ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.69.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 69/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2005 o dovolání obviněného R. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 7 To 284/04, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 30/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. 3 T 30/2001, byl obviněný R. P. v bodě 1) uznán společně s dalším spoluobviněným O. Š. vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. a v bodě 2) a/ - d/ sám trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
Za tyto trestné činy byl obviněný R. P. odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Současně mu byl ve smyslu §53 odst. 1 a §54 odst. 1, 2, 3 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč; pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců.
Tímto rozsudkem obvodní soud rozhodl i o potrestání obviněného O. Š. a odkázání poškozených P. U., Č.-r. p., Ing. J. E., firmy B.-R. M. (správně má být N.), O. M., J. P., J. Z. a V. K. podle §229 odst. 1 tr. ř. s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání odvolání podaná proti shora uvedenému rozsudku oběma obviněnými a obvodním státním zástupcem a rozsudkem ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 7 To 284/04, podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného O. Š. celém rozsahu a ohledně obviněného R. P. ve výroku o vině pod bodem 1, 2 písm. a) a v důsledku toho i ve výroku o trestu a o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že
1. obvinění R. P. a O. Š. jsou vinni, že oba společně poté, co se neznámý pachatel vloupal do starožitnictví firmy A. E. D. v P., dne 8. 4. 1999, obviněný Š. jako prodavač této firmy vypracoval se souhlasem obžalovaného P. podklady pro hlášení škody Č.-r. p., a. s., se sídlem P., přičemž uvedl nepravdivé údaje o odcizení věcí, které byly částečně nalezeny v bytě obviněného R. P., částečně prodány a některé dány do opravy a pojišťovna na podkladě těchto údajů ohlášení škody vyplatila neoprávněně firmě A. E. D. částku 265.188,- Kč,
2. a) obviněný R. P. dne 26. 3. 1998 na základě smlouvy K 1772 převzal od Ing. J. E., barokní třídílný sekretář – tabernákl v dohodnuté ceně 880.000,- Kč, následně snížené na částku 600.000,- Kč s nárokem vlastníka na 480.000,- Kč, přičemž ho nechal opravit a následně prodal dne 17. 4. 1998 firmě B.-R. M. (správně má být N.) za částku 900.000,- Kč, o prodeji poškozeného neinformoval, v průběhu dubna 1999 poškozenému uvedl, že nábytek byl odcizen neznámým pachatelem při vloupání dne 8. 4. 1999, dlužnou částku ve výši 480.000,- Kč poškozenému neuhradil a následně bylo zjištěno, že rovněž žádal příslušné orgány o souhlas s vývozem tohoto sekretáře.
Skutek popsaný v bodě 1. odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. a skutek uvedený v bodě 2. a) jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
Za tyto trestné činy i za trestné činy zrušením nedotčené odsoudil obviněného R. P. podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §60a odst. 3 tr. zák. mu uložil, aby podle svých sil během zkušební doby nahradil škodu způsobenou trestnými činy. Dále obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč a podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu, prodeje a zprostředkování v oboru starožitností na dobu pěti let. Pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Současně rozhodl o uložení trestu obviněnému O. Š., jakož i o povinnosti obviněného R. P. k náhradě škody podle §228 odst. 1, a to poškozené Č.- r. p. se sídlem v P., ve výši 265.188,- Kč a Ing. J. E., ve výši 480.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal oba posledně jmenované poškozené se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozenou J. Z. taktéž odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný R. P. prostřednictvím obhájkyně JUDr. I. H. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání vytkl soudům obou stupňů, že jimi učiněná skutková zjištění ve vztahu ke skutku pod bodem 1) nejsou založena na objektivních důkazech. Soudy nevzaly v úvahu, že nepodepsal seznam odcizených věcí, který napsal - bez souhlasu dovolatele - vlastní rukou obviněný O. Š. Na dotvrzení této skutečnosti se dovolatel dvolal na obsah výpovědí svědků M. T., H. R. a J. V., na jejichž základě mělo být rozhodnuto podle zásady „in dubio pro reo“. Odkázal též na svou nemoc, v jejímž důsledku byl v době spáchání trestného činu upoután na lůžko. Ohledně skutku pod bodem 2. a) namítl, že nevěděl, že na seznamu odcizených věcí je uveden i sekretář poškozeného Ing. J. E. a sedací souprava, neboť v té době měl sekretář již být prodán a sedačka se nacházela u restaurátora. Za nedostatek ve skutkových zjištěních týkajících se sekretáře a sedací soupravy označil, že soudy nebylo bráno do úvahy, že obviněný O. Š. zřejmě zaměnil tyto věci s jinými, které byly odcizeny. Výpověď svědka R. K., kterou soudy podle názoru obviněného s ohledem na jeho věrohodnost nezkoumaly, třebaže jmenovaný byl jeho kamarádem a rovněž zaměstnavatelem obviněného O. Š., nebyla řádně vyhodnocena, a vyslovil názor, že měla být posouzena jako nevěrohodná a účelová. Zdůraznil, že soudy svým postupem nevytvořily podmínky pro přesvědčivé hodnocení důkazů a tím negarantovaly stejné postavení stran, když nevycházely ze skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nezjišťovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch jako v jeho neprospěch.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 7 To 284/04, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. 3 T 30/2001, ve všech výrocích týkajících se jeho osoby.
Dovolání obviněného bylo doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř. Takové případné vyjádření však Nejvyšší soud ke dni rozhodnutí o dovolání neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z těchto zásad lze dovodit, že dovolatelem namítané nedostatky musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nemohou jimi být vytýkány nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.
Z obsahu podaného dovolání v rozporu s těmito zákonnými požadavky plyne, že námitky obviněného se netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti způsobu, jakým soudy vedly dokazování a následně hodnotily provedené důkazy. Svými výhradami vyjádřil pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, když namítl, že tato zjištění jsou založena na důkazech, které sám nepovažuje za věrohodné a naopak předkládá svou vlastní verzi, založenou na vlastní obhajobě, jíž se domáhá, aby byly zjišťovány okolnosti svědčící v jeho prospěch. Prostřednictvím změny skutkových závěrů učiněných soudy obou stupňů tak usiluje o jiné, pro něj příznivější právní posouzení.
Jestliže obviněný poukazuje rovněž na to, že soudy v řízení porušily zásadu „in dubio pro reo“, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje taktéž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
V tomto případě tudíž nebyl materiálně uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného R. P. podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 7 To 284/04, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. 3 T 30/2001, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová