ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1261.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1261/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. října 2005 o dovolání obviněného V. F. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 55 To 124/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 91/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 34 T 91/2004, byl obviněný V. F. uznán vinným
1) trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „v bytě v L., v době od 18.00 hod. dne 26. 3. 2005 (správně 26. 3. 2004) do 0.45 hod. dne 27. 3. 2004 po předchozí hádce nejprve do M. V., v koupelně strčil tak, že spadla po zádech do vany, kde se uhodila do zátylku hlavy, poté ji v komoře rukou uchopil za rolák, který měla na sobě a takto ji zvedl ze země, v kuchyni pak rukou sevřenou v pěst udeřil poškozenou na levou stranu brady a poté na pravé oko, čímž poškozené způsobil krevní podlitinu horního i dolního víčka pravého oka, blok krční páteře a četné výrony na pravé paži, s pracovní neschopností do 10. 4. 2004“,
2) trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že „v bytě v L. v přesně nezjištěné době dne 27. 3. 2004 přes výslovné protesty, pláč, prosby, aby ji nechal být, vnikl pod pokrývkou prstem do vagíny M. V. a současně při dráždění jejího pohlavního orgánu on sám v sedě druhou rukou masturboval“,
3) trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „v bytě v L. v přesně nezjištěné době dne 27. 3. 2004 asi 30 minut po shora popsaném jednání přilehl k M. V., která ležela pod peřinou na boku, kde ji držel tak, aby se nemohla hnout a přes výslovné prosby, aby se jí nedotýkal a nechal ji být, na ní vykonal soulož“.
Za tato trestná jednání byl odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 55 To 124/2005, odvolání podané obviněným proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Liberci podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto citovanému usnesení odvolacího soudu a v souvislosti s ním i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. V. Š. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b písm. g) tr. ř. a napadl jím zejména výrok o vině trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a na něj navazující výrok o trestu. Odkázal na své doznání ve vztahu ke skutku popsaném v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně a zdůraznil, že již v předchozím řízení v plném rozsahu popřel nařčení ze spáchání činů uvedených v bodech 2) a 3) předmětného rozhodnutí, protože se jedná o křivé obvinění ze strany poškozené, jemuž soud bezdůvodně a při absenci jakýchkoli důkazů uvěřil. Soudům vytkl nesprávné hodnocení provedených důkazy a sdělených tvrzení, na jejichž základě věc nesprávně právně posoudil a v souvislosti s tím učinil i nesprávné rozhodnutí o vině i trestu. Obviněný poukázal na značné nejasnosti a rozpory, s nimiž se soud nevypořádal a namítl i porušení základních principů trestního řízení, pokud k jeho odsouzení došlo výhradně na základě účelového a lživého křivého obvinění bez jakýchkoli jiných důkazů, aniž by se soudy vypořádaly s jeho námitkami, které v průběhu řízení vznášel, a vyslovil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími došlo k justičnímu omylu ve vztahu k jeho osobě. V podrobnostech v celém rozsahu odkázal na obsah svého odvolání ze dne 21. 3. 2005 proti rozsudku soudu prvního stupně.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí obou soudů nižší instance a sám aby uznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a určil tomu přiměřený trest nebo aby zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že pro tento soud vysloví závazné stanovisko v části obžaloby týkající se podezření ze spáchání trestného činu podle §241 odst. 1 tr. zák.
Dovolání obviněného bylo dne 26. 9. 2005 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud však do doby konání neveřejného zasedání jeho stanovisko neměl k dispozici.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b tr. ř., neboť existence zákonem vymezeného dovolacího důvodu je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03).
Dovolatelem namítané nedostatky proto musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nelze jimi vytýkat nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.
Z obsahu podaného dovolání v rozporu s těmito zákonnými požadavky plyne, že námitky obviněného se primárně netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti skutkovým zjištěním. Obviněný svými výhradami brojí proti konkrétním skutečnostem, které jsou jako skutková zjištění vyjádřeny v popisu skutků uvedených pod body 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně s tím, že se jednání kladených mu za vinu nedopustil, přičemž soudy nesprávně vyhodnotily ve věci provedené důkazy a na jejich základě následně dospěly k nesprávnému závěru o jeho vině.
Je tak zřejmé, že obviněný, byť v dovolání formálně deklaroval uvedený dovolací důvod, ve skutečnosti uplatnil námitky, jejichž prostřednictvím se domáhal především změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Z takové změny až následně vyvozoval, že skutek kladený mu za vinu se vůbec nestal. Jelikož se evidentně jedná o výhrady, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumávat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného V. F. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. října 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová