ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.883.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 883/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. července 2005 o dovolání obviněného J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 7 To 12/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 106/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2004, sp. zn. 7 T 106/2004, byl obviněný J. M. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 4. 2004, č. j. 2 T 41/2004-60, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. dopustil tím, že dne 17. 9. 2003 kolem 7.30 hodin v B., ulici K., fyzicky napadl B. M., tak, že vůči ní použil přesně nezjištěným způsobem násilí velké intenzity, které působilo na levou čelně spánkovou krajinu její hlavy a vedlo ke vzniku zlomeniny klenby lební, ke krvácení do dutiny lební a k pohmoždění mozku, přičemž na úrazový otok mozku B. M. dne 27. 9. 2003 zemřela [bod 1) výroku o vině].
Trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchal tím, že dne 17. 10. 2003 kolem 3.45 hodin v B., před B. c., v podnapilém stavu napadl člena policejní hlídky Obvodního oddělení Policie České republiky nstržm. M. U., který jako policista zde prováděl služební zákrok, napadl jej tak, že k němu přistoupil a udeřil ho hlavou do obličeje a pak ho odstrčil rukama, a to vše v úmyslu ovlivnit jednání policistů, kteří na místě prováděli zákrok [bod 2) výroku o vině].
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný i krajský státní zástupce v Praze. Obviněný brojil proti výroku o vině i výroku o trestu, odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřovalo jen proti výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 7 To 12/2005, byl z podnětu obou podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým Vrchní soud v Praze o odvolání obviněného v projednávané věci rozhodl. V prvním případě usnesením ze dne 18. 6. 2004, sp. zn. 7 To 81/2004, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 7 T 106/2004, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu, aby v ní učinil rozhodnutí nové.
Proti rozsudku vrchního soudu coby soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřil proti výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. i výroku o trestu. Namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a výslovně odkázal na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Současně ale dodal, že v napadeném rozhodnutí chybí výrok o zamítnutí jeho odvolání, a uplatnil tak též důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Vytkl, že měl-li být skutek kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., musel být mechanismus poranění prokázán, poněvadž jedině tak lze prokázat úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví. Nestalo-li se tak, nelze vyloučit vznik zranění poškozené způsobem popsaným v jeho výpovědi, tedy že k němu došlo poté, co se s poškozenou, svojí babičkou, srazil v prostoru dveří, když do ní prudce vrazil levou polovinou těla. Dodal, že této jeho verzi korespondují i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Soud podle jeho přesvědčení ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyvozoval závěry, jež v něm oporu nemají. Upozornil, že přestože soud přiznal důkazní nouzi, když uvedl, že se nepodařilo zjistit, jak poškozenou napadl, současně tvrdil, že nejsou důvodné pochybnosti, že ji napadl a použil proti ní násilí větší intenzity, aniž by tento logický a skutkový rozpor objasnil. Obviněný opakovaně zdůraznil, že nepopřel, že poškozená utrpěla poranění v kontaktu s ním, ale popsal, jak k poranění došlo, a znalec nevyloučil, ba dokonce připustil, že impulsem mohlo být vražení do poškozené a zranění mohlo vzniknout pádem na zem či zeď, tj. na pevnou překážku. Skutek měl být podle něj kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolací námitky směřující proti správnosti právního posouzení skutku lze pod uplatněný důvod dovolání podřadit, avšak nelze jim přisvědčit. Soud se podle ní obhajobou obviněného důsledně zabýval a vyloučil ji s ohledem na prostorové uspořádání bytu a místo, kde byla poškozená nalezena. Zdůraznila, že závěry odvolacího soudu jsou přiléhavé a že pro jiný než jím přijatý závěr nemůže svědčit právě zvolená intenzita útoku obviněného, spojená se silnými destrukčními účinky pádu, které podle znalců z oboru soudního lékařství neodvratně vedly ke smrti poškozené. Upozornila, že důvodná není ani výhrada obviněného, že výrok v rozsudku odvolacího soudu je neúplný, nebylo-li o jeho odvolání rozhodnuto podle §256 tr. ř. Připomněla, že odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně vadným toliko ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, proto jej pouze v této oddělitelné části zrušil a znovu rozhodl o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Za takové situace nebylo podle jejího názoru nutné, aby dalším výslovným výrokem konstatoval, že výrok o vině i o trestu zůstávají nedotčeny. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil též námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Praze a z nichž v podstatě vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Praze. Povahu námitek skutkových mají především ty výhrady obviněného, které směřovaly vůči správnosti skutkových zjištění učiněných soudy. Do této kategorie námitek jednoznačně náleží ty, jimiž brojil proti hodnocení důkazů, zejména proti způsobu hodnocení jeho výpovědí a závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby (viz zejména strany 4, 5 rozsudku odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé; soudy zevrubně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení provedených důkazů a o jaké důkazy opřely v této části rozhodnutí o vině obviněného. Z těchto důvodů nebylo možno učinit jiný závěr, než že v tomto rozsahu, tj. rozsahu námitek skutkových, dovolání obviněného nebylo opřeno nejen o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani o žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku a namítl, že nevykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., ale pouze trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, způsobí-li takovým činem smrt.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., včetně odpovídající formy zavinění jak ve vztahu k tzv. základní skutkové podstatě, tak i ve vztahu k tzv. kvalifikované skutkové podstatě. Námitka obviněného, že skutek, jak byl zjištěn soudem, nevykazuje zákonné znaky tohoto trestného činu, ale trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., nemůže obstát.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Z hlediska posouzení, zda jde o trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., nebo o trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka; určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace je v takových případech zavinění pachatele.
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se skládá, jak již bylo řečeno, jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu §222 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §222 odst. 3 tr. zák., spočívající ve způsobení smrti. Způsobení smrti není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Vztah mezi tzv. základní skutkovou podstatou a okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je takový, že předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty.
Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. to znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (prvním z následků je těžká újma na zdraví, druhým následkem smrt) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (těžká újma na zdraví je zaviněna úmyslně a smrt je zaviněna z nedbalosti). Pouze v případě, že by zavinění pachatele ve vztahu k těžké újmě na zdraví (a též smrti), bylo zahrnuto zaviněním z nedbalosti, jednalo by se o trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., jak naznačuje v dovolání obviněný. O takovou situaci se však v případě činu obviněného evidentně nejedná.
Z rozhodnutí soudů plyne, že naplnění zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. spatřovaly ve způsobení zlomeniny klenby lební, krvácení do dutiny lební a pohmoždění mozku. Došlo tak k poškození hlavy a mozku, při němž vzniklo nebezpečí pro život. Taková porucha zdraví, záležející v poškození důležitého orgánu (mozku), je vážnou poruchou zdraví vykazující znaky těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. e) tr. zák. Tento následek je zahrnut zaviněním ve formě nejméně úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., jak přiléhavě rozvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku.
Z provedených důkazů je zřejmé, že obviněný popřel úmysl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, resp. vůbec jakékoli ublížení na zdraví. Úmysl způsobit uvedený těžší následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Těchto skutečností si byly soudy obou stupňů vědomy a závěry, k nimž dospěly, jsou přesvědčivé. Použité nepřímé důkazy posloužily k jednoznačnému závěru o vině, tvořily systém, jehož jednotlivé články byly v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí nepřímého úmyslu (k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4.2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02).
Odvolací soud výstižně upozornil, že při objektivně zjištěném následku a na základě prostorového uspořádání bytu (místa činu) nelze stran mechanismu vzniku zranění poškozené přistoupit na obhajobou vyvozovaného nedbalostního jednání obviněného či dokonce nešťastnou náhodu. Se zřetelem ke znalci stanovenému prudkému nárazu hlavy na pevnou překážku zdůraznil potřebu uvědomit si, že k vyvolání tak prudkého pádu musela proti tělu poškozené působit značná kinetická energie, jejímž zdrojem byl obviněný a které nemohlo být dosaženo při rychlém nekoordinovaném běhu, poněvadž pro získání potřebné rychlosti v bytě nebyl dostatečný prostor. Jako jediné možné vysvětlení mechanismu vzniku zranění odvolací soud označil prudké úmyslné vražení do poškozené při chůzi obviněného či z jeho stoje a následný prudký pád. Takové násilí nelze podle jeho závěrů podřadit pod nedbalost nebo nešťastnou náhodu, poněvadž jeho intenzita, na niž lze usuzovat z objektivně zjištěného těžkého poranění, jednoznačně svědčí o záměrném a vědomím i vůlí ovládaném útoku. Odvolací soud uzavřel, že přestože konkrétní mechanismus vzniku zranění není popsán (nelze vyloučit ani úder tupým předmětem do hlavy), jeho obecné rysy vytvářejí dostatečný podklad pro skutkové i právní závěry. Svoji pozornost dále přiléhavě soustředil k motivaci činu a pohnutce k němu; do logických souvislostí zařadil dlouhodobost násilných útoků obviněného vůči poškozeného i jeho impulzivitu a nezdrženlivost coby charakteristické rysy vyplývající z psychiatricko – psychologické expertizy (strana 4, 5).
Za okolností zjištěných a popsaných odvolacím soudem si obviněný musel být vědom, že v důsledku jeho útoku, který spočíval v prudkém záměrném strčení do poškozené, může dojít ke způsobení těžké újmy na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze spolehlivě usuzovat ze způsobu útoku, z velké intenzity použitého násilí i objektivně zjištěného následku na hlavě poškozené.
Vyvodily-li soudy správný závěr ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., nepochybily ani ve svých právních závěrech týkajících se tzv. kvalifikované skutkové podstaty podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. Za následek smrti byla přiléhavě shledána odpovědnost za zavinění z nedbalosti podle §5 tr. zák. Zavinění alespoň z nevědomé nedbalosti lze totiž spatřovat tehdy, prokáže-li se, že pachatel měl a mohl si alespoň v hrubých rysech představit, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a účinkem se může rozvinout tak, jak se rozvinul, což bylo v posuzovaném případě splněno. Odvolací soud v této souvislosti správně připomněl, že s ohledem na tělesnou konstituci a věk poškozené, na její předchozí úrazy, s ohledem na lokalitu těla, do které byla poškozená zasažena, a v neposlední řadě i na vývoj jejího zdravotního stavu se obviněný nemohl důvodně spoléhat, že jím způsobené zranění hlavy nebude mít za následek i smrt.
Opodstatněně byl proto skutek obviněného právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., jehož znaky evidentně vykazuje jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Obviněný vytkl, že jeho odvolání směřovalo proti výroku o vině i trestu a bylo-li zamítnuto, mělo se takové rozhodnutí odvolacího soudu promítnout i do výroku jeho rozsudku. To se však nestalo, a proto takový výrok v napadeném rozsudku chybí.
V napadeném rozsudku žádný výrok nechybí ani není neúplný. Obviněný podal odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti výroku o vině i proti výroku o trestu. Z podnětu odvolání obviněného i státního zástupce odvolací soud napadený rozsudek podle §254 tr. ř. přezkoumal ve všech jeho výrocích. Protože výrok o vině i výrok o uložení trestu odnětí svobody shledal správným a vady zjistil toliko v oddělitelném výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, rozhodl odvolací soud tak, že z podnětu obou podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil jen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §39a odst. 3 tr. zák. obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dikcí §258 odst. 2 tr. ř. Podle §258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Protože odvolací soud zjistil vadu v dílčím, oddělitelném výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. o způsobu výkonu trestu odnětí svobody znovu rozhodl. To, že zbývající výroky shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem. Podle ustálené praxe soudů odvolání obviněného ve vztahu k výroku o vině i trestu nebylo nutno zamítnout. Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Ve smyslu citovaného ustanovení postupuje odvolací soud jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu, nelze je zamítnout pouze zčásti.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný žádnou konkrétní námitku, o niž by opřel existenci tohoto důvodu dovolání, neuplatnil. Z povahy rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že v dovolání mohl relevantně odkázat jen na tu část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „ bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku …, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním. O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, odvolání obviněného však nezamítl z důvodů, jež byly vyloženy. Odvolání obviněného nebylo zamítnuto, čímž nebyl splněn základní předpoklad dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a nadto - a to především - v řízení předcházejícím napadenému rozsudku nebyl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková