ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.878.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 878/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. července 2005 o dovoláních obviněných A. B., S. V. a obviněného mladistvého R. V., proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne 12. října 2004, sp. zn. 67 To 359/2004, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 10 T 40/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné A. B. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněných S. V. a obviněného mladistvého R. V. o d m í t a j í.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 10 T 40/2003, který byl doplněn rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 5. 2004, č. j. 10 T 40/2003 - 205, byli obvinění A. B., S. V. a obviněný mladistvý R. V. (nadále jen mladistvý) uznáni vinnými jako spolupachatelé jednak trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzeni A. B. a S. V. podle §155 odst. 2, §35 odst. 1, §40 odst. 1 tr. zák. shodně k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců; mladistvý R. V. byl odsouzen podle §155 odst. 2, §35 odst. 1, §40 odst. 1 a §79 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva měsíce, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla všem obviněným uložena povinnost během zkušební doby uhradit způsobenou škodu podle svých sil. Doplňujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 5. 2004, čj. 10 T 40/2003 – 205, byla obviněným uložena solidární povinnost uhradit Č. p., a. s., škodu ve výši 108 347,- Kč.
Podle skutkových zjištění se obvinění uvedených trestných činů dopustili tím, že dne 4. 10. 2002 v době kolem 16.15 hodin v P., na křižovatce ulice Ch., J. a B. poté, kdy poškozený R. S., strážník MP P. v rámci svých služebních povinností zastavil za použití stavěcího terčíku vozidlo tov. zn. Škoda Felicia, které řídila obviněná A. B., a upozornil ji, že bez platného povolení nesmí pokračovat v jízdě do zakázané oblasti po povodních, obviněná A. B. příkazu strážníka opakovaně neuposlechla, poté se poškozenému za pomoci terčíku podařilo předmětné vozidlo zastavit, opětovně řidičce – obviněné B. zopakoval zákaz a v okamžiku, kdy obviněná A. B. se znovu pokoušela rozjet, zamezil strážný řidičce v jízdě tím, že prostrčil svoji pravou ruku skrz okénko ve dveřích řidiče a uchopil její ruku položenou na volantu, vzhledem k tomu, že celá osádka vozu začala nadávat a vyhrožovat, že si na něj budou stěžovat, zavolal poškozený k řešení celé situace svého kolegu strážníka U. a sám zaujal jeho místo vzdálené cca 15 m od vozidla,
v okamžiku, kdy řešil strážník U. situaci u předmětného vozidla, obviněná S. V. zamířila ke strážníkovi S. a udeřila jej silným úderem ruky z nápřahu do obličeje do oblasti pod pravé oko, poškozený za pomoci tzv. předváděcí páky odvrátil další útok obviněné S. V., poté se do útoku na poškozeného zapojila obviněná A. B. – řidička, která pěstmi obou rukou zaútočila na obličej poškozeného a kopala ho do nohou, zejména do oblasti stehen, poškozený se bránil, upadl na zem i s obviněnou S. V., přičemž v tomto okamžiku se do útoku proti poškozenému zapojil i mladistvý R. V., který poškozeného zezadu bil pěstmi do hlavy a uchopil jej za vlasy a opakovaně, nejméně dvakrát udeřil hlavou poškozeného o dlažbu na silnici, obvinění byli poté zpacifikováni dalšími strážníky a obvinění tak uvedeným jednáním způsobili poškozenému difúzní axonární poranění mozku, otřes mozku lehkého stupně, zhmoždění týlní krajiny hlavy s krevním výronem, oděrku palce levé horní končetiny, zhmoždění levého stehna s krevním výronem, přičemž tato zranění si vyžádala pracovní neschopnost poškozeného na období od 4. 10. 2002 do 5. 12. 2002, přičemž znalec stanovil omezení poškozeného v běžném způsobu života na dobu 4 týdnů a ze soudně lékařského hlediska ohodnotil zranění poškozeného jako lehké a popisované poranění, zejména údery hlavou o vozovku při jejím uchopení jedním z obviněných, ohodnotil za brutální.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění A. B., S. V. a mladistvý R. V. a též obvodní státní zástupce pro Prahu 1. Odvolaní obviněných směřovala proti jeho výrokům o vině, trestu i náhradě škody; státní zástupce podal odvolání zaměřená proti výrokům o vině i trestu v neprospěch všech obviněných.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 67 To 359/2004, byl rozsudek soudu prvního stupně včetně doplňujícího rozsudku ze dne 10. 5. 2004 z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen u mladistvého R. V. v celém rozsahu a u obviněných A. B. a S. V. ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněných výrocích o vině byly obviněné A. B. a S. V. odsouzeny podle §155 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta a podle §59 odst. 2 tr. zák. jim byla uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu. Mladistvý R. V. byl při nezměněných skutkových zjištěních uznán vinným jako spolupachatel proviněními útoku na veřejného činitele §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve smyslu §6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. a odsouzen podle §155 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 zák. č. 218/ 2003 Sb. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody na šest měsíců; podle §58 odst. 1 tr. zák a §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 byl výkon trestního opatření podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a podle §59 odst. 2 tr. zák. byla uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně s A. B. a S. V. Č. p., a. s., P., škodu ve výši 108 347,- Kč. Odvolání všech obviněných byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze coby soudu druhého stupně podali obvinění A. B., S. V. a mladistvý R. V. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněná A. B. podala dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Namítla, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkla, že soudy nesprávně hodnotily důkazy a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Za nepravdivé označila tvrzení, že obvinění byli první, kdo napadl poškozeného R. S., neboť tomu bylo právě naopak. Poukázala na účelovost výpovědí svědků, kolegů poškozeného, kteří vypovídali s cílem chránit poškozeného před nepříznivými následky jeho chování, a zpochybnila i věrohodnost výpovědi svědka Bc. Z. N., který mohl podle ní z okénka tramvaje vidět toliko počátek incidentu, nikoliv však jeho průběh a závěr. Vyjádřila přesvědčení, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s její obhajobou a důsledně nerespektoval zásadu in dubio pro reo, neboť existují pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu věci.
Obviněná S. V. a mladistvý R. V. taktéž zaměřili dovolání proti výrokům o jejich vině i trestu. Shodně v nich odkázali na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkli, že obecné soudy nevycházely z objektivně zjištěných důkazů provedených v trestním řízení, že hodnota některých důkazů byla přeceňována a k jiným nebylo přihlédnuto. Incident byl podle nich vyprovokován poškozeným R. S., jeho velmi hrubým chováním vůči obviněným A. B. a S. V. Vyjádřili přesvědčení, že nebyla spolehlivě zjištěna příčinná souvislost mezi zraněními, která měl poškozený utrpět při incidentu, a následnými zdravotními potížemi, které uváděl až v průběhu trestního řízení. Upozornili, že nebylo přihlédnuto k fotografiím a lékařským zprávám, ze kterých jsou patrná zranění obviněných a které vylučují skutkovou verzi poškozeného. Soudy se podle jejich názoru nevypořádaly ani s otázkou zranění mladistvého R. V. a A. B., jež jim způsobil poškozený a která je omezovala v běžném způsobu jejich života. Vytkli, že odvolací soud nerespektoval důsledně zásadu in dubio pro reo a nevypořádal se dostatečně s jejich obhajobou.
Všichni obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných S. V. a mladistvého R. V. uvedla, že významná je toliko námitka, že nebyla spolehlivě zjištěna příčinná souvislost mezi zraněními, která poškozený utrpěl při incidentu, a jeho následnými zdravotními potížemi. Vyjádřila přesvědčení, že z výsledků dokazování jasně vyplynulo, že příčinná souvislost dána byla, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud tato dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Stran dovolání A. B. uzavřela, že obviněná neuplatnila žádnou relevantní námitku, již by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání této obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání všech obviněných jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly oprávněné osoby a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že obviněná A. B. podala dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání obviněné S. V. a mladistvého R. V. byla podána opožděně.
K dovolání obviněné A. B.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Ačkoli obviněná A. B. ve včas podaném dovolání odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly vůči způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Obviněná ve shodě s již uplatněnou obhajobou především namítla, že se skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině, nedopustila, a uvedla svoji skutkovou verzi založenou na tvrzení, že celý incident se odehrál až poté, co poškozený R. S. napadl obviněné. Následně hodnotila výpovědi policistů, kolegů poškozeného, kteří podle ní svědčili tak, aby chránili poškozeného před nepříznivými následky jeho chování, a za nevěrohodnou označila též výpověď svědka Bc. Z. N. Vyjádřila nesouhlas se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s její obhajobou, a zdůraznila, že nebyla důsledně respektována zásada in dubio pro reo.
Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jejichž prostřednictvím obviněná primárně polemizovala se správností skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 1 a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Městský soud v Praze, mají povahu vad skutkových. Ve vztahu ke skutku, jak byl soudem prvního stupně zjištěn, obviněná žádné konkrétní námitky právní povahy neuplatnila.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad, což však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Soud prvního stupně se s obhajobou obviněné zevrubně a logicky vypořádal, vyložil, proč neuvěřil její verzi o průběhu skutkového děje a proč naopak své rozhodnutí opřel o výpovědi policistů a s jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud.
Protože obviněná A. B. podala dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo.
K dovoláním obviněné S. V. a mladistvého R. V.
Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle §265e odst. 3 tr. ř. lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
Z obsahu spisu se podává, že opis napadeného rozsudku Městského soudu v Praze byl obviněné S. V. doručen dne 7. 12. 2004, mladistvému R. V. dne 8. 12. 2004 a obhájkyni obou obviněných dne 1. 12. 2004 (viz dodejky na č. l. 240 p. v.).
V daných souvislostech je též významné, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze obsahuje poučení o tom, že do dvou měsíců od jeho doručení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni.
Z těchto zjištění vyplývá, že lhůta k podání dovolání běžela obviněné S. V. od 7. 12. 2004, mladistvému R. V. od 8. 12. 2004 a že posledním dnem k podání dovolání bylo ve vztahu k obviněné S. V. pondělí 7. 2. 2005 a ve vztahu k mladistvému R. V. úterý 8. 2. 2005 (§60 odst. 2, §265e odst. 2 tr. ř.).
Dne 28. 2. 2005 dala obhájkyně obviněné S. V. i mladistvého R. V. na poštu podání, jehož obsahem bylo dovolání, a doporučenou poštovní zásilku adresovala Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, kam byla též dne 2. 3. 2005 doručena. Je evidentní, že obě dovolání byla podána po uplynutí zákonné lhůty k jeho podání a tedy opožděně.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných S. V. a mladistvého R. V. podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl.
O dovoláních všech obviněných Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková