ECLI:CZ:NS:2005:8.TZ.180.2005.1
sp. zn. 8 Tz 180/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obhájkyně JUDr. D. K., advokátky se sídlem Advokátní kancelář v P., v trestní věci obviněného mladistvého L. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O. n. O., vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 99/2000, proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 7 Tmo 45/2005, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 7 Tmo 45/2005, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §147 odst. 1 tr. ř., §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 5 T 99/2000, v ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. a §21 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v neprospěch obhájkyně JUDr. D. K .
Odůvodnění:
Opatřením soudce Okresního soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. 5 Nt 950/99, byla obviněnému mladistvému L.G. (nadále jen mladistvý) stíhanému pro skutek původně kvalifikovaný jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., posléze posuzovaný jako trestný čin rvačky podle §225 odst. 1 tr. zák., ustanovena jako obhájkyně z důvodů nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. c) tr. ř. advokátka JUDr. D. K.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 5 T 99/2000, byl mladistvý L. G. uznán vinným trestným činem rvačky podle §225 odst. 1 tr. zák. a podle §37, §80 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestnímu příkazu Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 1T 84/2003, který byl doručen dne 25. 8. 2003 a nabyl právní moci dne 3. 9. 2003. Žádná z osob oprávněných podat odvolání tak neučinila a rozsudek nabyl ohledně mladistvého právní moci dne 22. 10. 2004.
Obhájkyně JUDr. D. K. předložila dne 13. 12. 2004 Okresnímu soudu Plzeň-město návrh na přiznání částky 20.795,30 Kč, kterou uplatnila jako nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů v souvislosti s obhajobou obviněného, přičemž konkretizovala úkony právní služby poskytnuté v době od 9. 11. 1999 do 6. 4. 2004, hotové výdaje, promeškaný čas a žádala i přiznání 19% daně z přidané hodnoty. Současně předložila osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané Finančním úřadem P.-s. č. j. 38625/04/145900 ze dne 12. 5. 2004 (č. l. 392 – 394).
Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 5 T 99/2000, byla podle §151 odst. 2, 3 tr. ř. obhájkyni přiznána odměna a náhrada hotových výdajů včetně náhrady promeškaného času v celkové částce 16.950,- Kč a návrh obhájkyně na přiznání 19% daně z přidané hodnoty v částce 3.845,30 Kč byl zamítnut.
Proti tomuto usnesení podala v zákonné lhůtě obhájkyně stížnost s odůvodněním, že jí měla být přiznána též 19% daň z přidané hodnoty z částky 16.950,- Kč, tj. 3.220,50 Kč.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 7 Tmo 45/2005, byla stížnost obhájkyně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, nepřiznal-li obhájkyni daň z přidané hodnoty, a zdůraznil, že úkony právní služby byly poskytnuty za účinnosti předchozích právních předpisů a tedy dříve, než bylo umožněno navýšit odměnu obhájcům o příslušnou sazbu daně z přidané hodnoty. Vyloučil možnost, že rozhodující by mohla být v daných souvislostech právní moc rozsudku, a správně byla podle něj odměna a náhrada hotových výdajů přiznána podle právních předpisů účinných do 1. 5. 2004.
Proti tomuto pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch ustanovené obhájkyně JUDr. D. K. Namítl v ní, že tímto rozhodnutím byl zákon porušen v její neprospěch v ustanoveních §147 odst. 1, §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení přecházejícím usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 5 T 99/2000, v ustanovení §2 odst. 6, §151 odst. 2 tr. ř., §21 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Podle názoru stěžovatele krajský soud o uplatněném nároku obhájkyně rozhodl nesprávně. Nevzal v úvahu, že obhájkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto je povinna odvést do státního rozpočtu daň z odměny za zastupování klienta a z náhrad hotových výdajů a přiznat daň na výstupu ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí platby, a to ke dni, který nastane dřív, přičemž při poskytnutí služby se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem jejího poskytnutí nebo dnem vystavení daňového dokladu, a to dnem, který nastane dříve. Upozornil, že za den poskytnutí právní služby se považuje (i podle zprávy Ministerstva financí ze dne 7. 10. 2004, č. j. 18/104 358/2004-181) den poskytnutí posledního právního úkonu obhájce v dané věci, přičemž tímto okamžikem je nejčastěji den právní moci rozhodnutí, což je v v tomto případě den 22. 10. 2004. Obhájkyni měla být proto přiznána též částka odpovídající 19% dani z přidané hodnoty, kterou byla povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty. Nepřiznal-li krajský soud obhájkyni tuto část jejího nároku a zamítl-li její stížnost proti usnesení okresního soudu jako nedůvodnou, porušil zákon v její neprospěch a stejně tak byl zákon v její neprospěch porušen i usnesením Okresního soudu Plzeň-město.
Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 7 Tmo 45/2005, a v řízení předcházejícím usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 5 T 99/2000, byl porušen zákon v neprospěch obhájkyně JUDr. D. K. v jím již citovaných ustanoveních trestního řádu a zákona o dani z přidané hodnoty.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.
Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 5 T 99/2000, nabyl právní moci ohledně mladistvého L. G. dne 22. 10. 2004. Dne 13. 12. 2004 předložila ustanovená obhájkyně mladistvého JUDr. D. K. okresnímu soudu návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v celkové částce 20.795,30 Kč; v návrhu – jak již bylo uvedeno – konkretizovala úkony právní služby poskytnuté v souvislosti s obhajobou mladistvého v době od 9. 11. 1999 do 6. 4. 2004, hotové výdaje, promeškaný čas a žádala i přiznání 19% daně z přidané hodnoty.
Významnou je v daných souvislostech otázka, podle jakého právního předpisu posoudit nárok obhájce na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve smyslu §151 odst. 2 tr. ř., byly-li úkony právní služby provedeny před 1. 5. 2004, avšak nabylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé právní moci po 1. 5. 2004 a byl-li návrh obhájce na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů podán též po tomto datu.
Náklady trestního řízení, jež nese stát, jsou upraveny v ustanovení §151 tr. ř.
Podle §151 odst. 2 tr. ř. účinného do 30. 4. 2004 obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká.
Podle §151 odst. 2 tr. ř. účinného od 1. 5. 2004 má obhájce, který byl obviněnému ustanoven, vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu [t. j. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] ; tento nárok obhájce, je-li plátcem daně z přidané hodnoty, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká.
Krajský soud ve shodě se závěry okresního soudu vycházel z toho, že úkony právní služby byly provedeny před 1. 5. 2004, nárok obhájkyně nelze proto posuzovat podle §151 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném od 1. 5. 2004, byť rozsudek okresního soudu nabyl právní moci až za účinnosti tohoto zákona. Proto též obhájkyni nepřiznal nárok zvýšený o částku odpovídající 19% dani z přidané hodnoty z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů. Závěry krajského soudu a ani okresního soudu však nejsou správné.
Obhájkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, o čemž předložila osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané příslušným správcem daně (§14a odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Zvláštním právním předpisem, podle něhož se nárok takového obhájce ve smyslu §151 odst. 2 tr. ř., zvyšuje, je zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, účinný od 1. 5. 2004.
Podle §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2004) je předmětem daně též poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani, s místem plnění v tuzemsku. Za poskytnutí služby se podle §14 odst. 2 písm. a) tohoto zákona považuje také poskytnutí služby za úplatu i na základě rozhodnutí státního orgánu. Je zjevné, že poskytnutí právní služby je poskytnutí služby ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty, u níž se uplatňuje základní sazba, tj. 19% (§47 odst. 3 tohoto zákona).
Podle §21 odst. 1 tohoto zákona daň na výstupu je plátce povinen přiznat ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí platby, a to k tomu dni, který nastane dříve, pokud zákon nestanoví jinak. Plátce daň uvádí v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém mu vznikla povinnost přiznat daň.
Podle 21 odst. 6 písm. a) tohoto zákona při poskytnutí služby se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem jejího poskytnutí nebo dnem vystavení daňového dokladu s výjimkou splátkového nebo platebního kalendáře, a to tím dnem, který nastane dříve.
Pokud zákon o dani z přidané hodnoty spojuje den uskutečnění zdanitelného plnění se dnem jejího poskytnutí, je třeba zabývat se otázkou, kdy je služba poskytnuta v případě poskytování právních služeb v jedné věci. S názorem okresního a též krajského soudu, že tímto dnem je den poskytnutí posledního úkonu právní služby účtovaného podle advokátního tarifu, souhlasit nelze.
Především je třeba zaznamenat, že v §11 advokátního tarifu nejsou definovány všechny úkony právní služby. To je dáno jednak povahou věci a jednak tím, že povinnosti advokáta jsou uloženy generálně a obecně v §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o advokacii\"), a na něj navazujících čl. 6 a 9 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a na druhé straně tím, že v §11 advokátního tarifu jsou úkony právní služby stanoveny naprosto konkrétně a kasuisticky. Ostatně účelem advokátního tarifu ani není stanovení všech úkonů právní služby, nýbrž stanovení způsobu určení odměny a náhrad advokáta a jejich výše (§22 odst. 2 zákona o advokacii), tedy jen těch úkonů, za něž lze požadovat odměnu.
Za den poskytnutí služby ve smyslu §21 odst. 6 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty je nutné považovat zásadně den, kdy se advokát dozví o tom, že jeho povinnost poskytovat právní služby v dané věci skončila. Nejvyšší soud v tomto ohledu sdílí názor prezentovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 288/05.
Podle citovaného nálezu Ústavního soudu to - v obecné rovině - může být den uskutečnění posledního úkonu právní služby, pokud to bylo sjednáno, nebo to vyplývá ze zákona nebo z povahy věci; tento úkon nemusí být nutně úkonem definovaným v §11 advokátního tarifu (např. pokud s obviněným po obdržení rozhodnutí projedná možný další postup a tato porada nepřesáhne jednu hodinu). Může to být ale i dnem, kdy se obhájce dozví o tom, že jeho povinnost zastupovat obviněného skončila (doručením opatření o zrušení ustanovení obhájcem podle §39 odst. 1 tr. ř., doručením opatření, jímž je ustanovený obhájce povinnosti obhajování soudem zproštěn podle §40 tr. ř. aj.). V těchto případech už není obhájce oprávněn ani povinen právní služby poskytovat, a proto je možno považovat službu (právní služby v dané věci) za poskytnutou. Po tomto dni může advokát bez dalšího uplatnit svůj nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů.
Z obsahu spisu se podává, že hlavní líčení u Okresního soudu Plzeň-město dne 6. 4. 2004 bylo konáno v nepřítomnosti mladistvého L. G. a že jeho obhájkyně (v substituci) byla přítomna. Rozsudek, který byl v hlavním líčení tohoto dne vyhlášen, byl obhájkyni doručen dne 2. 6. 2004, mladistvému dne 13. 10. 2004. Doručení opisu rozsudku není úkonem právní služby, za který by obhájci náležela odměna, nelze však pominout, že právě s ním je třeba spojit časový okamžik, od něhož lze počítat lhůtu k podání opravného prostředku. I když mladistvý posléze odvolání nepodal, nelze konstatovat, že povinnost poskytnout právní službu skončila již vyhlášením rozsudku dne 6. 4. 2004, neboť mu mladistvý přítomen nebyl, a obhájkyně se tak nemohla objektivně dozvědět, že její povinnost poskytovat právní služby končí právě její účastí v hlavním líčení, ve kterém je rozsudek vyhlášen. Pro tento konkrétní případ nelze konstatovat, že by den vyhlášení nepravomocného odsuzujícího rozsudku byl dnem poskytnutí služby ve smyslu §21 odst. 6 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty, neboť to nevyplývá ani ze zákona, ani z povahy věci.
V daných souvislostech nutno upozornit na ustanovení §41 odst. 5 tr. ř., podle něhož nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu. Podle §12 odst. 10 tr. ř. se trestním stíháním rozumí úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku. Z těchto ustanovení plyne, že povinnost obhajovat (tj. poskytovat právní služby) bez pochybností končí zpravidla právní mocí rozhodnutí ve věci samé, i když jednotlivé úkony právní služby významné z pohledu přiznání odměny podle advokátního tarifu byly poskytnuty přede dnem právní moci rozhodnutí ve věci samé, jak tomu bylo v posuzovaném případě.
Logické opodstatnění mají výše uvedené závěry a závěry obsažené ve stížnosti pro porušení zákona i v dikci §151 odst. 2 tr. ř. účinné od 1. 5. 2004. Z ní totiž vyplývá, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, je-li plátcem daně z přidané hodnoty, povinen z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty, nepředstavuje zvýšení odměny, ale je složkou, svébytnou součástí nákladů řízení. Tomu též odpovídá znění §23a zákona o advokacii, podle něhož je-li advokát plátcem daně z přidané hodnoty, náleží advokátovi k odměně a k náhradám podle §22 nebo §23 tohoto zákona (§23 upravuje odměnu ustanoveného obhájce) rovněž částka odpovídající této dani, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu. Proto také není určující, kdy byl proveden poslední úkon právní služby, za který obhájci náležela odměna, ale okamžik ukončení právní služby, tedy povinnosti obhajovat, jak již bylo vyloženo. Ostatně právě den, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, je relevantní pro uplatnění nároku podle §151 odst. 2 tr. ř., neboť nárok obhájce je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, tedy zpravidla od právní moci rozhodnutí ve věci samé.
Obhájkyni, plátkyni daně z přidané hodnoty, náležela proto k odměně a náhradě hotových výdajů též 19% daň z přidané hodnoty. Nestalo-li se tak, byl pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 7 Tmo 45/2005, porušen zákon v ustanovení §147 odst. 1 tr. ř., §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 5 T 99/2000, v ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. a §21 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v neprospěch obhájkyně JUDr. D. K .
Z obsahu podané stížnosti pro porušení zákona je zjevné, že byla podána výlučně ve prospěch obhájkyně JUDr. D. K., nikoliv též obviněného mladistvého. Podle §269 odst. 2 tr. ř. platí, že byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného (a o to by ve svých důsledcích šlo), zruší Nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v ustanovení §268 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející. Nejvyšší soud se vzhledem ke znění tohoto zákonného ustanovení a ustálené judikatuře (k tomu př. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 Tz 4/2005) omezil na tzv. akademický výrok, aniž napadené usnesení zrušil, neboť takový postup je přípustný, pouze byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného. Žádné jiné zákonné ustanovení neumožňuje, aby Nejvyšší soud stejně postupoval při zjištěném porušení zákona v neprospěch jiné osoby, tj. i obhájkyně. Nejvyšší soud tak zcela akceptoval návrh ministra spravedlnosti, aby pouze vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 7 Tmo 45/2005, a v řízení předcházejícím usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 5 T 99/2000, byl porušen zákon v neprospěch ustanovené obhájkyně JUDr. D. K. v již citovaných ustanoveních trestního řádu a zákona o dani z přidané hodnoty.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková