ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.308.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 308/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. března 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného M. J., které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004, sp. zn. 6 To 414/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 76/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 3 T 76/2003, byl obviněný M. J. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (bod 1 výroku o vině) a trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 2 výroku o vině). Rozsudkem byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 29 T 48/2003, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému byla dále podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody vůči poškozenému I. R..
Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004, sp. zn. 6 To 414/2004, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. při nezměněném výroku o vině zrušen toliko ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Odvolací soud v rozsahu zrušení podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. J. za trestné činy, kterými byl uznán vinným napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, za sbíhající se trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. 3 T 82/2002, a za sbíhající se trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 29 T 48/2003, odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudkem soudu druhého stupně byl opětovně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 29 T 48/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních částech zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jím napadá jak výrok o vině, tak výrok o trestu a že nesprávnost právního posouzení skutku či nesprávnost jiného hmotně právního posouzení shledává zejména v tom, že napadená rozhodnutí jsou v převážné míře jednostranně postavena na výpovědích jednoho svědka, pana R., neopírají se o žádné přímé důkazy, které by ho jednoznačně usvědčovaly, ale pouze o volné úvahy soudu, a že v důsledku nesprávného hodnocení důkazů a rozhodovacího postupu došlo k porušení základních zásad ovládajících oblast trestního práva a trestního řízení.
Pokud jde o trestný čin loupeže, obviněný poukázal na nedostatky, k nimž podle jeho názoru došlo v hodnocení důkazů. Podle obviněného jsou napadená rozhodnutí v převážné míře postavena na výpovědích poškozeného R., které jsou nevěrohodné a ve spojení s ostatními důkazními materiály nedostačující. Nevěrohodnost výpovědí pana R. je dána zejména skutečností, že tento byl v době, kdy mělo dojít k trestnému činu loupeže, pod vlivem alkoholu, a proto mohl některé skutečnosti vnímat zkresleně, popř. si je ani nemusel pamatovat. Obviněný zdůraznil, že soudy nezohlednily skutečnost, že hádku a následnou rvačku s panem P. vyprovokoval pan R. a že úmyslem osob účastnících se rvačky, a tedy i jeho úmyslem, nebyla snaha zmocnit se finanční hotovosti a dalších předmětů pana R., ale pouze snaha ochránit napadeného pana P. před agresivním a opilým panem R. Obviněný dále uvedl, že skutečnost, že za pomoci dalších osob panu R. svlékl šortky za účelem zmocnění se jejich obsahu, vyplývá pouze z výpovědí pana R. a že neexistuje žádný důkaz, který by toto jeho tvrzení podporoval. V této souvislosti obviněný poznamenal, že je možné, že kalhoty byly panu R. staženy při rvačce, či že si je strhl sám, aby mu nepřekážely, a že je s ohledem na stav, v jakém se pan R. v předmětné době nacházel, taktéž pravděpodobné, že věci, které měl pan R. podle své výpovědi v šortkách, ztratil někde cestou domů, nebo již před rvačkou. Podle obviněného není zcela jasné, jak je možné, že se nenašel žádný svědek, který by výpověď pana R. podpořil; kdyby všechny aspekty případu byly natolik jednoznačné, že by na jejich základě bylo možno rozhodnout bez existence jediného přímého důkazu, musel by se alespoň jeden takový svědek najít. Obviněný se dále domnívá, že výpověď pana R. zpochybňuje i skutečnost, že incident byl na policii ohlášen až matkou poškozeného, paní J. R., s takovým časovým odstupem, že pan R. měl dostatek času si průběh událostí upravit podle svých potřeb. S ohledem na uvedené je podle obviněného zřejmé, že průběh událostí tak, jak je popsán v napadených rozhodnutích, nebyl náležitě prokázán a že existují i další varianty průběhu skutkových událostí, že neměl v úmyslu zmocnit se násilím věcí pana R. a že ani tak neučinil, když se do rvačky zapojil za účelem zabránění jejího dalšího pokračování. Proto obviněný trvá na svém tvrzení, že se trestného činu loupeže nedopustil.
Co se týče trestných činů krádeže a porušování domovní svobody, obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku konstatoval, že nebyly provedeny relevantní důkazy, které by jeho vinu prokazovaly; předmětná rozhodnutí jsou postavena na jediném důkazu, a to pachové identifikaci. Skutečnost, že se pan R. musel dostat do bytu přes balkónové dveře, protože mu loupeží byly odcizeny klíče, či že, jak vypověděla paní R., byl po jejím návratu do bytu tento uzamčen pouze na jeden západ, přestože ona před odchodem zamykala na západy dva, nic nevypovídá o tom, že se trestného činu dopustil právě on. Podle obviněného účelem dokazování není objasnit skutečnost, jestli trestný čin byl spáchán, ale kdo jej spáchal, resp. zda jej spáchal odsouzený. Ani jeden z výše uvedených důkazů tuto skutečnost neprokazuje. Obviněný dodal, že jej nikdo neviděl přicházet ani odcházet z místa, kde došlo ke spáchání trestného činu. S ohledem na uvedené je obviněný toho názoru, že závěr soudu, že v inkriminovanou dobu byl v bytě paní R. a že předmětné trestné činy spáchal, je naprosto nepodložený. Obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se sp. zn. 8 Tz 4/99 a Ústavního soudu se sp. zn. I. ÚS 394/97, podle nichž je důkaz pachové identifikace pouze důkazem nepřímým a podpůrným, a proto se nemůže jednat o jediný důkaz, na němž je rozhodnutí soudu postaveno, a podle nichž důkaz pachové identifikace může být pro účely rozhodnutí soudu použit pouze za předpokladu, že merit dokazování bude postaven na jiném stěžejním a přímém důkazu či důkazech. V uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu je dále výslovně řečeno, že na základě tohoto důkazu je možno pouze dospět k závěru, že se odsouzený v blíže neurčené době s největší pravděpodobností v okolí místa spáchání trestného činu nacházel, ale nelze z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se právě odsouzený dopustil trestného činu, za který byl trestně stíhán a poté i odsouzen.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále uvedl, že tím, že napadená rozhodnutí byla vydána na základě nedostatku důkazních materiálů jednoznačně prokazujících, že došlo ke spáchání trestných činů a že tyto spáchal on, a že při rozhodování nebyly brány v potaz skutečnosti svědčící v jeho prospěch, došlo k porušení základních zásad trestního řízení, a to zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., čl. 40 odst. 2 LZPS) ve spojení se zásadou materiální pravdy (§2 odst. 5 tr. ř.) a zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.).
S ohledem na shora uvedené je podle obviněného zřejmé, že napadená rozhodnutí byla vydána na základě nesprávného posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, že těmito rozhodnutími byly porušeny základní zásady trestního práva hmotného i procesního, že rozhodnutí o vině není podloženo dostačujícími důkazními materiály, když není možné vyloučit jiný než v napadených rozhodnutích popsaný sled událostí, a že v důsledku tohoto je uložený trest naprosto nepřiměřený.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozhodl podle §265k tr. ř. tak, že se napadené rozsudky odvolacího soudu i soudu nalézacího zrušují v plném rozsahu, a aby poté podle §265m odst. 1 tr. ř. jej v plném rozsahu zprostil obžaloby, nebo přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný ve svém dovolání neuvedl jedinou námitku, která by se týkala správnosti právního posouzení skutků vylíčených ve výroku o vině nebo správnosti jiného hmotně právního posouzení. Dovolatel brojí výlučně proti hodnocení důkazů soudy a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se incident mezi ním a poškozeným R. odehrál zcela jinak, než je vylíčeno v tzv. skutkové větě v bodě 1 výroku o vině, a podle které se skutku popsaného pod bodem 2 výroku o vině nedopustil. Dovolatel tedy vznáší výlučně námitky procesního a skutkového charakteru, které se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani s žádným jiným dovolacím důvodem obsahově nekryjí. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupce dále na základě §265h odst. 2 tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, a to pouze v rozsahu námitek uvedených v dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud ČR v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání, jenž byl uveden výše, je zřejmé, že obviněný uplatnil toliko námitky směřující proti tomu, jakým způsobem soudy činné v jeho trestní věci hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění na základě provedeného dokazování učinily, tzn. námitky skutkové směřující proti porušení procesních ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. O takovéto námitky ovšem dovolání, jak již bylo uvedeno, opírat nelze, neboť věcně neodpovídají ani obviněným formálně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému důvodu dovolání uvedenému v §265b tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud ČR považuje za nezbytné poznamenat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek sloužící k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad rozhodnutí uvedených v §265b tr. ř. Omezení dovolání na konkrétní důvody zabraňuje tomu, aby se dovolací soud stal další, v pořadí již třetí instancí a přezkoumával skutkový stav věci, protože toto přísluší pouze soudu prvního stupně, případně soudu odvolacímu.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž na jeho podkladě přezkoumal napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš