ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1084.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1084/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2005 o dovoláních obviněných E. D. (dříve Z.), Ing. V. Z. a Doc. Ing. I. M., CSc., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 6 To 173/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 132/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných E. D., Ing. V. Z. a Doc. Ing. I. M., CSc. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 37 T 132/2003, byli výše jmenovaní obvinění společně s dalším obviněným R. R. uznáni vinnými, že
„na podnět obžalované E. Z. obžalovaný R. R. v přesně nezjištěné době od 27. 1. 1998 do 2. 4. 1998 vlastnoručně sepsal a podepsal listinu, jako by se jednalo o závěť nevidomého JUDr. R. K., zemřelého, na základě které by jedinou dědičkou zůstavitele byla obžalovaná E. Z., které tuto listinu předal, poté listinu vlastnoručně podepsali obžalovaní Ing. V. Z. a Doc. Ing. I. M., CSc., jako údajní svědci nadiktování závěti JUDr. K., jejího sepsání, přečtení a jejího podepsání JUDr. K., ačkoliv k tomuto nedošlo, listinu podepsanou obžalovanými Ing. V. Z. a Doc. Ing. I. M., CSc., na které již byl rovněž vyhotoven podpis znějící na jméno JUDr. K., nejednalo se však o pravý podpis JUDr. R. K., převzal obžalovaný R. R. od obžalované E. Z. zpět a dne 2. 4. 1998 listinu předložil obžalovaný R. notářce JUDr. M. R. v P., jako by se jednalo o pravou závěť JUDr. K., přičemž na základě této padělané závěti by obžalovaná E. Z. získala členský podíl v bytovém družstvu SBD R. a s ním i nájemní právo na byt po zemřelém JUDr. K., přičemž tržní hodnota vypořádacího podílu by činila 533.800,- Kč a čistá hodnota dalšího dědictví by činila 2.168,90 Kč, k převzetí dědictví obžalovanou E. Z. však nedošlo, neboť listina – padělaná závěť datovaná dnem 13. 1. 1998, byla napadena oprávněnou dědičkou z pravé závěti zemřelého JUDr. K., svědkyní A. H., a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 44 C 241/98 – 92, ze dne 6. 4. 2000, pravomocným dne 11. 5. 2000, bylo určeno, že závěť je neplatná“.
Takto zjištěné jednání obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Obviněnou E. D. soud prvního stupně odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let a vyslovil nad ní dohled. Za podmínek §250 odst. 3, §53 odst. 1 tr. zák. jí dále uložil peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí stanovil v souladu s §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Ve smyslu §53 odst. 4 tr. zák. rozhodl o splátkách peněžitého trestu ve výši 10.000,- Kč měsíčně. Obviněným Ing. V. Z. a Doc. Ing. I. M., CSc. soud prvního stupně shodně uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. každému z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. dále odkázal poškozenou A. H., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímtéž rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o vině obviněného R. R. a uložil mu trest.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění E. D., Ing. V. Z. a Doc. Ing. I. M., CSc., odvolání, která projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2005, a usnesením sp. zn. 6 To 173/2005 je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení soudu druhého stupně napadli obvinění E. D., Ing. V. Z. a Doc. Ing. I. M., CSc., prostřednictvím jejich společného obhájce JUDr. V. B. dovoláním, které v obecné rovině opřeli o důvod dovolání stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobnostech obvinění zdůraznili, že jejich dovolání směřuje proti výroku o vině i trestu napadeného rozhodnutí. Vyjádřili názor, že jejich trestní stíhání v této věci je z důvodu promlčení podle §67 odst. 1 písm. d) tr. zák. nepřípustné. Namítli chybné zjištění výše způsobené škody, neboť soud prvního stupně jim nesprávně přičetl k tíži škodu vyšší, než k jaké měl dospět na základě výkladových pravidel platných v době spáchání jejich trestné činnosti, tj. v období od 27. 1. 1998 do 2. 4. 1998. Nesouhlasili s postupem soudu, jestliže vycházel ze závěrů znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny, odhady – specializace oceňování ceny nemovitostí, a hodnotu členského podílu v příslušném bytovém družstvu určil jako tržní (namísto zůstatkové). Podle jejich přesvědčení se ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti trestního zákona vztahuje i na úvahy o vyčíslení škody a v této souvislosti vytkli porušení zásad zakotvených v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod (dále převážně jen „Listina“), podle kterých je trestní stíhání možné pouze na základě zákona platného v době, kdy se trestný čin stal. Domáhali se právní kvalifikace jejich jednání toliko jako pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1 tr. zák., spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Na základě výše uvedených skutečností obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud „věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení“.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněných zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 7. 9. 2005 k dovolání obviněných uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno zmíněné dovolání označit za přípustné. Domnívala se však, že v daném případě je třeba posoudit postup soudů obou stupňů – čerpaly-li při stanovení výše způsobené škody z příslušného znaleckého posudku – za správný, neboť cenu předmětného družstevního podílu (a tím i způsobenou škodu) stanovily v souladu s §89 odst. 12 tr. zák. Dále poukázala na to, že znalec, který zmíněný znalecký posudek vypracoval, byl v rámci hlavního líčení slyšen a řádně se tak vypořádal se všemi námitkami, jež obvinění v řízení před soudem vznesli.
Za popsané situace měla státní zástupkyně za to, že dovolání obviněných je dovoláním zjevně neopodstatněným, a navrhla proto, aby jej Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila s tím, aby navrhované rozhodnutí dovolací soud učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolateli spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byli obvinění uznáni vinnými. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Obvinění v rámci uplatněného důvodu dovolání relevantně vytkli jednak to, že znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., nebyly z důvodu absence značné škody naplněny po stránce objektivní, a dále to, že jejich trestní stíhání je ve smyslu §11 písm. b) tr. ř. z důvodu promlčení nepřípustné. Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda dovolání obviněných je v tomto ohledu opodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Značnou škodou se v souladu s §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. spočívá ve společném jednání dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama.
Podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spočívá v tom, že pachatel(é) uvede(ou) jinou osobu v omyl, využije(í) jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku značná škoda nebo jiný zvlášť závažný následek a zároveň se tím pachatel(é) nebo někdo jiný obohatí. Čin je dokonán obohacením pachatele(ů) nebo jiného. Po subjektivní stránce je v případě tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění.
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněného zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. O škodu jde i tehdy, když věc nemá dohodnuté vlastnosti a nelze ji použít pro zamýšlený účel, pro nějž byla nabízena a kupována, a to přesto, že zaplacená cena odpovídá skutečné hodnotě věci.
Pro posouzení, zda obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Ve vztahu k tzv. právní větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud považuje za nezbytné upozornit na zřejmé pochybení (ačkoli obvinění tuto skutečnost nenamítali), kterého se nalézací soud patrně nedopatřením dopustil, když v této části svého výroku o vině uvedl, že jednání obviněných směřovalo ke způsobení škody nikoli nepatrné. S ohledem na učiněná skutková zjištění a současně s přihlédnutím k obsahu odůvodnění předmětného rozsudku je přitom evidentní, že právní kvalifikaci trestné činnosti obviněných podle výše citovaného ustanovení odpovídá podmínka způsobení škody značné (nebo jiného zvlášť závažného následku). Dovolací soud však uzavřel, že se v případě uvedené nesprávnosti jednalo toliko o písařskou chybu, která nemá na správnost právního posouzení vliv.
Pokud jde o zmíněnou skutkovou část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ta již je zcela bezchybná a vyplývají z ní – ve spojení s odpovídající částí odůvodnění uvedeného rozhodnutí – konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky pokusu jmenovaného trestného činu.
Podstata jednání obviněných spočívala v tom, že se na základě padělané závěti zůstavitele JUDr. R. K., již z podnětu obviněné E. D. vyhotovili a jako pravou předložili notářce JUDr. M. R. (která v předmětném dědickém řízení vystupovala jako soudní komisařka), snažili získat majetkový prospěch spočívající v převzetí dědictví po jmenovaném zůstaviteli v celkové hodnotě přesahující částku 500.000,- Kč, k čemuž však nedošlo, neboť uvedená závěť byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 4. 2000, sp. zn. 44 C 241/98, prohlášena za neplatnou.
Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně se podrobně zabýval všemi skutečnostmi, jež jsou pro spolehlivé právní posouzení jednání obviněných relevantní. Stejně tak shledal, že jmenovaný soud výše uvedenou právní kvalifikaci jakožto pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. dostatečně zdůvodnil. Z jeho rozsudku je zřejmé, jakými úvahami byl veden, učinil-li závěr o tom, že obvinění se svým společným úmyslným jednáním snažili tím, že uvedou jinou osobu v omyl, získat majetkový prospěch značné hodnoty.
Vyjádřili-li obvinění ve vztahu k objektivní stránce výše uvedeného trestného činu přesvědčení, že obligatorní znak spočívající ve způsobení škody značné nebyl naplněn, a to proto, že nalézací soud při určení výše škody chybně vycházel z tržní hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, tak jak byla vyčíslena znalcem P. B., nelze tento názor akceptovat.
Postup soudu prvního stupně při určení výše způsobené škody plně koresponduje s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák., podle něhož se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií je takový, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, tzn. hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav.
Ze spisového materiálu se podává, že předmětem dědictví po zůstaviteli JUDr. R. K., resp. předmětem majetkového prospěchu, jehož chtěli obvinění svým jednáním dosáhnout, byla tzv. členská práva a povinnosti v bytovém družstvu R., která jmenovanému zůstaviteli před smrtí náležela. Tato práva a povinnosti mají majetkovou hodnotu, jejíž cena se podle ustálené soudní praxe stanoví jako cena obvyklá, tj. cena, kterou by bylo možno za převod těchto členských práv a povinností v rozhodné době a místě dosáhnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 791/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 717/1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1523/2000, apod.).
V projednávané věci vzaly soudy prvního a druhého stupně při stanovení výše škody za podklad svého rozhodnutí první z určujících hledisek, tj. cenu, za kterou se předmětná členská práva a povinnosti v uvedeném bytovém družstvu, jež byly předmětem útoku obviněných, v době a v místě činu obvykle převáděla. Ve věci byl vypracován znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny, odhady – specifikace oceňování ceny nemovitostí, v němž znalec P. B. stanovil obvyklou cenu příslušného členského podílu v částce 533.800,- Kč. V návaznosti na závěr tohoto znaleckého posudku pak soud prvního stupně ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák. dovodil, že výše škody, která by v případě dokonání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. v důsledku jednání obviněných vznikla, by odpovídala zákonným podmínkám škody značné podle §89 odst. 11 tr. zák. Tyto úvahy soudu prvního stupně, s nimiž se v plném rozsahu ztotožnil i odvolací soud, Nejvyšší soud shledal zcela správnými a logickými.
Nesouhlasili-li obvinění s určením výše majetkové hodnoty uvedeného členského podílu v bytovém družstvu jako tzv. ceny tržní (namísto tzv. zůstatkové hodnoty), přičemž argumentovali tím, že soud vycházel z výkladu příslušných zákonných ustanovení, jenž ovšem začal být soudy aplikován až několik let poté, kdy k jejich trestnému jednání došlo, a z těchto skutečností dovozovali porušení ustanovení §16 tr. zák., jsou tyto jejich výhrady taktéž zcela nepřípadné.
Podle §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činnosti posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. V citovaném ustanovení je především vyjádřena zásada, že trestní zákon nepůsobí nazpět, a proto se zásadně použije toho trestního zákona, který byl účinný v době spáchání trestného činu. Podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Z uvedeného vyplývá, že ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., o něž se obvinění opírali, se vztahuje toliko na časovou působnost trestního zákona, popř. na působnost mimotrestních norem, na které trestní zákon v tzv. blanketové normě odkazuje (např. zák. č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů), v žádném případě však nedopadá na ustálenou výkladovou praxi soudů, jak se obvinění mylně domnívali. Nejvyšší soud je přesvědčen, že shora podrobně popsanému postupu soudu při určení výše škody nelze než přitakat a hodnotit jej jako zcela v souladu nejen s platnou právní úpravou, ale i se současnou judikaturou.
Přisvědčit nebylo lze ani těm tvrzením obviněných, jestliže se domáhali zániku trestnosti jejich jednání z důvodu promlčení podle §67 odst. 1 písm. d) tr. zák.
Podle §67 odst. 1 tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, b) dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, c) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, a d) tři léta u ostatních trestných činů.
Promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, tj. od naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu.
Z formulace citovaného ustanovení §67 odst. 1 tr. zák. plyne, že pro posouzení otázky promlčení trestního stíhání je relevantní druh a výše trestu stanovená v trestní sazbě za konkrétní trestný čin. Jestliže Nejvyšší soud již výše rozvedl, že právní kvalifikace jednání obviněných jako pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., tak jak k ní dospěl soud prvního stupně, je zcela důvodná a přiléhavá, je v projednávané věci třeba vyjít z trestní sazby trestu odnětí svobody dva až osm let, tak jak je uvedena v ustanovení §250 odst. 3 tr. zák.
Z pohledu těchto východisek je zjevné, že trestnost jednání obviněných by v důsledku uplynutí promlčecí doby zanikla ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. [nikoliv tedy podle §67 odst. 1 písm. d) tr. zák.], a to až uplynutím pěti let od dokonání trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Pokud se ze skutkových zjištění soudu prvního stupně podává, že obvinění se předmětné trestné činnosti dopustili v období od 27. 1. 1998 do 2. 4. 1998, uplynula by zákonná pětiletá promlčecí doba ke dni 2. 4. 2003.
Je proto evidentní, že podmínka promlčení k zániku trestnosti jednání obviněných ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. nebyla naplněna, neboť jejich trestní stíhání v této věci bylo zahájeno usnesením policejního rady ze dne 30. 10. 2002, ČVS: OR4 – 2553/10-DO – 2001.
Ve světle výše uvedených skutečností neobstojí ani výhrady, že postupem orgánů činných v trestním řízení byly porušeny zásady uvedené v Ústavě ČR či Listině základních práv a svobod, podle kterých je trestní stíhání možné pouze na základě zákona platného v době, kdy se trestný čin stal. Obdobně nelze přijmout názor obviněných, že měli být uznáni vinnými toliko pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání všech obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a