ECLI:CZ:NS:2006:11.TCU.129.2005.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 18. ledna 2006 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky A. M., rozsudkem Obvodového soudu Bautzen, Spolková republika Německo, ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. Ls 210 Js 12601/00, a to pro trestný čin převádění cizinců v souběhu s nedovoleným přicestováním a nedovoleným pobytem podle §3 odst. 1, věta 1, §8 odst. 2 věta 1, §55 odst. 1, §58 odst. 1 č. 1, §92 odst. 1 č. 1, odst. 2 č. 1a, 1b, §92a odst. 1 č. 1, č. 2 německého cizineckého zákona, §1, §105 německého zákona pro mladistvé, k jednotnému trestu odnětí svobody pro mladistvé v trvání tří roků, a to se zahrnutím trestů uložených mu rozsudky Obvodového soudu Drážďany, Spolková republika Německo ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 252 Ls 142 Js 73414/98 a ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. 252 Ls 142 Js 49296/98, zapsaných již do evidence Rejstříku trestů na základě usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. září 2001, sp. zn. 11 Tcu 53/2001.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem Obvodového soudu Bautzen, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 4. 4. 2001, byl A. M. uznán vinným trestným činem převádění cizinců v souběhu s nedovoleným přicestováním a nedovoleným pobytem podle shora uvedených ustanovení právních předpisů Spolkové republiky Německo, a to v podstatě na základě zjištění, že v noci na 4. 10. 2000 převedl čtyři vietnamské státní příslušníky z L. L., Česká republika, mimo povolené hraniční přechody přes česko-německou hranici do oblasti nádraží W., Spolková republika Německo a byli zadrženi dříve, než mohli tito příslušníci třetí země – tak jak bylo v úmyslu – nastoupit do vlaku do D., přičemž mu bylo známo, že neměli potřebné povolení pro pobyt a přicestování, za jeho čin mu byla přislíbena majetková výhoda v přepočtu 200,- DM a kromě toho obviněný věděl, že nařízením cizineckého úřadu D. ze dne 28. 8. 1998, vykonatelným od 2. 9. 1998, byl na dobu neurčitou vykázán ze spolkového území. Za to mu byl uložen jednotný trest pro mladistvé v trvání tří roků se zahrnutím trestů uložených mu rozsudky Obvodního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 252 Ls 142 Js 73414/98 a ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. 252 Ls 142 Js 49296/98, přičemž těmito rozsudky byl A. M. odsouzen rovněž pro trestné činy ilegálního převádění cizinců, a to k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců, přičemž se jedná o odsouzení, která jsou již zapsána v evidenci Rejstříku trestů na základě usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 9. 2001, sp. zn. 11 Tcu 53/2001.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Především je třeba uvést, že podle §4 odst. 2 zákona může Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Dále je nutno připomenout, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky (§4 odst. 3 zákona).
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. A. M. se pro finanční prospěch podílel na ilegální přepravě cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Závažnost činu je výrazně zvyšována tím, že obviněný se dopustil již opakovaně stejné trestné činnosti, přičemž za takovou trestnou činnost byl v předcházející době již dvakrát odsouzen a v době spáchání nyní posuzovaného trestného činu byl ve zkušební době podmíněného propuštění. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen trest odnětí svobody v již citelné výměře. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík