ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.596.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 596/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. června 2006 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 4 To 925/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 15/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 2 T 15/2005, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtrnácti měsíců. Dále byl obviněný zavázán povinností zaplatit poškozené L. S. na náhradě škody částku 20.278,- Kč a poškozenému L. S. částku 96.886,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byli oba poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podkladem pro to bylo zjištění, že obviněný J. P. dne 14. 9. 2004 kolem 16.45 hod. v rozporu s ustanovením §4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, začal spolu s jízdním kolem přecházet vozovku na druhou stranu, aniž se řádně přesvědčil, zda za ním nepřijíždí jiné vozidlo nebo motocykl, a to v době, kdy stejným směrem přijížděl motocykl zn. Suzuki 1200 reg. zn. 1 C1 876, který řídil L. S., jenž se intenzivním bržděním snažil zabránit kolizi, přesto však ke střetu obou účastníků silničního provozu došlo tak, že řidič motocyklu narazil do předního kola bicyklu obviněného, poté došlo k pádu motocyklu na vozovku a následkem toho utrpěla spolujezdkyně L. S. poškozená L. S. zranění spočívající ve zlomenině pravého zápěstí a zlomenině palce levé nohy, s dobou léčení od 15. 9. 2004 do 19. 2. 2005.
Odvolání obviněného bylo rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 4 To 925/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukázal na to, že poškozený jel před zahájením brždění rychlostí 63,8 km/hod. a na obviněného začal reagovat ve vzdálenosti 32,9 m od místa střetu, tj. 2,0 sekundy před střetem. Tato reakce poškozeného byla podle dovolatele velmi opožděná, neboť v okamžiku, kdy začal brzdit, se obviněný nacházel již téměř uprostřed vozovky. Poškozený měl na vstup obviněného do vozovky reagovat nejméně o 1,37 sekund dříve, což však neučinil. Proto je nesprávný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož obviněný jako chodec vytvořil na vozovce překážku, na kterou poškozený adekvátně reagoval. Zdůraznil, že poškozený jej spatřil v okamžiku, kdy se teprve chystal přecházet vozovku v místě, kde to bylo dovoleno a že toto přecházení signalizoval levou rukou. Poškozený na to nijak nereagoval, ale naopak pokračoval v jízdě rychlostí kolem 90 km/hod. Dovolatel se přitom před vstupem do vozovky přesvědčil i pohledem doleva, zda nepřijíždí vozidlo, ale žádné vozidlo přijíždět neviděl, a proto do vozovky vstoupil. Protože se jako účastník silničního provozu choval zcela v souladu s ustanovením §54 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb., tak je nesprávný závěr o jeho výlučném zavinění posuzované dopravní nehody. Naopak zavinění je z důvodů výše uvedených spíše na straně poškozeného. Proto podle názoru dovolatele soudy správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudily jako trestný čin spáchaný jeho nedbalostním jednáním, i když nedbale si počínal poškozený L. S. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby z důvodu uvedeného v ustanovení §226 písm. c) tr. ř., popřípadě, aby přikázal odvolacímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Z obsahu vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že dovolatel v podstatné části podaného dovolání namítá pouze vadné hodnocení provedených důkazů, a tedy napadá soudy učiněná skutková zjištění. Tyto námitky nezakládají žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Uplatněnému dovolacímu důvodu však odpovídá námitka vadného posouzení ustanovení §54 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a tvrzená absence zavinění obviněného. Námitka obviněného, že vozovku přecházel v souladu s výše uvedeným zákonným ustanovením a že bylo povinností poškozeného na to včas reagovat, je zjevně neopodstatněná. Z ustanovení §54 odst. 2 poslední věta citovaného zákona vyplývala povinnost dovolatele přecházet vozovku tak, aby nedonutil řidiče přijíždějících vozidel k náhlé změně směru či rychlosti jízdy. Tuto povinnost však obviněný svým jednáním porušil, přičemž jeho případné znamení rukou o vstupu do vozovky je z tohoto pohledu irelevantní, neboť přednost v jízdě měl jednoznačně poškozený. Poškozený jel rychlostí cca 90 km/hod., po spatření obviněného rychlost přiměřeně snížil na 63,8 km/hod., přičemž důvod intenzivního brždění měl až poté, když obviněný začal vozovku přecházet. Obviněný si tak počínal v rozporu s ustanovením §54 odst. 2 cit. zákona a jeho jednání ve vztahu k vzniklému následku je zaviněno ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněného vykazuje všechny zákonem vyžadované formální i obsahové náležitosti, dospěl na základě obsahu spisu k závěru, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné.
Především je třeba konstatovat, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Dovolací námitky, tak jak byly výše již rozvedeny, zčásti směřují i vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o tvrzení obviněného, že se před vstupem do vozovky při jejím přecházení řádně přesvědčil, že svým pohybem neohrozí žádné za ním jedoucí vozidlo, že přecházel vozovku v době, kdy neviděl jedoucího motocyklistu, že svůj záměr přejít kolmo vozovku dostatečně včas signalizoval i znamením levé ruky a že poškozený opožděně reagoval na jeho pohyb po vozovce. S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Naproti tomu však dovolatel naplnil zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že soudy nesprávně učinily právní závěr, že jako chodec svým jednáním porušil zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení §54 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb., (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a že tedy nezavinil kolizi s motocyklem řízeným poškozeným L. S. V tomto směru dovolací soud shledal, že se sice jedná o posouzení otázky správnosti hmotně právního posouzení skutku, avšak dovolání obviněného je evidentně neopodstatněné.
Podle skutkových zjištění obou nižších soudů jednal obviněný jako účastník provozu na pozemních komunikacích v rozporu se svými zákonnými povinnostmi, které pro něj vyplývaly z ustanovení §4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (tj. chovat se tak, aby neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní) a z ustanovení §54 odst. 2 poslední věta citovaného zákona, podle něhož smí chodec přecházet vozovku mimo přechod jen tehdy, pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Na základě zjištění, že poškozený, který jel rychlostí povolenou a přiměřenou jízdě mimo obec, musel reagovat jak náhlou změnou směru jízdy, tak intenzivním bržděním na překážku vytvořenou přecházením obviněného přes vozovku, přičemž obviněný se nepřesvědčil, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, je zcela namístě právní závěr, že to byl obviněný, kdo porušil výše citované zákonné povinnosti. Jestliže se tedy obviněný J. P. řádně nepřesvědčil o možnosti přejít vozovku, aniž by tím ohrozil jiného účastníka silničního provozu, a pokud v důsledku toho došlo ke kolizi s motocyklem řízeným poškozeným L. S. a v důsledku toho ke způsobení těžké újmy na zdraví jiné osobě (tj. poškozené L. S.), pak tato skutková zjištění dostatečně odůvodňují závěr o jeho vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Pokud soudy dospěly k závěru, že čin obviněného nese všechny znaky zavinění, a to přinejmenším ve smyslu ustanovení §5 písm. b) tr. zák., tak ani tomuto závěru soudů nelze ve prospěch obviněného ničeho vytknout. K námitce obviněného, že dopravní nehodu zavinil či spoluzavinil též poškozený L. S. lze připomenout, že předpokladem vyslovení viny obviněného trestným činem ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. je zjištění, že mezi jednáním obviněného a následkem spočívajícím v těžké újmě na zdraví jiné osoby je příčinná souvislost, a to i tehdy, když ke vzniku uvedeného následku by mohlo mít popřípadě příčinný význam i jednání jiné osoby, než obviněného. Ani takové zjištění by nebylo důvodem, který by bránil k uznání obviněného vinným tímto trestným činem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1300/2003 - uveřejněno pod č. T. 650 Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Jelikož Nejvyšší soud z důvodů výše stručně uvedených (§265i odst. 2 tr. ř.) shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného nebylo pak nutno činit rozhodnutí o podnětu dovolatele, jímž se domáhal odkladu výkonu napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. června 2006
Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík