ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.95.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 95/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. února 2005 o dovolání podaném obviněnou E. D. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 9 To 102/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 96/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné E. D. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná E. D. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 2 T 96/2002, uznána vinnou, že
dne 7. 7. 1999 uplatnila u Č. p., a. s., se sídlem P., nárok na pojistné plnění – úhradu škody způsobené na osobním motorovém vozidle Škoda Felicia v důsledku dopravní nehody, ke které mělo dojít dne 4. 7. 1999 v 7.20 hodin v P., s vozidlem Opel Omega, majitele J. Š., ač věděla, že k dopravní nehodě nedošlo, přičemž Č. p., a. s., jí bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 6.891,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a podle tohoto ustanovení jí uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, který podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí dále uložil povinnost nahradit poškozené Č. p., a. s., se sídlem P., škodu ve výši 6.891,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku podala obviněná odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2004, a usnesením sp. zn. 9 To 102/2004 jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněné dne 1. 11. 2004 [jednalo se o v pořadí již druhé doručování citovaného rozhodnutí obviněné, neboť původní doručení formou uložení poštovní zásilky dne 17. 6. 2004 a jejího následného nevyžádání v zákonné desetidenní lhůtě nesplňovalo podmínky stanovené v §64 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. ř., a takovéto doručení nebylo možné považovat za doručení řádné], jejímu obhájci JUDr. J. T. dne 17. 6. 2004 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 dne 15. 6. 2004. Z uvedených důvodů a s přihlédnutím k §265e odst. 2 tr. ř., podle kterého v případě doručování rozhodnutí jak obviněné, tak i jejímu obhájci platí, že lhůta k podání dovolání běží od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději, běžela obviněné lhůta k podání tohoto mimořádného opravného prostředku do dne 1. 1. 2005, resp. do 3. 1. 2005 (§60 odst. 2, 3 tr. ř.).
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu (v dovolání uvedeno „… proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 12. 2003 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004, č. j. 9 To 102/2004 …“) podala obviněná prostřednictvím svého výše jmenovaného obhájce dovolání, přičemž tak učinila dne 16. 8. 2004 na poště a zásilku adresovala Obvodnímu soudu pro Prahu 4, jemuž byla doručena dne 17. 8. 2004.
V obecné rovině opřela svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech dále rozvedla argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn. Především namítla, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně včetně jeho následného odůvodnění je popsán skutek, který se nikdy nestal, resp. jehož průběh byl zcela jiný než jak dovodily soudy obou stupňů. Vyslovila přesvědčení, že „… hmotně právní závěry nekorespondují se skutkovými zjištěními, která soud učinil či učinit mohl …“. Zpochybnila způsob hodnocení důkazů, když poukázala na skutečnost, že přes údajné odlišné zhodnocení některých důkazů ze strany soudu prvního a druhého stupně tyto dospěly ke shodnému závěru o její vině. V tomto ohledu zdůraznila zejména rozdílné posouzení svědecké výpovědi J. Š., přičemž vyhodnocení věrohodnosti jeho výpovědi označila za spekulativní. Trvala na tom, že tvrzení tohoto svědka byla nepravdivá a účelová. Ve skutečnosti, že nalézací soud nevyhověl v dovolání označeným návrhům jejího obhájce na doplnění dokazování („… obhajobě nebylo vyhověno ani v takovém návrhu, kdy byl vznesen požadavek, aby do spisu byly vyžádány originály písemných dokladů …“), spatřovala obviněná nerespektování §2 odst. 5 tr. ř. Na základě uvedeného chybného postupu soudu, když zamítnutí jejích návrhů na doplnění dokazování postrádalo jakékoli ústní či písemné odůvodnění, jí bylo současně znemožněno opatřit si požadované důkazní prostředky na vlastní náklady, přičemž ve spise byly založeny listiny pouze v nedostatečně ověřených kopiích. Za nesprávné označila i posouzení závěru znaleckého posudku z oboru dopravy, vypracovaného soudním znalcem Ing. K. D., a nedostatečné zohlednění závěrů, ke kterým dospěl soudní znalec F. Š. Postupu soudů obou stupňů dále vytkla neúplně provedené dokazování, neboť k odstranění tvrzených rozporů mezi jednotlivými důkazy, zejm. mezi vypracovanými znaleckými posudky, měl být soudem ustanoven znalec další. Dále připomněla, že je osobou dosud soudně netrestanou, z čehož dovodila, že soud byl povinen vyčerpat všechny možnosti dokazování, umožnit jejímu obhájci opatřit na podporu tvrzení obviněné potřebné důkazy a měla být důsledně respektována zásada „in dubio pro reo“.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud po projednání předmětného dovolání podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výroku o vině, trestu i náhradě škody, jakož i ostatní rozhodnutí soudů na rozsudek navazující. Současně navrhla zproštění obžaloby, event. vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání, doplnění dokazování a novému rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněné zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 30. 8. 2004).
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 1. 10. 2004 předeslala, že z hlediska základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V daném případě je však třeba souhlasit se závěrem odvolacího soudu, který argumenty obviněné, jež jsou shodné i s argumentací uplatněnou v rámci podaného dovolání, v odůvodnění svého rozhodnutí řádně rozebral. V tomto ohledu soud druhého stupně z provedených důkazů dovodil, že svědek J. Š. byl pravděpodobně součinný na spáchání trestné činnosti obviněné, čemuž nasvědčuje také vypracované odborné vyjádření z oboru zkoumání ručního písma (z jeho závěru vyplynulo, že nelze prokázat, že by podpisy J. Š. na záznamu o malé dopravní nehodě a na oznámení nehody byly padělky). Tento svědek více než pravděpodobně vlastnoručně podepsal obě zmíněné stěžejní listiny, které byly podstatným podkladem pro to, aby údajná škoda mohla být vůbec uplatněna. S ohledem na zhoršení vzájemných osobních i pracovních vztahů proto evidentně ohledně poškozené ohlásil zcela pravdivou verzi, že k dopravní nehodě fakticky nedošlo. Podobně na ni ve stejném časovém úseku v roce 2000 podal trestní oznámení pro podezření ze spáchání majetkové trestné činnosti a, vědom si své trestní odpovědnosti, popřel, že by zkoumané listiny také podepsal. Za této důkazní situace správně soud druhého stupně označil stěžejním důkazem znalecký posudek z oboru dopravy a jeho závěr o tom, zda k dopravní nehodě tak, jak je popisováno, mohlo dojít či nikoli. Vzhledem k tomu, že obviněná předložila znalecký posudek, který jí vypracoval znalec F. Š. na základě její žádosti, odvolací soud v souladu s §110a tr. ř. znalce po řádném poučení podle §106 tr. ř. a §175 tr. zák. u veřejného zasedání vyslechl v přítomnosti druhého znalce Ing. K. D., který byl přibrán orgány činnými v trestním řízení. Správně se odvolací soud přiklonil k argumentaci tohoto znalce, který přesvědčivě vysvětlil, proč učinil závěr, že k nehodě tak, jak je popsána, dojít nemohlo. Spolehlivě vyvrátil argumenty druhého znalce, např. ohledně stavu vozovky v té době, nahuštění pneumatik vozidel a v té souvislosti i výšky nárazníku akcelerace u couvajícího vozidla. Podrobně soud druhého stupně vyhodnotil, z jakých důvodů považoval výpověď tohoto znalce za věrohodnější oproti výpovědi a závěrům znalce F. Š. S tímto hodnocením je třeba se plně ztotožnit.
Za popsané situace měla státní zástupkyně za to, že podané dovolání je dovoláním zjevně neopodstatněným; navrhla proto, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněná v podaném dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněné, které ostatně uplatnila již v odvolacím řízení, že nalézací soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování (zejména ne v rozsahu, jak ona sama navrhovala), že neměl opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení §89 a násl. tr. ř. a že nalézací soud provedené důkazy nesprávně hodnotil, jakož i další výhrady, že soud založil své rozhodnutí na nespolehlivých a neucelených důkazech, které samy o sobě či vzájemném spojení neprokazují, že daný trestný čin spáchala, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny provedené důkazy. Podobně i výhrady obviněné týkající se skutečnosti, že výrok rozsudku je založen na popisu skutku, který se nikdy nestal, či zpochybnění objektivity závěru znaleckého posudku z oboru dopravy nelze akceptovat, neboť nevyplývají z provedeného dokazování. V žádném případě tedy nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byla obviněná uznána vinnou). Ze strany obviněné jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Pokud dovolatelka vznesla výhrady i k některým částem odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, nelze ani tyto námitky s odkazem na §265a odst. 4 tr. ř., podle kterého dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, akceptovat.
Jestliže obviněná rovněž poukazovala na to, že soudy v řízení porušily zásadu „in dubio pro reo“, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a