ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1499.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1499/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. ledna 2005 o dovolání obviněného MUDr. K. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 8 To 863/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 130/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. K. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 1 T 130/2002, byl obviněný MUDr. K. Ch. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 29. 4. 2002 v době kolem 18,45 hodin v K., okr. S., v ulici P. N., když vykonával činnost lékaře soukromé zdravotnické praxe, v ordinaci, čekárně a na chodbě užil opakovaně výrok „ty německá svině“ a obdobný vulgární výrok, kterými urážel pacientku J. V., výroky byly zřetelně slyšitelné a slyšeny před domem nejméně zde přítomnými svědkyněmi a přitom poškozenou oběma rukama udeřil pěstmi do hlavy, uchopil ji za vlasy a udeřil hlavou o zeď a následně ji strčil ze schodů, čímž jí způsobil povrchní zhmožděniny vlasové části hlavy, zhmožděninu pravého stehna a posttraumatickou duševní poruchu lehkého stupně a přechodného charakteru, což si vyžádalo pracovní neschopnost v délce 19 dní a omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejméně deseti dnů, přičemž poškozená trpěla závratěmi, nespavostí, třesem, pocity nejistoty a plačtivostí.
Za toto jednání byl obviněný MUDr. K. Ch. podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 8 To 863/2003, z podnětu odvolání státního zástupce doplnil podle §259 odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 1 T 130/2002, ve výroku o trestu o chybějící výrok ohledně stanovení náhradního trestu odnětí svobody tak, že podle §54 odst. 3 tr. ř. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce JUDr. A. K. proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 1 T 130/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 8 To 863/2003, dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle obsahu takto podaného dovolání obviněný své výhrady vznesl především proti závěrům znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neboť nesouhlasil s tím, že poškozená J. V. utrpěla posttraumatickou duševní poruchu. Tento závěr znalce považoval za nesprávný s ohledem na obsah jiných důkazů ve věci provedených, zejména na zprávy dalších lékařů. Dále uvedenému znaleckému posudku vytkl, že se spokojil se zprávami obsaženými ve spise, a rovněž i to, že jej znalec před zpracováním posudku nevyslechl. Obviněný vyjádřil vlastní odborný náhled na zranění, které poškozená utrpěla, a zopakoval svoji obhajobu. Vyjádřil přesvědčení, že u poškozené nenastala porucha zdraví, která by mohla být charakterizována jako porucha naplňující známky trestného činu ve smyslu ustanovení §221 odst. 1 tr. zák., a závěry znalce označil za neobjektivní a v rozporu se stávající lékařskou vědou. Zdůraznil, že konflikt mezi ním a poškozenou nebyl takovým druhem konfliktu, který vyvolává posttraumatické stresové situace. S ohledem na takto předložené okolnosti vyslovil názor, že závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedených důkazech a jedná se tudíž o vadné hmotně právní posouzení.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody a ve výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově, a dále aby přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K předmětnému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí jeho obsahu i průběhu předchozího řízení konstatoval, že námitkám obviněného nelze přisvědčit. Uvedl, že v posuzované trestní věci neexistuje jediná relevantní okolnost, která by zpochybňovala závěry znaleckého posudku, a vyslovil názor, že závěry znaleckého posudku svědčí společně s dalšími opatřenými důkazy pro jednoznačný závěr, že jednáním obviněného došlo u poškozené k porušení normálních duševních funkcí, přičemž tento stav je nutno podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Shledal, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo zapotřebí odstranit cestou dovolání. Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného MUDr. K. Ch. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Dovolatelem namítané nedostatky musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jež je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nelze jimi vytýkat nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.
Z obsahu podaného dovolání v rozporu s těmito rozvedenými zákonnými požadavky plyne, že námitky obviněného se netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, když polemizuje se závěry znaleckého posudku zpracovanými za účelem posouzení zdravotního stavu poškozené J. V. i ostatními ve věci provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný se svými výhradami primárně domáhá změny skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na ně požaduje taktéž odlišné právní posouzení.
V takovém případě je nutno konstatovat, že námitkami obviněného nebyl materiálně uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nýbrž důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného MUDr. K. Ch. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová