ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1180.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1180/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2005 o dovolání podaném obviněným P. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 2 To 52/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 1/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. G. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. G. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 30 T 1/2005, uznán vinným, že
„dne 12. 9. 2004 kolem 19:30 hod. v K., na ulici Š., před vchodem do domu po déletrvajících rozepřích, v podnapilém stavu a po předchozím slovním útoku, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadl rukou ozbrojenou kuchyňským nožem s délkou čepele 20 cm L. V., a zasadil mu bodnou ránu do oblasti nadbřišku délky 3 cm svislého směru, jejíž bodný kanál pronikal hluboko do dutiny břišní, pod játry do měkkých tkání za dutinou břišní, o pouhé 2 cm míjel srdečnici a končil u hrudní páteře, přičemž bodné poranění se zakrvácením do dutiny břišní jmenovaného bezprostředně ohrožovalo na životě a vyžádalo si akutní chirurgický zákrok s následnou hospitalizací na jednotce anesteziologicko-resuscitačního oddělení Nemocnice s poliklinikou v N. J., přičemž jen shodou šťastných okolností nedošlo k jeho smrti“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a jednak jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Za to mu podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost zaplatit poškozené R. b. p., z. p., se sídlem S. O., škodu ve výši 178.211,- Kč. Oproti tomu poškozeného L. V. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch taktéž státní zástupce odvolání, která projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2005, a usnesením sp. zn. 2 To 52/2005 je obě jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Posledně uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. D. dovoláním, ve kterém uvedl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se domníval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vyjádřil nesouhlas s kvalifikací jeho jednání jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a vyslovil názor, že mělo být správně posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Tento svůj závěr dovozoval z toho, že nebyly naplněny znaky pokusu trestného činu vraždy podle citovaného ustanovení po stránce subjektivní, jelikož z provedených důkazů neplyne jeho úmysl usmrtit poškozeného. Poukázal na vysoký stupeň opilosti, v němž se v době útoku nacházel a který mu bránil v objektivním zhodnocení situace. Zdůraznil, že neměl jakýkoliv motiv poškozeného usmrtit a že jej nikdy předtím fyzicky nenapadl, avšak v daném případě jednal bezmyšlenkovitě, resp. v silném afektu vyprovokovaném agresivním jednáním (rovněž opilého) poškozeného. Připomněl svou dosavadní bezúhonnost ve vztahu k trestné činnosti násilného charakteru a zpochybnil věrohodnost svědeckých výpovědí hovořících o jeho vyhrůžkách násilí vůči poškozenému. Namítl jednostranné hodnocení důkazů výlučně v jeho neprospěch a vyjádřil názor, že soud chybně vycházel ze závěrů znaleckého posudku MUDr. F. U., CSc., jež jsou vadné a nelze je akceptovat. V dalším textu pak obviněný obsáhle popsal, v čem konkrétně spatřoval nedostatky uvedeného znaleckého posudku.
Své námitky obviněný soustředil i proti výroku o náhradě škody, přičemž zásadní výhrady vznesl proti výši léčebných nákladů, jejichž úhrada mu byla rozsudkem soudu prvního stupně uložena, neboť ji považoval za nepřiměřeně vysokou. Závěrem uvedl, že ačkoli všechny výše formulované námitky již uplatnil v odvolacím řízení, soud druhého stupně se jimi náležitě nezabýval a pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně.
V závěru svého dovolání obviněný ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a soudu, jenž uvedené rozhodnutí vydal, podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 31. 8. 2005 uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka absence úmyslu poškozeného usmrtit, když dovolatel se s ohledem na tuto skutečnost domáhá posouzení skutku jako trestných činů ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Uzavřel však, že soudem použitá právní kvalifikace je přiléhavá a dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž souhlasil s tím, aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Ta část námitek obviněného, jimiž poukazoval na to, že neměl motiv poškozeného, který jej svým agresivním chováním k útoku vyprovokoval, fyzicky napadnout, či jeho výhrady zpochybňující závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, MUDr. F. U., CSc., na straně jedné a důvěryhodnost a korektnost svědeckých výpovědí na straně druhé, stejně jako jeho tvrzení, že soud v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy výlučně v jeho neprospěch, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Obdobně je tomu i v případě, jestliže obviněný připomněl svoji dosavadní bezúhonnost ve vztahu k trestné činnosti násilného charakteru nebo jestliže konstatoval, že předtím poškozeného nikdy fyzicky nenapadl. Ze strany obviněného jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pod uplatněný důvod dovolání nelze dále zahrnout ty argumenty obviněného, jestliže – dovolávaje se velkého množství požitého alkoholu a vysokého stupně opilosti – argumentoval ztrátou paměti a nesouhlasil se závěry soudů obou stupňů vztahujícími se k jeho příčetnosti v době činu. Také tyto námitky obviněný orientoval výhradně proti tomu, co soudy skutkově zjistily o množství alkoholu v jeho krvi, tj. domáhal se v tomto směru jiných skutkových zjištění, s nimiž teprve spojoval i jiný právní závěr v otázce své příčetnosti. Obviněný tak vázal i v tomto případě jiné hmotně právní posouzení skutku na jiná skutková zjištění, než která učinily soudy prvního a druhého stupně.
Soud prvního stupně v této souvislosti na pokladě závěrů znaleckých posudků uzavřel, že obviněný byl v době spáchání trestného činu plně trestně odpovědný, jelikož ani složka ovládací ani rozpoznávací nebyly v době skutku z jakéhokoli důvodu zcela vymizelé, přičemž zjištění, jestli obviněný se v době skutku nacházel ve stavu prosté, střední či eventuelně těžké opilosti, nemá z tohoto pohledu žádný význam.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky v této části uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že právní kvalifikace jeho jednání mimo jiné jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. je nedůvodná. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Deklarovaný důvod dovolání nejsou ovšem způsobilé naplnit ani ty výhrady obviněného, jimiž napadl výrok o náhradě škody s argumentem, že výše léčebných nákladů, k jejíž úhradě byl rozsudkem soudu prvního stupně zavázán, je nepřiměřeně vysoká. Obviněný ani v tomto případě nespojoval nesprávnost výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. s vadnou aplikací hmotného práva soudem, nýbrž s procesní otázkou hodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda byly naplněny znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. po stránce subjektivní, tj. zda bylo zjištěno a ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku dostatečně vyjádřeno úmyslné zavinění obviněného ve vztahu k usmrcení jiného. Podle názoru obviněného prý nelze z provedeného dokazování jeho úmysl poškozeného usmrtit dovodit. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Za tento trestný čin lze uložit trest odnětí svobody v trvání deset až patnáct let.
Pokusem trestného činu je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z hlediska subjektivní stránky je tu vyžadováno úmyslné zavinění. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Srozumění vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
V uvedených souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu – s výjimkou znaků subjektivní stránky – tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.
Pro posouzení, zda obviněný spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se mimo jiné podává, že soud považoval za naplněné ty znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný se dopustil pro společnost nebezpečného jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky pokusu tohoto trestného činu. Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného (který po déletrvajících rozepřích, v podnapilém stavu a po předchozím slovním útoku, v úmyslu usmrtit fyzicky napadl rukou ozbrojenou kuchyňským nožem s délkou čepele 20 cm poškozeného a zasadil mu bodnou ránu do oblasti nadbřišku délky 3 cm svislého směru) též následek spočívající v tom, že v důsledku útoku obviněného bylo poškozenému způsobeno bodné poranění se zakrvácením do dutiny břišní, jež jej bezprostředně ohrožovalo na životě a vyžádalo si akutní chirurgický zákrok s následnou hospitalizací na jednotce anesteziologicko-resuscitačního oddělení nemocnice, přičemž k jeho smrti nedošlo „pouze shodou šťastných okolností“.
Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů právní kvalifikaci jednání obviněného mimo jiné jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. přesvědčivě odůvodnily, přičemž se náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi, jež jsou pro spolehlivé posouzení jednání obviněného podstatné. Z usnesení odvolacího soudu vyplývá, že se ztotožnil s právním posouzením skutku popsaném v rozsudku nalézacího soudu. Zejména z velmi podrobného a důkladného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zcela zřejmé, na podkladě jakých skutečností učinil závěr o tom, že obviněný jednal v úmyslu (byť nepřímém) poškozeného usmrtit. Tyto závěry nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat.
Soud prvního stupně v souvislosti se subjektivní stránkou pokusu výše označeného trestného činu uvedl, že po důsledném vyhodnocení provedeného dokazování sice nebylo možné hodnotit odpovědnostní vztah obviněného ke způsobenému následku jako úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák., neboť nebyla zjištěna příprava k zavraždění poškozeného, avšak na druhé straně je zřejmé, že obviněný věděl, že svým jednáním může poškozeného usmrtit, a pro případ, že jej usmrtí, byl s touto skutečností srozuměn, čímž evidentně jednal v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. K tomuto stanovisku nalézací soud dospěl zejména s ohledem na způsob a charakter útoku obviněného a při něm použitý nástroj, lokalitu zásahu, obviněným pronášené vyhrůžky zabitím, jeho chování po činu a všechny další okolnosti daného případu.
Nejvyšší soud ve shodě se závěry soudů obou stupňů dodává, že z okolností daného případu je evidentní, že zasadil-li obviněný poškozenému kuchyňským nožem s čepelí dlouhou 20 cm bodnou ránu do břišní dutiny, musel vědět, že tímto jednáním lze způsobit újmu (zranění), která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Tím je naplněna volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže se rozhodl jednat způsobem, z něhož je zřejmé, že v době útoku si musel být vědom toho, že poškozenému může smrt způsobit, a nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný, zabránit, naplnil i složku srozumění s následkem, který může nastat. Po subjektivní stránce mu proto soud prvního stupně správně přičetl zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., s čímž se ztotožnil i soud odvolací. Proto Nejvyšší soud nemohl námitky obviněného zpochybňující závěr soudů obou stupňů stran naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. považovat za důvodné.
V části námitek podřazených pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný dále relevantně domáhal posouzení jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
K této námitce je především třeba uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. se rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví [písm. ch) tohoto ustanovení]. Podle konstantní judikatury se jí rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovalo způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů; vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného.
Nejvyšší soud neshledal ani tuto námitku opodstatněnou (přičemž stejným způsobem ji hodnotily i soudy prvního a druhého stupně, neboť aplikace citovaného ustanovení §222 odst. 1 tr. zák. se obviněný domáhal již v přípravném řízení, hlavním líčení i veřejném zasedání). Je tomu tak proto, že pro posouzení, zda se v popisovaném případě jedná o pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. či trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., je i zde rozhodujícím kritériem subjektivní stránka předmětného trestného činu, tj. k jakému následku směřoval úmysl obviněného. Nejvyšší soud proto konstatoval, že vzhledem k výše uvedenému závěru stran naplnění subjektivní stránky dovolatelova jednání ve vztahu k pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. (str. 5 až 7 tohoto usnesení), kdy je zjevné, že úmysl obviněného směřoval k usmrcení poškozeného (nikoli pouze ke způsobení těžké újmy na zdraví), nemohla ani tato námitka obstát.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a