ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.519.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 519/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2005 o dovolání obviněného V. Š. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 9 To 233/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 31/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 6 T 31/2003, byl obviněný V. Š. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že „dne 11. 10. 2002 kolem 19.35 hodin v P., v restauraci P. n. J. po slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného V. Š., a to tak, že jej pěstí udeřil do obličeje, následkem čehož poškozený upadl a přitom jak se zvedal, jej obžalovaný chytil, roztočil jej a hodil směrem do prostoru restaurace, kde poškozený náhodně upadl na lavici, čímž došlo ke vzniku tříštivé zlomeniny čéšky kolenního kloubu vlevo, přičemž poškozený musel být chirurgicky ošetřen, následně do 25. 10. 2002 hospitalizován na chirurgické klinice F. T. nemocnice s následnou fixací dolní končetiny po dobu šesti týdnů a v obvyklém způsobu života byl omezen nejméně na dobu osmi týdnů“.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §221 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti dvou měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti podle svých sil ve zkušební době nahradit škodu, kterou svým činem způsobil, a současně byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému V. Š. na náhradě škody částku 10.800,- Kč. Se zbytkem nároku uplatněného nároku byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 9 To 233/2004, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, a to v délce zkušební doby, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině a trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců výkon tohoto trestu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. V. dne 29. 12. 2004 dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože, jak dále rozvedl, nejen soud prvního stupně, ale ani soud odvolací nezkoumaly příčiny a genezi konfliktu a dostatečně neuvážily, že i obviněný byl poškozeným napaden. Dovolatel shledal, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku proto, že nebylo postupováno podle §2 odst. 5 tr. ř., neboť nebyly stejně pečlivě zkoumány a následně posouzeny okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného a nebyli vyslechnuti dva navrhovaní svědci. Dále vytkl, že byl od počátku zavrhován postup podle §13 tr. zák., ač byl útok jednoznačně vyvolán poškozeným a nikterak nebylo objasněno, jak ke zranění poškozeného vlastně došlo. Za nedostatek označil i to, že se soud nezabýval tím, z jakého důvodu svědci, přátelé poškozeného, měnili svoje výpovědi. Obviněný také vyjádřil, že byl nespravedlivě odsouzen a prostřednictvím dovolání by chtěl očistit svoji osobu ve vztahu k trestnému činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., od kterého se poškozený „distancoval“ a jehož se měl tudíž podle napadených rozhodnutí dopustit sám.
V závěru dovolání obviněný uvedl, že v soudem určené lhůtě doplní další skutečnosti, o které chce opřít své tvrzení, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétní návrh na konečné rozhodnutí dovolacího soudu neučinil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) takto podané dovolání nemohl bez dalšího věcně projednat pro nedostatek formálních náležitostí, protože nebyla splněna zákonná podmínka uvedená v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., že v dovolání musí být označeno, čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Věc byla tudíž zaslána soudu prvního stupně, aby postupem podle §265h tr. ř. tento formální nedostatek odstranil s poučením, že podle §265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
Předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §265h odst. 1 tr. ř. vyzval obhájce, aby tyto formální vady odstranil ve lhůtě dvou týdnů, kterou mu zároveň stanovil, a obhájce na základě toho zaslal soudu podání, které označil jako dovolání (aniž by v něm poukázal na to, že se jedná o doplnění původního dovolání na podkladě předsedou senátu soudu prvního stupně uložených pokynů), ve kterém uvedl znovu všechny skutečnosti, které popsal již v dovolání původně podaném. V tomto dalším podání podstatně obšírněji a podrobněji rozvedl argumenty, které shodně jako dříve podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec původně uplatněných námitek však uvedl, že byl ze strany poškozeného napaden a bylo mu vyhrožováno fyzickou likvidací, že jej silně podnapilý „údajný poškozený“ verbálně napadal před ostatními hosty restaurace, což v něm vzbudilo obavy o vlastní zdraví. Nově uplatnil i to, že soud ignoroval, že zatímco on seděl klidně u stolu, byl napadán poškozeným, že se „pouze bránil rozzuřenému a alkoholem posilněnému útočníkovi“ a naplnil tak všechny znaky nutné obrany, neboť pouze odvracel hrozící nebezpečí. V této souvislosti soudu vytkl, že neakceptoval skutečnost, že obrana obviněného nebyla zjevně nepřiměřená způsobu a intenzitě útoku a že on sám útok nevyvolal. Oproti původně zpracovanému obsahu dovolání zcela nově uvedl pasáž, v níž se vypořádával s okolnostmi, za nichž byl spáchán trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
V závěru takto zpracovaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 9 To 233/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 6 T 31/2003, a aby po zrušení obou uvedených rozsudků podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K předmětnému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že v dovolání, ačkoli je podáno s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se ve skutečnosti namítá toliko neúplné dokazování a vadné hodnocení provedených důkazů, čímž jsou fakticky napadána soudem učiněná skutková zjištění. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
S ohledem na to, že dovolání obviněného bylo podáno ve dvou verzích, přičemž ta, která byla podána jako druhá v pořadí, byla soudu prvního stupně doručena dne 29. 3. 2005, tedy poté, co dne 4. 1. 2005 uplynula dvouměsíční lhůta k podání dovolání, Nejvyšší soud posuzoval, v jakém rozsahu se mohl předmětným dovoláním zabývat s ohledem na shora uvedené skutečnosti a s přihlédnutím k ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. Shledal, že rozsah a důvody dovolání byly vymezeny v dovolání došlém soudu prvního stupně dne 29. 12. 2004, a pokud v nově podaném dovolání, které soud prvního stupně obdržel dne 29. 3. 2005, byly obviněným uvedeny nové skutečnosti, dovolací soud se touto novou argumentací přesahující původně vymezený rozsah dovolání nemohl zabývat, neboť tyto další námitky byly uplatněny po uplynutí lhůty stanovené zákonem k podání dovolání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud při současném respektování vymezeného rozsahu dovolání posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z těchto zásad lze dovodit, že dovolatelem namítané nedostatky musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nemohou jimi být vytýkány nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.
Z obsahu původně podaného dovolání v rozporu s těmito rozvedenými zákonnými požadavky plyne, že námitky obviněného se netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti způsobu a rozsahu ve věci provedeného dokazování a na jeho základě učiněným skutkovým zjištěním. Svými výhradami dovolatel nevyjadřuje pochybnosti, které by měly právní charakter, ale jen takové, které směřují proti popsanému skutu, neboť namítá, že skutek se nestal tak, jak byl soudy zjištěn a následně popsán. Předestíráním vlastních skutkových okolností případu se domáhá posouzení svého jednání jako nutné obrany.
V tomto případě tudíž nebyl materiálně uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného V. Š. podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 9 To 233/2004, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová