ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1490.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1490/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2005 o dovolání podaném obviněným V. S. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 14 To 195/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 1/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 1 T 1/2004, uznán vinným, že
dne 23. 8. 2003 kolem 17.10 hod. v katastru V. n. L., okres T., jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. OPEL OMEGA, při jízdě po silnici I. třídy č. 3 ve směru od S. na V. n. L. zahájil v km 86 uvedené silnice otáčení do protisměru za situace, kdy ve stejném směru jízdy přijíždělo vozidlo tov. zn. MAZDA 626, které řídil M. V., obžalovaný si nepočínal tak, aby toto vozidlo neohrozil a v důsledku toho došlo ke střetu obou vozidel, při kterém řidič V. utrpěl zlomeninu dolního konce předloktí vlevo, zlomeninu nosu a oděrky kolen s pracovní neschopností do 28. 9. 2003, jeho spolucestující T. V., utrpěl oděrky břišní stěny s dobou léčení 5 dnů, další spolucestující L. Z., utrpěla zhmoždění prsní krajiny s pracovní neschopností do 11. 9. 2003, spolucestující ve vozidle obžalovaného I. Č., utrpěla lehké pohmoždění obou paží s dobou léčení 5 dnů.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. a podle §223 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. mu uložil peněžitý trest ve výši 12.000,- Kč; podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by peněžitý trest obviněný nevykonal, náhradní trest odnětí svobody v trvání dva měsíce. Současně podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na osmnáct měsíců.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ve veřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2004, a usnesením sp. zn. 14 To 195/2004 podle §256 tr. ř. jej jako nedůvodné zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen manželce obviněného I. S. dne 18. 6. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Táboře dne 15. 6. 2004. Obviněný nebyl v té době právně zastoupen.
Přestože ze spisového materiálu vyplývá, že výše citované usnesení odvolacího soudu nebylo obviněnému doručeno do vlastních rukou [§64 odst. 1 písm. b) tr. ř.], podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. PhDr. O. Ch. dne 31. 8. 2004 dovolání, přičemž tak učinil na poště s tím, že jej adresoval Okresnímu soudu v Táboře, jemuž došlo dne 1. 9. 2004. Výše jmenovaný obhájce byl obviněnému k jeho žádosti určen na základě rozhodnutí České advokátní komory ze dne 30. 8. 2004.
Přípisem ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1307/2004, Nejvyšší soud věc vrátil Okresnímu soudu v Táboře s tím, že nebyla splněna podmínka předpokládaná v §64 odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož ze spisového materiálu nevyplývalo, že opis rozhodnutí soudu druhého stupně byl obviněnému řádně doručen do vlastních rukou.
V souladu s tímto pokynem Nejvyššího soudu byl následně opis rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému dodatečně doručen do vlastních rukou dne 20. 11. 2004, takže lhůta k podání dovolání mu ve smyslu §256e odst. 1, odst. 2 tr. ř. běžela až do dne 20. 1. 2005.
Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn. Především namítl pochybení soudu prvního stupně, spočívající v tom, že ho uznal vinným trestným činem; v této souvislosti dále dovodil i nesprávný výrok o trestu a zpochybnil usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jeho odvolání odmítnuto. Vyslovil přesvědčení, že soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly všemi skutečnostmi, které byly významné pro posouzení příčin předmětné dopravní nehody, když jednoznačně nevyzníval v tomto směru ani znalecký posudek. Konstatoval, že v dosavadním řízení uplatňoval především námitky týkající se skutkových zjištění, když zejména tvrdil, že v době střetu stál s vozidlem při pravém okraji vozovky a teprve se chystal provést otočení do protisměru, a nabízel i další důkazy k prokázání svých tvrzení. Jeho návrhy na doplnění dokazování však byly zamítnuty a soud vycházel z předpokladu, že již zahájil otáčení, když poté došlo ke střetu s vozidlem Mazda.
Dále uvedl, že mimo jiné i v důsledku nedostatečných skutkových zjištění se soud náležitě nezabýval otázkou právního posouzení jednání, které je mu kladeno za vinu. Poukázal na blanketní charakter ustanovení §223 tr. zák. a konstatoval, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu, který je mu kladen za vinu, je nezbytné prokázat porušení důležité povinnosti stanovené jiným právním předpisem, v tomto případě povinnosti stanovené zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „ zák. č. 361/2000 Sb.“). Namítl, že soudy obou stupňů se náležitě nezabývaly tím, zda a v jakém rozsahu příslušná ustanovení citovaného zákona č. 361/2000 Sb. měl porušit právě obviněný, a v jejich rozhodnutích nebylo konkrétně nikdy uvedeno, jakou povinnost měl takto porušit. Stejně tak soud pominul otázku, zda tyto předpisy nebyly porušeny ze strany řidiče vozidla Mazda, přičemž viníkem předmětné dopravní nehody mohl být právě tento řidič.
V dalším textu obviněný podrobně popsal skutečnosti, ze kterých mělo vyplynout, že se svým jednáním nedopustil takového porušení příslušných předpisů, aby vznikla situace, která by znamenala omezení nebo ohrožení jiného účastníka provozu ve smyslu §2 písm. l), m) zák. č. 361/2000 Sb. Nalézací soud vycházel mechanicky ze závěru znaleckého posudku z oboru dopravy, ze kterého vyplynulo, že v okamžiku střetu se jeho vozidlo nacházelo levým předním kolem uprostřed jízdního pruhu. Uvedl, že znalec svůj nález opřel o výpověď poškozeného M. V., tj. že obviněný již zahájil manévr otáčení, v důsledku čehož pro něho vytvořil neočekávanou překážku, pro kterou již srážce nemohl zabránit. Pokud nalézací soud opřel své rozhodnutí o skutečnost, že v okamžiku střetu obou vozidel se osobní vůz obviněného nacházel levým předním kolem uprostřed jízdního pruhu, pak s odkazem na zákonnou definici jízdního pruhu obsaženou v §2 písm. t) zák. č. 361/2000 Sb. namítl, že z provedených skutkových zjištění jednoznačně neplyne, ve kterém jízdním pruhu se mělo jeho vozidlo nacházet. Ve vztahu k této námitce vyslovil přesvědčení, že reálné byly za této situace obě možnosti, tj. i ta, že obviněný byl ještě v pohledu směru jízdy poškozeného v pravém jízdním pruhu. Takovéto umístění vozidla by v podstatě odpovídalo i jím uplatněné obhajobě, když tvrdil, že „... ještě setrvával při pravém okraji vozovky, v žádném případě by pak tímto svým postavením nemohl vytvořit pro poškozeného překážku ve smyslu ustanovení §2 písm. l), m) zákona č. 361/2000 Sb. ...“. Obviněný konstatoval, že poněkud jiná situace by nastala, kdyby ke střetu došlo v situaci, že by se levé přední kolo jeho vozidla již nacházelo v okamžiku střetu v polovině jízdního pruhu protisměru. Dovodil, že v tomto případě by již bylo možné považovat jeho manévr otáčení za v podstatě téměř dokončený a k nárazu poškozeného do levých předních dveří jeho vozidla by tedy došlo již v protisměrném jízdním pruhu. Vzhledem k šířce vozovky v místě nehody by tudíž bylo možné dospět k závěru, že poškozený musel mít ve svém pravém jízdním pruhu dostatečný prostor pro bezpečné projetí. Je však vyloučeno, aby při této variantě nastala situace, že by svým manévrem vytvořil překážku a stav ve smyslu §2 písm. l), m) zák. č. 361/2000 Sb. V návaznosti na tyto námitky obviněný uplatnil výhradu, že v místě nehody byl úsek vozovky poměrně dosti široký a přehledný, z čehož dovodil nepochybnou možnost poškozeného zaregistrovat jeho vozidlo s dostatečným předstihem a přizpůsobit této skutečnosti i rychlost svého osobního vozu. Vyslovil přesvědčení, že poškozený M. V. nevěnoval náležitou pozornost řízení motorového vozidla a rovněž usuzoval na podstatně vyšší rychlost vozidla poškozeného těsně před střetem obou vozidel než rychlost 85 km/hod., přičemž soudní znalec vycházel nesprávně z její nejnižší možné hodnoty.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře k dalšímu řízení.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 6. 9. 2004).
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 6. 10. 2004 předeslala, že z hlediska základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V daném případě je však třeba souhlasit se závěry soudů obou stupňů, zejména pak s podrobným rozborem odůvodnění soudu druhého stupně, který se zabýval totožnou argumentací obviněného v řádném opravném prostředku, jakým je odvolání. Poukázala na závěr znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, na základě kterého bylo prokázáno, že obviněný nedal přednost vozidlu, které se pohybovalo za ním, když zahájil otáčení do protisměru v dané konkrétní situaci, kdy ve stejném směru přijíždělo právě vozidlo poškozeného. Obviněný tak vytvořil pro poškozeného jako řidiče takovou překážku, že zcela neodvratně musel nastat následek, ke kterému došlo, přičemž poškozený jel v daném úseku rychlostí povolenou a s ohledem na stav vozovky a dohlednost rychlostí přiměřenou. Za jedinou možnou příčinu dopravní nehody je třeba stanovit otáčení vozidla obviněného (jenž nesledoval po zahájení otáčení situaci za sebou, ale pouze v jízdním pruhu protijedoucím) do protisměru v okamžiku, kdy se k němu již přiblížilo vozidlo poškozeného jedoucí stejným směrem. Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupkyně dospěla k závěru, že obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem, když svým jednáním z nedbalosti ublížil na zdraví dalším osobám, neboť byl povinen při otáčení neohrozit řidiče jedoucího za ním a dbát zvýšené opatrnosti při provádění řidičského manévru na silnici velmi frekventované a dát všem řidičům přednost v jízdě. Za popsané situace považovala dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhla proto, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovila souhlas s tím, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v podaném dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněného, které ostatně uplatnil již v odvolacím řízení, že nalézací soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování (zejména ne v rozsahu, jak on sám navrhoval) a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení §89 a násl. tr. ř., a dále jeho výhrady, že soud založil své rozhodnutí na nespolehlivých a neucelených důkazech, které samy o sobě či vzájemném spojení neprokazují, že daný trestný čin spáchal, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny provedené důkazy. Podobně i výhrady obviněného týkající se neobjektivity závěru znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, nedostatečné specifikace jízdního pruhu, ve kterém se mělo jeho vozidlo nacházet v okamžiku střetu, a dále i zpochybnění skutečnosti, že by svým jednáním vytvořil překážku pro vozidlo poškozeného, nelze akceptovat, neboť nevyplývají z provedeného dokazování. V žádném případě tedy nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a