ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1514.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1514/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2005 o dovolání podaném obviněným T. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 3 To 768/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 T 90/2003.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný T. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. 14 T 90/2003, uznán vinným, že
dne 27. 10. 2002 v době kolem 17:00 hodin v O. – D. na ulici A. G., v bytě J. B., po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl jmenovaného tak, že ho velkou intenzitou síly opakovaně udeřil pěstí do obličeje a po pádu poškozeného do něj kopal, do všech částí těla, čímž mu způsobil pohmoždění a krevní podlitiny na čele, pohmoždění a krevní výron v oblasti pravého ušního boltce, tržně zhmožděnou ránu na nose, zlomeninu nosních kůstek, zlomeninu horní čelisti vlevo, zlomeninu jařmového oblouku vlevo, zlomeninu pravé klíční kosti, zlomeninu 7 - 9 žebra vlevo s roztržením pohrudnice a průnikem vzduchu do dutiny hrudní s následnou hospitalizací od 28. 10. do 5. 11. 2002 a dobou léčení v trvání 8 týdnů.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za to podle §222 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro účely výkonu trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. současně obviněnému uložil povinnost nahradit škodu ve výši 21.839,- Kč poškozené R. b. p. v O., z. z. p., se sídlem S. O.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2004 a na jeho podkladě rozsudkem sp. zn. 3 To 768/2004 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný nově odsuzuje podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. obviněného zařadil pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému, jeho obhájkyni JUDr. J. J. a Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě všem shodně dne 1. 11. 2004.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím výše jmenované obhájkyně dovolání, přičemž tak učinil osobně dne 5. 11. 2004 u Okresního soudu v Ostravě. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V podrobnostech uvedl (shodně jako v odvolání), že svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., neboť neměl žádný podíl na vzniku konfliktu. Soudům obou stupňů vytkl, že se nedostatečně zabývaly tím, že útočníkem byl poškozený, který jej vyprovokoval a on se pouze přiměřeně bránil. V tomto směru obviněný podrobně popsal skutečnosti, jimiž chtěl doložit, že neměl v úmyslu na poškozeného zaútočit, že to byl naopak poškozený, kdo byl již před jeho příchodem do bytu rozhodnutý ho napadnout („… že jsem nechtěl otce napadnout, svědčí ta okolnost, že jsem se po otevření dveří bytu zouval, takže kdybych měl v úmyslu nějakou agresi, jistě bych se nezdržoval zouváním bot. Otec za mnou přišel z obývacího pokoje do předsíně a již v té době měl v ruce zbraň, se kterou na mne zaútočil … takže podle mého názoru byl ještě před mým příchodem rozhodnut, že po mně vystřelí …“). Poukázal i na tu část výpovědi poškozeného ze dne 24. 3. 2004, kde poškozený sám uvedl, že „obviněný nebyl agresivní a že si myslí, že by ho nenapadl, ale že se stalo to, že ji (pistoli) proti synovi použil a že si je vědom toho, že to asi přehnal“. Vznesl výhradu proti odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, který podle jeho názoru vyšel pouze z části výpovědi poškozeného nekorespondující se zjištěným skutkovým stavem a celou výpověď poškozeného nesprávně vyhodnotil. Zdůraznil, že se stále zdržoval u vchodových dveří, poškozeného nedržel a nepronásledoval a jeho obrana, kdy se bránil „holýma rukama proti pistoli poškozeného“ musela být dostatečně intenzivní a silná, protože v opačném případě by nebyl schopen zabránit dalšímu útoku, který mu ze strany poškozeného hrozil. Odvolací soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že meze nutné obrany překročil. Poukázal na závěry znaleckého posudku, jež měly potvrzovat, že v předmětné době trpěl nesmírnou úzkostí (znalec jeho psychický stav označil jako částečnou amnézii a agresi) plynoucí z obavy z dalšího pokračování útoku ze strany poškozeného. Záměr poškozeného znovu zaútočit přitom obviněný dovodil mimo jiné i z následného setrvání poškozeného v bezprostřední blízkosti obviněného po prvním útoku („… stále nemohu pochopit, proč poškozený z místa neodešel, když já jsem po jeho útoku upadl na kolena a byl jsem paralyzován a vzchopil jsem se až poté, kdy mne otec uhodil pažbou pistole do zátylku a vykřikoval, že po mně ještě vystřelí …“). Jeho jednání nepřekročilo zákonné meze nutné obrany předpokládané v §13 tr. zák., přičemž se nejednalo ani o exces intenzivní – co do míry jeho obranného zákroku, ani o exces extenzivní – tj. co do doby zákroku. Další argumentace obviněného spočívala především v opětovném polemizování se soudem zjištěným skutkovým dějem a se způsobem hodnocení provedených důkazů.
V závěru svého dovolání obviněný vzhledem k uplatněným námitkám navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a sám ve věci rozsudkem rozhodl.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 6. 11. 2004).
Státní zástupkyně činná u tohoto státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 6. 12. 2004 uvedla, že argumentace obviněného z větší části nekoresponduje s použitým dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatovala, že dovolací námitky obviněného, ze kterých obviněný dovozuje existenci okolností zakládajících beztrestnost jeho jednání, jsou primárně založeny na změně skutkových zjištění dle skutkové verze obviněného, který opakuje, že pouze pěstmi odvracel trvající útok pistolí. Podotkla, že s těmito výhradami se již v rámci odvolacího řízení vypořádal Krajský soud v Ostravě, a konstatovala, že nebylo možné dospět k závěru, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následnou právní kvalifikací by existoval extrémní nesoulad. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídala pouze ta námitka, že skutek v rozsudečném výroku není způsobilý naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, protože soud pochybil při posouzení podmínek aplikace §13 tr. zák. K této výhradě státní zástupkyně především uvedla, že přestože obviněný vytýká nedostatečný popis skutku ve výroku rozsudku, neznamená to, že soud potřebná skutková zjištění neučinil. V odůvodnění svého rozsudku i soud druhého stupně náležitě vyložil, proč v uvedeném případě neshledal důvod beztrestnosti podle §13 tr. zák.
Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a současně souhlasila, aby tak učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Pokud obviněný opřel své dovolání o námitky, kterými se opakovaně jako v předchozím řízení snažil zpochybnit skutkový stav, který byl zjištěn soudem prvního stupně a potvrzen odvolacím soudem, nevytýkal soudům, že by na základě zjištěného a v rozhodnutích popsaného skutkového stavu tyto otázky po právní stránce nesprávně vyhodnotily, ale požadoval, aby byla vzata do úvahy jeho obhajoba a jeho způsob zhodnocení provedených důkazů; obviněný tak prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu požadoval změnu skutkových zjištění. Ze strany obviněného jde v této části dovolání o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. nejsou přípustné ani výhrady obviněného směřující proti odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně.
Pokud by dovolání obviněného bylo podáno jen z těchto důvodů, musel by je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídala pouze ta část dovolacích námitek obviněného, které směřovaly i do právního posouzení skutku zjištěného nalézacím soudem jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., neboť dovolatel namítl vadný výklad ustanovení §13 tr. zák.
Přestože z popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně zcela jednoznačně nevyplývá, že poškozený byl fyzicky napaden až poté, kdy použil proti obviněnému plynovou pistoli („… obviněný dne 27. 10. 2002 v době kolem 17:00 hodin v O. – D. na ulici A. G., v bytě J. B., po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl jmenovaného tak, že ho velkou intenzitou síly opakovaně udeřil pěstí do obličeje a po pádu poškozeného do něj kopal, do všech částí těla, čímž mu způsobil pohmoždění, …“), z odůvodnění tohoto rozsudku na str. 8 je zřejmé, že fyzickému napadení poškozeného obviněným předcházel útok plynovou pistolí ze strany poškozeného („… z provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplývá, že poškozený sice špatně vyhodnotil situaci a z obavy před obžalovaným použil plynovou pistoli zhruba ze vzdálenosti 1 m od obžalovaného …“). Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že naposledy zdůrazněný skutkový závěr nalézací soud učinil, byť jej do výrokové části svého rozsudku výslovně nezakomponoval. I to je důvod, pro který je třeba námitky obviněného z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za právně relevantní.
Nejvyšší soud proto z tohoto hlediska přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Ve smyslu citovaného ustanovení §13 tr. zák. platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem (viz ustanovení §1 tr. zák. blíže rozvedené v dalších ustanoveních trestního zákona), jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Jelikož obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. K nutné obraně je oprávněn kdokoliv, tedy nejen ten, kdo byl bezprostředně sám útokem ohrožen. O nutnou obranu jde tudíž i tehdy, jestliže osoba činem jinak trestným odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, který je namířen vůči jiné osobě (srov. rozhodnutí č. 9/1980 Sb. rozh. tr.). Podmínkou nutné obrany je odvracení útoku přímo hrozícího (podle okolností případu musí být tedy jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou) nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana přípustná. Nejde tedy o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu v době, kdy útok vůči němu byl již skončen.
U nutné obrany není, na rozdíl od krajní nouze podle §14 tr. zák., podmínkou subsidiarita. Přitom obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k odvrácení útoku, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. Trestní zákon v §13 připouští, aby obránce použil i podstatně důraznějšího prostředku než útočník a také, aby způsobil citelně závažnější následek, než jaký z útoku hrozil. Použité prostředky nemusí být ani přibližně stejné účinnosti. Přiměřenost obrany intenzitě útoku je však závislá na tom, jak tento prostředek obránce použije. U nutné obrany se tedy nevyžaduje naprostá proporcionalita mezi významem chráněného společenského vztahu a vztahu dotčeného. Škoda způsobená obranou může být větší, než škoda k útoku hrozící, nesmí tu však být zcela mimořádný nepoměr. Na vybočení z mezí nutné obrany nelze usuzovat pouze z toho, že napadený útočníka zranil, popř. jej i usmrtil, přičemž sám neutrpěl žádné zranění, pokud tím odvracel útok přímo hrozící nebo trvající a taková obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. O vybočení z mezí nutné obrany pro její zcela zjevnou nepřiměřenost tedy půjde jen tehdy, jestliže pachatel použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvrácení útoku, nebo když škoda způsobená nutnou obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Současně nelze vycházet pouze z představ bránící se osoby, popř. z jejího chybného hodnocení situace, vše je nutno posuzovat komplexně.
Nejvyšší soud připomíná, že trestní zákon nestanoví konkrétní měřítko pro určení mezí nutné obrany, a proto je nutné vždy posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a v návaznosti na to i obrany s přihlédnutím k významu ohroženého zájmu a intenzitě zavinění.
Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů se z pohledu použití §13 tr. zák. posouzením zjištěného skutku zabývaly dostatečně. Jejich závěry o vyloučení aplikace tohoto zákonného ustanovení jsou v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě rozvedeny a jsou do té míry přesvědčivé, že nevzbuzují důvodné pochybnosti o jejich správnosti.
Pokud na základě skutkových zjištění ve věci soud prvního stupně (v odvolacím řízení i krajský soud) právně posoudil, že následná obrana obviněného byla s ohledem na způsob provedení útoku, intenzitu použité síly, mechanismus, četnost způsobených zranění a jejich lokalizaci na těle poškozeného zcela zjevně nepřiměřená útoku vedenému ze strany poškozeného, a proto nešlo o nutnou obranu ve smyslu §13 tr. zák., nelze podle názoru Nejvyššího soudu tomuto závěru vytýkat pochybení. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, vzal nalézací soud při posouzení jednání obviněného v úvahu všechny podstatné a nezbytné skutečnosti. Podrobně rozebral chování obviněného v bytě poškozeného, poukázal na jeho fyzické predispozice a popsal způsob napadení poškozeného, které spočívalo v opakovaných úderech s velmi silnou intenzitou, jež byly vedeny jak pěstmi, tak kopáním, do ležícího poškozeného. Odvolací soud se dále pečlivě zabýval námitkou obviněného, na základě které se domáhal posouzení jeho agresivního a razantního fyzického útoku proti poškozenému jako jednání přiměřeného způsobu útoku z toho důvodu, že poškozený proti němu použil pistoli. Zde se odvolací soud správně ztotožnil se závěrem znaleckého posudku z oboru střelivo, výbušniny a speciální balistika, který se podrobně zabýval použitím expanzní zbraně k ochraně života, zdraví a majetku jednotlivce. Vzhledem k uvedeným skutkovým okolnostem má Nejvyšší soud za to, že závěr soudu prvního a druhého stupně o zjevném, a mimořádně hrubém nepoměru obrany a útoku, je důvodný. Konkrétní způsob útoku poškozeného plynovou pistolí, který byl navíc vyvolán chováním obviněného po příchodu do bytu poškozeného a slovní rozepří mezi nimi, rozhodně neopravňoval obviněného k takovému jednání, které vyústilo v těžkou újmu na zdraví poškozeného. Právní závěr soudů obou stupňů o nemožnosti aplikace ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně je proto správný a odpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Přitom však samotná skutková zjištění, přestože mají vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat.
Se zřetelem k uvedeným skutečnostem nelze námitky obviněného T. B., které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného T. B. jako zjevně neopodstatněné odmítl, přičemž tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a