné straně, a sám za společnost I. spol. s r. o., na druhé straně, další nájemní smlouvu se shodným předmětem nájmu jako ve smlouvě z 8. 2. 1994, kdy smlouva ze dne 21. 2. 1994 byla nevýhodná pro společnost I. s., a. s., a v důsledku toho k datu ukončení nájemního vztahu byla této společnosti způsobena škoda ve výši 5.348.163,60 Kč.
Po skutkové stránce tak bylo zjištěno, a odvolací soud to považuje za nepochybně prokázáno, že oba obžalovaní jako jednatelé I. s., a. s., pověřeni zajištěním pronájmu nevyužívaných nemovitostí této obchodní společnosti, využili toho, že našli (zahraničního) zájemce a tomuto předmětné nemovitosti pronajali, nikoliv však přímo ve prospěch I. s., a. s., jako pronajímatele, ale jako pronajímatel uzavřela smlouvu společnost I. spol. s r. o. Až následně pak uzavřeli další nájemní smlouvu mezi vlastníkem nemovitostí I. s., a. s., a I. spol. s r. o., přičemž sjednali rozdílnou výši nájemného tak, že nájemné které I. spol. s r. o., obdržela od (zahraničního) nájemce, výrazně převyšovalo výši nájemného, které platila I. spol. s r. o., společnosti I. s., a. s.
Obviněný R. L. tak jako člen orgánů společností I. s., a. s., a také I. spol. s r. o., uzavřel nájemní smlouvu na nemovitosti ve vlastnictví společnosti I. s., a. s., s bonitním zahraničním nájemcem v podstatě prostřednictvím společnosti I. spol. s r. o., přičemž vzhledem k rozdílné výši nájemného získala společnost I. spol. s r. o., prospěch ve výši 5.348.163,60 Kč. Obviněný tak bez jakýchkoliv pochybností uzavřel mezi obchodními společnostmi, v nichž působil jako člen jejich orgánů, nájemní smlouvu nevýhodnou pro jednu z nich, a to konkrétně nevýhodnou pro společnost I. s., a. s., jako vlastníka předmětných nemovitostí. Nejvyšší soud se přitom plně ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že obžalovaní místo řádného plnění svých povinností, s vědomím existence solventního zájemce o pronájem nemovitostí ve vlastnictví I. s., a. s., část jejího zisku odčerpali uzavřením předmětných smluv v prospěch I. spol. s r. o., v níž byli oba jedinými společníky. Odvolací soud pak také správně za relevantní považoval výši nájemného, jaké by I. s., a. s., obdržela, pokud by v nájemní smlouvě se zahraničním nájemcem vystupovala přímo jako pronajímatel, a rozdíl mezi částkami, které za nájem nemovitostí obdržela I. s., a. s., a I. spol. s r. o., tvoří prospěch společnosti I. spol. s r. o., který oba obžalovaní z předmětných transakcí získali. Nepochybně tak obviněný uzavřel smlouvu na úkor I. s., a. s., ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák., když se jednalo pro tuto obchodní společnost o smlouvu jednoznačně nevýhodnou. Skutečnost, že nájemné sjednané s I. s., a. s., bylo vyšší než v místě obvyklé, je přitom zcela bez významu a námitka R. L. a v tomto směru, včetně jeho úvah o použití ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., nemůžou naplnění znaku „na úkor“ zpochybnit, když jak správně uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání, pojem „na úkor“ a „škoda“ nelze zaměňovat a kriterií ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. v této souvislosti nelze použít. Toho si je obviněný konečně sám vědom, když namítá, že v popisu skutku je uvedeno způsobení škody a nikoli prospěchu ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. Tyto pojmy, že ale nelze zaměňovat a pokud tedy v popisu skutku není uvedeno zjištění prospěchu ale škody, je toho názoru, že byl uznán vinným trestným činem podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. v rozporu se zákonem. Ani této námitce obviněného ale nelze přisvědčit.
Pojem „prospěch“ (stejně tak, jako např. „na úkor“, aj.) je znakem základní skutkové podstaty daného trestného činu a je tedy pojmem právním, který může mít materiální i nemateriální povahu a může mít jakoukoliv podobu. Zpravidla má podobu hmotného, finančního zisku, tak jako v tomto případě. Soud I. stupně sice uvádí v tzv. skutkové větě, že společnosti I. s., a. s., byla způsobena škoda ve výši 5.348.163,60 Kč, ale současně je v ní také uvedeno, že „obvinění získali část prostředků, které by jinak připadly společnosti I. s., a. s., pro společnost I. spol. s r. o.“. Ze skutkových zjištění je tedy nepochybné, že předmětná částka byla škodou jedné a příjmem, tj. prospěchem, druhé obchodní společnosti. Obviněným namítané znaky skutkové podstaty trestného činu podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. („na úkor“ a „prospěch“) tedy byly ve věci naplněny a obviněný byl správně tímto trestným činem uznán vinným. Napadené rozhodnutí proto nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn.
Nejvyšší soud neshledal ve věci ani existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případě, kdy bylo odvolání zamítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř., tj. pokud odvolací soud shledal existenci okolností uvedených v §253 odst. 1 tr. ř., ač ve skutečnosti tomu tak nebylo. Odvolací soud tak zamítl odvolání z tzv. formálních důvodů, aniž se napadeným rozhodnutím soudu I. stupně meritorně zabýval a přezkoumal jej podle §254 tr. ř. V daném případě ale bylo odvolání R. L. zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné až poté, co odvolací soud rozsudek soudu I. stupně meritorně přezkoumal, ale odvolání neshledal důvodným. Rovněž námitky ohledně spoluobviněného Z. K. proto tento důvod dovolání nenaplňují. Pouze pro úplnost je nutné uvést, že R. L. v dovolání činí ohledně spoluobviněného závěry, které ale doposud nebyly znalci v této trestní věci zjištěny a pouze budou předmětem znaleckého posudku z příslušného oboru, který bude odvolacím soudem ohledně Z. K. opatřen.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání R. L. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když otázky namítané obviněným v dovolání, byly precizně odůvodněný již soudem I. stupně a zabýval se jimi řádně také soud odvolací.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš