ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.319.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 319/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2005 o dovolání obviněného D. F. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 4 To 158/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 120/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. F. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný D. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 21 T 120/2003, uznán vinným, že
dne 29. 7. 2003 kolem 21:00 hod. v P., okres N. J., v domě na D. ul. se po zazvonění u vstupních dveří bytu domáhal vstupu do bytu bývalé přítelkyně M. Č., která pootevřela dveře proti otevření zajištěné bezpečnostním řetízkem a poté, kdy mu sdělila, že jej do bytu nepustí, tlakem přes bezpečnostní řetízek vešel do bytu až do obývací pokoje, kde před přítomnou R. P. urážel poškozenou, a v bytě setrval přes její nesouhlas asi po dobu půl hodiny, než se M. Č. společně s R. P. podařilo D. F. z bytu vystrkat.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., za což jej podle §238 odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon za podmínek uvedených v §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež projednal Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2004 a usnesením sp. zn. 4 To 158/2004 je jako nedůvodné ve smyslu §256 tr. ř. zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému a Okresnímu státnímu zastupitelství v Novém Jičíně shodně dne 8. 12. 2004 a obhájci obviněného Mgr. L. K. dne 10. 12. 2004.
Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce osobně u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 8. 2. 2005 dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domníval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, které měly uplatněný dovolací důvod naplňovat. Napadenému rozhodnutí vytkl především nesprávnost právních závěrů o jeho vině, spočívající ve skutečnosti, že jeho jednání mělo být správně právně kvalifikováno jako přestupek podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zák. č. 200/1990 Sb.“). Podle jeho názoru by se měl otázkou, zda jeho jednání vykazovalo znaky trestného činu či pouze přestupku, zabývat dovolací soud, a to na základě stávajících skutkových zjištění. Odvolávaje se na současnou praxi Nejvyššího soudu (která však měla být podle jeho názoru zpochybněna ze strany Ústavního soudu, a to zejména prostřednictvím nálezu sp. zn. IV. ÚS 558/02, I. ÚS 429/03, IV. ÚS 219/03 a I. ÚS 4/04) zdůraznil, že jeho námitky nesměřují „proti skutkovým zjištěním Krajského soudu v Ostravě“, avšak vyjádřil přesvědčení, že „skutková zjištění učiněná Krajským soudem v Ostravě měla vést k jinému závěru než jen k závěru o jeho vině tak, jak ho učinil Krajský soud“. Současně zopakoval, že v předmětném období disponoval klíči od uvedeného bytu, a dále trval na tom, že se v tomto bytě nacházely i jeho osobní věci.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí, zrušil je ve výroku o vině a trestu a poté podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci ve smyslu §226 písm. b) tr. ř. zprošťujícím rozsudkem, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 22. 3. 2005 uvedl, že uvedené dovolání považuje za zjevně neopodstatněné, jelikož jednání obviněného, tak jak bylo zjištěno nalézacím soudem, zcela nepochybně skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. naplnilo. Podotkl, že přestože poškozená dala obviněnému dostatečně najevo, že si jeho přítomnost v bytě nepřeje, použil ke vstupu do bytu násilí; skutečnost, že měl od bytu klíče a že se v něm nacházely některé jeho věci, je zcela irelevantní. Žádné skutečnosti, které by společenskou nebezpečnost činu snižovaly pod hranici danou ustanovením §3 odst. 2 tr. zák., v daném případě neexistovaly.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části svého dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Námitky obviněného, že se v uvedeném bytě nacházely jeho osobní věci či že měl k dispozici klíče od tohoto bytu, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny provedené důkazy (k tomu srov. zejména str. 3 a 5 odsuzujícího rozsudku). V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Se zřetelem k citovaným ustanovením §265f odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 tr. ř. nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit ani ty výhrady obviněného, jimiž soudům obou stupňů vytkl nesprávné právní posouzení jeho jednání jako trestného činu, a domáhal se právní kvalifikace jeho jednání jako některého z přestupků uvedených ve zvláštní části zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Nejde jen o to, že obviněný v této části námitek svá tvrzení či vady, které v právním posouzení skutku spatřoval, nikterak blíže nerozvedl ani nekonkretizoval (dokonce ani odkazem na ustanovení §3 odst. 2, 4 tr. zák. nebo alespoň parafrází jeho slovního vyjádření, třebaže z logiky věci by bylo možné na výhradu nedostatku materiálního znaku trestného činu usuzovat), ale především o to, že uvedenou mírnější právní kvalifikaci podmiňoval změnou skutkových zjištění (byť současně tvrdil, že proti nim nic nenamítá).
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a