ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1397.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1397/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. prosince 2005 o dovolání podaném obviněným M. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 13 To 358/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 4/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 22 T 4/2004, byl obviněný uznán vinným, že
„I.
jako jednatel obchodní společnosti E., s. r. o., se sídlem v P., odpovědný za provádění zákonných odvodů z mezd zaměstnanců
- v období od měsíce října 1995 do 25. 9. 1997 jako plátce pojistného na všeobecné zdravotní pojištění provedl v P. srážky z mezd zaměstnancům obchodní společnosti E., s. r. o., P., v objemu pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, avšak tyto finanční prostředky v celkové výši 46.227,- Kč v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, v platném znění, neodvedl správci pojistného V. z. p. ČR, O. p. P.,
- v období od měsíce dubna 1994 do 25. 9. 1997 jako plátce pojistného na sociální zabezpečení provedl v P. srážky z mezd zaměstnancům obchodní společnosti E., s. r. o., P., v objemu pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, avšak tyto finanční prostředky v celkové výši 132.531,- Kč v rozporu s ustanovením §10 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v platném znění, neodvedl správci pojistného O. s. s. z. P.,
- v období od měsíce října 1995 do měsíce prosince 1996 jako plátce provedl v P. srážky záloh na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ze zdanitelných mezd zaměstnanců obchodní společnosti E., s. r. o., P., avšak tyto finanční prostředky v celkové výši 109.291,- Kč v rozporu s ustanovením §38h odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, v platném znění, neodvedl správci daně F. ú. v P.,
II.
jako jednatel obchodní společnosti C. Č., s. r. o., se sídlem v Č., odpovědný za provádění zákonných odvodů z mezd zaměstnanců
- v období od měsíce května 1995 do 11. 5. 1998 jako plátce pojistného na všeobecné zdravotní pojištění provedl v Č. srážky z mezd zaměstnancům obchodní společnosti C. Č., s. r. o., Č., v objemu pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, avšak tyto finanční prostředky v celkové výši 207.108,- Kč v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, v platném znění, neodvedl správci pojistného V. z. p. ČR, O. p. P.,
- v období od měsíce ledna 1996 do 11. 5. 1998 jako plátce pojistného na sociální zabezpečení provedl v Č. srážky z mezd zaměstnancům obchodní společnosti C. Č., s. r. o., Č., v objemu pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, avšak tyto finanční prostředky v celkové výši 299.176,- Kč v rozporu s ustanovením §10 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v platném znění, neodvedl správci pojistného O. s. s. z. P.,
- v období od měsíce června 1995 do 11. 5. 1998 jako plátce provedl v Č. srážky záloh na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ze zdanitelných mezd zaměstnanců obchodní společnosti C. Č., s. r. o., Č., avšak tyto finanční prostředky v celkové výši 108.053,- Kč v rozporu s ustanovením §38h odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, v platném znění, neodvedl správci daně F. ú. v P.“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ve veřejném zasedání konaném dne 1. 3. 2005, a usnesením sp. zn. 13 To 358/2004 jej jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. K. dovoláním, jež v obecné rovině opřel o důvod dovolání stanovený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jeho dovolání směřuje (v rozsahu výroku o vině) i proti rozsudku soudu prvního stupně.
V podrobnostech obviněný poukázal na nesprávné vymezení rozsahu časového období, ve kterém měl podle skutkových zjištění soudu popsaných pod bodem II. odsuzujícího rozsudku odpovídat za neprovádění zákonných odvodů z mezd zaměstnanců společnosti C. Č., s. r. o. Rozvedl, že trvání rozhodného období mělo být i v tomto případě (podobně jako v případě společnosti E., s. r. o.) ukončeno již ke dni 25. 9. 1997, kdy byl na společnost E., s. r. o., prohlášen konkurs ve smyslu zák. č. 328/1991 Sb. (v dovolání chybně uveden zák. č. 238/1991 Sb.), o konkursu a vyrovnání, v platném znění [dále převážně jen „zák. č. 328/1991 Sb.]. Poukázal na to, že společnost E., s. r. o., byla většinovým vlastníkem (obchodní podíl ve výši 51%) společnosti C. Č., s. r. o., a dnem prohlášení konkursu na E., s. r. o., se majetek společnosti C. Č., s. r. o., stal součástí konkursní podstaty, s níž byl nadále oprávněn v souladu s ustanovením §14 odst. 1 písm. a) zák. č. 328/1991 Sb. nakládat toliko správce konkursní podstaty. Z této skutečnosti obviněný dovozoval, že to byl právě správce konkurzní podstaty, ne on sám jakožto jednatel, kdo byl počínaje dnem 25. 9. 1997 oprávněn řídit společnost C. Č., s. r. o., a měl právo rozhodovat o tom, jaké platby budou z majetku konkursní podstaty uskutečněny, a to včetně zákonných odvodů z mezd zaměstnanců.
Za významnou z hlediska jeho trestní odpovědnosti obviněný považoval i okolnost, že mu byl po 25. 9. 1997 fakticky znemožněn přístup do prostor C. Č., s. r. o., kde byly uloženy všechny pro řízení společnosti potřebné materiály, a funkci jednatele této společnosti tak prakticky nemohl vykonávat. Po uvedeném datu proto nemůže být podle jeho přesvědčení splněn požadavek jeho úmyslného zavinění; k založení jeho trestní odpovědnosti přitom nemůže být postačující pouze zjištění, že v obchodním rejstříku byl formálně zapsán jako jednatel C. Č., s. r. o., až do 11. 5. 1998. Nesprávné právní posouzení svého jednání obviněný spatřoval dále v tom, že byl uznán vinným výše uvedeným trestným činem, ačkoliv zákonem stanovené srážky z mezd zaměstnanců vůbec neprováděl z důvodu nedostatku finančních prostředků. Tuto okolnost již prý v rámci své obhajoby uváděl v předchozích stadiích řízení a k jinému závěru nelze podle něj dospět ani na základě znaleckého posudku, jehož zpracovatel na většinu položených otázek neodpověděl. V této souvislosti obviněný citoval závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 30/2001 Sb. rozh. trest.
V závěru svého podání obviněný, navrhl, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. (chybně uvedeno č. j.) 13 To 358/2004, zrušil a sám ve věci nově rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále převážně jen „státní zástupce”). Vyslovil názor, že námitky týkající se nedostatku finančních prostředků na straně dovolatele, resp. firem, ve kterých zastával funkci jednatele, směřují do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Nalézací soud totiž v tzv. skutkových větách u všech dílčích útoků konstatoval, že obviněný příslušné srážky z mezd zaměstnanců obchodních společností provedl.
Za relevantní ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání však státní zástupce považoval tu část námitek obviněného, jež dopadala na vymezení časového období páchání trestné činnosti uvedené pod bodem II. výroku o vině. Tuto argumentaci pak shledal částečně důvodnou. Konstatoval, že sice nemohou obstát námitky, ve kterých dovolatel poukázal na prohlášení konkursu na společnost E., s. r. o., neboť účinky §14 odst. 1 písm. a) zák. č. 328/1991 Sb. by ve vztahu ke společnosti C. Č., s. r. o., neměly naprosto žádný dopad na rozsah práv a povinností obviněného jako jednatele a tedy statutárního orgánu společnosti C. Č., s. r. o. (§133 obchodního zákoníku), důvodnými ovšem shledal ty výhrady obviněného, týkající se faktické nemožnosti funkci jednatele C. Č., s. r. o., vykonávat. Argumentaci soudu prvního stupně, podle které měl obviněný za takovéto situace učinit kroky k tomu, aby přestal funkci jednatele vykonávat, označil za zcela nepřiléhavou a uvedl, že pokud by obviněnému jako jednateli byl skutečně jinými osobami znemožněn přístup do prostor, kde společnost C. Č., s. r. o., vykonávala svoji podnikatelskou činnost, a přístup k jejím účetním dokladům, šlo by ze strany těchto osob o jednání protiprávní. Doplnil proto, že po obviněném nelze racionálně požadovat, aby takovéto protiprávní jednání „posvětil“ tím, že by se i formálně vzdal funkce jednatele. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 13 To 358/2004, a podle §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, přičemž s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a splňuje obsahové náležitosti dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolateli spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Ta část námitek obviněného, podle nichž jako jednatel společností C. Č., s. r. o., a E., s. r. o., nemohl zákonem stanovené srážky z mezd zaměstnanců uvedených společností oprávněným subjektům odvést proto, že předmětné srážky z důvodu nedostatku finančních prostředků, které měl v předmětném období k dispozici, vůbec neprováděl, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. Obviněný totiž tvrdil jiné skutkové okolnosti, než jaké vyplývají z učiněných skutkových zjištění. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto rozsahu o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud poznamenává, že shodnou argumentaci vztahující se k nedostatku finančních prostředků již obviněný uplatnil v rámci své obhajoby v předchozích stadiích řízení a soudy obou stupňů se těmito tvrzeními náležitě zabývaly. Oba soudy přitom shodně vycházely ze zjištění, že po celou rozhodnou dobu byly zaměstnancům obou společností hrazeny čisté mzdy a byly prováděny úhrady směřující k zabezpečení provozu společnosti a zachování výroby (jak obviněný sám uvedl). Z toho poté mimo jiné dovodily, že v průběhu uvedené doby obě společnosti nutně musely mít disponibilní prostředky převyšující objem srážek, které měly být příslušným institucím odvedeny. Správně přihlédly i k délce období, po které nebyly zmíněné platby hrazeny a jež trvalo prakticky čtyři roky, a zdůraznily, že se nemohlo jednat o dobu toliko přechodnou v důsledku dočasného zhoršení ekonomické situace. Tyto závěry Nejvyšší soud shledal logickými a přesvědčivými.
Lze tak shrnout, že obviněný, ačkoliv v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky své námitky orientoval výhradně proti tomu, co soudy skutkově zjistily o ekonomické situaci předmětných obchodních společností, tj. domáhal se v tomto směru jiných skutkových zjištění, s nimiž teprve spojoval i jiný právní závěr stran důvodnosti právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Vázal tak jiné právní posouzení skutku na jiná skutková zjištění, než která učinily soudy obou stupňů. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, v tomto směru žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Nejvyšší soud nemohl přihlížet ani k těm námitkám obviněného, jimiž vyslovil výhrady k odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně a zpochybňoval jeho rozsah, správnost a přesvědčivost. Podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. totiž dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však v další části svého dovolání taktéž uplatnil výhrady, jejichž prostřednictvím zpochybnil hmotně právní posouzení jednání popsaného pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně z hlediska existence jeho trestní odpovědnosti ve vztahu k jednání, ke kterému mělo docházet po 25. 9. 1997; tvrdil, že tento den mu byl fakticky znemožněn přístup do společnosti C. Č., s. r. o., kde byly uloženy všechny k řízení společnosti potřebné materiály, a funkci jednatele tak prakticky nemohl vykonávat. Soudy obou stupňů tak podle jeho názoru pochybily, pokud konec rozhodného období, v rámci něhož byl jakožto jednatel společnosti C. Č., s. r. o., trestně odpovědný za odvod zákonných plateb za zaměstnance této společnosti oprávněným subjektům, stanovily až na den 11. 5. 1998, tj. den, ke kterému byl vymazán zápis jeho osoby jakožto jednatele této společnosti z obchodního rejstříku.
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitka týkající se sice prioritně nesprávného vymezení časového období, po které měla trvat jeho trestní odpovědnost z hlediska zákonných znaků trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., avšak v souvislosti s takovým časovým vymezením vztahující se i k otázce jeho úmyslného zavinění také v tomto (dalším) období, by jej mohla založit. Obviněný totiž na rozdíl od námitek popsaných v předchozích odstavcích se nesprávnosti právního posouzení svého jednání dovolával nikoli jakožto důsledku nesprávného hodnocení důkazů a nesprávnosti skutkových zjištění, ale jakožto důsledku vadné aplikace hmotně právního ustanovení na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud se proto se zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné.
Nejprve je však zapotřebí v obecné rovině uvést alespoň základní skutečnosti vztahující se k trestnému činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a k jeho pachateli.
Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Objektem uvedeného trestného činu je zájem na řádném výběru daní, pojistného na sociální zabezpečení, pojistného na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. V případě, že poplatníky jsou zaměstnanci, jsou předmětem útoku finanční prostředky, které jim zaměstnavatel srazil z hrubých mezd za tím účelem, aby je za zaměstnance odvedl příslušnému správci daně, orgánu vykonávajícímu státní správu sociálního zabezpečení nebo zdravotní pojišťovně. Ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. tedy poskytuje těmto prostředkům ochranu proti jednání, jehož následkem je to, že se nedostanou do dispozice oprávněným příjemcům. Z hlediska objektivní stránky spočívá jednání pachatele, který tento trestný čin spáchá, v tom, že nesplní zákonnou povinnost plátce odvést za poplatníka shora popsané platby ve stanoveném platebním období, to znamená v době, kdy jsou splatné. Lze tudíž takové jednání spáchat opomenutím činnosti, která byla pachateli přikázána, a jde o trestný čin omisivní.
Zákonnou povinnost plátce, za nějž je považován zaměstnavatel, odvést daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, upravuje zákon č. 586/92 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení §3 odst. 1 písm. a) a §6. Podle §38h citovaného zákona plátce daně srazí zálohu na uvedenou daň ze zdanitelné mzdy zúčtované nebo vyplacené poplatníkovi za kalendářní měsíc nebo za zdaňovací období. Záloha se srazí při výplatě mzdy a sražené zálohy se odvedou nejpozději do 20. dne každého kalendářního měsíce, v němž vznikla povinnost zálohy srazit.
Pojistné na sociální zabezpečení upravuje zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 a §9 citovaného zákona je plátce povinen srazit zaměstnancům toto pojistné a odvést je příslušné správě sociálního zabezpečení za zaměstnance v den splatnosti, tj. za každý kalendářní měsíc v den určený pro výplatu mezd.
Zdravotní pojištění vychází ze zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Podmínky odvádění pojistného na zdravotní pojištění jako pravidelné platby vyplývají především z ustanovení §5 cit. zák. Ve smyslu §5 odst. 1 cit. zák. jsou zaměstnavatelé jako plátci povinni odvádět část pojistného na zdravotní pojištění, které jsou povinni hradit za své zaměstnance. Část pojistného, kterou je povinen platit zaměstnanec, je plátce povinen srazit ze mzdy a odvést za něj na účet zdravotní pojišťovny, přičemž tuto povinnost musí splnit nejpozději do osmi dnů po uplynutí každého kalendářního měsíce.
Z uvedeného je zřejmé, že pachatelem trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. může být jen plátce (zaměstnavatel), který ve větším rozsahu nesplní za poplatníka (zaměstnance) zákonnou povinnost odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (k tomu srov. rozhodnutí č. 53/2000 Sb. rozh. trest.). Jde tu o konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák.
Ve smyslu ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. jde o čin, k jehož trestnosti je třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Při aplikaci těchto obecných zásad na posuzovaný případ se soudy obou stupňů při právním posouzení zjištěného skutku žádných zásadních pochybení nedopustily. Měl-li obviněný (u skutku popsaného pod bodem II. odsuzujícího rozsudku) výhrady především vůči vymezení rozsahu časového období, po které jej soud shledal trestně odpovědným za neplnění zákonných povinností provádět odvody za zaměstnance společnosti C. Č., s. r. o., tedy i za období, které následovalo po dni 25. 9. 1997, kdy mu měl být fakticky znemožněn přístup do prostor této společnosti (kde měly být uloženy všechny pro řízení společnosti podstatné dokumenty), pak je třeba zdůraznit, že zjištění o znemožnění přístupu obviněného do prostor jmenované společnosti v uvedeném období soudy neučinily. Lze sice připustit, že dokazování prováděné soudy k této skutečnosti mohlo být úplnější a hodnotící úvahy zevrubnější a současně i přesvědčivější, to však nic nemění na skutkovém zjištění popsaném v uvedeném bodě rozsudku a rozvedeném v jeho odůvodnění, kde soud prvního stupně jako soud nalézací pravdivost zmíněného tvrzení obviněného vyloučil (viz str. 4 a 5 rozsudku).
V souvislosti s tím je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud nemohl přisvědčit té argumentaci obviněného, v rámci níž nejprve poukázal na prohlášení konkursu na společnost E., s. r. o., posléze vyslovil přesvědčení, že uvedeným dnem (25. zářím 1997) skončila jeho odpovědnost jako jednatele společnosti C. Č., s. r. o., odvádět za zaměstnance zákonné odvody, a nakonec vyjádřil názor, že tato povinnost přešla (společně s veškerými oprávněními souvisejícími s řízením společnosti E., s. r. o. – a tím prakticky i společnosti C. Č., s. r. o.) na správce konkursní podstaty. Takový názor nelze akceptovat už proto, že okolnost prohlášení konkursu na společnost E., s. r. o., podle §14 odst. 1 písm. a) zák. č. 328/1991 Sb. neměla žádný dopad na rozsah práv a povinností obviněného jakožto statutárního orgánu společnosti C. Č., s. r. o. Omezit jednatelská oprávnění totiž může podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada, přičemž i takové omezení je však vůči třetím osobám neúčinné (srov. §133, §148 odst. 2 a další citovaného zákona ve znění v té době účinném; na uvedeném postavení obviněného se ale nic nezměnilo ani po dalších novelách – srov. §31a zákona č. 105/2000 Sb., §38l zákona č. 216/2005 Sb.). V dalších podrobnostech k této problematice stačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které se s těmito výhradami obviněného náležitě vypořádaly a jejichž závěry dovolací soud v plném rozsahu sdílí.
Je samozřejmé, že odpovědnost pachatele za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. nelze dovozovat pouze z jeho postavení statutárního orgánu právnické osoby, která má platby odvádět a nečiní tak (takovýto postup by ve svém důsledku znamenal konstruování jakési funkční, resp. objektivní odpovědnosti pachatele). K trestní odpovědnosti takového pachatele je totiž nezbytné, aby se dopustil úmyslného jednání, které naplňuje skutkovou podstatu uvedeného trestného činu.
Takové úmyslné jednání [třeba jen ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.] je však nutno dovodit rovněž v případě, kdy se pachatel nachází v postavení statutárního orgánu společnosti i po prohlášení konkursu na takovou společnost; ani na takové situace z výkonu svých práv a povinností není vyloučen. Soudy obou stupňů proto nepochybily, jestliže shledaly obviněného trestně odpovědným za neprovádění zákonných odvodů zaměstnanců společnosti C. Č., s. r. o., i za období od 25. 9. 1997 do 11. 5. 1998.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a