ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.175.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 175/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2006 dovolání podané obviněným V. P. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 14 To 240/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 3 T 67/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 3 T 67/2004 byl obviněný V. P. uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., za které byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a dále §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň mu byl uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to samonabíjecí plynové pistole zn. Bruni, model 92, s 5 ks nábojů.
Podle skutkových zjištění shora uvedeného soudu se obviněný výše uvedené trestné činnosti dopustil tím, že přestože byl rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 130/86, ve věci vedené u Okresního soudu Žďár nad Sázavou, sp. zn. 1 T 22/86, odsouzen i pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, který z větší části vykonal, a dále rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 3 T 28/94, ze dne 28. 4. 1994 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 1997, č. j. 10 To 465/96–500 odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, který vykonal, tak v Ústí nad Orlicí, dne 11. 4. 2004 kolem 2:55 hod., v herně P. požadoval po obsluze herny finanční hotovost 12 000 Kč, kdy uvedl, že jde o dlužnou částku za pronájem herny, když mu obsluha herny odmítla finanční částku předat, vytáhl samonabíjecí plynovou pistoli italské výroby zn. Bruni, model 92, natáhl závěr a namířil na servírku J. S., která mu z tržby podala 12 000 Kč ke škodě pronajímatele herny R. P., poté při odchodu z herny kolem 3:05 hod. odcizil z barového pultu volně odložený telefon zn. Sony Ericsson, čímž způsobil majitelce J. S. škodu ve výši 6 650 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jako soud odvolací, usnesením ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 14 To 240/2005 tak, že obviněným podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Usnesení bylo mimo jiných doručeno obviněnému, jeho obhájci a Okresnímu státnímu zastupitelství v Ústí nad Orlicí shodně dne 31. 10. 2005.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. I. D. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí dne 22. 12. 2005.
Obviněný napadl svým dovoláním výrok citovaného usnesení odvolacího soudu
a v návaznosti na to i výroky soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uvedl, že soudy v předchozím řízení nesprávně právně posoudily skutek jako trestný čin loupeže
a trestný čin krádeže, a že jej nesprávně označily za zvlášť nebezpečného recidivistu, přičemž obviněný odkázal na §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že soudy v předchozím řízení uvěřily výpovědi svědkyně S., že šlo v daném případě o loupež, přičemž obviněný namítá, že právě svědkyně S. ho žádala o provedení fingované loupeže, aby tak zakryla manko. Na podporu tohoto tvrzení pak obviněný odkazuje na existenci účtenky s výhružným vzkazem, který měl obviněný dle instrukcí svědkyně S. použít při fingované loupeži, a pro zmatenost na účtence napsaného textu nakonec nepoužil. Dále pak obviněný odkazuje na skutečnost, že policista H. u soudu uvedl, že mu svědkyně S. po činu sdělila, že ji obviněný při přepadení jmenovanou účtenku předložil, ač svědkyně S. tvrdí, že žádnou účtenku se vzkazem neviděla. Obviněný proto navrhuje provést konfrontaci svědkyně S. a svědka H. Na podporu svého závěru o tom, že loupež byla fingovaná, dále obviněný poukazuje na výpověď svědků J. a C., ze kterých podrobně dovozuje rozpory, které dle jeho názoru zpochybňují výpovědi svědkyně S. a svědka Ch., a tedy i závěr soudů o tom, jak celá událost proběhla. Obviněný proto navrhuje provedení konfrontace svědka Ch. a svědkyně S. právě se svědkem J. Obviněný dále zpochybňuje věrohodnost svědka Ch., když poukazuje na výpověď svědka M., který uvedl, že mu svědek Ch. nabízel, aby fingované přepadení provedl s tím, že pro něj sežene maketu zbraně. K prokázání posledního tvrzení pak obviněný navrhl vyžádání zprávy o výsledku trestního oznámení M. M. na J. Ch.
Naplnění shora uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný dále v tom, že soudy obou stupňů pochybily, když jeho osobu posoudily jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 tr. zák., a když mu uložily trest ve zvýšené sazbě podle §42 tr. zák. Obviněný k tomu uvádí, že byl pro první loupež souzen již v roce 1986, pro druhou pak před více než deseti lety, a že se od roku 1994 nedopustil žádného násilného trestného činu ani trestného činu proti majetku. Obviněný sice připouští, že část posledních let strávil ve výkonu trestu odnětí svobody za loupež, za kterou byl odsouzen v roce 1994, ale upozorňuje na to, že i v tomto prostředí, mnohdy psychicky a emočně náročnějším než běžný život, lze spáchat násilné trestné činy. Obviněný tedy shrnuje, že se již deset let nedopustil podobné trestné činnosti. Upozorňuje dále na to, že ani míra společenské nebezpečnosti nenaplňuje zákonné podmínky pro jeho označení za zvlášť nebezpečného recidivistu, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky III. ÚS 701/01 a IV. ÚS 396/03, z nichž dle jeho názoru vyplývá, že k naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je třeba mimo délky doby od posledního odsouzení posoudit také konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, způsob provedení trestné činnosti, způsobené škody a následky, pohnutky a důvody pachatele i jeho celkové posouzení osobnosti, chování ve výkonu trestu a způsob jeho života na svobodě. K této námitce obviněný uzavírá, že dle posudku znalce z oboru psychiatrie natrpí žádnou poruchou osobnosti, že na svobodě žil řádným rodinným i pracovním životem, byl dobře finančně zabezpečen a tedy neexistují v jeho případě okolnosti podstatně zvyšující nebezpečnost jeho trestného činu, a proto by dle jeho názoru postačilo uložení trestu v trestní sazbě podle §234 odst. 1 tr. zák.
Obviněný dále namítá, že byl nesprávně uznán vinným trestným činem krádeže mobilního telefonu, neboť si předmětný mobilní telefon vždy vypůjčil se souhlasem svědkyně S. nebo svědka Ch. a v posledním případě jej nevrátil jen proto, že uviděl policii a začal utíkat. Obviněný tedy popírá úmysl předmětný mobilní telefon odcizit. Uvedené pak dle názoru obviněného potvrzuje výpověď svědka J. i svědkyně S.
Obviněný konečně namítá právní vady usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 4. 2004, ČTS: ORUO 350/OK–2004, ve kterém je dle jeho názoru nepřesně popsáno jednání, kterého se dopustil a není v něm uvedeno, jaký zájem společnosti či práva
a oprávněné zájmy fyzické či právnické osoby byly jednáním obviněného porušeny či ohroženy.
Vzhledem k výše uvedenému proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. přezkoumal zákonnost
a odůvodněnost usnesení odvolacího soudu a řízení jemu předcházející (a případně
i rozsudek soudu prvního stupně), a uvedené usnesení zrušil a přikázal odvolacímu soudu (případně soudu prvního stupně), aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten především uvedl, že obviněný své dovolání zaměřil výhradně do oblasti skutkových zjištění, přičemž jeho námitky nelze označit za právně relevantní námitky z pohledu uplatněného, ani žádného jiného dovolacího důvodu. K námitce obviněného ohledně popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 4. 2004, ČTS: ORUO 350/OK–2004, státní zástupce činný
u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že obviněný namítá porušení zásady totožnosti skutku, což je však otázka procesní povahy, která nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K další námitce obviněného, a to k námitce ohledně splnění zákonných podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že (stručně řečeno) byla v daném případě splněna jak formální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy spočívající v tom, že pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přestože již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán a že byla splněna také materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy spočívající v tom, že okolnost opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu přes potrestání pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost, a to s ohledem na délku doby, která uběhla od posledního odsouzení (resp. od podmíněného propuštění nebo odpykání trestu), brutálnost předchozích útoků a s ohledem na počet odsouzení obviněného, který nasvědčuje sklonu obviněného k opakovanému porušování společenských norem. Státní zástupce proto k této námitce uzavřel, že v tomto smyslu nelze soudům obou stupňů nic vytknout. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak státní zástupce uvedl, že s ohledem na výše uvedené není v daném případě dán ani tento dovolací důvod.
Závěrem proto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství zhodnotil dovolání obviněného jako neopodstatněné a navrhl Nejvyššímu soudu České republiky, aby je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde jej lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako důvod dovolání nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu viz č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v případě výše popsaných námitek obviněného zpochybňujících skutkové závěry soudů učiněné v předchozím řízení, námitky ohledně neprovedení konfrontace svědkyně S. se svědkem H., neprovedení konfrontace svědkyně S. a svědka Ch. se svědkem J., námitek zpochybňujících věrohodnost svědků S. a svědka Ch. a o jejich výpověď opírající se verzi skutkových závěrů. Obviněný tak fakticky v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřuje svoje neztotožnění se s dostatečností provedeného dokazování, s hodnocením v řízení provedených důkazů a z něho vyplývajícími závěry soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje–li přitom obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
Námitkou fakticky směřující proti skutkovým zjištěním soudů v řízení dovolání předcházejícímu, je rovněž námitka obviněného, že soudy obou stupňů pochybily, když jej uznaly vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť v daném případě neměl v úmyslu předmětný mobil odcizit, nýbrž si ho pouze vypůjčit.
Je třeba připomenout, že na základě provedených důkazů a jejich hodnocení dospěl soud prvního stupně ke skutkovému závěru, který vyjádřil v tzv. skutkové větě svého rozsudku, a to, že obviněný „…při odchodu z herny kolem 3:05 hod. odcizil z barového pultu volně odložený telefon zn. Sony Ericsson, čímž způsobil majitelce J. S. škodu ve výši 6 650 Kč.“ Tento závěr pak soud prvního stupně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku, když podrobně rozebral prokázané skutkové okolnosti případu. Uvedl totiž, že poté co obviněný získal v prostorách herny P. pod pohrůžkou použití zbraně od servírky J. S. částku 12 000 Kč, sdělil přítomnému svědku Ch., že si půjčuje mobilní telefon zn. Sony Ericsson, patřící svědkyni S., a že si z něho zavolá, přičemž vyšel s mobilním telefonem a se získanou částkou 12 000 Kč z objektu herny P. a i s mobilním telefonem odcházel pryč směrem k náměstí, odkud však již přicházela hlídka Policie ČR, při jejímž spatření se obviněný dal na útěk. Uvedeným popisem skutkových okolností vyjádřil soud prvního stupně mimo jiné i psychický vztah obviněného k jeho trestné činnosti, který odpovídajícím způsobem právně kvalifikoval jako úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. předmětnou věc si přivlastnit.
Povahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř nemá ani námitka obviněného ohledně obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 4. 2004, ČTS: ORUO 350/OK–2004, ve kterém je podle jeho názoru nepřesně popsáno jednání, kterého se dopustil, zejména není uvedeno, jaký zájem společnosti či práva a oprávněné zájmy fyzické či právnické osoby byly porušeny či ohroženy. Obviněný zřejmě namítá nesprávnosti v obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy porušení §160 odst. 1 tr. ř. Je však třeba připomenout, že v daném případě jde o otázku práva procesního, která, jak již bylo výše uvedeno, nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nespadá ani pod jiný dovolací důvod a Nejvyšší soud se jí proto nemůže v dovolacím řízení zabývat.
Za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však možno považovat námitku obviněného, že soudy obou stupňů pochybily, když jeho osobu posoudily jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 tr. zák.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. platí, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §41 odst. 2 tr. zák. jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Podle §42 odst. 1 tr. zák. dále platí, že horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody. Podle §42 odst. 2 tr. zák. pak horní hranice trestní sazby nesmí ani po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nesmí horní hranice převyšovat dvacet pět let.
Z uvedených zákonných ustanovení lze dovodit podmínky uznání pachatele vinným, že se trestné činnosti dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista. Formální podmínkou je okolnost, že pachatel znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. Tato podmínka je v daném případě splněna, neboť jak vyplývá z tzv. skutkové věty rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 3 T 67/2004, byl obviněný již v minulosti odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 130/86, ve věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 1 T 22/86, mimo jiné pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let a dále byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 4. 1994, sp. zn. 3 T 28/94, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 1997, sp. zn. 10 To 465/96, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let, přičemž trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. lze považovat za zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák., neboť za něj lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby deseti let, tedy trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby převyšující nejméně požadovaných osm let.
V daném případě je splněna i podmínka materiální tj. že okolnost, že pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin po předchozím odsouzení, pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost. Obecně je třeba říci, že při posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy musí soud kromě délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, brát v úvahu rovněž délku doby, která uplynula od skončení výkonu předchozího trestu odnětí svobody (k tomu srov. rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.), dále pak okolnosti, za kterých byly předchozí trestné činy spáchány, zejména pak způsob, následek, či motivaci ke spáchání trestných činů, počet odsouzení pachatele, jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody, způsob života mezi jednotlivými odsouzeními a v neposlední řadě též osobnostní vlastnosti pachatele. V podstatě shodná kriteria jsou vyjádřena rovněž v obviněným uváděných rozhodnutích Ústavního soudu České republiky.
Pro hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy jsou v daném případě rozhodné skutečnosti vyjádřené již v rozsudku soudu prvního stupně, a to zejména, že obviněný spáchal trestný čin loupeže poprvé v roce 1985, kdy tento čin spáchal pod vlivem alkoholu a brutálním útokem nožem. Za tento čin byl ve věci Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 1 T 22/86 odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 130/86, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, který vykonal v období od 14. 11. 1985 do 10. 3. 1986 vazbou, přičemž mu byla část trestu v rozsahu dvou let a čtyř měsíců prominuta amnestií prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990. Dne 19. 4. 1990 bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody s tím, že mu byla stanovena zkušební doba v rozsahu pěti let. Během této zkušební doby pak dne 6. 4. 1992 a dne 12. 6. 1992 spáchal obviněný dva dílčí útoky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1. tr. zák., přičemž v jednom případě se této trestné činnosti dopustil za použití slzného plynu a v druhém případě pak za pohrůžky použití střelné zbraně. Za tento čin byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 3 T 28/94, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 10 To 465/96, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let. Uvedený trest částečně vykonal vazbou v době od 15. 6. 1992 do 30. 6. 1994 a v době od 17. 10. 1996 do 7. 11. 1996, přičemž zbytek trestu vykonal ke dni 7. 9. 1998. Za této situace pak bylo dne 28. 9. 1995 rovněž rozhodnuto, že se obviněný ve zkušební době, stanovené mu dne 19. 4. 1990 za trestný čin loupeže, pro který byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 130/86, neosvědčil a že vykoná zbytek trestu. K výkonu tohoto trestu pak nastoupil dne 15. 4. 2000 a na svobodu byl propuštěn dne 16. 3. 2001. Poslední trestné činnosti, a to maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., se odsouzený dopustil v roce 2003. Za posledně jmenovaný trestný čin byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu do 24. 2. 2006.
Z uvedeného plyne, že obviněný byl v posuzovaném případě již potřetí odsouzen za spáchání stejného zvlášť závažného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Spáchání trestné činnosti v druhém a třetím případě následovalo v poměrně krátké době po vykonání trestu za předchozí závažnou trestnou činnost. V druhém případě se tak stalo ve zkušební době podmíněného propuštění. Dále je třeba poukázat na to, že se obviněný dopustil závažné trestné činnosti v prvém případě brutálním útokem nožem, v případě druhém pak za použití slzného plynu a střelné zbraně a v posuzovaném případě rovněž s použitím střelné zbraně, resp. zbraně, která jako střelná zbraň vypadala. Uvedené okolnosti spáchání trestné činnosti podstatně zvyšují stupeň její společenské nebezpečnosti. Nelze rovněž přehlédnout skutečnost, že se obviněný během svého dosavadního života opakovaně dopustil různých přestupků, že byl od svých dvaceti let 10x soudně trestán, z toho v sedmi případech pro majetkovou trestnou činnost. Je proto možné se domnívat, že způsob života obviněného charakterizuje opakované porušování společenských norem, včetně norem, jejichž dodržování společnost přikládá poměrně vysoký význam.
Ohledně dalšího hodnocení osobnosti pachatele lze odkázat na závěry znaleckého posudku o duševním stavu obviněného zpracovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. M. B. Z uvedeného znaleckého posudku vyplývá, že obviněný netrpí duševní chorobou v pravém slova smyslu, trpí pouze poruchou osobnosti projevující se vznětlivostí a nezdrženlivostí. Rovněž byl znalcem shledán abusus alkoholu (nikoliv však závislost). Těmito poruchami trpěl obviněný i v době spáchání poslední trestné činnosti. Byl však schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a byl rovněž schopen ovládat své jednání, přičemž tato schopnost byla pouze nepodstatně snížena výše uvedenou poruchou osobnosti.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy v předchozím řízení při aplikaci §41 tr. zák. nepochybily, když obviněného uznaly vinným, že se trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu citovaného ustanovení a uložily mu trest i s použitím ustanovení §42 tr. zák. Námitka obviněného ohledně chybné aplikace §41 tr. zák. soudy v předchozím řízení je zjevně neopodstatněná.
Závěrem je nutné konstatovat, že za situace, kdy bylo rozhodnuto odvolacím soudem o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by byl v řízení předcházejícímu takovému rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl výše uvedenými námitkami obviněného naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného V. P. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch