ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1266.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1266/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2005 o dovolání obviněného O. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 8 To 165/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 726/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 2 T 726/2002, byli obvinění J. D., Z. D. a O. D. uznáni vinnými, že
„dne 21. 9. 2002 kolem 18:00 hod. v B. v prostoru předzahrádky před restaurací R. na sídlišti N. V., nejdříve obžalovaný J. D. fyzicky napadl M. O., a to údery a kopy po celém těle, přičemž mu nadával pro jeho bílou rasu a jeho útok se za pomoci dalších hostů podařilo M. O. odvrátit, a krátce nato, co odešel z předzahrádky dovnitř restaurace R. a posadil se ke stolu, obžalovaný J. D. vtrhl do restaurace, kde v prostoru u baru napadl hrubými výrazy slovně a poté i fyzicky M. P., kdy do něj kopal a několikrát jej udeřil pěstmi do obličeje a dále napadli obžalovaní J. D. a Z. D. M. O. a to tak, že J. D. k němu přiběhl a se slovy „Ty kurvo bílá, ty budeš můj“ ho ve skoku kopnul oběma nohama do obličeje, když poškozený spadl ze židle, obžalovaný J. D. jej uchopil za vlasy a táhnul ho po zemi, přičemž jej kopal do obličeje a obžalovaný Z. D. jej držel za ruku a bil pěstí do boku a takto oba poškozeného M. O. dovlekli až k prostoru před dámským WC, kde ho drželi za vlasy a bili a kopali kolenem do oblasti levého oka, přičemž fyzicky napadli i dalšího hosta M. T., který se snažil poškozenému O. pomoci, a v této době vtrhl do restaurace obžalovaný O. D., který zde začal obracet stoly, rozbíjet sklenice a házet se židlemi a všichni po celou dobu svého násilného jednání na přítomné hosty křičeli opakovaně nadávky „Vy buzeranti, kurvy bílé, my Vám ukážeme“, „Bílí hajzli!“, „Ty kurvo bílá“ a další výhružky, přičemž jednáním obžalovaných J. D. a Z. D. utrpěl M. O. těžké zhmoždění levé oční koule s trhlinou s výhřezem nitroočních tkání, krvácení do přední komory i sklivce levého oka, krevní výron a otok víček levého oka, kteréžto zranění si vyžádalo operaci na oční klinice Fakultní nemocnice U. B., s dobou hospitalizace do 2. 10. 2002, s další pracovní neschopností a s omezením v obvyklém způsobu života po dobu 2 – 3 měsíců a trvalými následky ve smyslu ztráty zraku levého oka a dále utrpěl jednáním obžalovaných J. D. a Z. D. zranění M. T. a to otok nosu a dolní čelisti s lehkou defigurací a bolestivostí na pohmat, bez omezení v obvyklém způsobu života a majiteli restaurace R. L. D., způsobili všichni obžalovaní poškozením zařízení škodu ve výši 370,- Kč“.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval v případě obviněných J. D. a Z. D. jako trestné činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 2 tr. zák., a v případě obviněného O. D. jako trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 2 tr. zák.
Obviněnému J. D. byl za shora uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 2. 2004, sp. zn. 11 T 367/2002, uložen podle §222 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Břeclavi, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněného Z. D. soud prvního stupně odsoudil podle §222 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a obviněného O. D. odsoudil podle §196 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Konečně soud prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným J. D. a Z. D. povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému M. O. částku 226.800,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali všichni tři obvinění odvolání. Zatímco odvolání obviněných J. D. a Z. D. soud druhého stupně projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2005 a usnesením sp. zn. 8 To 112/2005 je jako nedůvodná zamítl, trestní věc obviněného O. D. usnesením z téhož dne a téže spisové značky vyloučil podle §23 odst. 1 tr. ř. k samostatnému projednání a rozhodnutí. O odvolání tohoto obviněného posléze rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 3. 5. 2005 usnesením sp. zn. 8 To 165/2005 tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Naposledy citované usnesení odvolacího soudu obviněný O. D. (dále převážně jen „obviněný“) napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. P. dovoláním, v němž stanovil důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu ani jednoho z trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Poukázal na rozpor skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jejich následnou právní kvalifikací. Pokud jde o trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., rozvedl, že zatímco z popisu skutku, tak jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se podává, že toliko obracel stoly, rozbíjel sklenice a házel židlemi, v právní větě (v podání je evidentně nesprávně „ve skutkové větě) se uvádí, že se dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného. V restauraci přitom nikoho nenapadl a takové zjištění nevyplývá ani z provedeného dokazování. Obdobně ve vztahu k trestnému činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 2 tr. zák. obviněný jednak vytkl, že provedené důkazy nesvědčí pro závěr, že by vůči hostům uvedené restaurace použil ve výroku o vině uvedené hanlivé výrazy, násilí či vyhrůžky ať už pro jejich politické přesvědčení, národnost, rasu nebo vyznání, jednak upozornil, že soud ani nezjistil, že by u poškozených či dalších na místě přítomných osob vyvolal jakoukoliv důvodnou obavu z uskutečnění vyhrůžek.
Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a Krajskému soudu v Brně, případně Okresnímu soudu v Břeclavi poté podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyšší státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 13. 10. 2005 uvedla, že část dovolacích námitek směřujících především do oblasti hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění je třeba považovat za irelevantní. Naopak za relevantní je již třeba považovat tu část jeho námitek, která směřovala proti právnímu posouzení skutku popsanému v odsuzujícím rozsudku. Ve vztahu k nim pak zaujala názor, že z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o něž následně opřely právní posouzení skutku jednak jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a jednak jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 2 tr. zák. (v podrobnostech rozvedla, proč je přesvědčena, že obviněný zjištěným jednáním naplnil formální i materiální znaky obou těchto trestných činů). Státní zástupkyně současně dodala, že nelze ani dospět k závěru, že by mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištění a jejich následným právním hodnocením existoval extrémní nesoulad. Vzhledem k tomu navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a vyjádřila souhlas s tím, aby dovolací soud takové rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Z pohledu uvedených východisek jsou námitky obviněného, jimiž popřel, že by vůči hostům restaurace R. použil vulgárních výrazů a nadávek uvedených ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto rozsahu o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je možné shrnout, že obviněný, ačkoliv v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 2 tr. zák. nebyly splněny. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, v tomto směru žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém dovolání taktéž uplatnil výhrady, které by deklarovaný důvod dovolání mohly založit. Namítl totiž, že skutková zjištění uvedená ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku nekorespondují s následným právním hodnocením. Z hlediska napadeného usnesení a podaného dovolání je proto významná otázka, zda jednáním obviněného byly znaky trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 2 tr. zák. naplněny po stránce formální i materiální.
Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu důvodné.
Zatímco ve vztahu k trestnému činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. obviněný vyjádřil názor, že je-li ve skutkově větě výroku o vině uvedeno, že v restauraci R. toliko obracel stoly, rozbíjel sklenice a házel židlemi, nelze takové počínání považovat za napadení jiného, s právní kvalifikací jeho jednání jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 2 tr. zák. nesouhlasil proto, že učiněná skutková zjištění nenaplňují znak násilí či vyhrůžky.
K tomu je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.
Z uvedené zákonné citace je zřejmé, že trestné jednání ve smyslu tohoto ustanovení může mít dvě formy, a to hrubou neslušnost nebo výtržnost. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Na rozdíl od hrubé neslušnosti se zpravidla jedná o fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem.
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo užije násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci nebo jim vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu pro jejich politické přesvědčení, národnost, příslušnost k etnické skupině, rasu, vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání.
Tímto ustanovením jsou postihovány jak případy násilí, tak i případy vyhrožování (usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu) zaměřené proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci pro jejich politické přesvědčení, národnost, příslušnost k etnické skupině, rasu, vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání. Skupinou obyvatelů se rozumí nejméně tři lidé.
Pro posouzení, zda obviněný trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 2 tr. zák. spáchal či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta (resp. v tomto případě právní věty) výrokové části rozsudku.
Právě z uvedených právních vět výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud spatřoval naplnění znaků uvedených trestných činů v té jejich variantě, podle níž se obviněný jednak dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného (trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.), a jednak užil násilí (ne tedy vyhrůžky, jak se obviněný mylně domníval) proti skupině obyvatelů pro jejich rasu (trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 2 tr. zák.).
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky jmenovaných trestných činů. Podstatou jednání obviněného v podobě zjištěné soudem bylo to, že dne 21. 9. 2002 ve večerních hodinách vtrhl do restaurace R. (stalo se tak poté, kdy hosté restaurace R. již byli fyzicky napadáni ze strany spoluobviněných J. D. a Z. D.) a začal zde obracet stoly, rozbíjet sklenice a házet židlemi a po celou tuto dobu opakovaně na přítomné hosty křičel vulgární nadávky.
Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 2 tr. zák. přesvědčivě odůvodnil. Z jeho rozsudku je zřejmé, na podkladě jakých skutečností usuzoval na naplnění formálních znaků napadení jiného a užití násilí proti skupině obyvatelů pro jejich rasu. Tyto závěry nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat.
K námitkám obviněného vzneseným k právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. je nejprve třeba uvést, že napadení jiného spočívá v souladu s ustálenou soudní praxí nejen v jakémkoli fyzickém útoku proti tělesné bezpečnosti osoby, ale zahrnuje i vulgární slovní napadání jiného. „Napadení“ zde není omezeno jen na fyzické působení na tělesnou integritu osoby, ale může spočívat i v jiném nevhodném či neuctivém chování, jímž je působeno na jiného. Napadnout jiného je proto možné i slovními vulgárními, neslušnými nebo urážlivými výroky. Stejně tak lze napadení shledávat ve výhrůžkách, zastrašování, apod. Zařadit pod ně proto nepochybně lze i psychické násilí, které je namířeno proti jinému. Je též nutné mít na zřeteli, že u pojmu „jiného“ se nevyžaduje, aby takové jednání směřovalo pouze proti osobě, ale může se týkat i věci.
Jestliže byl obviněný podle vymezených skutkových zjištění uznán vinným za to, že vtrhl do restaurace R. a začal zde obracet stoly, rozbíjet sklenice a házet židlemi, přičemž společně se spoluobviněnými J. D. a Z. D. (kteří v této restauraci surově fyzicky napadali přítomné hosty) po celou dobu svého jednání na přítomné hosty opakovaně křičeli vulgární nadávky, tak jak jsou uvedeny ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, je zcela evidentní, že se dopustil výtržnosti, kterou spáchal tím, že napadl jiného. Jednání obviněného je totiž nutné chápat v širších souvislostech, jak jsou vymezeny pojmem výtržnosti, a tyto posuzovat s ohledem na konkrétní jednání obviněného popsané ve skutkových zjištěních rozsudku nalézacího soudu. Kromě toho je nutné poznamenat, že uvedené jednání bylo vedeno výraznou intenzitou, čímž jsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. nejen po stránce formální, ale i po stránce materiální. Z těchto důvodů nebylo lze uvedeným námitkám přisvědčit.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného vztahujícími se k právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 2 tr. zák. V tomto směru zejména posuzoval otázku, zda jednání obviněného mělo násilný charakter, a dovodil, že i tento znak byl v daném případě naplněn a soudem prvního stupně použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.
Násilím, resp. v tomto případě násilím proti osobě, je jakýkoli fyzický útok (použití síly) na tělesnou integritu takové osoby. Nejvyšší soud je přesvědčen, že právě takovou povahu jednání obviněného, tak jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, vykazovalo. Za násilné je třeba označit zejména obracení stolů, rozbíjení sklenic a házení židlemi, neboť přítomné hosty takové počínání bezprostředně ohrožovalo na jejich zdraví. Odhlédnout v této souvislosti nelze ani od použitých vulgárních nadávek, jež jednání obviněného (včetně jednání spoluobviněných) doprovázely a které reálnou obavu hostů z fyzické újmy výrazně umocňovaly. Tyto nadávky byly zcela zjevně motivovány rasovou nenávistí.
Na tomto místě Nejvyšší soud v plném rozsahu odkazuje na podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, z nichž se podává, že obviněný v restauraci R. užil násilí v tom směru, že obracel stoly, rozbíjel sklenice a házel se židlemi. Soud prvního stupně rozvedl, že s přihlédnutím k nadávkám, které obviněný (společně s výše jmenovanými spoluobviněnými) opakovaně v průběhu jeho násilného jednání na přítomné hosty křičel, je zřejmé, že v danou chvíli spočívala pohnutka jeho jednání v nenávistných pocitech vůči přítomným hostům, jichž bylo v restauraci nejméně deset. Soud shledal, že právě uvedené vyhrůžky spojené s faktickým jednáním obviněného (kdy spoluobvinění přímo fyzicky napadli některé z přítomných hostů) směřovalo k tomu, aby přítomným hostům bylo ublíženo na zdraví, resp. aby byli zastrašeni. Jednání obviněného mělo podle názoru soudu současně výtržnický charakter, neboť se jednalo jednak o násilné jednání ve vztahu k hostům restaurace, tak i k jejímu zařízení, opět doplněné předmětnými nadávkami. Počínání obviněného posoudil jako jednání takové povahy, že vzbudilo u přítomných osob důvodné obavy o bezpečnost jejich zdraví, případě i majetku (přitom jednal veřejně a i na místě veřejnosti přístupném).
Z usnesení soudu druhého stupně plyne, že odvolací soud se s právní kvalifikací jednání obviněných, tak jak k ní dospěl soud prvního stupně, zcela ztotožnil.
Tzv. právní věty použité ve výroku odsuzujícího rozsudku rozhodně nejsou v rozporu se skutkovými zjištěními, která soudy po provedeném dokazování učinily. Naopak by bylo možno usuzovat, že druhá právní věta mohla obsahovat i pojem, že obviněný „skupině obyvatelů vyhrožoval ublížením na zdraví pro jejich rasu“, jak by odpovídalo sice jen obecně formulovanému popisu skutku ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, ale konkretizovanému na str. 18 jeho odůvodnění („… všichni tři obvinění přítomným hostům vyhrožovali přinejmenším ublížením na zdraví“).
Ze všech těchto důvodů nelze námitky obviněného, které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti usnesení o dovolání není opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení přípustný.
V Brně dne 26. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a