ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.240.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 240/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 24. února 2006 dovolání obviněného J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 4 To 205/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 122/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 5. 2005, sp. zn. 5 T 122/2004, byl obviněný J. B. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a byl za to odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a čtyř měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě způsobené škody.
Podle zjištění okresního soudu se trestné činnosti dopustil v podstatě tak, že v době od 14:00 hod. dne 16. 6. 2003 do 14:00 hod. dne 17. 6. 2003 v N. J. na ul. U J., společně s již odsouzenými M. Ž., A. Ž. a V. H. využili opilosti poškozeného A. K. a jak při návštěvě jeho bytu, tak později za pomoci klíčů, které mu při této návštěvě odnesli, postupně z jeho bytu odcizili barevný televizor zn. Color, repro soustavu AQ 310, přehrávač CD disků zn. Technics, stereofonní AV receiver, videopřehrávač zn. Thomson, mikrovlnnou troubu zn. Moulinex, 50 ks originálních CD disků s hudební produkcí, 20 triček a mikin, vše v celkové hodnotě 37.850,- Kč ke škodě jmenovaného, přičemž J. B. se tohoto jednání dopustil i když byl podle rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 99/98 ze dne 9. 10. 1998 odsouzen mj. pro dva trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, který vykonal dne 22. 1. 2003.
K odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku o trestu a sám rozhodl tak, že mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou, když jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změn.
Proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod předvídaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V textu mimořádného opravného prostředku namítl, že právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci. Do bytu poškozeného A. K. byl pozván samotným poškozeným a v bytě konzumoval s dalšími přítomnými osobami alkoholické nápoje; jinak již v bytě poškozeného nebyl. Proto jeho jednání nemůže být posuzováno jako trestný čin porušování domovní svobody. Má rovněž za to, že zjištěný skutkový stav věci neodpovídá právní kvalifikaci jeho jednání ani jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. V tomto směru především namítl, že z bytu poškozeného sám neodcizil žádné věci a pokud došlo k jejich odcizení jinými osobami(spoluobviněnými), tak mu o tom nebylo nic známo. Nevěděl vůbec nic o tom, že M. Ž. a V. H. odjeli zpět do bytu poškozeného A. K. a že tam odcizili nějaké věci. Proto je nesprávný závěr soudů, podle něhož se trestného činu krádeže dopustil jako přímý pachatel, což je obsahem právní kvalifikace jeho činu. Přitom ze skutkové věty rozsudku okresního soudu se podává, že se této trestné činnosti měl dopustit společně s již odsouzenými M. Ž., A. Ž. a V. H. – tedy jako spolupachatel. Je zde tak rozpor mezi skutkovým zjištěním a použitou právní kvalifikací. V závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že je pokládá za zjevně neopodstatněné. Podle jeho názoru bylo zjištěno, že již při odjezdu z bytu poškozeného mu obviněný a další osoby odcizili CD přehrávač a receiver, přičemž se také zmocnili klíčů od bytu poškozeného. Za této situace je pak nerozhodné, zda se obviněný J. B. podílel na odcizení všech věcí a zda i později byl v bytě poškozeného. Je totiž zřejmé, že jednal jako spolupachatel, když s poškozeným a A. Ž. zůstali v bytě v O., zatímco ostatní spoluobvinění jeli do bytu poškozeného za účelem odcizení dalších věcí. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že podané dovolání vykazuje zákonem vyžadované formální a obsahové náležitosti, shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Proto dovolací soud nemohl v rámci přezkumu napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího (§265i odst. 3, 4 tr. ř.) přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak jím uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání podle §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.).
S ohledem na výše uvedené, pak pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod nelze subsumovat ty jeho dovolací námitky, jež na základě odlišného hodnocení provedených důkazů zpochybňují správnost skutkových závěrů učiněných oběma nižšími soudy. Především to platí ohledně jeho tvrzení, že se vůbec nepodílel na odcizení věcí z majetku poškozeného a o případné trestné činnosti spoluobviněných M. Ž., A. Ž. a V. H. vůbec nevěděl a rovněž tak nevěděl o zmocnění se klíčů od bytu poškozeného A. K., ani o následném vniknutí do jeho bytu za účelem odcizení dalších věcí. Jedná se totiž o výhrady, kterými dovolatel usiluje zvrátit skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, které soudy opřely o výsledky provedeného dokazování. Přitom vycházely z výpovědí svědků, kteří potvrdili účast dovolatele na posuzovaném skutku (např. svědectví R. K., J. S., poškozeného A. K., Ing. M. K.). V neposlední řadě zdůraznily i obsah odborného vyjádření z oboru kriminalistické techniky a expertizy, na jehož podkladě zjistily shodu daktyloskopické stopy nalezené na obalu odcizeného CD disku s otiskem palce pravé ruky obviněného J. B. (č. l. 25 – 27). Soudy tak své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a na podkladě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. V posuzované věci se tedy nejedná o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Ve shora rozvedeném rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Naproti tomu však dovolatel naplnil zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou jsou tvrzení, že soudy pochybily, pokud jej uznaly vinným pachatelstvím trestného činu, přestože podle skutkových závěrů se mu přisouzeného jednání měl dopustit ve spolupachatelství s dalšími osobami, a dále že v bytě poškozeného se nacházel jen s jeho souhlasem, do bytu poškozeného osobně proti jeho vůli nevnikl, a proto se nemohl dopustit trestného činu porušování domovní svobody.
Obě shora uvedené dovolací námitky však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.
Spolupachatelství na trestném činu krádeže je ve skutkových závěrech soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, dostatečně vyjádřeno již mimo jiné dikcí, podle níž se obviněný posuzovaného jednání dopustil „… společně …“ Pokud v rámci označení právní kvalifikace činu není uvedeno, že se obviněný trestného činu dopustil jako spolupachatel ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., tak se nejedná o nedostatek právního posouzení skutku, neboť v případě spolupachatelů odpovídá každý z nich tak, jakoby trestný čin spáchal sám a spolupachatelství není nějakou zvláštní samostatnou formou trestného činu. Společný úmysl pak nevyžaduje ani společnou výslovnou dohodu spolupachatelů, stačí i konkludentní ujednání (srov. již rozhodnutí č. 2637/1927 Sb. rozh. NS- Vážný).
Dovolací námitka obviněného spočívající v tom, že neměl být uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 tr. zák., neboť do bytu poškozeného sám nevnikl, je rovněž zjevně neopodstatněná, a to s přihlédnutím k závěrům soudů o jeho spolupachatelství na spáchání posuzované trestné činnosti společně s dalšími osobami. Soudy totiž dospěly k závěru, že se jedná o společné jednání těch obviněných, a to včetně dovolatele, kteří poškozenému odcizili klíče, a poté jich záměrně použili k neoprávněnému vniknutí do bytu poškozeného. V tomto ohledu lze též připomenout již konstantní judikaturu, podle níž podmínkou spolupachatelství na trestném činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. není zjištění, že každý ze spolupachatelů osobně neoprávněně vniknul do bytu či domu jiného, ale postačí, když v rámci rozdělení úloh tak učiní některý ze spolupachatelů (č. 6/1993 Sb. rozh. tr.).
Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík