ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.40.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 40/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2005 o dovolání obviněných Ing. A. Ch. a Ing. Z. G. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 8 To 103/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 54/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. A. Ch. a Ing. Z. G. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 89 T 54/2003, byli obvinění Ing. A. Ch. a Ing. Z. G. uznáni vinnými trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zák., formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a byl jim oběma podle §147 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem.
Proti výše uvedenému rozsudku podali oba obvinění odvolání, která projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2004, a na jejich podkladě rozsudkem sp. zn. 8 To 103/2004 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Poté podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl ohledně obou obviněných tak, že je uznal vinnými, že
obviněný Ing. A. Ch. jako předseda představenstva a obviněný Ing. Z. G. jako předseda dozorčí rady a ekonomický ředitel obchodní společnosti A. C., a. s., se sídlem v B., nesplnili v zákonném termínu ani dodatečně svou povinnost za zaměstnance společnosti A. C., a. s., odvést povinné platby ve smyslu zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, a dále ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a to:
- z období od července 1999 do 16. 4. 2002 pojistné na sociální zabezpečení Okresní správě sociálního zabezpečení ve V., a následně Městské správě sociálního zabezpečení v B., v celkové výši 3.998.011,- Kč,
- za období od 1. 7. 1999 do 15. 4. 2002 pojistné na zdravotní pojištění Všeobecné zdravotní pojišťovně, pobočce V., v celkové výši 2.317.959,- Kč,
- za zdaňovací období od června 1999 do března 2002 daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků Finančnímu úřadu B., v celkové výši 4.529.474,- Kč,
čímž vznikl celkový dluh na neodvedených platbách ve výši 10.845.444,- Kč.
Takto zjištěná jednání obou obviněných soud druhého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §147 odst. 2 tr. zák. každému z nich uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. výkon tohoto trestu každému z nich odložil na zkušební dobu v trvání tři a půl roků.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému Ing. A. Ch. i jeho obhájci Mgr. T. S. shodně dne 2. 11. 2004, obviněnému Ing. Z. G. dne 13. 11. 2004, jeho obhájci Mgr. R. J. dne 2. 11. 2004 a Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 29. 10. 2004.
Proti posledně citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podali oba obvinění prostřednictvím výše jmenovaných obhájců dovolání, přičemž tak učinili na poště (v případě obviněného Ing. A. Ch. dne 23. 12. 2004 a v případě obviněného Ing. Z. G. dne 27. 12. 2004) a zásilky adresovali Městskému soudu v Brně, jemuž byly doručeny v případě Ing. A. Ch. dne 27. 12. 2004 a v případě obviněného Ing. Z. G. dne 28. 12. 2004.
Oba obvinění svůj mimořádný opravný prostředek opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o vině spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný Ing. A. Ch. v úvodu svého dovolání namítl zřejmý rozpor s platnou judikaturou, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále převážně jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 3 Tz 155/2000, ve kterém se uvedený soud vyjádřil k rozsahu dokazování u trestného činu, který je tomuto dovolateli kladen za vinu. Z citovaného rozhodnutí má vyplývat, že pro spolehlivé zjištění skutkového stavu je třeba opatřit všechny dostupné doklady o hospodaření společnosti v posuzované době a přibrat znalce z oboru ekonomika – účetní evidence, aby vypracoval posudek, ze kterého by bylo patrno hospodaření společnosti tak, aby je bylo možno posoudit i z hlediska důvodů, které vedly k neodvádění povinných plateb. Dovolatel poukázal na tu část uvedeného rozhodnutí, ukládající soudu povinnost zjistit, jakým způsobem se na hospodaření společnosti obviněného podílely události, jež popisuje jako důvody špatné finanční situace této společnosti. Znalec by měl rovněž z příslušné dokumentace zjistit správnost vyčíslení neprovedených odvodů ze strany příslušných subjektů, přičemž k výsledkům znaleckého zkoumání je nezbytné za účelem konkrétního vyjádření vyslechnout i osobu obviněného.
Z těchto skutečností obviněný Ing. A. Ch. dovodil, že soud prvního i druhého stupně provedl nedostatečné dokazování, a vyjádřil pochybnosti nad úplností zjištěného skutkového stavu, neboť soud nezohlednil hospodaření společnosti A. C., a. s., tak, aby je bylo možné posoudit z hlediska událostí, které spočívaly ve špatné finanční situaci společnosti a jež byly příčinou neodvádění povinných plateb v předmětném období; v tomto směru soud nevyhověl ani uplatněným návrhům k doplnění dokazování. Nalézacímu soudu vytkl, že uvedeným důvodům (tj. zejména tvrzenému neuvolnění již schváleného investičního a provozního úvěru ze strany E. b., a. s.,) věnoval pouze okrajovou pozornost, přičemž měl být vyslechnut zástupce jmenované banky a vyžádány k jednání o úvěru se vztahující listiny. Konstatoval, že trestní odpovědnost za trestný čin podle §147 tr. zák. lze vyvozovat proti příslušné osobě jen tehdy, jestliže zaměstnavatel na jedné straně svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky zálohy na příslušné odvody, na druhé straně je však neodvedl, resp. pokud měl dostatek peněz na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely. V tomto ohledu opětovně jako v odvolacím řízení zdůraznil, že v daném případě byly neodvedené platby důsledkem špatné finanční situace ve společnosti A. C., a. s., spočívající ve skutečnosti, že nad rámec prostředků nezbytných k zajištění základního provozu podniku disponovali obvinění pouze finanční částkou postačující k úhradě čistých mezd zaměstnancům. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem je posouzení jejich jednání podle §147 tr. zák. naprosto vyloučeno. Za nedostatek dále označil neochotu vyslechnout zástupce poškozených subjektů, zaměstnance výše označené společnosti a opatřit veškeré dostupné doklady o hospodaření.
V další části dovolání tento obviněný uplatnil výhrady i vůči závěrům v této věci vypracovaných znaleckých posudků z oboru ekonomie, odvětví účetnictví. Znaleckému posudku vypracovanému znalcem A. J. ze dne 31. 8. 2003 vytkl, že jeho zkoumání bylo zaměřeno pouze na správnost vyčíslení neprovedených odvodů výše uvedené společnosti ze strany oprávněných subjektů. Při vyčíslení této částky přitom byly nesprávně započteny společností vyplacené nemocenské dávky na pojistné v příslušném kalendářním měsíci, když znalec s ohledem na absenci konkrétní právní úpravy vycházel pouze ze své volné úvahy. Z tohoto znaleckého posudku není dále zřejmé, jaká část z neodvedených povinných plateb představovala platby za samotné obviněné, přičemž za neodvedení těchto částek nemůže být obviněný trestně odpovědný (poukázal přitom na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000). Podobně i zpracování druhého znaleckého posudku ze dne 8. 6. 2004 (správně jde o doplnění jediného znaleckého posudku vypracovaného A. J.) označil za zevrubné a upozornil na nedostatečné zjištění znalce v tom smyslu, zda se v období splatnosti jednotlivých povinných plateb na účtech (případně v pokladně) společnosti skutečně nacházely finanční prostředky k úhradě těchto povinných plateb a pokud ano, k jakému účelu byly posléze použity. Uspokojivě zodpovězena nebyla ani otázka metodiky zápočtu vyplacených nemocenských dávek oproti pohledávkám pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, když v dalším textu dospěl obviněný k závěru, že se v tomto případě ostatně jedná o otázkou právní a jako taková by ani neměla být předmětem znaleckého zkoumání. Současně argumentoval tím, že přes namítanou neúplnost znaleckého zkoumání, má být z čl. III. tohoto znaleckého posudku zřejmé, že minimálně v období od dubna 2000 do 31. 12. 2004 se společnost nacházela v tak špatné finanční situaci, že nebyla schopna plnit své závazky z titulu povinných plateb. S touto skutečností se však soud dostatečně nevypořádal a pochybil, pokud za této situace nevycházel ze zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Podobně jediný důkaz nebyl proveden ani k prokázání prospěchu velkého rozsahu, což je podmínkou pro trestní odpovědnost podle §147 odst. 2 tr. zák. Současně je nutné, aby pachatel získal prospěch pro sebe. Přestože ve vztahu k tomuto znaku postačí zavinění z nedbalosti, nebylo prokázáno, že by si oba obvinění neodvedené platby pro sebe ponechali či jinak s těmito neoprávněně nakládali, když srážky z mezd zaměstnanců byly provedeny toliko účetně, neboť dovolatelé neměli nikdy sražené částky fakticky k dispozici. Nikdy nejednali v úmyslu porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, když od počátku trestního řízení shodně uváděli, že měli v úmyslu po zlepšení hospodářské situace společnosti závazkům společnosti dostát a veškeré dlužné platby uhradit. Nebylo prokázáno, že jednali v úmyslu přímém neodvedené platby neuhradit ani dodatečně.
V závěru dovolání tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve všech jeho výrocích a sám podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného obžaloby v celém rozsahu zprostil, popřípadě věc vrátil k novém projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. Z. G. v obecné rovině namítl, že před žádným ze soudů, které se věcí zabývaly, nebyly provedeny důkazy, které by svědčily o tom, že spácháním přisouzeného skutku naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §147 odst. 2 tr. zák. v tom ohledu, že získal prospěch velkého rozsahu. Z výkladu tohoto ustanovení obsaženého v komentovaném znění trestního zákona (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář – I. díl, 6. vydání, C. H. Beck 2004, str. 906) má vyplývat, že musel takový prospěch získat pro sebe, když pro tento závěr nesvědčí žádné provedené důkazy. Uvedl, že žádná finanční částka ze zúčtovaných povinných plateb nebyla odváděna jakkoliv „bokem“ ve prospěch třetí osoby ani ve prospěch jeho. Tato vadná konstrukce pak byla převzata také soudem odvolacím, který se s odvolacími námitkami této povahy vůbec nevypořádal, ačkoli tato skutečnost byla samostatným důvodem jeho řádného opravného prostředku.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR podle §265k odst. 1 zrušil jak výše specifikovaný rozsudek soudu I. stupně, tak výše specifikovaný rozsudek odvolacího soudu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K předmětnému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obou obviněných doručeno v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. dne 10. 1. 2005. Konstatovala, že podstatná část argumentace obou spoluobviněných nepochybně naplňuje deklarovaný dovolací důvod. Z rámce dovolacího přezkumu však v tomto směru vybočuje ta část námitek, jež usilují o zpochybnění výsledků znaleckého dokazování z oboru ekonomie, týkajících se vyčíslení škody na neodvedeném nemocenském pojištění a sociálním zabezpečení. Podobně nelze pod označený dovolací důvod podřadit ani výhrady postihující i doplnění dokazování k příčinám neuspokojivého ekonomického stavu společnosti obviněnými řízené.
V podrobnostech státní zástupkyně uvedla, že neutěšená finanční situace v oblasti podnikání obou dovolatelů měla být právě podle namítaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tz 155/2000, důvodem pro přizpůsobení jejich hospodaření tak, aby svoje zákonné povinnosti ve sféře povinných plateb ve smyslu §147 tr. zák. mohli plnit. Jestliže nebyli schopni zajistit vedle vynaložených nákladů na provoz společnosti a platy zaměstnanců také pokrytí odvodů sražených částek, bylo jejich povinností podnikání ukončit. Pokud v této souvislosti namítají, že de facto žádnými sraženými zálohami na daně a odvody do státní pokladny nedisponovali, pak jde o námitku skutkové povahy, zpochybňující ten znalecký závěr, že v celém sledovaném období měli dostatek finančních prostředků pro splnění své zákonné povinnosti, avšak využívali je výhradně k pokrytí peněžních ztrát z hospodaření. Proto za tohoto stavu věci se nemohou zprostit své trestní odpovědnosti za jednání, které je jim kladeno za vinu, jestliže si byli zcela vědomi faktu, že svoji zákonnou povinnost neplní v žádném ze směrů své platební povinnosti po dobu delší než dva roky, a to v návaznosti na neuspokojivý stav jejich podnikání, který rozhodně nebyl jen přechodného rázu a jehož změnu k lepšímu vázali pouze na možnost poskytnutí úvěru ze strany E. b., a. s. Proto za této situace není sporu o tom, že ve smyslu namítaného určujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu, označeného shora, museli být za podmínek §4 písm. b) tr. zák. srozuměni i s tou eventualitou [a ve vztahu ke kvalifikačnímu momentu ve smyslu §147 odst. 2 tr. zák. za podmínek §6 písm. a) tr. zák. si byli vědomi toho], že dlužné povinné platby státu nebudou v dohledné době do jeho pokladny odvedeny vůbec a bude tak ohrožen zákonem chráněný fiskální zájem státu (resp. bez přiměřených důvodů spoléhali, že takový následek nenastane). Přitom vzhledem k delší době, po kterou přisouzeným způsobem jednali, jakož i k povaze ekonomických důvodů jejich počínání (které rozhodně nespočívaly mimo dopad jejich vlivu), jakož i vzhledem k výši takto způsobené škody, přesahující více než dvojnásobně zákonnou hranici měřítka „škoda velkého rozsahu“, byla právní kvalifikace jejich jednání ve smyslu §147 odst. 1, 2 tr. zák. naplněna za takto splněných podmínek §88 odst. 1 tr. zák i po stránce materiální.
Státní zástupkyně dále uvedla, že poukazují-li oba obvinění na skutečnost, že předepsaný kvalifikační znak vlastního obohacení v posledně uvedeném rozsahu v jejich případě nepřipadal v úvahu právě proto, že chybí jakékoliv důkazy o tom, že neodvedené finanční prostředky získali pro sebe, pak v uvedeném směru zůstává rozhodným, že je investovali do svého podnikání a rozmnožili tak rozsah svých majetkových práv o neodvedené částky, které by při řádném plnění svých povinností vůči státu museli ze svého majetku vynaložit. Proto jejich dovolací argumentace není způsobilá zvrátit správnost právního posouzení jejich jednání ani prostřednictvím této námitky. Je tedy třeba veškeré ve věci přijaté právní závěry, směřující k vyvození trestní odpovědnosti obou dovolatelů a již v předchozím řízení vyvracející jimi opakovaně uplatněné námitky, zcela akceptovat.
Ze všech uvedených důvodů státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se dovolání obviněných Ing. A. Ch. a Ing. Z. G. jako zjevně neopodstatněná odmítají, a aby tak ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že obě dovolání byla podána osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání možné podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolateli spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto ohledu nemohou obstát ty námitky, jejichž prostřednictvím dovolatelé brojí proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu a chybnému a neúplnému hodnocení důkazů (zejména zpochybnění dostatečného zhodnocení hospodaření společnosti, výsledků znaleckého zkoumání a neprovedení pro vydání rozhodnutí všech potřebných důkazů, zejména ne v rozsahu, v jakém bylo navrhováno). Dovolatelé totiž těmito výhradami ve skutečnosti napadají správnost skutkových zjištění na podkladě provedených důkazů; tyto námitky svědčí o požadavku změnit toliko skutkové zjištění soudu prvního a druhého stupně a současně jsou pouhou polemikou s tím, jak se k jejich odvolání postavil odvolací soud. Ze strany obviněných jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění dovolatelé dovozují ze zmíněných nedostatků až následně, když na nesprávnost právního posouzení skutku usuzují na podkladě skutkových zjištění odlišných, než k jakým dospěl soud prvního a druhého stupně, a snaží se je zvrátit.
Pokud by dovolání obsahovala pouze uvedené výhrady, bylo by nutné je obě odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. zák. jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z dikce výše citovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu oba obvinění poukázali na to, že ve skutku vymezeném ve výroku napadeného rozhodnutí nelze shledávat trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zák., protože nebyly naplněny všechny formální znaky jeho skutkové podstaty. V této souvislosti soudům obou stupňů vytkli, že se dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou uvedeného trestného činu a dále že nebyly v rozporu s platnou judikaturou zohledněny důvody, které byly příčinou neodvádění plateb. Z důvodu tvrzeného neprokázání získání prospěchu velkého rozsahu pro sebe dovodili nesplnění všech zákonných podmínek pro posouzení činu jako kvalifikované skutkové podstaty §147 odst. 2 tr. zák. Takto uplatněné výhrady mají povahu hmotně právních námitek, které lze uplatňovat v rámci uvedeného dovolacího důvodu, a proto se Nejvyšší soud dále zabýval jejich opodstatněností.
K jednotlivým postupně uplatněným námitkám je nejprve v obecné rovině potřeba uvést, že trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a tímto činem získá prospěch velkého rozsahu. Ve smyslu ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. jde o čin, k jehož trestnosti je třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Objektem uvedeného trestného činu je zájem na řádném výběru daní, pojistného na sociální zabezpečení, pojistného na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. V případě, že poplatníky jsou zaměstnanci, jsou předmětem útoku finanční prostředky, které jim zaměstnavatel srazil z hrubých mezd za tím účelem, aby je za zaměstnance odvedl příslušnému správci daně, orgánu vykonávajícímu státní správu sociálního zabezpečení nebo zdravotní pojišťovně. Z tohoto hlediska je podmínkou trestní odpovědnosti to, že pachatel má finanční prostředky odpovídající sraženým částkám skutečně k dispozici, ale neodvede je oprávněným příjemcům a použije je k jiným účelům, případně si je ponechá bez dalšího v dispozici, aniž s nimi nějak dále naloží (k tomu viz č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. tedy poskytuje těmto prostředkům ochranu proti jednání, jehož následkem je to, že se nedostanou do dispozice oprávněným příjemcům.
Zákonnou povinnost plátce, za nějž je považován zaměstnavatel, odvést daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků upravuje zákon č. 586/92 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení §3 odst. 1 písm. a) a §6. Podle §38h citovaného zákona plátce daně srazí zálohu na uvedenou daň ze zdanitelné mzdy zúčtované nebo vyplacené poplatníkovi za kalendářní měsíc nebo za zdaňovací období. Záloha se srazí při výplatě mzdy a sražené zálohy se odvedou nejpozději do 20. dne každého kalendářního měsíce, v němž vznikla povinnost zálohy srazit.
Pojistné na sociální zabezpečení upravuje zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 a §9 citovaného zákona je plátce povinen srazit zaměstnancům toto pojistné a odvést je příslušné správě sociálního zabezpečení za zaměstnance v den splatnosti, tj. za každý kalendářní měsíc v den určený pro výplatu mezd.
Zdravotní pojištění vychází ze zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Podmínky odvádění pojistného na zdravotní pojištění jako pravidelné platby vyplývají především z ustanovení §5 cit. zák. Ve smyslu §5 odst. 1 cit. zák. jsou zaměstnavatelé jako plátci povinni odvádět část pojistného na zdravotní pojištění, které jsou povinni hradit za své zaměstnance. Část pojistného, kterou je povinen platit zaměstnanec, je plátce povinen srazit ze mzdy a odvést za něj na účet zdravotní pojišťovny, přičemž tuto povinnost musí splnit nejpozději do osmi dnů po uplynutí každého kalendářního měsíce.
Pro úplnost je ve vztahu k trestnému činu podle §147 odst. 1, 2 tr. zák. nutné uvést, že z hlediska objektivní stránky spočívá jednání pachatele, který tento trestný čin spáchá, v tom, že nesplní zákonnou povinnost plátce odvést za poplatníka shora popsané platby ve stanoveném platebním období, to znamená v době, kdy jsou splatné. Lze tudíž takové jednání spáchat opomenutím činnosti, která byla pachateli přikázána, a jde o trestný čin omisivní. Významné je i to, že větším rozsahem nesplnění takové povinnosti, který je jedním ze znaků této skutkové podstaty, se s ohledem na ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. rozumí nejméně 50.000,- Kč.
Skutková zjištění, jak jsou popsána ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, dávají dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty označeného trestného činu. Je proto nutné vycházet z toho, že obvinění jednali v tomto případě tak, že v rozporu s příslušnými zákony neodvedli, jak bylo jejich zákonnou povinností, za své zaměstnance daň nebo pojistné přesto, že svým zaměstnancům z hrubé mzdy tyto částky srazili, čímž zkrátili státní rozpočet nebo způsobili dluh správě sociálního zabezpečení či zdravotní pojišťovně.
Tímto způsobem formulovaná skutková zjištění považuje Nejvyšší soud za dostatečná i ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu podle §147 odst. 1, 2 tr. zák. Z tohoto hlediska nelze přisvědčit námitce dovolatele Ing. A. Ch., pokud tvrdil, že úmysl obou obviněných neodvedené platby neuhradit (a to ani dodatečně) nevyplýval z provedeného dokazování. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí na str. 4 uvedl, že „ … po zhodnocení všech důkazů, jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu, dospěl k závěru, že oba obvinění naplnili jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku jak po subjektivní, tak i objektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to tak, že společným jednáním dvou osob jako plátci ve větším rozsahu nesplnili svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a získali tímto činem prospěch velkého rozsahu. Oba obvinění jednali v úmyslu přímém [§4 písm. a) tr. zák.], když chtěli způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem tímto zákonem chráněný, … oba obvinění předpokládali, že pokud ve stanovených obdobích neodvedou povinné platby, nezbytně a nutně dojde k porušení zájmu chráněného trestním zákonem, … oba tak pokládali následek za nutný a pokud ho pak pokládali za nutný, tak ho také zcela jistě chtěli, … v daném případě u nich nešlo o pouhé srozumění s tím, co svým jednáním způsobí, ... úmysl přímý je zřejmý zejména ze skutečnosti, že oba obžalovaní zcela vědomě neuhradili povinné platby, i když věděli, že toto je jejich povinností …“.
Odvolací soud vyjádřil na str. 7 svého rozhodnutí souhlasné stanovisko se závěry soudu prvního stupně ve vztahu k odůvodnění naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, jakož i použité právní kvalifikace podle §147 odst. 1, 2 tr. zák., a na rozhodnutí nalézacího soudu pouze odkázal.
Nejvyšší soud neshledal ve vztahu k posouzení subjektivní stránky předmětného trestného činu na straně soudů obou stupňů žádných pochybení a provedené dokazování považuje z tohoto hlediska za dostatečné a hodnocení důkazů za logické a přesvědčivé. Pokládá za vhodné doplnit, že obvinění v průběhu trestního řízení nikdy nepopírali vědomost o svých povinnostech (a rovněž i následcích jejich porušení) ve vztahu k odvedení příslušných plateb za své zaměstnance. V tomto ohledu nebyla uplatněna ani jejich obhajoba, neboť se nehájili tím, že si svých povinností nebyli vědomi nebo že by z jiných důvodů nevěděli, jaké následky mohou způsobit tím, že sražené částky příslušným úřadům neodváděli. Je tedy zřejmé, že oba neuhradili výše specifikované platby vědomě. Na tomto místě lze opět poukázat na rozsudek soudu prvního stupně, v němž na str. 3 uvedl, že „ … oba obvinění doznali, že v předmětném období nezaplatili oprávněným subjektům prostředky v takové výši, jak jim zaplaceny být měly. Popřeli však, že by jejich úmyslem bylo nezaplatit povinné platby, tyto zaplatit chtěli v budoucnosti, až se společnosti bude dařit lépe … “). Všechna tato zjištění tak svědčí pro závěr, že se obvinění uvedeného trestného činu dopustili úmyslně, a to přinejmenším v úmyslu nepřímém.
Pokud obvinění poukazovali na to, že nemohli být uvedeným trestným činem uznáni vinnými proto, že se jejich společnost nacházela v posuzovaném období ve špatné finanční situaci, když disponovali pouze finančními prostředky dostačujícími na vyplacení čistých mezd zaměstnanců a na zajištění základního provozu tohoto podniku, tedy že příslušné částky zaměstnancům z hrubé mzdy fyzicky nesráželi (ke srážení předmětných plateb docházelo pouze účetně), je k této výhradě nutné poukázat především na rozhodnutí odvolacího soudu, který se vypořádal se stejnou námitkou uplatněnou obviněnými již v rámci řádného opravného prostředku, a ve svém usnesení této otázce věnoval potřebnou pozornost. Odvolací soud zde na str. 7 až 9 velmi názorně rozvedl, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že oba obvinění mohli za danou společnost v předmětném období řádně odvést jednotlivé zákonné odvody oprávněným subjektům tak, jak bylo uvedeno ve výrokové části jeho rozsudku. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že podkladem pro jeho úvahy v tomto směru byly zejména vypracované znalecké posudky z oboru ekonomiky, účetní evidence. Z těchto dokumentů je zřejmé, že obvinění měli v období od června 1999 do března 2000 dostatek volných finančních prostředků, aby tyto zákonné platby mohli za zaměstnance řádně uhradit. V následujícím období, tj. od dubna 2000 a dále, tyto zákonné odvody mohli odvést, avšak v důsledku špatné finanční politiky byly namísto těchto plateb hrazeny mimo jiné i peněžní ztráty z hospodaření společnosti A. C., a. s.
Pro úplnost Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/2002, a dodává, že za situace, kdy podnikatel zjistí, že není schopen hradit náklady provozu podniku, mzdy svých zaměstnanců a povinné odvody srážené z jejich mezd, musí přizpůsobit hospodaření podniku tak, aby mohl dostát též své povinnosti odvádět za zaměstnance daně a pojistné, případně takové podnikání ukončit. K takovému jednání však na straně obviněných nedošlo. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani tvrzení obviněných o tom, že zákonné platby byly zaměstnancům sráženy pouze účetně, nikoli fyzicky, neboť tato tvrzení jednak nemají oporu v provedeném dokazování, a jednak jsou ve světle výše uvedených skutečností právně irelevantní. Z těchto důvodů je nutné tyto výhrady obviněných považovat za účelové a jejich námitkám v tomto směru nelze přisvědčit.
Ve světle shora uvedených skutečností, tj. že bylo prokázáno, že obvinění v rozhodném období disponovali dostatečným množstvím finančních prostředků k úhradě zákonných odvodů za své zaměstnance, nelze akceptovat ani ty námitky obviněných, na základě kterých napadají rozhodnutí odvolacího soudu pro údajný rozpor s platnou judikaturou, konkrétně s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 155/2000, neboť nejsou důvodné. Nejvyšší soud v návaznosti na toto rozhodnutí považuje za vhodné uvést, že z hlediska trestní odpovědnosti podle §147 tr. zák. není naopak účel, k jakému jsou použity z mezd zaměstnanců sražené a neodvedené částky daně ze závislé činnosti a z funkčních požitků a pojistného na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění, nijak rozhodující.
Poukazují–li obvinění na nesplnění zákonné podmínky vlastního obohacení, resp. získání prospěchu velkého rozsahu pro sebe, pak je třeba uvést, že na základě opatřených důkazů bylo spolehlivě prokázáno, že dovolatelé neodvedené finanční prostředky investovali do svého podnikání a tím zvětšili rozsah svých majetkových práv o neodvedené částky, jež by při řádném plnění svých povinností vůči státu museli ze svého majetku vynaložit. Proto i tyto argumenty neshledal Nejvyšší soud jako způsobilé zvrátit právní závěry soudů obou stupňů.
Jestliže obviněný Ing. A. Ch. rovněž spatřoval pochybení soudu v tom, že v řízení porušil zásadu „in dubio pro reo“, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Nejvyšší soud tak shledal, že rozhodnutí dovoláními napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, a dospěl k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněná, neboť převážně opakují námitky uplatňované již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných Ing. A. Ch. a Ing. Z. G. jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a