ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1345.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1345/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2005 o dovolání podaném obviněným Ing. K. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 3 To 77/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 3/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. K. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. K. Z. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 10 T 3/2001, uznán vinným, že
jako jednatel společnosti S. – s., s. r. o., B., potvrdil dodací listy ze dne 9. 9. 1996 k faktuře č. 23/96 vystavené společností A. – t., s. r. o., B., a vystavil fakturu č. 1046/96-Ze s datem vystavení 12. 9. 1996 a dodací list k této faktuře a podepsal kupní smlouvu mezi společností S. – s., s. r. o., B., a společností V. i., s. r. o., ze dne 11. 9. 1996 o prodeji tohoto majetku, přičemž od počátku věděl, že se jedná pouze o účetní operace směřující k faktickému převodu majetku ze společnosti V., s. r. o., na společnost V. i., s. r. o., aniž by došlo k platbě za převedený majetek, v důsledku čehož byla společnosti V., s. r. o., B., způsobena škoda ve výši 6.512.315,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry spáchaný formou pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a uložil mu za to podle §248 odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků a zároveň nad obviněným vyslovil dohled.
Citovaným rozsudkem krajský soud rozhodl o vině a potrestání dalších obviněných J. L., J. K. a M. S.; poslední obviněnou M. V. naproti tomu zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali obvinění Ing. K. Z., J. L., J. K., M. S. a státní zástupce (ten v neprospěch všech obviněných) odvolání, která projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2003 a na jejich podkladě rozsudkem sp. zn. 3 To 77/2003 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Poté podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl ohledně obviněného Ing. K. Z. tak, že po zpřesnění popisu skutku (viz další text) obviněného uznal vinným z trestného činu pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) k §128 odst. 2, odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, který mu podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků, a zároveň nad ním vyslovil dohled. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří let. (Shodně odvolací soud rozhodl také ohledně obviněného M. S.; obviněné J. L. a J. K. odsoudil pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., k trestům odnětí svobody na pět let s výkonem ve věznici s dozorem, k trestům zákazu činnosti a peněžitým trestům.) Současně rozhodl o náhradě škody a věc obviněné M. V. vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému Ing. K. Z. dne 16. 2. 2004, jeho obhájci Mgr. D. M. dne 13. 2. 2004 a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 10. 2. 2004.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal tento obviněný (dále převážně jen „obviněný“ či „dovolatel“) prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dne 30. 3. 2004 osobně u Krajského soudu v Brně dovolání. Dovolání zaměřil proti výroku o vině a důsledně i proti výroku o trestu a jako dovolací důvod uplatnil jednak důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a dále důvod specifikovaný v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle kterého bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění prvního dovolacího důvodu spatřoval obviněný především ve skutečnosti, že skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) k §128 odst. 2, odst. 3 tr. zák. V tomto směru namítl (když citoval pasáže odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně týkající se učiněných skutkových závěrů) nesprávné hmotně právní posouzení subjektivní stránky jednání, které je mu kladeno za vinu. Vyslovil přesvědčení, že subjektivní stránka jeho jednání nebyla v daném případě naplněna, neboť ve vztahu k hlavním pachatelům skutku mu nebyly známy všechny okolnosti rozhodné pro naplnění znaků předmětného trestného činu („... neví-li pachatel o nějaké skutečnosti požadované pro naplnění znaků trestného činu uvedených v zákoně, tzv. negativní skutkový omyl, je vyloučeno jeho vědění a tedy i odpovědnost za úmyslný trestný čin …“). Odůvodnění rozsudku neobsahuje podle jeho názoru žádné konkrétní zjištění ani hodnotící úvahy vztahující se k subjektivní stránce jednání obviněného („… formulace musel vědět vyjadřuje pouze pravděpodobnost vědomosti obviněného, neodpovídá ani nedbalostní formě zavinění podle §5 písm. b) tr. zák. …“). Soudu druhého stupně vytkl, že jeho závěr o naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu je pouze evidentně nesprávným deduktivním úsudkem, přičemž „… odvolací soud ani nevyložil, kterých základních rysů této transakce si musel být obviněný vědom, tedy jichž si tento obviněný pravděpodobně, nikoli však s jistotou byl vědom …“). Pokud soud druhého stupně dospěl k odlišné právní kvalifikaci jednání obviněného a z důvodu odlišného právního názoru pouze upravil popis skutku ve výrocích o vině bez současného doplnění dokazování, uznal obviněného vinným na podkladě neúplných a nedostatečných skutkových zjištění, z nichž skutek, tak jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině, nevyplývá. Z těchto důvodů dovodil evidentní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením. Dále napadl nedostatečné vymezení těch okolností, které specifikují trestnost hlavního pachatele pro předmětný trestný čin ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku.
Druhý dovolací důvod spatřoval obviněný ve skutečnosti, že přestože z formulace výroku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně z podnětu všech podaných odvolání, tedy jeho odvolání ve skutečnosti mělo být vyhověno, bylo tomu tak pouze formálně. K akceptaci odvolání obviněného však ve skutečnosti nedošlo, neboť žádné z námitek uvedených v jeho odvolání soud nevyhověl a naopak došlo v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu (konkrétně ve výroku o trestu) k objektivnímu zhoršení jeho postavení. V rámci tohoto dovolacího důvodu dále namítl, že proti němu bylo od okamžiku sdělení obvinění vedeno trestní stíhání pro skutek, jehož definice neodpovídá žádnému trestnému činu uvedenému ve zvláštní části trestního zákona. Nebylo tedy zřejmé, pro jaký konkrétní trestný čin bylo trestní řízení proti němu v rozporu se zásadou individuální trestní odpovědnosti vedeno. Tato výhrada vycházela opět z nedostatku splnění podmínky subjektivní stránky jednání obviněného stejně jako z příliš obecného a tedy nepřesného popisu jednání hlavních pachatelů [“… v záznamu o sdělení obvinění není ani uvedeno, komu (kterému pachateli) měl obviněný pomoc poskytnout …“]. Závěrem obviněný vyslovil přesvědčení, že za dané situace skutek popsaný ve sdělení obvinění a návrh obžaloby ze dne 5. 2. 2001 mohl ve skutečnosti být pouhým porušením obchodního či občanského zákoníku nebo i jiného mimotrestního právního předpisu, resp. mohlo se jednat i o jednání v souladu s právním řádem.
Vzhledem k uplatněným námitkám obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. ve výrocích o vině a trestu ohledně něho zrušil, stejně jako zrušil i předcházející vadné řízení, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému státnímu zástupci v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 9. 4. 2004).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 28. 4. 2004 zejména uvedl, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutné odstranit cestou dovolání. Konstatoval, že námitkám obviněného nelze přisvědčit ve vztahu k žádnému z uplatněných dovolacích důvodů. Pokud jde o dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odkázal na rozhodnutí soudu druhého stupně, jenž se problematikou subjektivní stránky jednání obviněného důkladně zabýval, a jeho závěry v tomto směru nevyvolávají pochybnosti; obviněnému ke splnění subjektivní stránky předmětného trestného činu plně postačovalo vědomí o podstatě a účelu transferu, stejně jako ochota využít jeho obchodní společnosti jako mezistupně ke znepřehlednění fingovaného převodu majetku. Jako neopodstatněnou shledal i námitku obviněného o neúplnosti popisu skutku spatřovanou v absenci zachycení konkrétního jednání hlavních pachatelů. Uvedl, že pokud nestojí skutková věta účastníka na trestném činu zcela izolovaně, není důvodu v ní opisovat skutkovou větu definující podstatu protiprávního jednání hlavního pachatele, jestliže je uvedena ve výrokové části téhož rozhodnutí a je na ni odkázáno. Z uvedených důvodů kvalifikoval námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Po zhodnocení námitek podřazených pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného než zákonného důvodu. Odvolací soud změnil rozhodnutí ohledně obviněného jak na základě jeho odvolání, tak na základě odvolání státního zástupce (jemuž však v požadavku na přísnější právní posouzení ve smyslu §248 odst. 4 tr. zák. nevyhověl), a námitka, že ve skutečnosti bylo odvolání obviněného zamítnuto, není důvodná. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto ohledu nemohou obstát ty námitky obviněného, jejichž prostřednictvím ve svém mimořádném opravném prostředku brojí proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu a chybnému a neúplnému hodnocení důkazů. Dovolatel totiž těmito výhradami ve skutečnosti napadá správnost skutkových zjištění na podkladě provedených důkazů; tyto námitky svědčí o požadavku změnit toliko skutkové zjištění soudu prvního a druhého stupně a současně jsou pouhou polemikou s tím, jak se k jeho odvolání postavil odvolací soud. Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění dovolatel dovozuje ze zmíněných nedostatků až následně, když na nesprávnost právního posouzení skutku usuzuje na podkladě skutkových zjištění odlišných, než k jakým dospěl soud prvního a druhého stupně, a snaží se je zvrátit.
Pokud jde o část dovolání, která se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je nutné uvést, že dovolatelem deklarované dovolací důvody by mohly být vůči jedinému rozhodnutí uplatněny pouze v případě, kdy by původní rozhodnutí trpělo vadou v právním posouzení skutku či jiném hmotně právním posouzení věci, proti níž by obviněný brojil řádným opravným prostředkem, který by odvolací soud zamítl a nově rozhodl na podkladě jiného řádného opravného prostředku (typicky státního zástupce), přičemž i toto nové rozhodnutí by bylo zatíženo vadou v hmotně právním hodnocení věci. O tento případ se však v dané situaci nejedná.
Jestliže obviněný pod tento dovolací důvod podřadil výhrady, že odvolací soud, byť formálně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, ve skutečnosti zamítl jeho odvolání, přičemž byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže dovolání ve vztahu k těmto výhradám deklarovaný dovolací důvod naplnit.
Odvolání obviněného v této části zpochybňovalo právní kvalifikaci skutku, tak jak ji učinil soud prvního stupně. Na podkladě tohoto odvolání byla právní kvalifikace odvolacím soudem po meritorním přezkoumání věci v rámci veřejného zasedání rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 3 To 77/2003, změněna. Je pravdou, že soudního přezkumu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 10 T 3/2001, se domáhal na základě svého odvolání podaného v neprospěch obviněného i státní zástupce. Jak se však z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podává, požadoval státní zástupce na základě svého řádného opravného prostředku přísnější kvalifikaci skutku, která ovšem vycházela z původního právního posouzení, tj. domáhal se právního posouzení jednání obviněných jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 4 namísto §248 odst. 3 tr. zák. (tedy výraznějšího trestního postihu obviněného). Přestože ke zpřísnění sankce soud druhého stupně přikročil právě na základě odvolání státního zástupce, v požadavku na přísnější právní posouzení jeho návrhu nevyhověl. Z uvedených skutečností tudíž vyplývá, že odvolací soud dospěl ke změně rozhodnutí ohledně obviněného jak na základě jeho odvolání, tak na základě odvolání státního zástupce, takže výhrada, že ve skutečnosti bylo odvolání obviněného zamítnuto, není důvodná. Dovolání bylo tedy v citovaných částech podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Pokud by dovolání obsahovalo pouze uvedené výhrady, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. zák. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém dovolání také namítl, že soudy obou stupňů posoudily nesprávně ve věci učiněná skutková zjištění (na něž přitom odkázal, resp. tyto citoval především z rozsudku soudu druhého stupně) jako pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §128 odst. 2, odst. 3 tr. zák., neboť nebyly naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, a vyslovil přesvědčení, že nelze dojít k závěru, že byla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu. Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu druhého stupně je vytýkáno, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dále se proto zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
Soud druhého stupně po zpřesnění popisu skutku uznal obviněného vinným, že jako jednatel společnosti S. – s., s. r. o., B., potvrdil dodací listy ze dne 9. 9. 1996 k faktuře č. 23/96 vystavené společností A. – t., s. r. o., B., a vystavil fakturu č. 1046/96-Ze s datem vystavení 12. 9. 1996 a dodací list k této faktuře a podepsal kupní smlouvu mezi společností S. – s., s. r. o., B., a společností V. i., s. r. o., ze dne 11. 9. 1996 o prodeji tohoto majetku, přičemž od počátku věděl, že se jedná pouze o účetní operace směřující k faktickému převodu majetku ze společnosti V., s. r. o., na společnost V. i., s. r. o., aniž by došlo k platbě za převedený majetek, v důsledku čehož na úkor společnosti V., s. r. o., spol. V. i., s. r. o., získala prospěch ve výši 6.512.315,- Kč a jednal tak v úmyslu umožnit obžalovaným J. L. a J. K. jednání popsané v bodu I. 1) rozsudku.
Jak je uvedeno ve skutkové a právní větě výroku rozsudku, dospěl soud k závěru, že obviněný uvedeným jednáním naplnil všechny zákonné znaky pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 3 tr. zák. Z celého souboru důkazů, které byly soudem prvního stupně provedeny, odvolací soud dovodil jednoznačný závěr, že obvinění J. L. a J. K. v průběhu srpna 1996 v důsledku rozporů ve společnosti a v subjektivním přesvědčení vyššího práva na rozhodovací činnosti společnosti, zneužívajíce svého postavení ve společnosti V., s. r. o., a V. i., s. r. o., bez vědomí většinových společníků a na jejich úkor, převedli nejen v rozsudku popsaný soubor majetku, a to zjevně připravovaným způsobem prostřednictvím fiktivních smluv přes další dva subjekty A. – t., s. r. o., a S. – s., s. r. o., za vědomé součinnosti spoluobviněných M. S. a Ing. K. Z., na společnost V. i., s. r. o. Dovodil, že obviněný Ing. K. Z. jednoznačně pomohl uskutečnění převodu majetku poskytnutím nepravdivých dokladů, jež měly zhodnověrnit předem připravený postup obviněných J. L. a J. K. Obviněný Ing. K. Z. společně s obviněným M. S. opatřili prostředky ke spáchání hlavního trestného činu těmito pachateli. Na rozdíl od napadeného rozsudku soudu prvního stupně byly podle názoru soudu druhého stupně splněny formální podmínky pro kvalifikaci tohoto jednání jako pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) k §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák. Odvolací soud se však zabýval hodnocením též materiální stránky trestného činu obviněného z hlediska §3 odst. 4 tr. zák. a konstatoval, že u obviněného Ing. K. Z. nebyl prokázán rozsah zisku z jeho účasti na trestním jednání. Nelze si však podle jeho názoru představit, že by se účastnil na takové, zjevně riskantní činnosti bez finančního zisku či jiné protihodnoty, jež by riziko těchto kroků vyvážily. Přihlédl dále ke skutečnosti, že jednání obviněného nebylo pro trestnou činnost vůdčí, určující, a při hodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti všech čtyř pachatelů shledal zjevně významný rozdíl, daný zejména rozsahem účasti na trestné činnosti i ziskem z ní, která byla u obviněného Ing. K. Z. nepoměrně nižší. Jednání obviněného podle názoru odvolacího soudu nevykazovalo takovou intenzitu společenské nebezpečnosti a odpovídalo jen nižší, byť též kvalifikované, skutkové podstatě trestného činu podle §128 odst. 2, odst. 3 tr. zák. za použití §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Závěr soudu druhého stupně, že zjištěným jednáním dovolatel naplnil všechny znaky pomoci k uvedenému trestnému činu, nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Podle skutkových zjištění uvedených ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu a po zpřesnění popisu skutku i ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu, je mimo jakoukoli pochybnost, že obviněný jako jednatel společnosti S. – s., s. r. o., B., úmyslně a vědomě potvrdil dodací listy ze dne 9. 9. 1996 k faktuře č. 23/96 vystavené společností A. – t., s. r. o., B., a vystavil fakturu č. 1046/96-Ze s datem vystavení 12. 9. 1996 a dodací list k této faktuře a podepsal kupní smlouvu mezi společností S. – s., s. r. o., B., a společností V. i., s. r. o., ze dne 11. 9. 1996 o prodeji tohoto majetku.
Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich.
Podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se podle §10 odst. 2 tr. zák. užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.
Ve stručnosti lze poznamenat, že citovaná ustanovení §128 tr. zák. v obecné rovině chrání hospodářskou kázeň před zneužíváním postavení ve dvou nebo více podnicích nebo organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti. Nejedná se o blanketní skutkovou podstatu, a proto není nutné, aby pro naplnění trestní odpovědnosti podle tohoto ustanovení muselo dojít k porušení zákazu konkurence ve smyslu obchodního zákoníku. Rovněž okruh pachatelů u předmětného trestného činu je upraven v širším rozsahu, než je tomu u zákazu konkurence v obchodním zákoníku. Pachatelem může být kdokoli, kdo je pracovníkem, členem orgánu, společníkem, podnikatelem nebo účastníkem na podnikání dvou nebo více organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti.
Z uvedeného plyne, že skutkovou podstatu tohoto trestného činu může naplnit jen osoba splňující tyto podmínky. V konkrétním případě je nutné vždy zvažovat, zda pachatel měl reálnou možnost nějakým způsobem zneužít svého postavení v dotčených podnicích nebo organizacích, resp. ovlivnit průběh obchodních operací. Ve smyslu zmíněného ustanovení se orgánem, jehož je pachatel členem, rozumí statutární orgán nebo jiný orgán obchodní společnosti, družstva nebo jiné právnické osoby. Společníkem je fyzická osoba, která uzavřela společenskou smlouvu o vzniku obchodní společnosti nebo se jinak stala společníkem obchodní společnosti, přičemž podle obchodního zákoníku se může jednat o veřejnou obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným a akciovou společnost. Pachatel nemusí mít v obou (ve všech) společnostech stejné postavení, stejně jako není nutné, aby podniky či organizace měly stejnou právní formu.
Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela zřejmé, na podkladě jakých skutečností učinily závěr o tom, že obviněný jednal v úmyslu získat pro sebe, resp. jiného výhodu (prospěch) a vědomě pomohl uskutečnit převod majetku poskytnutím nepravdivých dokladů, jež měly zhodnověrnit předem připravený postup obviněných J. L. a J. K. Stejně tak soudy obou stupňů podrobně rozvedly, v čem spatřovaly nevýhodnost uzavřené kupní smlouvy mezi společností S. – s., s. r. o., B. a společností V. i., s. r. o., s datem 11. 9. 1996 a celého majetkového převodu. Bylo prokázáno, že zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. zahrnovalo jak složku volní, tak složku poznávací.
V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu – s výjimkou znaků subjektivní stránky – tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.
Z popisu skutku ve výrokové části napadeného rozsudku a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že obviněný jednal od počátku v přímém úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch ve smyslu §128 odst. 2, odst. 3 tr. zák. K námitce obviněného, že jeho úmysl nebyl dán proto, že nevěděl o všech okolnostech jednání hlavního pachatele, je nutno uvést, že i tato námitka je irelevantní. Z hlediska splnění podmínky úmyslného jednání není trestním zákonem vyžadována detailní znalost vztahů společníků a podrobná vědomost o jejich pohnutkách, jež je k takovému kroku vedly, postačující je pouhá informovanost o podstatě a účelu transferu a ochota využít svého postavení ke znepřehlednění fingovaného převodu majetku.
Nejvyšší soud vycházeje ze skutku tak, jak byl zjištěn a popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku a podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, dospěl k závěru, že právní kvalifikaci skutku nelze vytknout pochybení.
Se zřetelem k uvedeným skutečnostem nelze námitky obviněného Ing. K. Z., které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl, přičemž tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a