ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.732.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 732/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2006 dovolání, které podali obvinění R. P., a R. B., proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 50/2005 ze dne 23. února 2005, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 50/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. P. a R. B. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 8 T 50/2004 ze dne 23. 11. 2004 byli obvinění E. K., R.O., R. P. a R. B. uznáni vinnými trestnými činy – R. O. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., obviněný R. P. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c), e) tr. zák., obviněný E. K. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (v bodě 2.) a §235 odst. 1, 2 písm. b), c), e) tr. zák. a obviněný R. B. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c), e) tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák.
Podle skutkových zjištění obvodního soudu se těchto trestných činů dopustili tím, že
-obviněný R. O. dne 23. 8. 2003 v době kolem 01:00 hod. v P., na diskotéce V., napadl spolu s dalšími třemi neztotožněnými spolupachateli poškozeného E. D., tak, že poškozeného chytili za ruce a krk, udeřili jej do obličeje, násilím vyvlekli před diskotéku, mlátili jej a kopali do těla, roztrhli mu tričko a strhli z krku zlatý řetízek, jeden ze spoluobviněných vytáhl na poškozeného krátkou střelnou zbraň, následně ji však po okřiknutí ostatních zase skryl do svého oděvu, následně všichni z místa činu odjeli, přičemž poškozenému způsobili pohmoždění hlavy s krevním výronem na čele vpravo, těžké pohmoždění obličeje s otokem a krevním výronem nosu, tržné rány pravého nosního křídla a zlomeninu nosních kostí. Poranění má charakter středně těžkého úrazu, který představuje poruchu zdraví vyžadující léčení v rozmezí 7 až 42 dní, přičemž jizva na horním rtu a pravé tváři může být pociťována jako vážná újma v běžném životě.
-Obviněný E. K. dne 24. 8. 2003 kontaktoval telefonicky poškozeného E. D., nabídl mu pomoc při řešení napadení z předchozího dne přes osobu vysoce postavenou v hierarchii mafie označovanou jménem „A.“ a pozval jej za tímto účelem na schůzku do pizzerie G. v P., ke které došlo druhého dne, kdy se dostavil poškozený, obviněný, muž zvaný „A.“ a další dvě neztotožněné osoby, přičemž tito poškozenému sdělili, že musí odvádět 30% svých výdělků, pokud chce zůstat v Č. r. a nemít problémy. Tento požadavek byl duplikován mužem zvaným „A.“ i telefonicky s dalšími výhrůžkami, následně byl poškozený kontaktován obviněným K. s tím, že pokud mu předá 15.000,- Kč, obviněný zajistí, že s osobami, co ho dne 23. 8. 2003 napadly, nebude mít žádné problémy, a proto poškozený obviněnému částku při následném setkání předal.
-Obvinění P., K. a B. dne 23. 10. 2003 v době kolem 14:00 hod. v kanceláři firmy G. T., kontaktovali svědka L., kterého požádali po předání telefonního čísla, aby na toto poškozený E. D. co nejdříve zavolal, přičemž předtím téhož dne v ranních hodinách poškozenému volal K. s tím, že je mu známo, že poškozený má svědčit ve věci loupeže ze dne 23. 8. 2003, a pokud se tak stane, že bude zabit, takže poškozený na udané číslo skutečně zavolal, domluvil se s obviněným K. na schůzce na tentýž den ve 20:00 hod. v C. L., v P., přičemž ke schůzce v daném čase došlo, zúčastnili se jí všichni tři obvinění, přičemž při schůzce si obviněný P. sedl tak, že poškozený viděl jeho pistoli, po čemž byli všichni obvinění zadrženi policií.
-Obviněný B. dne 23. 10. 2003 kolem 20:10 hod. v P., v kavárně C. L., při zadržení P. Č. r. byl ozbrojen legálně drženou zbraní Glock 34 se zásobníkem se 6 náboji a dalším zásobníkem s 18 stejnými náboji ráže 9 mm s plášťovou střelou s expanzivní dutinkou, tedy střelou zkonstruovanou pro zvýšení ranivého účinku, kdy se jedná o střelivo kategorie A ve smyslu zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, které je zakázáno nabývat do vlastnictví, držet nebo vlastnit.
Za toto jednání byli odsouzeni obviněný R. O. podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, obviněný R. P. podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, obviněný E. K. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a obviněný R. B. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. trest propadnutí věci.
Obviněný R. P. byl současně shora uvedeným rozsudkem podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit společně s obviněným R. O.
Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 50/2005 ze dne 23. 2. 2005 podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Usnesení Městského soudu v Praze napadli obvinění R. P. a R. B. prostřednictvím svých obhájců dovoláním.
Obviněný R. P. své dovolání opírá o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že v popisu skutku neshledává žádné protiprávní jednání naplňující subjektivní a objektivní stránku trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c), e) tr. zák. Podle jeho názoru ve výroku o vině absentuje pohrůžka násilí směřující vůči poškozenému D. a z hlediska objektivní stránky tohoto trestného činu nebyly podle něj prokázány obligatorní znaky, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. V této souvislosti má za to, že k trestní odpovědnosti za následek nestačí jen tento způsobit, ale je nutno jej také zavinit.
Obviněný R. P. dále v podaném dovolání poukazuje na délku jeho setkání s poškozeným v příslušné kavárně, dále na skutečnost, že poškozený iniciován motivem msty vůči němu ho označil za jednoho z nejbrutálnějších pachatelů tohoto trestného činu. Na tomto místě argumentuje důkazy, které vedly k jeho zproštění ze spáchání trestného činu loupeže.
Porušení §2 odst. 5 tr. ř. pak spatřuje dovolatel v tom, že zamítnutím návrhů na provedení dalších důkazů nebyly posouzeny všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, zejména co do jejich důkazní síly.
Z těchto důvodů obviněný R. P. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby předmětnou trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný R. B. uplatnil v dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Argumentuje tím, že v daném případě nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c), e) tr. zák., a to po stránce objektivní ani subjektivní, protože schůzka v C. L. dne 23. 10. 2003 ve 20:00 hod. byla nepřípustnou policejní provokací, jejíž obětí se stal sám obviněný.
K trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. dovolatel uvádí, že v souladu s konstantní judikaturou (R 44/1977) nebyla naplněna skutková podstata tohoto trestného činu, neboť množství střeliva, které měl obviněný při sobě, neodpovídalo množství a účinnosti znamenající pro bezpečnost společnosti a lidí stejný stupeň ohrožení jako jedna zbraň hromadně účinná a střelivo, které měl dovolatel v době zajištění při sobě, je možné běžně zakoupit u autorizovaných prodejců zbraní a střeliva na zbrojní průkaz, který vlastnil. Dále namítá, že soudy neakceptovaly jeho návrh na provedení důkazu, který by svědčil o tom, že střelivo výhradně využíval k testování přesnosti střelby při sportovní střelbě na terč, a proto má za to, že se nedopustil úmyslného jednání dle §4 písm. b) tr. zák., ale toliko nedbalostního jednání ve smyslu §5 písm. a) tr. zák. a jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin, ale pouze jako přestupek proti zákonu č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu.
Z těchto důvodů navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 50/2005 ze dne 23. 2. 2005 a výroky uvedené pod body 3. a 4. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 8 T 50/2004 ze dne 23. 11. 2004 a rozhodl ve věci rozsudkem, a to tak, aby jej v bodě 3. a 4. zprostil obžaloby, přičemž skutek dle bodu 4. aby posoudil jako přestupek proti zákonu o zbraních a střelivu.
V případě, že by Nejvyšší soud tomuto návrhu nevyhověl, navrhuje, aby zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, stejně tak i výrok uvedený pod body 3. a 4. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a vyslovil závazný právní názor, že důkaz - telefonický rozhovor uskutečněný dne 23. 10. 2003 byl získán nezákonným způsobem bez souhlasu příslušného soudce a výpověď obviněného K. učiněná dne 3. 6. 2004 při hlavním líčení je procesně nepoužitelná a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a současně aby rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
K podaným dovoláním se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce považuje z pohledu dovolacího důvodu uplatněného obviněným R. P. za právně relevantní námitku týkající se absence pohrůžky násilí vůči poškozenému a dále námitku neprokázání vědomosti obviněného, že poškozený figuroval jako svědek v jiné trestní věci a ještě dřív, než se setkal s obviněným, byl vydírán obviněným K. Tyto námitky považuje státní zástupce za důvodné.
Dále konstatuje, že skutková zjištění rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ve směru k obviněnému P. jsou rozporuplná, nekonkrétní a nepřesvědčivá a popis skutku nevyjadřuje znak „pohrůžky násilím“. Za zcela vágní považuje státní zástupce úvahy soudů obou instancí ohledně koho a jakým způsobem naplnili obvinění P. a B. zákonný znak trestného činu vydírání „nutit jiného, aby něco konal“. Podle jeho názoru, pokud ze skutkové věty vyplývá, že poškozený byl pohrůžkou násilí nucen, aby nesvědčil ve věci loupeže ze dne 23. 8. 2003, jde o nucení nikoli ke konání, nýbrž k opomenutí, které je možno navíc přičítat toliko obviněnému K., a to tím, že zde chybí podle mínění státního zástupce právně relevantní úvahy ohledně možnosti, že obvinění se právě tohoto jednání dopustili jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák.
K dovolání obviněného R. B. uvedl, že výhrada, podle které soudy prvního i druhého stupně nesprávně hmotně právně posoudily skutek uvedený pod bodem 3. obžaloby, neboť v daném případě nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c), e) tr. zák. ani po stránce objektivní ani po stránce subjektivní a že schůzka v C. L. byla nepřípustnou policejní provokací, naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To samé podle státního zástupce platí i o námitce vůči výroku, jímž byl obviněný B. uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák., která je již výše zmíněna.
Podle názoru státního zástupce je námitka o nepřípustné policejní provokaci zjevně neopodstatněná. Policie začala jednání obviněných sledovat až poté, kdy zjistila, že poškozený je vydírán. Skutečnost, že poškozený si schůzku v C. L. sjednal telefonátem z p. s., nelze považovat za policejní provokaci.
Zbývající výhrady obviněných P. a B. jsou však podle mínění státního zástupce důvodné.
Státní zástupce proto dospěl k závěru, že usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 50/2005 ze dne 23. 2. 2005 a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 8 T 50/2004 ze dne 23. 11. 2004 spočívají na nesprávném právním posouzení skutku popsaného ve výroku pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně, a proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu tak, že se ohledně obviněných R. P. a R. B. a s použitím §261 tr. ř. i ohledně obviněného E. K. zrušuje napadené usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 50/2005 ze dne 23. 2. 2005. Současně se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 8 T 50/2004 ze dne 23. 11. 2004 ve výrocích o vině pod body 3. a 4. a ve výrocích o trestech uložených obviněných R. P., R. B. a E. K., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. a proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a má obligatorní a obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvody uplatněné v posuzovaných dovoláních lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který byl jako jediný uplatněn oběma dovolateli, je existence vady spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí taxativně vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03).
Z vymezení obsahu dovolání ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř, neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vždy především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Z tohoto pohledu neobstojí námitky obviněného R. P., který brojí proti chybnému a neúplnému hodnocení důkazů (především námitka vylučující možnost zahlédnout střelnou zbraň obviněného nošenou na pravém bedru a zcela přikrytou svrchním oděvem, stejně tak jako námitky zaměřené na zpochybňování věrohodnosti výpovědi poškozeného, rovněž tak jako skutečnost, že v průběhu řízení nebyl akceptován jeho návrh na konfrontaci mezi ním a poškozeným či návrh na vypracování psychiatrického a psychologického posudku na poškozeného a provedení rekonstrukce) a dále jeho argumentace vycházející z toho, že byl na základě výsledku trestního řízení v předmětné věci zproštěn obžaloby pro trestný čin loupeže.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku obviněného R. B. směřující k tomu, že soud v odvolacím řízení při rozhodování o jeho vině přihlédl k obsahu záznamu telekomunikačního provozu, který byl podle názoru obviněného pořízen v rozporu s ustanovením §88 tr. ř. a dále výhrady týkající se neprocesní výpovědi obviněného K., která byla ve smyslu námitek obviněného použita jako důkaz svědčící v jeho neprospěch. Záznam však byl pořízen s vědomím poškozeného (viz č. l. 159 – 160 spisu).
Pokud by obvinění uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze shora uvedené námitky, bylo by nutné jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud se proto jako právně relevantními z hlediska dovolání R. P. zabýval pouze námitkami, podle kterých ve výroku o vině prvoinstančního soudu chybí pohrůžka násilí vůči poškozenému. Na podkladě těchto částí dovolání, v nichž je obsažen platný dovolací důvod, přezkoumal napadené usnesení a řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c), e) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá takový čin nejméně se dvěma osobami, se zbraní a na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinností.
Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka a objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel některým ze způsobů předpokládaných touto skutkovou podstatou jiného nutí, aby něco konal, opomenul nebo trpěl. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a k jeho dokonání se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval.
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v blízké nebo vzdálenější budoucnosti. Musí jít o jednání neoprávněné a úmyslně zaviněné.
Trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe (§89 odst. 5 tr. zák.). Z tohoto zákonného vymezení pak plyne, že trestný čin vydírání je spáchán se zbraní nejen tehdy, užije-li pachatel zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, užije-li zbraň k zastrašování pohrůžkou jejího možného budoucího použití vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí. Užitím zbraně se míní nejen její použití k fyzickému násilí, ale i k násilí psychickému (srov. též R 25/1983-II. Sb. rozh. tr.).
Podmínkou trestnosti jednání pachatele podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. je, že vydírání bylo spácháno na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinností. Svědkem ve smyslu tohoto ustanovení je nejen ten, kdo má již procesní postavení svědka ve smyslu trestního řádu, ale i ten, koho pachatel vydírá pro budoucí výkon jeho svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takovou osobu od řádného plnění jejich povinností vyplývajících z trestního řádu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že námitka obviněného P., podle které ve výroku o vině absentuje pohrůžka násilí, v důsledku čehož není naplněn jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání, není důvodná. Především z výroku o vině tímto skutkem plyne, že obviněný P. (stejně tak jako jeho dva spoluobvinění), byl při jednání s poškozeným ozbrojen a dal mu vědomě dostatečně jasně najevo fakt, že vlastní zbraň a že je schopen ji použít. Skutek ze dne 23. 10. 2003 není ve výroku rozsudku sice popsán s absolutní přesností, je však dostatečně rozveden a konkretizován v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém soud kromě jiného uvádí, které důkazy a na základě jaké úvahy považuje za věrohodné a rozhodující, jak tyto důkazy hodnotí z hlediska jejich věrohodnosti, jaké závěry z nich vyvozuje z hlediska naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c), e) tr. zák. Důkazy přitom hodnotí ve všech jejich souvislostech v souladu se zákonem a pravidly logiky. Závěr soudu, podle kterého vzhledem k okolnostem schůzky s poškozeným pouhá přítomnost a ukázka zbraně byla postačujícím prostředkem nátlaku na poškozeného je nepochybně logický a důvodný. V podrobnostech lze odkázat na již zmiňované odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 887 a 888 trestního spisu.
Další námitky obviněného P., podle kterých údajně nevěděl, že poškozený je svědkem v jiné věci a že je vydírán K., mají spíše charakter námitek skutkových než právních. S těmito námitkami se rovněž již vypořádal prvostupňový soud ve svém rozhodnutí a zabýval se jimi i soud odvolací. Prvostupňový soud na základě výpovědi poškozeného konstatoval, že obviněný nejen že poškozenému ukázal, že je ozbrojen, ale rovněž mu slovně vyhrožoval zastřelením, pokud půjde na policii (č. l. 882 trestního spisu). Obdobně na poškozeného naléhal i obviněný B. Totéž platí i o údajné nevědomosti obviněného ohledně vydírání poškozeného obviněným K. Jen na margo k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že si lze těžko představit, že by si obviněný K. na schůzku s poškozeným, kterou si sjednal s úmyslem odradit poškozeného od podání svědectví, přizval dvě do věci nezainteresované osoby, které by v budoucnosti mohly být nepříjemnými svědky.
K námitce obviněného B., že jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu vydírání po objektivní i subjektivní stránce, protože schůzka v C. L. byla policejní provokací, lze ve shodě s názorem státního zástupce pouze konstatovat, že tato námitka je zjevně neopodstatněná. Policie nebyla iniciátorem této schůzky. Samozřejmě neiniciovala ani vlastní vydírání. Byl to poškozený, který se z obavy o svoji bezpečnost na policii obrátil poté, co byl obviněným K. ke schůzce vyzván. Policie jenom situaci sledovala a zajišťovala bezpečnost poškozeného. Taková činnost nemá charakter nezákonné policejní provokace. Na tom nic nemůže změnit fakt, že poškozený na základě předchozí výzvy obviněného K. tlumočené mu svědkem L. konkrétní termín schůzky dojednal telefonátem z p. s.
Obviněný R. B. namítal i právní kvalifikaci dalšího skutku, z něhož byl uznán vinným, jenž byl kvalifikován jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Podstata jeho námitky spočívá v tom, že množství střeliva, které bylo u něj zajištěno a jeho účinnost neodpovídá takovému množství a účinnosti, které znamená takový stupeň ohrožení jako jedna zbraň hromadně účinná.
Trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo bez povolení hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraň nebo střelivo. V souvislosti s tvrzením obviněného B., že střelivo u něj nalezené legálně zakoupil a že nevěděl, že jeho vlastnictví fyzickou osobou je zákonem zakázané (střelivo kategorie A), je třeba poukázat na všeobecně respektovanou trestně právní nauku a jí odpovídající rozhodovací praxi soudů, která definuje právní omyl obecně jako neznalost či mylný výklad ustanovení obsažených v trestním zákoně, resp. v normách, kterých se trestní zákon dovolává ve svých odkazovacích a blanketních ustanoveních. Neznalost norem, kterých se trestní zákon dovolává nebo na ně odkazuje, se posuzuje stejným způsobem jako neznalost samotného trestního zákona.
Omyl v normách mimotrestních, na které trestní zákon neodkazuje, se pak posoudí podle zásad o tzv. skutkovém omylu.
V posuzovaném případě se jedná o negativní právní omyl ve vztahu k mimotrestní právní normě, které se však trestní zákon dovolává, resp. na kterou skutková podstata nepřímo odkazuje a platí zde zásada „neznalost zákona neomlouvá“. Nelze tedy přisvědčit názoru státního zástupce, který je výše citován. Neznalost podmínek, za nichž je podle zákona o zbraních a střelivu možno držet zbraň a střelivo, obviněného nezbavuje trestní odpovědnosti za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 tr. zák. (viz též R 28/2002 Sb. rozh. tr.). Opatřování střeliva nebo výbušnin je trestné podle již citovaného ustanovení trestního zákona za předpokladu, že jejich množství a účinnost znamená pro bezpečnost společnosti a lidí stejný stupeň ohrožení jako jedna zbraň hromadně účinná (R 44/1977 Sb. rozh. tr.). U obviněného bylo zajištěno celkem 24 ks zakázaného typu střeliva, přičemž tento typ střeliva je zakázán především proto, že má výrazně vyšší účinnost, větší devastační efekt při zasažení cíle a je tedy výrazně nebezpečnější než běžné střelivo. 24 ks takového střeliva odpovídá přibližně jednomu zásobníku do samopalu, který je považován za zbraň hromadně účinnou. Jedná se tedy i podle názoru Nejvyššího soudu o takové množství zakázaného střeliva, které představuje zvýšené nebezpečí pro lidi a společnost a jednání obviněného bylo proto správně posouzeno jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák.
Z těchto důvodů rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání tak, že dovolání obviněných R. P. a R. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman