ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.731.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 731/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 o dovolání obviněné I. A. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 3 To 35/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 206/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné I. A. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2004, sp. zn. 6 T 206/2003, byla obviněná I. A. M. uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. a odsouzena podle §171 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvacet čtyři měsíce. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 74 T 69/ 2003, který nabyl právní moci dne 4. 5. 2004 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 3 To 84/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. dopustila tím, že v lichý pátek dne 9. 5. 2003 v době od 14.00 hodin a dále v lichý pátek dne 23. 5. 2003 v době od 14.00 hodin v O. – Z., Ch. d. sv. Z., mařila výkon rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 9 Nc 184/99, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Co 475/2001, které nabylo právní moci dne 7. 8. 2002, kterými je upraven styk nezletilého D. S. s jeho otcem F. S. tím, že znemožnila styk nezletilého D. se svým otcem a v soudem stanovené termíny odjela z místa svého bydliště a nezletilého D. otci nepředala, ačkoliv již rozhodnutím Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 11. 2002 byla vyzvána, aby respektovala nařízení soudu ve věci styku otce s nezletilým dítětem a pravomocným rozhodnutím Okresního soudu Brno-venkov (nepřesně uvedeno Okresní soud v Brně) ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 9 P 470/2002, jí byla uložena pořádková pokuta za předchozí nerealizované styky otce s dítětem.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které směřovalo proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 3 To 35/2005, byl z podnětu odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o souhrnném trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že se podle §37 tr. zák. upouští od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 74 T 69/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 3 To 84/2004. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala obviněná prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Ten podle jejího názoru není trestným činem proto, že v souladu se svými občanskými a rodičovskými povinnostmi vždy chránila svého syna před pohlavním zneužíváním ze strany otce, o němž byla subjektivně přesvědčena, a není její vinou, že mu nebylo prokázáno. Vytkla, že nebyl proveden důkaz výslechem svědkyň K. S. a její matky, aby tak mohlo být ověřeno, zda i K. S. byla údajným poškozeným F. S. sexuálně obtěžována, jak se naznačovalo z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. P 140/78. Dovolatelka argumentovala, že ze svědectví K. S. v jiné věci, videokazet, vyprávění syna a odborných zpráv pedagogických pracovníků dospěla k závěru, že stykem s otcem je nezletilý D. vystaven riziku sexuálního obtěžování. Uvedla, že tento závěr neučinila svévolně, ale s ohledem na reálně existující skutečnosti, a proto nemohla naplnit skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí po subjektivní stránce. Zdůraznila, že pro závěr o její vině důkazy v trestním řízení shromážděny nebyly. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě zrušil a aby příslušnému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné shrnul, že ač obviněná formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti stojí jí uplatněné námitky mimo rámec tohoto dovolacího důvodu a stejně tak i mimo rámec ostatních důvodů dovolání. Poznamenal, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a přiléhavě právně kvalifikován, v důsledku čehož neexistuje ani nesoulad (natož extrémní) mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že obviněná podala dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Ostravě a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Ostravě.
Vytkla, že soudy neprovedly důkaz výslechem K. S. a její matky, nesouhlasila se způsobem, jakým se soudy s těmito navrhovanými důkazy vypořádaly a jak je hodnotily. Tyto námitky obviněná uplatnila již v odvolacím řízení, odvolací soud se jimi zabýval a vyložil, proč je neshledal opodstatněnými; lze souhlasit s tím, že výslech těchto svědkyň by pro rozhodnutí o vině obviněné relevantní nebyl.
Obviněná vyjádřila nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů a ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakovala, že ze svědectví K. S., videokazet, vyprávění nezletilého syna a odborných zpráv pedagogických pracovníků dospěla k závěru, že stykem s otcem je syn vystaven riziku sexuálního obtěžování, a takový závěr neučinila svévolně; z toho vyvozovala, že nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu, jímž byla uznána vinnou.
Takto přednesenou námitku, která se týkala subjektivní stránky trestného činu, nelze v konkrétním případě označit jako námitku právní. Její těžiště spočívá v tvrzení dovolatelky, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a nevypořádaly se důsledně s její obhajobou a tedy v námitkách skutkových.
Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněná zaměřila dovolání v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právního závěru o jejím zavinění, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění. Ve světle těchto zjištění je totiž její obhajoba hodnocena jako účelová; její tvrzení, že syn byl otcem pohlavně zneužíván, bylo podle závěrů soudů provedeným dokazováním vyvráceno. Obvinění o pohlavním zneužívání ze strany obviněné označil soud prvního stupně (a odvolací soud jeho názor sdílel) za její ničím nepodložené přesvědčení, které je (a i v době činu bylo) v rozporu se závěry řady znalců, s nimiž byla obviněná seznámena. Zdůraznil naopak zjištění, že obviněná opakovaně záměrně odmítala respektovat rozhodnutí soudu o úpravě styku nezletilého D. s jeho otcem, přestože proti ní byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu tohoto rozhodnutí; je evidentní, že tato zjištění jsou pro závěr o úmyslném zavinění obvinění relevantní a právní závěr soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. je přesvědčivý.
S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje ani ta část dovolání, v níž obviněná namítla, že její jednání, jež bylo posouzeno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák., nemělo být kvalifikováno jako trestný čin, neboť v souladu se svými rodičovskými a občanskými povinnostmi vždy chránila syna před pohlavním zneužíváním, o němž byla subjektivně přesvědčena. Takto uplatněné výhrady se svou povahou blíží námitce směřující k použití ustanovení §14 tr. zák. o krajní nouzi, s níž se již oba soudy rovněž zabývaly.
Podmínkou krajní nouze podle §14 tr. zák. je mimo jiné to, že ten, kdo jedná v krajní nouzi, odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Oba soudy vyšly ze skutkového zjištění, že tvrzení obviněné o údajném pohlavním zneužívání syna jeho vlastním otcem bylo provedenými důkazy jednoznačně vyvráceno. Podstatou námitky o krajní nouzi byla polemika obviněné s tímto zjištěním a obviněná se i touto částí dovolání především domáhala změny skutkových zjištění a teprve následně ze změny těchto zjištění vyvozovala, že se trestného činu nedopustila.
Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jejichž prostřednictvím obviněná primárně polemizovala se správností skutkových zjištění, s rozsahem provedeného dokazování a hodnocení důkazů, mají povahu vad skutkových. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad, což však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz str. 10, 11 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4, 5, 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nic na tom nemění ani nesprávná poznámka odvolacího soudu o tom, že pro aplikaci ustanovení §171 odst. 3 tr. zák. byly naplněny i materiální podmínky dané §88 odst. 1 tr. zák. (viz strana 6 napadeného rozsudku). Skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. je totiž samostatnou skutkovou podstatou a zmínka o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je proto nepřiléhavá.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jím učiněné závěry (ve vztahu k výroku o vině) nemohly být jakkoliv ovlivněny a poznamenány jeho usnesením ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 6 Tdo 470/2005, jímž byly k dovolání obviněné zrušeny usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 3 To 84/2004, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 74 T 69/2003, a současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková