ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1388.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1388/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. listopadu 2005 o dovolání obviněného M. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 To 335/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 269/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. 101 T 269/2002, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterých se dopustil podle bodu 2) tohoto rozsudku společně s obviněným P. B. tím, že „dne 22. 2. 1999 v H. – S., okr. K., poté, co dne 21. 2. 1999 obdrželi od L. A. prostřednictvím B. W. každý částku ve výši 2.000,- Kč za potvrzení fingované dopravní nehody jako policejní inspektoři II. skupiny DI OŘ PČR v K. jednali v rozporu se svými povinnostmi uloženými jim zákony č. 186/92 Sb., 283/91 Sb. a služebním předpisem – závazným pokynem policejního prezidenta č. 12/1996, neboť vypracovali záznam o fingované malé dopravní nehodě sp. zn. ORKA – 534/PŘ-DI-99, která se ve skutečnosti nestala, a do něhož uvedli, že dopravní nehodu zavinil S. G. tím, že dne 22. 2. 1999 v 19.30 hodin v H. – S. na silnici měl řídit vozidlo zn. Škoda 120 LS, které se střetlo s vozidlem zn. Audi 80, řízeným L. A., kdy při nehodě vznikla na tomto vozidle škoda ve výši 52.751,- Kč, která byla vyplacena Č. p., a. s., ze zákonného pojištění majitele vozidla Škoda 120 LS P. B.“.
Za tyto trestné činy byl obviněný M. B. odsouzen podle §160 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Současně mu byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání policisty na dva roky. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných L. A., S. G., P. B. a B. W., i o náhradě škody podle §229 odst. 1 tr. ř.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 To 335/2004, odvolání podaná obviněnými M. B. a B. W. proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný M. B. prostřednictvím obhájkyně JUDr. P. T. dovolání, které vymezil dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Předně zpochybnil způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem, zejména listinných důkazů a svědeckých výpovědí, přičemž provedené dokazování označil za stav důkazní nouze, což ve svém důsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. S odkazem na výpovědi ostatních spoluobviněných i další svědecké výpovědi namítl, že jimi nebyla potvrzena jeho účast na protiprávní činnosti kladené mu za vinu, přičemž obviněný L. A. byl navíc ke své výpovědi učiněné dne 12. 4. 2001 vyšetřovatelem donucen. Ve vztahu k důkazům, o něž soud prvního stupně opřel závěr o jeho vině, obviněný zejména zdůraznil, že na žádném z formulářů není uveden jeho podpis ani rukopis. Žádným důkazem ať přímým či nepřímým nebylo prokázáno, že by on osobně šetřil tuto dopravní nehodu a věděl, že je fingovaná. Rovněž zmínil, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by převzal jakýkoli úplatek za to, že jako policejní komisař potvrdil nehodový děj a jeho následky sepsáním protokolu o malé dopravní nehodě.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265m tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 To 335/2004, a v návaznosti na ně i rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. 101 T 269/2002, a aby jej následně v celém rozsahu zprostil obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Shrnul obsah podaného dovolání i jemu předcházejícího řízení a konstatoval, že námitky obviněného se netýkají správnosti právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení, ale domáhá se jejich prostřednictvím jiného způsobu hodnocení důkazů. Vzhledem k tomu, že takto formulované námitky nenaplňují obviněným uplatněné dovolací důvody, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z těchto zásad lze dovodit, že dovolatelem namítané nedostatky musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nemohou jimi být vytýkány nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.
Z obsahu podaného dovolání v rozporu s těmito rozvedenými zákonnými požadavky plyne, že námitky obviněného se netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti způsobu a rozsahu ve věci provedeného dokazování a na jeho základě učiněným skutkovým zjištěním. Svými výhradami obviněný zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, která byla následně potvrzena také soudem odvolacím, neboť vytýká nedostatky při hodnocení provedených důkazů a nabízí vlastní úvahy o nevěrohodnosti těch důkazních prostředků, o něž soudy své závěry o jeho vině opřely. V rozporu s nimi předkládá svou vlastní verzi obhajoby, podle níž se skutku kladeného mu za vinu nedopustil, což odporuje okolnostem popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Je tudíž zřejmé, že obviněný se prostřednictvím výše citovaných výhrad snaží domoci toliko změny skutkových zjištění ve svůj prospěch.
V tomto případě proto nebyl materiálně uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Jelikož se evidentně jedná o výhrady, které nezakládají tento ani žádný jiný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení §265b tr. ř., neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumávat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný taktéž uplatnil, je dán při naplnění alespoň jednoho ze dvou zde alternativně uvedených dílčích důvodů. U prvního z nich se tak stane, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedený dílčí dovolací důvod je důvodem procesním, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného v posuzovaném případě však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení stanovených podmínek odvolacím soudem podle §256 tr. ř. zamítnuto, protože nebylo shledáno důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu.
Druhý dílčí dovolací důvod je naplněn v případě, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z dalších důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. však obviněný tvrdí existenci pouze výše zmíněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s již shora citovaným konkrétním odůvodněním. Jak však vyplývá z vyjádřeného názoru dovolacího soudu, ani tento důvod dovolání nebyl naplněn, neboť konkrétní důvody, které obviněný předložil, jeho existenci nezakládají. V předmětné trestní věci není proto dán ani druhý dílčí důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová