ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1255.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1255/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. října 2005 o dovolání obviněného J. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 9 To 135/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 136/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 1 T 136/2003, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst.1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem byl podle §226 pím. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. měl dopustit tím, že dne 10. 10. 2002 v době od 14.00 hodin do večerních hodin nejprve na silnici mez obcemi J. a Č. pod záminkou, že mu poškozený M. D. odcizil nárazník od automobilu Ford Sierra, tohoto nutil k zaplacení finanční částky, a to za použití fyzického násilí, kdy rozbil basebalovou pálkou přední sklo automobilu poškozeného, poškozeného udeřil hlavou do nosu, poté jej basebalovou pálkou dloubl do břicha, povalil na zem a několikrát do něj kopl a poté, co poškozený uvedl, že žádnou finanční hotovost nemá, donutil jej odjet do bytu v domě v J., kde pod dalšími pohrůžkami fyzického násilí donutil poškozeného k tomu, aby na něj převedl své osobní motorové vozidlo Ford Sierra, což poškozený skutečně dne 11. 10. 2002 a dne 15. 10. 2002 učinil.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, jež směřovalo proti jeho odsuzující části. Usnesením Krajského soudu Praze ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 9 To 135/2005, bylo odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i na něj navazujícímu výroku o trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Vytkl, že jeho jednání spočívající v tom, že při dožadování náhrady škody za odcizený nárazník poškozeným M. D. měl tohoto nutit, aby učinil kroky k převodu svého osobního automobilu značky Ford Sierra na obviněného a následnému prodeji přes autobazar, což poškozený též uskutečnil, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., ale mohlo by být posouzeno toliko jako trestný čin vydírání podle §235 tr. zák. Upozornil, že nebyl prokázán úmysl zmocnit se předmětu loupeže – automobilu značky Ford Sierra poškozeného, a zdůraznil, že z výsledků dokazování vyplývá, že poškozený byl nucen k prodeji automobilu, aby z utržené finanční částky mohla být obviněnému uhrazena škoda vzniklá odcizením nárazníku. Vyjádřil přesvědčení, že jeho úmysl zmocnit se cizí věci nikdy neexistoval, poškozený mohl být pouze nucen ke konání, tj. k prodeji vozidla. Obviněný brojil též proti správnosti skutkových zjištění; soudy podle něj nepostupovaly v pochybnostech v jeho prospěch, nedokázaly se vypořádat s rozdílnými svědeckými výpověďmi a nesprávně vzaly za podklad rozhodnutí o jeho vině nepřesvědčivou výpověď poškozeného.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil též námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Příbrami a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Praze. Do této kategorie námitek skutkových jednoznačně náleží ty, jimiž brojil proti správnosti skutkových zjištění s argumentem, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, že se nedokázaly vypořádat s rozdílnými výpověďmi svědků, a dále též výhrady vůči hodnocení věrohodnosti poškozeného M. D.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se skutku v podobě zjištěné soudy nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Proto nebylo možno učinit jiný závěr, než že v tomto rozsahu, tj. rozsahu námitek skutkových, dovolání obviněného nebylo opřeno nejen o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani o žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b tr. ř.
Nad rámec řečeného však dovolací soud poznamenává, že ve vztahu ke skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby (viz zejména strany 3 - 7 rozsudku soudu prvního stupně, strany 4, 5 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. a namítl, že měl být kvalifikován jako trestný čin vydírání podle §235 tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda se obviněný skutku, jak byl zjištěn soudy, dopustil „v úmyslu zmocnit se cizí věci“.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu. Tato zjištění vyjadřují, že obviněný užil fyzické násilí směřující proti poškozenému a jeho osobnímu automobilu v úmyslu dosáhnout toho, aby mu poškozený pod záminkou, že mu odcizil nárazník od automobilu, „zaplatil finanční částku“, a když poškozený uvedl, že žádnou peněžní hotovost nemá, donutil jej odjet do jeho bytu, kde pod dalšími pohrůžkami fyzického násilí jej donutil k tomu, aby na něj převedl své osobní motorové vozidlo.
Objektem trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku nátlaku na vůli napadené osoby s cílem překonat jím kladený nebo očekávaný odpor. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Obviněný namítl, že skutková zjištění uvedená v rozsudku soudu prvního stupně neobsahují a nevystihují všechny zákonné znaky skutkové postaty trestného činu loupeže. Vytkl, že nebyl prokázán jeho úmysl zmocnit se cizí věci – automobilu značky Ford Sierra poškozeného; ze zjištění soudů podle něj vyplývá, že poškozený byl nucen k prodeji vozidla. S výhradami obviněného vůči právnímu posouzení skutku souhlasit nelze.
Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost volně s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Věci se zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Pro pachatele musí jít o cizí věc. Významné je též připomenout, že trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je dokonán užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, nevyžaduje se ale, aby se pachateli podařilo tento úmysl také uskutečnit. Proto jde o dokonaný trestný čin loupeže i tehdy, když se pachateli nepodařilo zmocnit se cizí věci např. proto, že poškozený nic u sebe neměl (k tomu viz č. 37/1970, 13/1976, 1/1980 Sb. rozh. tr. aj.).
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že podstata jednání obviněného spočívala mimo jiné v tom, že rozbil basebalovou pálkou přední sklo automobilu poškozeného, tohoto udeřil hlavou do nosu, pak jej basebalovou pálkou dloubl do břicha, povalil na zem a několikrát do něj kopl, a to proto, aby jej tak přinutil k zaplacení finanční částky, již na něm vyžadoval pod záminkou, že poškozený mu odcizil nárazník od automobilu. V dalším pak soud prvního stupně specifikoval skutková zjištění následující po sdělení poškozeného, že žádnou peněžní hotovost nemá, jejichž podstata spočívala v tom, že obviněný pod dalšími pohrůžkami fyzického násilí donutil poškozeného k převodu jeho osobního automobilu na obviněného.
Je zjevné, že dovolací námitky byly soustředěny právě do druhé fáze násilného útoku obviněného proti poškozenému; obviněný však nechal stranou své pozornosti ta skutková zjištění, která popsala jeho jednání jako použití fyzického násilí s úmyslem získat od poškozeného peněžní částku pod záminkou, že ke škodě obviněného odcizil nárazník od automobilu. Jinými slovy, obviněný užil násilí, aby se tak domohl splnění jím tvrzeného závazku poškozeného, a to zaplacením peněžní částky.
Vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí nebo hrozby bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., poněvadž požadované peněžní prostředky jsou ve vztahu k obviněnému cizí věcí (viz č. 33/1991 Sb. rozh. tr.). Tím spíše platí tento závěr ve vztahu k vymáhání peněžních částek, které objektivně povahu pohledávky (dluhu) ani nemají.
Odvolací soud přiléhavě poznamenal, že trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchal obviněný již svým jednáním na silnici mezi obcemi J. a Č., kde fyzicky napadl poškozeného proto, aby ho donutil k vydání finanční částky za nárazník. Další jednání obviněného nese podle něj znaky trestného činu vydírání a soud prvního stupně postupoval ve prospěch obviněného, jestliže i tuto právní kvalifikaci nepoužil (strana 5).
Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, byl proto správně posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková