ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.134.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 134/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2005 o dovolání podaném obviněným S. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 12 To 310/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 11/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. F. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný S. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 1 T 11/2004, uznán vinným rozsáhlou majetkovou trestnou činností, kterou soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil dílem sám a dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil dílem sám a dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (jednání uvedené pod bodem I. – V. rozsudku), a jednak jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. (jednání uvedené pod bodem VIII. rozsudku). Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků podle §238 odst. 2 tr. zák. za využití §35 odst. 1 tr. zák., pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně mu byla stanovena povinnost nahradit způsobenou škodu, případně bylo rozhodnuto o odkázání některých poškozených s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině spoluobviněných P. S. a P. R. a byly jim uloženy tresty. Oproti tomu spoluobvinění M. F., M. Z. a L. M. byli obžaloby zproštěni.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný S. F. (dále převážně jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) odvolání, jímž napadl výrok o trestu a které projednal Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 18. 8. 2004, a usnesením sp. zn. 12 To 310/2004 jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen tomuto obviněnému dne 9. 11. 2004, jeho obhájci Mgr. J. O. dne 8. 11. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Rakovníku dne 10. 11. 2004.
Proti posledně citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dovolání, přičemž tak učinil osobně dne 10. 1. 2005 u Okresního soudu v Rakovníku.
Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn. Především namítl pochybení odvolacího soudu při hodnocení rozsudku nalézacího soudu. Výhradu vznesl i proti údajně nesprávnému hmotně právnímu posouzení jeho jednání, které bylo důsledkem opomenutí hmotně právní úpravy obsažené v §23 odst. 1 tr. zák., §31 odst. 1 tr. zák. a §33 tr. zák. (uvedená ustanovení ve svém dovolání podrobně odcitoval) ze strany soudů obou stupňů. Z tohoto nedostatku dovodil rozpor uloženého trestu s uvedenými zákonnými ustanoveními trestního zákona a připomněl, že tyto skutečnosti již byly vytýkány v rámci řádného opravného prostředku, avšak byly shledány jako nedůvodné. Vyslovil přesvědčení, že soudem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, je z hlediska účelu trestu uvedeném v citovaném §23 tr. zák. a současně i z pohledu druhu a výměry trestu uloženého dalším spoluobviněným nepřiměřeně přísný. V uvedených souvislostech poukázal na výchovný účel trestu, jenž by měl působit výchovně i na ostatní členy společnosti a který byl v daném případě popřen, neboť v trestech uložených ostatním spoluobviněným byly markantní rozdíly a značná nerovnoměrnost, a to i přesto, že jim byly stanoveny souhrnné tresty stejného druhu, stejné či obdobné výměry jako jemu, ačkoliv se dopustili protiprávního jednání ve formě většího množství skutků, pro které byli trestním příkazem Okresního soudu v Lounech ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 4 T 7/2001, pravomocně uznáni vinnými. Konstatoval, že účelu trestu by bylo dosaženo v jeho případě s odkazem na učiněné doznání (čímž měl významně napomáhat orgánům činným v trestním řízení při objasňování předmětné trestné činnosti a tato skutečnost je stěžejní polehčující okolností) uložením trestu kratšího trvání.
Proto obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a přikázal příslušnému soudu, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 31. 1. 2005).
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 9. 2. 2005 označila dovolání obviněného ze základních obecných hledisek za přípustné. Jeho podání však vytkla, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje s obsahem jeho odůvodnění, neboť uváděné argumenty se týkají výlučně problematiky ukládání trestu. Přitom do oblasti ukládání trestů směřuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy tento dovolací důvod lze uplatnit tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V daném případě však byl obviněnému uložen trest podle §238 odst. 2 tr. zák., tj. druh trestu odnětí svobody, který umožňuje citované ustanovení trestního zákona uložit, a v sazbě, která odpovídá §238 odst. 2 tr. zák. Vyslovila přesvědčení, že obviněný se domáhá druhé odvolací instance s argumentací, že jde o jím zmiňovaný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to za situace, že uplatňuje argumentaci z řádného opravného prostředku, jakým bylo odvolání, přičemž s touto se odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně vypořádal.
Za popsané situace měla státní zástupkyně za to, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v §265b tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila s tím, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ve vztahu k vadám vytýkaným v rámci podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se nevztahuje na výrok o trestu, neboť ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Jestliže ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nefunkční, nadbytečná a nelogická, protože uložení nepřípustného druhu trestu, uložení trestu mimo trestní sazbu a upuštění od potrestání bez zákonných podmínek by nutně vždy muselo být považováno právě za porušení hmotného práva a tudíž za nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pak by ovšem bylo nutné stejně posuzovat případné porušení jakýchkoli ustanovení trestního zákona jako předpisu trestního práva hmotného při rozhodování o trestu, např. ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu, ustanovení §31 odst. 1, 2 tr. zák. o hlediscích přiměřenosti trestu, ustanovení §58 odst. 1 tr. zák. o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody, ustanovení §59 odst. 1 tr. zák. o stanovení zkušební doby při podmíněném odsouzení atd. Logicky důsledně vzato by to znamenalo nutnost připustit dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. To by bylo ve zcela evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších a nejkřiklavějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl oproti odvolání, které je podkladem pro zrušení samotného výroku o trestu, jestliže uložený trest je nepřiměřený, a dovolání by znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního řízení. V této spojitosti nelze pominout, že ani stížnost pro porušení zákona jako další mimořádný opravný prostředek nelze proti výroku o trestu podat pro pouhou nepřiměřenost trestu, nýbrž proto, že trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§266 odst. 2 tr. ř.). Stejně jsou omezeny možnosti pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, pokud takový návrh směřuje proti výroku o trestu (§278 odst. 1 tr. ř.).
Z logiky důvodů, o které se mohou opírat mimořádné opravné prostředky, jasně vyplývá, že pokud tyto opravné prostředky směřují proti výroku o trestu, musí být založeny na podstatně užších a přísněji vymezených důvodech než odvolání jako řádný opravný prostředek, u kterého postačí pouhá nesprávnost výroku o trestu, jak je zřejmé z ustanovení §246 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Tyto úvahy nevyhnutelně vedou k závěru, že má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o trestu, může se tak stát jedině v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebo dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v takovém případě nepřichází v úvahu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).
Z tohoto pohledu námitky obviněného, které ostatně uplatnil již v odvolacím řízení, že nalézací i odvolací soud dostatečně nezohlednily zákonná pravidla pro ukládání trestu, zejména že údajně nepřihlédl k jeho doznání jako k významné polehčující okolnosti, a dále jeho výhrady, že jemu uložený trest nekoresponduje s druhy a výměrami trestů uložených ostatním spoluobviněným, nelze akceptovat, neboť nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a