ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.654.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 654/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2006 o dovolání obviněného P. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 7 To 127/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 11/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu se dovolání obviněného P. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. Z. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 7 To 127/2004, jímž bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. července 2004, sp. zn. 2 T 11/2004. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 2 za použití §29 odst. 3 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle zjištění krajského soudu se obviněný trestného činu dopustil tím, že v obci C., na ul. N. K., okr. K., v přesněji nezjištěné době v noci z 10. října na 11. října 2003 v úmyslu usmrtit poškozenou K. Š. a zmocnit se peněz a cenných věcí z jejího majetku, vnikl násilím do domu jmenované, nezjištěným způsobem ji usmrtil a z jejího majetku na místě odcizil dámské hodinky s řetízkem v hodnotě 200,- Kč, dámský prsten v hodnotě 1.200,- Kč, dva řetízky v hodnotě 1.400,- Kč a finanční hotovost ve výši nejméně 3.000,- Kč.
Obviněný podal dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák., spáchaným za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. a výroku o trestu. Odkázal na důvody dovolání stanovené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, tedy za důvod dovolání pokládá skutečnost, že již v řízení předcházejícím odvolacímu řízení byl dán důvod dovolání, spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku, resp. nesprávné právní kvalifikaci skutku, jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák. ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním. Dále dovolatel namítl, že důvodem dovolání je v souladu s ustanovením §265b odst. 2 tr. řádu uložení výjimečného trestu doživotí. Uvedl, že skutková část výroku o vině neobsahuje taková skutková zjištění, jež by naplňovala zákonné znaky trestného činu vraždy dle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák., protože neobsahuje faktické skutkové okolnosti události, jako popis způsobu provedení činu, úmysl obžalovaného poškozenou usmrtit, zmíněn není ani následek trestného činu, u poškozené nebylo zjištěno, že nežije a pakliže tomu tak je, z jakého důvodu. Dle názoru dovolatele popis skutku není uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným a jednotlivé zjištěné skutkové okolnosti nejsou obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy dle §219 tr. zák. Z provedených důkazů dle jeho názoru v dané věci nelze vyvodit v souladu s §89 tr. řádu spolehlivý závěr o tom, zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin vraždy. Dovolatel poukázal na to, že nebylo aplikováno ust. §120 odst. 3 tr. řádu, podle něhož popis skutku, zejména místa, času a způsobu jeho spáchání, musí být uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podle jeho přesvědčení nejsou faktické okolnosti ve skutkové větě vymezeny způsobem a především v rozsahu vyžadovaném zákonem a zjištěný skutek byl v rozporu se zákonem posouzen jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nešlo, anebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Dále napadenému rozhodnutí vytkl, že neměl být uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti dovolatel upozornil, že dle publikované judikatury, pokud se pachatel trestného činu vraždy již jednou v minulosti dopustil stejného činu, byl za něj potrestán a jsou splněny další podmínky, lze posoudit jeho skutek jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Není však možné, aby se tohoto činu současně dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. To by bylo možné až při souzení pachatele za třetí trestný čin vraždy a za předpokladu, že alespoň pro jeden z nich byl již potrestaný. Uvedl dále, že pokud mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody, nebyly pro to splněny podmínky vymezené v §29 odst. 2 tr. zák. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ve výroku o vině a trestu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 7 To 127/2004 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. července 2004, č. j. 2 T 11/2004, zrušil, aby obviněného zprostil obžaloby a rozhodl tak, že se obviněný nebere do vazby, přičemž by takto rozhodl rozsudkem sám, nebo věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření vyslovila názor, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Poukázala na to, že v daném případě je zvolená právní kvalifikace jednání obviněného správná. K námitce dovolatele pak uvedla, že dle dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, byl-li pachatel v minulosti již odsouzen pro trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. a alespoň zčásti vykonal trest za něj uložený, lze jeho další trestný čin vraždy posoudit zároveň jako spáchaný opětovně podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. i jako spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Navrhla proto, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. zák. a souhlasila s tím, aby toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné /§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu/, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. řádu), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu, proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. (Jen pro úplnost v této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že tělo oběti bylo v mezidobí nalezeno. V dovolacím řízení je však Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkového stavu jak byl zjištěn v napadených pravomocných rozhodnutích nižších soudů a proto k této okolnosti v dovolacím řízení nepřihlížel a nijak ji nehodnotil.)
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocených důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoli hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu.
Dle již konstatovaného názoru dovolatele popis skutku ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu není uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným a jednotlivé zjištěné skutkové okolnosti nejsou obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy dle §219 tr. zák. Z provedených důkazů dle jeho názoru v dané věci nelze vyvodit v souladu s §89 tr. řádu spolehlivý závěr o tom, zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin vraždy, nebylo řádně aplikováno ust. §120 odst. 3 tr. řádu, faktické okolnosti ve skutkové větě nejsou vymezeny způsobem a především v rozsahu vyžadovaném zákonem a zjištěný skutek byl v rozporu se zákonem posouzen jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nešlo, anebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným.
Z obsahu argumentace dovolatele je zjevné, že prostřednictvím uvedené námitky se snaží dosáhnout změny ve zjištění skutkového stavu a zpochybnit způsob, jakým nalézací soud (ostatně i soud odvolací) hodnotil provedené důkazy.
Ta část dovolání, ve které je namítána nesprávná právní kvalifikace skutku vychází z předpokladu odlišného hodnocení provedených důkazů a rovněž odlišných skutkových zjištění, než jaká byla učiněna nalézacím i odvolacím soudem. Dospěly-li soudy ke skutkovému závěru, dle kterého se obviněný Z. trestného činu dopustil tím, že v obci C., na ul. N. K., okr. K., v přesněji nezjištěné době v noci z 10. října na 11. října 2003 v úmyslu usmrtit poškozenou K. Š. a zmocnit se peněz a cenných věcí z jejího majetku, vnikl násilím do domu jmenované, nezjištěným způsobem ji usmrtil a z jejího majetku na místě odcizil dámské hodinky s řetízkem v hodnotě 200,- Kč, dámský prsten v hodnotě 1.200,- Kč, dva řetízky v hodnotě 1.400,- Kč a finanční hotovost ve výši nejméně 3.000,- Kč, nepochybily pak v podřazení takto zjištěného skutkového stavu pod znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák.
Tato námitka svým obsahem tudíž nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani jiný dovolací důvod, a proto bylo nutno dovolání v této části podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout.
Další námitka obviněného, jež dle něj zakládá dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je založena na tvrzení, dle níž je sice možné, aby se pachatel dopustil trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák., spáchal-li stejný čin již v minulosti, byl za něj potrestán a jsou splněny další podmínky, avšak není možné, aby byl za něj odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Takový postup soudu by byl dle něj akceptovatelný až při souzení pachatele za třetí trestný čin vraždy a za předpokladu, že alespoň pro jeden z nich byl již potrestaný.
Tuto argumentaci dovolatele Nejvyšší soud nesdílí.
Právní názor na předmětnou otázku Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 7 Tdo 410/2004 (publikovaném pod č. T 694 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 5). Výslovně přitom zdůraznil, že je si vědom toho, že ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek byl pod č. 65/92 Sb. rozh. tr. uveřejněn rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 29. listopadu 1991, sp. zn. 4 To 35/91, který vycházel z názoru, že uznat vinným pachatele trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. je možné až při odsouzení pachatele za třetí trestný čin vraždy, a to za předpokladu, že alespoň pro jeden z předchozích dvou trestných činů již byl potrestán. Nejvyšší soud České republiky v uvedeném rozhodnutí přitom výslovně uvedl, že tento právní názor nesdílí, a to z důvodů, jež budou dále vyloženy. Poukázal rovněž na skutečnost, že se citovaný právní názor nevžil ani v praxi soudů, jak o tom svědčí např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 1993, sp. zn. 5 To 55/92.
Tzv. zákaz dvojího přičítání je zakotven v ustanovení §31 odst. 3 tr. zák., podle něhož k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.
Opětovnost ani zvlášť nebezpečná recidiva nejsou zákonnými znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k tomuto trestnému činu mají povahu okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, a to opětovnost činu podle §219 odst. 2 písm. c) tr. zák. a zvlášť nebezpečná recidiva podle §41 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. V poměru mezi opětovností činu a zvlášť nebezpečnou recidivou se tedy nejedná o to, že by okolnost, která je zákonným znakem trestného činu (§219 odst. 1 tr. zák.) měla být hodnocena ještě jako přitěžující okolnost (§34 tr. zák.) nebo jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (§219 odst. 2, §42 odst. 1 tr. zák.).
Opětovnost činu podle §219 odst. 2 písm. c) tr. zák. je přitom dána samotnou skutečností, že pachatel se již předtím vraždy dopustil (rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 1993, sp. zn. 4 T 50/93, byl uznán vinným mimo jiné pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák.).
Zvlášť nebezpečná recidiva podle §41 odst. 1 tr. zák. mimo jiné předpokládá, že pachatel již byl pro jiný závažný úmyslný trestný čin potrestán. Potrestáním se rozumí pravomocné uznání viny a alespoň částečný výkon uloženého trestu, ohledně něhož nenastal účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Trestný čin vraždy je zvlášť závažným úmyslným činem (§41 odst. 2 tr. zák.), takže pokud byl pro něj pachatel již v minulosti potrestán, jde při splnění dalších podmínek o zvlášť nebezpečnou recidivu. To platí i tehdy, pokud se obviněný dopustil pokusu trestného činu vraždy a byl pro něj v minulosti potrestán.
Znaky zvlášť nebezpečné recidivy nejsou naplněny samotným spácháním dřívějšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu, ale teprve tím, že pachatel je pro takový trestný čin potrestán. Zvlášť nebezpečná recidiva tedy zahrnuje ty okolnosti, které přesahují znaky opětovnosti. I když opětovnost a zvlášť nebezpečná recidiva mají společný základ v tom, že obě vycházejí ze spáchání dřívějšího činu (útoku), pokrývají každá jiný okruh okolností. Opětovnost vyjadřuje jen to, že byl dřívější trestný čin spáchán, zatímco zvlášť nebezpečná recidiva vyjadřuje to, že pachatel alespoň zčásti vykonal trest uložený za dřívější čin. Z této rozdílnosti vyplývá, že obě uvedené okolnosti, z nichž každá jinak podmiňuje použití vyšší trestní sazby, mohou být vedle sebe, vzájemně se nevylučují a mohou se uplatnit současně. Nejde tudíž o porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti (§31 odst. 3 tr. zák.).
Opačný názor by vedl k nelogickému a nedůvodnému zvýhodnění pachatele trestného činu vraždy spáchaného opětovně a zároveň poté, co byl pro dřívější trestný čin vraždy zakládající opětovnost již potrestán, oproti pachateli trestného činu vraždy, který nebyl spáchán opětovně, ale byl spáchán za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy, vyplývající z potrestání za jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin, než je trestný čin vraždy. Na pachatele trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., u kterého by opětovností činu byla vyloučena zvlášť nebezpečná recidiva, by se vztahovala sazba odnětí svobody na dvanáct až patnáct let podle §219 odst. 2 tr. zák. (odhlédnuto od případného uložení výjimečného trestu), zatímco na pachatele trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., spáchaného za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy by se vztahovalo rozpětí trestu odnětí svobody od dvanácti let a šesti měsíců do patnácti let podle §219 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1, 2 tr. zák.
Nadto k interpretaci §41 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud dodává, že dle uvedeného zákonného ustanovení se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje obviněný, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Jak vyplývá z citované zákonné definice, za zvlášť nebezpečného recidivistu může být obviněný uznán toliko za splnění dvou druhů podmínek, a to formálních a materiálních. Podstatou materiálních podmínek je zjištění, zda okolnost, že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin opětovně, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Výslovně potom zákon v této souvislosti poukazuje na potřebu posouzení délky doby, která uplynula od posledního odsouzení do spáchání aktuálně posuzovaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Takovou délkou je přitom nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo odpykání trestu, neboť v průběhu jeho výkonu má obviněný možnost páchání další trestné činnosti ztíženou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 5 Tdo 49/2003).
Z předloženého trestního spisu potom vyplývá, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. září 1988, sp. zn. 1 T 127/88, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 1988, sp. zn. 8 To 545/88, mimo jiné odsouzen pro trestný čin loupeže, kterého se dopustil dne 2. března 1988, podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. září 1990, sp. zn. Pp 816/90, na zkušební dobu v trvání tří roků, a poté byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 1993, sp. zn. 4 T 50/93, pro pokus trestného činu vraždy, kterého se dopustil dne 26. července 1992, podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. května 2003 sp. zn. Pp 53/2003. Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) tr. zák., který měl podle shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze, potvrzeného napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze, spáchat jako zvlášť nebezpečný recidivista, se obviněný dopustil v noci z 10. října na 11. října 2003.
Z uvedených údajů vyplývá, že od předchozích odsouzení obviněného za zvlášť závažný úmyslný trestný čin do spáchání předmětné trestné činnosti uplynulo necelých 14 let, resp. deset let, od podmíněného propuštění ve smyslu citovaného judikátu potom jen o málo více než 5 měsíců. Je proto zřejmé, že materiální podmínka pro použití institutu zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. spočívající v posouzení délky naznačeného časového období, byla bezpochyby splněna, neboť i vzhledem k charakteru jednání obviněného (jeho oběti byly osamocené ženy, přičemž spáchal více takových útoků) se jedná o období poměrně krátká. Pokud jde o délku doby, která uplynula od podmíněného propuštění obviněného z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, lze toliko konstatovat, že o mnoho kratší již ani být nemohla.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že jednání obviněného bylo správně posouzeno jako spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. a jeho podaný mimořádný opravný prostředek v tom rozsahu, v němž zmíněnou kvalifikaci napadal jako chybnou, byl zjevně neopodstatněný, pročež s ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud v této jeho části dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Dovolatel výše uvedené námitky spojuje dále i uplatněním dovolacího důvodu dle §265b odst. 2 tr. řádu (uložení výjimečného trestu).
V případě, že obviněnému je uložen trest odnětí svobody na doživotí, je rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 2 tr. řádu omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve smyslu ustanovení §29 odst. 1, 3 tr. zák.; přitom dovolací soud vychází z toho, zda soudy zjištěný skutkový podklad v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Na základě takto uplatněného dovolacího důvodu proto nelze rozšiřovat okruh dovolacího přezkumu na výrok o vině, a to jak z hlediska použité právní kvalifikace, tak správnosti a úplnosti skutkových zjištění, neboť by tak již byly posuzovány okolnosti, které spadají nad rámec okolností, obligatorně vymezených zákonem pro uložení tohoto druhu trestu (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003).
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 2 tr. řádu, jenž ve smyslu výše již blíže rozvedeného právního názoru velkého senátu trestního kolegia umožňuje dovolateli vytýkat, že pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí nebyly splněny všechny zákonné předpoklady, tak z obsahu podaného dovolání se žádná taková námitka nepodává. Dovolatel v tomto směru ničeho nevytýká, neuvádí žádné okolnosti, které by opodstatňovaly naplnění tohoto zákonného dovolacího důvodu v tom, že uložením trestu odnětí svobody na doživotí soudy postupovaly v rozporu se zákonem. V podaném dovolání ve vztahu k uložení trestu odnětí svobody na doživotí se uvádí jen to, že zjištění soudů, „jako jeho úmysl poškozenou usmrtit, způsob, jímž se měl tohoto jednání dopustit a konečně ani následek činu, neodpovídají znakům dané skutkové podstaty trestného činu a nelze je proto hodnotit v rámci použité právní kvalifikace trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 písm. c), h) a odst. 2 tr. zák. ... V této souvislosti je třeba považovat i uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí jako nezákonné.“
Dovolatel se v podstatě domáhá toho, aby v důsledku jím tvrzeného nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu a jeho nesprávného hmotně právního posouzení bylo jako nezákonné kvalifikováno i uložení výjimečného trestu. Žádné jiné vady napadenému rozhodnutí v tomto směru nevytýká. Z tohoto pohledu je zřejmé, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, když žádné konkrétní vady při ukládání trestu odnětí svobody na doživotí v něm uvedeny nejsou.
Pro úplnost lze ovšem konstatovat, že v posuzované věci byl učiněn přesvědčivý závěr o naplnění všech zákonných podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí ve smyslu ustanovení §29 odst. 1, odst. 3 tr. zák. V tomto směru je možno v podrobnostech odkázat na pečlivé, logické a přesvědčivé zdůvodnění naplnění těchto zákonných podmínek v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. str. 5 - 6 rozhodnutí odvolacího soudu, str. 14 - 17 rozhodnutí soudu prvního stupně), které vychází ze skutkových podkladů jejich výrokových částí.
Je třeba připomenout, že obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák., u něhož zákon umožňuje uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Přitom soudy zjištěný zavrženíhodný způsob provedení trestné činnosti ukazuje na mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného. Soudy také přesvědčivě odůvodnily požadavek účinné ochrany společnosti, když zdůraznily, že obviněný je speciálním recidivistou a nyní posuzované trestné činnosti se dopustil krátce po propuštění z výkonu trestu, který si odpykával za podobný trestný čin (srov. str. 1 rozhodnutí odvolacího soudu), jakož i to, že s ohledem na osobnost obviněného je možnost jeho nápravy výjimečným trestem nad 15 let do 25 let prakticky vyloučena.
Na základě těchto skutkových zjištění je zcela evidentní, že v posuzované věci byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Existence těchto právních podmínek má spolehlivý podklad ve skutkových závěrech obou soudů.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud odmítl rovněž v této jeho části dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst.1 písm. l) tr. řádu je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Jestliže dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu v dovolání odkazuje na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, pak musí na druhé straně obsah konkrétně uplatněného dovolacího důvodu odpovídat důvodu předpokládanému v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvod podle §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na toto zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno. V posuzované věci uplatněné námitky vůči postupu odvolacího soudu nelze podřadit pod označený dovolací důvod a ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený ve shora citovaném ustanovení zákona, čímž je v této části naplněn důvod odmítnutí dovolání dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman